"Juggernaut" nebo "Jug" – ať už mu říkali jakkoli, letoun Republic P-47 Thunderbolt byl během 2. světové války na nebi nad Evropou i Pacifikem pro nepřítele zlým znamením. Tato odolná, výkonná a smrtící americká stíhačka, schopná účinně útočit na cíle ve vzduchu i na zemi, byla mezi spojeneckými piloty mimořádně oblíbená a mocnostem Osy dávala pořádně zabrat.

P-47 Thunderbolt byl působivý letoun nejen ve své konečné podobě, ale již ve fázi prototypu. V tomto období byl znám jako XP-47B a svůj první let uskutečnil 6. května 1941. Bohužel byl XP-47B ztracen při nehodě, ale ne dříve, než dosáhl maximální rychlosti 675 km/h ve výšce 7 900 m. To zapůsobilo na americké armádní letectvo (USAAF) natolik, že si jich objednalo 171. První byl dodán již v prosinci téhož roku.

Foto: P-47D Thunderbolt francouzského letectva | Mirage2000D / CC BY-SA 3.0

Psali jsme:Bitva u Czajankových kasáren - ozbrojený střet našich vojáků s německými okupanty

Ačkoli bychom soudili, že stíhací letouny musejí být lehké, protože musí být schopny snadno manévrovat ve vzduchu během střetu s nepřítelem, P-47 Thunderbolt rozhodně lehký nebyl. Prázdný letoun vážil 4 535 kg, a když byl naložen palivem, municí a v kokpitu seděl pilot, byl těžší než některé bombardéry Luftwaffe – vážil až osm tun.

P-47 Thunderbolt měl neobvykle velkou vrtuli o průměru přibližně 4 m. Mohutná vrtule poháněná motorem Pratt & Whitney R-2800-59 znamenala, že konstruktéři byli nuceni upravit další části konstrukce. To zahrnovalo mj. delší než obvyklý zatahovací podvozek. Vzhledem k roli stíhacího letounu je přirozené, že P-47 Thunderbolt byl velmi silně vyzbrojen. Standardně byl vybaven osmi Browningy M2 ráže 12,7 mm schopnými vystřelit po 425 kusech, a k protizemním útokům často deseti vysokorychlostními leteckými raketami (HVAR). Mohl také nést až 1 134 kg pum.

Aby měli piloti v bitevní vřavě co nejlepší podmínky, byl P-47 Thunderbolt vybaven inovovaným kokpitem. Nejenže byl velmi prostorný, ale byl také vybaven elektrickými ukazateli stavu paliva, dostatečnou ventilací, klimatizací a variabilním vytápěním zbraňového prostoru. Kromě toho bylo sedadlo na svou dobu podle svědectví letců velmi pohodlné, někteří ho přirovnávali k lenošce. Varianta D letounu zavedla bublinový kryt, který výrazně zlepšoval výhled.

Foto: P-47 Thunderbolt pronásleduje německý letoun Focke-Wulf 190 (ilustrace) | Shutterstock

Psali jsme:Edward Allen Carter Jr.: Osobní strážce generála Pattona a držitel Medal of Honor

Vzhledem ke své obratnosti a kapacitě paliva byl P-47 Thunderbolt ideální pro doprovod bombardérů. Při strategických bombardovacích misích plnil dvojí roli stíhače a bombardéru, střílel na pozemní cíle a používal závěsy k nesení a shazování pum nebo neřízených raket. Díky úspěchům na obloze se P-47 stal hlavním stíhacím bombardérem amerického armádního letectva.

Dolet při doprovodu strategických bombardovací letounů byl nesmírně důležitý. Pilot při nich urazí stovky kilometrů. U verze P-47C Thunderbolt byla proto přidána přídavná palivová nádrž, kterou bylo možné po vyprázdnění odhodit, čímž se snížilo zatížení letounu. Tyto přídavné nádrže byly neseny při bojových náletech, které začaly v březnu 1944 a umožnily P-47C doprovázet bombardéry až nad německé hlavní město Berlín. V době zavedení P-47D mohl stíhací letoun nést až tři odhazovací nádrže a měl dolet 1 660 km.

Klasickou verzí P-47 Thunderbolt byla právě varianta D, která byla zavedena v polovině druhé světové války. Americké armádní letectvo muselo v reakci na vývoj německé letecké techniky neustále vylepšovat své vlastní stíhačky, a tato nová varianta zužitkovala dosavadní zkušenosti beze zbytku. P-47D byl vybaven lepším turbodmychadlem, výkonnějším motorem, funkcí nouzového posilovače, pneumatikami, které vydržely i ty nejdrsnější přistávací dráhy, a vylepšeným pancéřováním. Přibyl také již zmíněný bublinový kryt kabiny, stejně jako odhazovací nádrže a možnost nést bomby.

Výroba letadel pro vzdušné síly v Evropě a Tichomoří byla jednou z priorit a stíhačkou, která opustila výrobní linku v největším počtu kusů, byl P-47 Thunderbolt. Celkem jich bylo vyrobeno 15 683, což nepřekvapuje vzhledem k tomu, jak úspěšný na obloze nad nepřátelským územím byl. Navzdory dojmu, který vyvolávala jeho velikost a hmotnost, byl P-47 Thunderbolt obratným letounem, který se stal mezi piloty velmi oblíbeným. Ačkoli byl nakonec v Evropě v roli dálkového doprovodu nahrazen pro tuto roli vhodnějším typem North American P-51 Mustang, Thunderbolty nalétaly více než 746 000 letů s poměrem sestřelů ve vzduchu 4,6:1.

Jak trup a křídla P-47 Thunderbolt, tak jeho hvězdicový motor byly schopny přežít značné poškození, což dále posilovalo jeho oblíbenost u pilotů. Piloti věděli, že když nastoupí do jho kokpitu, mají velkou šanci vrátí se zpět na základnu. 

Verze P-47M byla rychlostní a určená pro likvidaci létajících bomb V-1. Byla schopen dosáhnout maximální rychlosti 761 km/h. Zavedení nového motoru se však neobešlo bez problémů, které oddálily debut letounu na pouhých několik týdnů před koncem války v Evropě v květnu 1945. S pokračující válkou v Tichomoří byl P-47M Thunderbolt modernizován a dostal tzv. mokré křídlo s palivovými nádržemi s větším rozpětím a hranatými konci. Tato modernizace nejenže poskytla pilotům větší kontrolu při zatáčení, ale také umožnila zvýšit kapacitu paliva, přičemž nová varianta N byla schopna uletět 3 781 km, což hrálo v rozlehlých prostorách Pacifiku zásadní roli.

P-47 Thunderbolt využívalo kromě USAAF také několik spojeneckých zemí. Britské Královské letectvo (RAF) obdrželo 250 kusů varianty D, označené jako Thunderbolt Mk I, a 590 letounů P-47D-25, označovaných jako Thunderbolt Mk II. Stejně tak Svobodné francouzské vzdušné síly (FAFL) obdržely 446 letounů P-47D, které byly nasazeny nad Francií i nad Německem. Kromě toho 1. stíhací peruť brazilského letectva létala během italského tažení na 48 P-47D, přičemž část mexického letectva, spadající pod americké armádní letectvo, provozovala tyto stíhačky také na Filipínách. Sovětský svaz sice P-47 Thunderbolt obdržel, ale Rudá armáda nebyla tímto letounem příliš nadšena. Odolný letoun proti pozemním cílům Sověti již měli – Iljušin Il-2 – kterých bylo v průběhu druhé světové války vyrobeno přes 38 000 kusů.

Zdroj: warhistoryonline.com