Panzerwurfmine je protipancéřový granát vyvinutý Němci pro speciální protitankové pěchotní jednotky, aby je vybavili výkonnou zbraní, přenosnou a obsluhovanou jedním mužem. Jednalo se o zvláštní formu protitankového granátu, který měl kumulativní bojovou hlavici k probíjení tankových pancířů. Správné nasměrování hlavice při dopadu na pancíř zajišťoval stabilizační a naváděcí díl připevněný k její zadní části.

Foto: Německý výsadkář s protipancéřovým granátem Panzerwurfmine za opaskem | Bundesarchiv

Panzerwurfmine se na cíl musela házet stanoveným způsobem. K zadní části ocelového těla bojové hlavice byla připevněna dřevěná rukojeť. Voják jej napřaženou rukou držel za svými zády s hlavicí namířenou svisle vzhůru. Ve vhodném okamžiku švihl rukou dopředu a pustil rukojeť. Z rukojeti letícího granátu se vzápětí odvinula čtyři plátěná stabilizační a naváděcí křídla.

Psali jsme:Ruské námořnictvo má disponovat čtyřmi nosiči jaderných dronů Poseidon

Foto: Protipancéřový granát Panzerwurfmine | Bundesarchiv

Působením křídel granát letěl svojí bojovou hlavicí směrem dopředu, aby se při zásahu dosáhlo co největšího účinku. Zní to poměrně jednoduše, ve skutečnosti však účinný hod Panzerwurfmine nebyl tak snadnou záležitostí. Nejvyšší operační vzdálenost byla dána silou a schopnostmi házejícího a nepřevyšovala 30 m, obvykle byla spíše menší. Přesného zásahu cíle bylo možné dosáhnout jen systematickým tréninkem s cvičnými granáty.

Foto: Fotografická instruktáž hodu protipancéřovým granátem Panzerwurfmine 

Přes tyto nedostatky si vojáci jednotek cvičených pro boj s tanky granáty velmi oblíbili. V porovnání s jinými protitankovými zbraněmi krátkého dosahu byly poměrně malé, lehké a snadno ovladatelné. Kromě toho měly i slušný výkon. Bojovou náplň hlavice tvořila směs výbušnin RDX a TNT v poměru 1:1 o celkové hmotnosti 0,52 kg. V kombinaci s kumulativním účinkem tak bylo zajištěno probití i těch nejsilnějších pancířů spojeneckých tanků.

Psali jsme:Protilodní střely LRASM pro Austrálii

Foto: Zachovalý exponát původního protipancéřového granátu Panzerwurfmine

Jinou výhodou granátu bylo, že se házející nemusel dostat až do bezprostřední vzdálenosti tanku, na který útočil a nevystavoval se tak nebezpečí, které z toho vyplývalo. Další bezpečností prvek byl zapracován v bojové hlavici. Její zapalovač byl k aktivaci připraven až po odhození granátu, kdy došlo k natáčení zapalovače.

Foto: Model protipancéřového granátu Panzerwurfmine

Panzerwurfmine zaznamenala při svém použití německými vojáky úspěch, přesto se žádný ze spojeneckých států nepokusil o výrobu její napodobeniny. Spojenci, především sovětští vojáci, ukořistěné zbraně příležitostně používali. Američané zprvu neporozuměli metodě hodu granátem. Nejdříve se domnívali, že je třeba jej házet jako velikou šipku.

Foto: Američané zprvu neporozuměli metodě hodu granátem. Nejdříve se domnívali, že je třeba jej házet jako velikou šipku.

Poté, co se přišlo na správný způsob zacházení s granátem, vydala o tom zpravodajská služba zvláštní příručku určenou frontovým vojákům. Po roce 1945 se granáty na tomto principu určitou dobu používaly v některých armádách Varšavské smlouvy.

Majitelé detektorů kovů dodnes mohou tyto granáty nalézt pod zemí, avšak pozor, granáty jsou i po více jak 73 letech většinou stále plně funkční, takže nejlepším rozhodnutím je zavolat ihned pyrotechniky.

Foto: Majitelé detektorů kovů dodnes mohou tyto granáty nalézt pod zemí, avšak pozor, granáty jsou i po více jak 73 letech většinou stále plně funkční