Dost často se objevují zjednodušené představy, podle nichž byly německé zajatecké tábory pro spojenecké vojáky téměř pohodlným pobytem. Ve skutečnosti tomu tak nebylo. Německé tábory byly pouze „méně hrozné“ ve srovnání s japonskými, kde panovalo skutečné peklo a zemřelo v nich 30 až 40 procent zajatců. Ale být zajatcem Němců rozhodně neznamenalo snadný život.

Foto: Japonský zajatecký tábor | Adobe Stock

Sovětským válečným zajatcům se dostávalo podobného zacházení jako těm v japonských táborech, ale kromě Američanů, Britů a Kanaďanů se v německém zajetí ocitli i Poláci, Francouzi, Belgičané, Holanďané, Srbové a později i Italové – tedy příslušníci národů, které Německo napadlo a porazilo. I když jejich boj skončil, byli dál drženi v zajetí a nuceni pracovat pro Říši. Výjimkou byli pouze Řekové – Hitler byl údajně tak ohromen jejich odbojem, že je v gestu „velkorysosti“ propustil domů.

Psali jsme:Černí vojáci v armádě Konfederace

Mnoho těchto zajatců zůstalo v zajetí až do konce války. Byli rozptýleni po táborech v celém Německu, kde žili ve velmi těžkých podmínkách – o něco lepších než sovětští zajatci, ale přesto strádali zimou, hladem a násilím. Francouzi, Poláci či Srbové často pracovali v roztrhaných uniformách na stavbách silnic nebo na polích a dostávali příděly srovnatelné se stravou vězňů koncentračních táborů. Není jasné, zda měli nárok na balíčky Červeného kříže, což pro západní zajatce znamenalo rozdíl mezi životem a smrtí.

Těžké postavení sovětských zajatců pramenilo mimo jiné z faktu, že Sovětský svaz nepodepsal Haagské konvence z let 1899 a 1907 ani Ženevskou úmluvu z roku 1929, která upravovala zacházení s válečnými zajatci. Němci toho cynicky využili – sovětské zajatce považovali za „podlidi“, což v praxi znamenalo, že s nimi mohli zacházet bez pravidel a omezení.

V prvních měsících války zajali Němci statisíce sovětských vojáků, na což nebyli logisticky připraveni. Ti byli zpočátku drženi na otevřených, oplocených prostranstvích, kde čelili hladu, žízni a počasí. Přeživší čekaly pochody smrti do Německa. Ani tam však nebyli v bezpečí – nadále byli vystavováni svévoli dozorců, hladu a často posíláni do koncentračních táborů, kde byli využíváni pro experimenty. První pokusy s Cyklonem B byly prováděny právě na sovětských zajatcích v Osvětimi.

Zlepšení nastalo až v letech 1943–1944, kdy si Němci začali uvědomovat, že prohrávají válku a potřebují pracovní sílu. Tehdy se příděly i zacházení lehce zlepšily. V roce 1945 se ale situace opět zhoršila kvůli kolapsu zásobování. Zajatci umírali po tisících, a sovětští vojáci navíc věděli, že pokud přežijí a vrátí se domů, čeká je často další tábor – tentokrát sovětský. Celkově nepřežilo německé zajetí 57,5 % sovětských vojáků. Pro srovnání – v sovětském zajetí zemřelo 35,8 % německých zajatců.

Psali jsme:Lexington, South Dakota a Montana – zrušené projekty bitevních kolosů amerického námořnictva

Nejhůře dopadli čínští zajatci v rukou Japonců – z 100 000 jich přežilo pouze 100. Japonci zkrátka 99,9 % čínských zajatců povraždili.

Nejlepší osud mezi zajatci měli sestřelení piloti, o které se starala Luftwaffe. Hermann Göring, letecké eso z první světové války, uznával rytířský kodex mezi letci a zasazoval se o důstojnější podmínky. Jídla sice nebylo víc než jinde, ale balíčky Červeného kříže se v těchto táborech neztrácely, pošta chodila pravidelně a násilí ze strany strážných bylo vzácné.

Ostatní tábory byly pod správou Wehrmachtu, a jejich podmínky se velmi lišily – záleželo na veliteli. Někdy šlo o čestného důstojníka staré školy, jindy o fanatického nacistu. Zatímco Japonci mohli zajatce zabíjet a mučit bez omezení, němečtí strážní se museli držet určitých pravidel – tedy mimo případ sovětských zajatců, kteří žádná práva neměli. I v německých táborech se však občas vyskytly vraždy zajatců, které byly oficiálně označeny jako „zastřelení při pokusu o útěk“.

Nedostatek potravin byl problémem na obou stranách. V Německu hladověl téměř každý, a zajatci byli na konci přídělového systému. Japonci na tom byli ještě hůře – jejich vojáky a zajatce decimoval hlad. 60 % japonských vojáků nezemřelo kulkami, ale vyhladověním.

Oficiální denní příděl pro zajatce v německých táborech činil 1928 kalorií, přičemž průměrná potřeba byla kolem 3000 kalorií. Zajatci si někdy mohli přilepšit z kantýny nebo vlastní zahrádky, ale strážní jim často část jídla kradli. V roce 1945 bylo zásobování katastrofální.

Japonci dávali zajatcům převážně neosolenou, znečištěnou rýži, často se zbytky hmyzu, výkaly nebo kamínky. Denní dávka pro pracující zajatce činila 790 gramů rýže – prakticky bez tuku, bílkovin či vitamínů. Obyčejná sůl nebo cukr byly nedosažitelný luxus. Existují svědectví, že zajatci rozbíjeli slané krápníky v jeskyních, jen aby si je mohli olíznout.

Zásadní rozdíl mezi německými a japonskými zajateckými tábory spočíval v přístupu k balíčkům Červeného kříže. Spojenečtí zajatci v Německu je sice někdy nedostali kvůli krádežím nebo trestům, ale většinu války je dostávali pravidelně – a právě tyto balíčky je často držely při životě. Obsahovaly masové a rybí konzervy, čokoládu, sušené mléko, margarín, kávu, rozinky, cigarety, mýdlo, toaletní papír a další základní potřeby.

Japonci tyto balíčky zajatcům zpravidla nevydávali. Většinu si ponechali pro své vojáky a odhaduje se, že průměrný zajatec v japonském zajetí dostal za celou dobu pouze dva balíčky. Japonce proto nelze omlouvat jen nedostatkem zásob – vědomě odmítli svým zajatcům zpřístupnit pomoc, která by je mohla zachránit.

Sovětským zajatcům samozřejmě balíčky Červeného kříže určeny nebyly. A pokud jde o zajatce z Francie, Polska, Belgie či Srbska, není jasné, zda na ně měly jejich země prostředky nebo přístup k distribuci.

Jediná výhoda, kterou měli zajatci Japonců, se týkala počasí. Většina jich byla držena v Tichomoří, kde sice trpěli monzuny a vlhkem, ale nemrzli. Naproti tomu zajatci v německých a polských táborech zažívali tuhé zimy. Baráky byly špatně izolované, uhlí bylo přidělováno v nedostatečném množství (např. 12–20 kg na kamna), a teploty v barácích klesaly až na −7 °C. Pomoc přišla opět od Červeného kříže, který distribuoval americké zimní uniformy, svetry, rukavice a deky.

Zajatci v japonských táborech často celé roky nosili tu samou uniformu, ve které byli zajati. Ta se postupně rozpadla, a v roce 1945 byli osvobozeni prakticky nazí. Ti, kteří byli přesunuti do Japonska, Koreje nebo Číny, museli navíc snášet skutečné mrazy – v tropických hadrech.

Lékařská péče byla v německých táborech relativně dostupnější. Přestože trpěly nedostatkem léků, němečtí velitelé obvykle umožnili spojeneckým lékařům pokračovat ve své práci a Červený kříž dodával základní medikamenty. Těžší případy mohly být převezeny do městských nemocnic, kde zajatce ošetřili němečtí civilní lékaři.

V japonských táborech byla situace nesrovnatelně horší. Pokud Japonci vůbec dovolili, aby zajatí lékaři vykonávali své povolání (místo práce na plantážích nebo při kácení dřeva), čelili tito lékaři naprosto zoufalým podmínkám: žádné léky, žádné nástroje, žádné narkotické prostředky. Operace probíhaly břitvou a bez umrtvení. Navíc se zde vyskytovaly tropické nemoci jako malárie, beri-beri, pelagra, skvrnitý tyfus nebo horečka dengue, a běžné byly i hluboké infikované rány a vředy z práce v džungli.

Na samotném konci války čekaly zajatce obou režimů zvlášť kruté zkoušky. V Evropě to byly tzv. „pochody smrti“ – pěší přesuny tisíců zajatců z táborů na východě do nitra Německa. V zimě 1944–1945, bez jídla, bot, často pod palbou vlastních letadel, šli zajatci týdny sněhem. Ti, kdo nestačili, byli popraveni. Dorazili-li do přetížených táborů jako Bergen-Belsen, čekalo je jen další utrpení. Tříměsíční zajetí Američanů zajatých v Ardenách v roce 1945 si vyžádalo stovky mrtvých – i po osvobození tábora mnozí nepřežili.

V Asii to byly tzv. „pekelné lodě“. Japonci přesouvali zajatce na přeplněných, nevětraných nákladních lodích bez přístupu k vodě a hygieně. Zajatci leželi v temnotě, dusnu, mezi výkaly, a umírali žízní a infekcemi. Lodě nebyly označené, a tak se stávaly terčem amerických ponorek – při potopení zahynuli zajatci uzavření v podpalubí. Z celkových 136 000 přepravovaných zajatců takto zahynulo více než 19 000 mužů.

Srovnání jasně ukazuje, že obě strany se dopouštěly krutostí, ale rozsah utrpení se lišil. Zajatci Němců mohli počítat s určitou strukturou, občasnou pomocí a dodržováním pravidel, pokud nešlo o Sověty. U Japonců byla krutost systematická, balíčky odmítali vydávat, pravidla nerespektovali, a smrt byla běžným osudem. Rozdíl mezi „zlým“ a „nelidským“ je často tenká hranice – ale v případě japonských zajateckých táborů byla tato hranice zcela překročena.

Zdroj: Britannica, warhistoryonline.com