Pákistánský vojenský zázrak: Pragmatismus nad kvantitou
Nedávná, naštěstí jen krátká válka mezi Indií a Pákistánem připoutala pozornost světové veřejnosti k pákistánské armádě. Pákistánská armáda se totiž v tomto konfliktu (pro mnohé překvapivě) ukázala jako lepší než indická armáda, přestože ta je početnější a disponuje větším množstvím vojenské techniky. Zejména pákistánské vojenské letectvo dosáhlo hned několika cenných úspěchů, včetně mediálně známého sestřelu letounu Rafale. A protože napětí mezi Indií a Pákistánem i nadále trvá, stojí za to se na pákistánskou armádu podívat trochu hlouběji.
Foto: Pákistánská armáda při cvičení | Shutterstock
O kvalitách armády přitom nerozhoduje jen pouhý počet vojáků či množství techniky, kterou disponuje. Mnohem důležitější je v tomto směru duch dané armády, její vnitřní kvalita. To, jak daná armáda a její špičky uvažují, jaké je jejich chování při jednotlivých krocích, včetně akvizic vojenské techniky, a jaké je jejich strategické uvažování. I proto se tento článek nezaměří jen na samotný přehled vojenských jednotek a výčet zbrojních systémů (v tomto směru lze odkázat např. na článek L. Visingra v časopise Zbraně č. 37/2019), ale pokusí se zodpovědět právě tyto otázky.
Historická tradice pákistánské armády
Pokud posuzujeme pákistánskou armádu, pak zejména v západních pramenech dochází k tomu, že je zcela opomíjena vojenská historická tradice dnešního Pákistánu. Ta totiž sahá až k někdejší říši Velkých Mughalů, kteří byli proslulí svou vysokou vojenskou úrovní. Jde tak o tradici starou již celá staletí.
Svou roli zde hraje také islám, který je státním náboženstvím Pákistánu. Islám totiž v sobě obsahuje určitý prvek boje, byť obvykle boje za něco lepšího a vyššího. Také islám výrazně přispěl k rozvoji pákistánské armády.
Tato tradice má obrovský význam, protože i z ní vyplývá postavení armády ve společnosti. Takto po staletí formovaná společnost je totiž více nakloněna armádě a také je ochotna vynakládat vyšší výdaje na ni. To je obrovský rozdíl na rozdíl od evropských armád, kde je jakékoli zvýšení vojenských výdajů doprovázeno ostrou společenskou kritikou. Armáda je v Pákistánu naopak předmětem národní hrdosti, zvláště pak některé strategické druhy vojsk – balistické rakety, jaderné zbraně, ale i letectvo. To vše vytváří klima vhodné pro rozvoj ozbrojených sil.
Zbrojení Pákistánu přitom není bezdůvodné. Prakticky již od rozdělení někdejší Britské Indie na Indii a Pákistán trvá mezi oběma státy napětí, které již několikrát přerostlo v ostrý válečný konflikt. Pákistán a Indie se opakovaně střetly o sporné území Kašmíru a k různým menším potyčkám na hranicích dochází prakticky neustále. A právě to spolu s faktem, že Indie je větší a lidnatější, nutí Pákistán k budování mohutných ozbrojených sil.
Pákistánská armáda dnes
Pokud se ale podíváme na velikost pákistánské armády (653 800 vojáků), pak zjistíme, že je vlastně relativně málo početná. Samozřejmě, v absolutní hodnotě je to vysoké číslo, pákistánská armáda je řazena na 7. místo na světě. Nicméně vzhledem k vysokému počtu obyvatel Pákistánu (241,5 mil.) armáda představuje jen cca 0,3 % obyvatelstva. Pákistánská armáda je tak v tomto směru zhruba srovnatelná s AČR. Pro srovnání – v Severní Koreji slouží v ozbrojených silách cca 5 % obyvatelstva. Poměr velikosti armády vůči počtu obyvatel se nám může zdát podružný. Ve skutečnosti mnohé vypovídá o politice státu, o charakteru armády. I na tomto je totiž zřejmé, že pákistánská armáda představuje armádu západního typu, kladoucí důraz na kvalitu, a nikoli na kvantitu, na rozdíl od „východních“ armád, kde je tomu naopak.
Výrazem západního charakteru pákistánské armády je i fakt, že jde o armádu profesionální, a nikoli braneckou. Pákistánská armáda navíc pravidelně cvičí, což dále její profesionalitu umocňuje. Vedle profesionálů má pákistánská armáda i poměrně početné zálohy (550 000 vojáků), pro které je opět typická vyšší úroveň výcviku.
Tato západnost pákistánské armády je dána dědictvím z koloniální éry, kdy území dnešního Pákistánu bylo součástí Britské Indie. Ostatně, s Velkou Británií Pákistán po dlouhá léta vojensky spolupracoval. V Pákistánu působili britští vojenští poradci, pákistánští důstojníci studovali na britských školách, Pákistán také nakupoval ve Velké Británii některou vojenskou techniku. V osmdesátých letech minulého století pak Velkou Británii nahradily USA, pro které se stal Pákistán významným spojencem. A tato orientace na USA západní charakter pákistánské armády jen podtrhla.
V posledních letech Pákistán hodně spolupracuje s Čínou, mohlo by se tedy zdát, že Pákistán bude kopírovat čínské ozbrojené síly. Ale ono je tomu spíše naopak – modernizační reformy čínské armády v posledních desetiletích (přechod na západní organizační strukturu, přechod na západní ráže atd.) byly inspirovány příkladem pákistánské armády. Pákistán navíc kopírování cizích vzorů nemá zapotřebí, naopak, pákistánská armáda si již vyvinula svou vlastní svébytnou doktrínu.
Oproti tomu Pákistán s Čínou hodně spolupracuje v oblasti akvizic vojenských systémů. To je ale motivováno především nižší cenou čínské vojenské techniky. Současně s tím se Pákistán snaží rozvíjet svůj zbrojní průmysl. Pákistán se nesnaží o zbrojní autarkii, jako například Severní Korea. Ale díky systematickému rozvoji je Pákistán dnes schopen si většinu výzbroje vyrábět sám, případně jde o licenční výrobu zahraničních vzorů.
Vojenské akvizice pákistánské armády
Pokud hodnotíme vojenské akvizice Pákistánu – které samozřejmě o dané zemi a její armádě také mnohé vypovídají – pak je třeba si uvědomit jedno. Pákistán je poměrně chudou zemí, jeho HDP na obyvatele je výrazně nižší než třeba v případě České republiky. A celkově je Pákistán stále jen rozvojovou zemí s omezenými ekonomickými možnostmi a celou řadou vážných problémů včetně vysokého zahraničního zadlužení. Pákistánská armáda je tak ve strategickém dilematu – na jedné straně má vzhledem k napjatým vztahům s Indií vysoké potřeby a na druhé straně se potýká s omezenými možnostmi. Tento rozpor se pákistánské vedení snaží řešit tím, že se orientuje primárně na ty druhy vojenské techniky, které nabízejí co největší údernou sílu. A oproti tomu jiné druhy vojenské techniky jsou opomíjeny.
Pro někoho může být překvapivé, nakolik se pákistánská armáda orientuje na tankovou techniku. Nejde ani tak o celkový počet tanků, kterých by armáda měla mít cca 2500. Jde spíš o celkové zvyšování kvality. Ještě v devadesátých letech byl nejpočetnějším tankem pákistánské armády čínský tank Type 59, kopie starého sovětského T-54. Oproti tomu dnes Pákistán disponuje hned několika moderními tanky, jako jsou ukrajinské T-80UD či domácí typ Al-Khalid (jde ovšem jen o modifikaci čínského tanku Type 90). Na tyto akvizice navazuje současný program tanku Haider, což je modifikace čínského tanku VT-4. Díky tomu mohla pákistánská armáda nejen vyřadit část starších tanků, ale dokonce i navýšit početní stavy svých tankových jednotek.
Oproti tomu pákistánská armáda nedisponuje moderními BVP. Jako hlavní dopravní prostředek mechanizovaných jednotek slouží staré M-113, případně jejich domácí obměna Talha. Pákistánská armáda opakovaně zvažovala akvizici nějakého BVP, ve hře byl také zdokonalený typ Talha vyzbrojený 30mm kanonem. Nic z toho se ale nekonalo – pákistánská armáda se obává příliš vysokých nákladů spojených se zavedením malorážových kanonů. A to i přes vývoj v posledních desetiletích a pozitivní zkušenosti s BVP. Obdobně pákistánská armáda nedisponuje moderními kolovými BVP – a až v posledních letech zahájil Pákistán výrobu typu Faaris, což je ale jen obrněný transportér v uspořádání 6x6 a s pouze kulometnou výzbrojí.
Tradičně velký důraz klade pákistánská armáda na dělostřelectvo. Zřejmě nejpříznačnější pro jeho rozvoj je probíhající akvizice čínských samohybných děl SH-15. Jde o jednoduché samohybné dělo kategorie TMG bez nabíjecího automatu, které ale díky hlavni o délce 52 ráží dosahuje dostřelu přes 40 km. A to při nízké ceně, takže si pákistánská armáda může dovolit tato děla nakupovat ve vysokých počtech. Tato samohybná děla tak ukazují na určitý přístup pákistánské armády – mít zbraňové systémy s co nejvyššími výkony, byť za cenu absence některých technických prvků. A i zde je patrný přechod na západní standardy.
Obdobná je situace pákistánského letectva. To se svého času spoléhalo primárně na čínské letouny F-7, tedy jednoduché kopie starých MiG-21. Důvodem výběru tohoto typu byla především nízká cena.
V osmdesátých letech si Pákistán díky rozsáhlé spolupráci s USA mohl pořídit letouny F-16. Díky těmto na svou dobu velmi moderním letounům pákistánské letectvo výrazně posílilo. A co je možná ještě důležitější, díky ovládání těchto letounů výrazně vzrostly schopnosti pákistánských pilotů. Právě zde lze hledat kořeny současných úspěchů pákistánského letectva.
V posledních desetiletích, v důsledku částečného odklonu Pákistánu od USA, si již Pákistán nekupuje americké letouny a místo toho se orientuje na Čínu. Nejsilnějším výrazem této spolupráce je letoun JF-17 Thunder, což je původně čínský typ FC-1, který je ale vyráběn v Pákistánu. Výroba tohoto typu výrazně posílila schopnosti pákistánského zbrojního průmyslu.
Pákistán si ale pořizuje i další letouny, a to i coby náhradu za postupně zastarávající F-16. Prvním krokem byla akvizice čínských letounů J-10C. Právě tyto letouny dosáhly v nedávné válce cenných úspěchů, včetně sestřelu letounu Rafale. Na tuto akvizici by měla navázat akvizice dalšího čínského letounu, a to typu J-35, v němž by Pákistán získal letoun 5. generace. Pákistán se ale při leteckých akvizicích neorientuje jen na Čínu, neboť projevuje vážný zájem o turecký letoun Kaan. Celkově pak lze v pákistánském letectvu pozorovat značný kvalitativní růst.
Také námořnictvo Pákistánu zaznamenává v posledních desetiletích značný pokrok. Ještě na počátku milénia pákistánské námořnictvo tvořily primárně tři třídy starších britských a amerických fregat, které doplňovala pětice francouzských ponorek. Dnes je ale situace zcela jiná. Pákistán si v Číně pořídil dvě třídy moderních fregat – starší typ F-22P a modernější typ 054, a vedle toho osmičlennou sérii ponorek. Stejně tak si ale Pákistán pořizuje válečné lodě i ve spřízněném Turecku, od kterého zakoupil moderní korvety Ada. I nadále si ale Pákistán pořizuje válečné lodě také v západních evropských zemích – v současnosti jde o dvě třídy moderních oceánských hlídkových lodí pořízených v Nizozemí, které lze vzhledem k jejich silné výzbroji řadit mezi korvety. I na tom je patrné, že pákistánské námořnictvo nechce být závislé na jednom dodavateli.
Ovšem asi nejzajímavější je celkový nárůst oceánských aktivit pákistánského námořnictva. To ukazuje, že pákistánské námořnictvo již není určeno pouze pro případný konflikt s Indií, ale k mocenskému prosazování geopolitických zájmů Pákistánu.
Specifická je otázka strategických sil Pákistánu – jaderných zbraní a jejich nosičů, balistických raket. Pákistán je jadernou zemí a jaderné zbraně tvoří hlavní odstrašující sílu Pákistánu vůči Indii. Ale Pákistán udržuje ve výzbroji jen poměrně omezené množství jaderných hlavic, přestože jeho výrobní možnosti jsou značně vyšší. Obdobně i v oblasti balistických raket se Pákistán soustřeďuje jen na několik typů s nejvyšší hodnotou – není to jako v případě Severní Koreje, která disponuje až neuvěřitelným množstvím různých typů. I na tom je vidět promyšlenost přístupu pákistánského vojenského vedení.
Pragmatismus pákistánské armády
Celkově je pro dnešní pákistánskou armádu charakteristický až překvapivý pragmatismus, spojený se západním myšlením. Pákistánská armáda se nesnaží bezhlavě navyšovat své početní stavy, přestože k tomu má lidské zdroje. Obdobně Pákistán realizuje poměrně efektivní zbrojní politiku, v níž je patrná snaha o unifikaci a zjednodušování typového spektra, což je opět příznačné pro moderní armády. I díky tomu se daří Pákistánu udržovat relativně nízké vojenské výdaje – v absolutních hodnotách jde o částky vysoké, ale v poměru k HDP je to stále snesitelné, byť často udávané vojenské výdaje ve výši 2,7 % HDP jsou podhodnocené (některé programy jsou skryty pod hlavičkou jiných ministerstev atd.).
Pákistánská armáda je tak v určitém protikladu k armádě indické, která je výrazně početnější, disponuje vyššími finančními zdroji, ale jejíž řízení je poněkud chaotické. Stejně tak i zbrojní akvizice Indie jsou již skoro legendární díky výběrovým řízením trvajícím i deset let, či zdlouhavému vývoji zbraňových systémů, které zastarají již během svého vývoje.
Pákistán – budoucí velmoc?
I díky těmto mohutným a evidentně i velmi efektivním ozbrojeným silám v posledních desetiletích výrazně stouplo sebevědomí Pákistánu. To se odráží i v jeho zahraniční politice.
Pákistán je někdy různými kritiky vnímán jako pouhý slouha Číny, s tím, že je to podobné jako v osmdesátých letech, kdy podle těchto názorů byl Pákistán sluhou USA. Ale takovéto vnímání je nesmyslné. Je faktem, že Pákistán s Čínou rozsáhle vojensky a ekonomicky spolupracuje. Ale neznamená to, že by se Pákistán na Čínu plně orientoval. Obecně lze říci, že Pákistán se dnes snaží neorientovat se na žádnou velmoc, ani na USA, ani na Čínu – a místo toho se orientuje především sám na sebe, na své vlastní geopolitické zájmy. Čím dál více také Pákistán spolupracuje s Tureckem, ale i s bohatými sunnitskými monarchiemi Perského zálivu – Saúdskou Arábií a SAE. Tyto státy pro Pákistán znamenají mnohem více než Čína. Pákistán si ale také dokázal vytvořit síť několika sympatizujících afrických zemí, které Pákistán diplomaticky podporují a do kterých již pákistánský zbrojní průmysl exportuje své zbraňové systémy. Díky tomu Pákistán získává takřka velmocenský ráz. A proto zřejmě budeme o Pákistánu na světové politické scéně slýchat čím dál častěji.
Zdroj: defensemagazine.com
Komentáře