V 60. letech 20. století zahrnovaly americké plány pokračovacích operací Národní nouzové velitelské stanoviště na hladině (NECPA). Jednalo se o jednu ze tří částí (vzdušnou, pozemní a námořní), které měly zajistit nepřetržitý chod vlády v případě jaderné války. Aby se tyto plány staly skutečností, přestavělo americké námořnictvo dvě lodě na mobilní velitelská stanoviště, často označovaná jako „lodě soudného dne“, která mohla být v době krize použita jako „plovoucí Bílé domy“. 

S příchodem jaderných zbraní na konci druhé světové války začala americká vláda vypracovávat plány pro pokračovací operace a přežití klíčových osobností během jaderné války. Bylo rozhodnuto, že budou mít tři části. Jednu tvořila klíčová zařízení na pevnině a další dvě byla mobilní vzdušná a námořní velitelská stanoviště, která umožňovala vládě libovolný pohyb. Klíčovou součástí plánu byla komunikace. Byl vytvořen systém, který zajišťoval bezpečné spojení mezi čtyřmi velitelskými stanovišti: Národním vojenským velitelským centrem (NMCC), Náhradním národním vojenským velitelským centrem (ANMCC), Národním nouzovým velitelským stanovištěm ve vzduchu (NEACP) a Národním nouzovým velitelským stanovištěm na moři (NECPA).

Foto: USS Northampton (CLC-1/CC-1) v roce 1959 | U.S. Navy / Public domain

Psali jsme:Německý svobodník v Normandii osobně zabil nebo zranil více než 1000 amerických vojáků během 1 dne

Národní vojenské a náhradní národní vojenské velitelské středisko byly pozemní objekty – Pentagon a vojenský bunkr poblíž Blue Ridge Summit v Pensylvánii. Národní nouzové letecké velitelské stanoviště tvořila letadla provozovaná americkým letectvem, zatímco Národní nouzové velitelské stanoviště na hladině byly velitelské lodě s posádkou amerického námořnictva. Obě plavidla určená pro tuto roli byla v neustálé pohotovosti a připravena v případě potřeby zastat funkci „plovoucích Bílých domů“. Nakonec k tomu nikdy nedošlo a John F. Kennedy a Lyndon B. Johnson je navštívili pouze na cvičení, přenocování a v rámci zahraničních cest.

První z nich byl křižník USS Northampton (CLC-1/CC-1), který byl spuštěn na vodu 27. ledna 1951. Šlo o těžký křižník třídy Oregon City, ale ostatním lodím své třídy se podobal jen velmi málo. Byl těžší, s výtlakem 13 700 tun, zatímco ostatní měly výtlak 13 260 tun. Byl také rychlejší, jeho maximální rychlost činila 33 uzlů, zatímco ostatní dosahovaly 32,4 uzlu.

Northampton se také mohl pochlubit jinou výzbrojí než zbytek jeho třídy. Zpočátku měl křižník Oregon City devět 8palcových (203 mm) děl ve třech věžích, dvanáct 5palcových (127 mm) děl v šesti věžích a různá protiletadlová děla. Po roce 1953 8palcová a 5palcová děla zůstala a přibylo deset třípalcových (76 mm) děl v pěti věžích. Northampton však byl navržen v rámci projektu SCB 13 a 27. ledna 1951 byl přestavěn na velitelský křižník, čímž se plavidlo oproti ostatním ve své třídě výrazně změnilo. Northampton měl jen čtyři 5palcová děla a osm 3palcových děl, která byla později beztak odstraněna. Měl značné množství antén a dalších komunikačních zařízení, a jeho siluetu dotvářely výrazné stožáry.

Méně nápadné, i když stále významné, bylo, že loď měla větší posádku. K jejímu ovládání bylo zapotřebí 2000 námořníků, zatímco na typický křižník Oregon City jich bylo potřeba jen 1142. Ve své roli hostil mnoho vládních představitelů a hodnostářů, včetně belgického krále Baudouina a norského krále Olafa V. a řady dalších. Northampton v této roli sloužil až do roku 1961, kdy byl 15. dubna přeznačen na CC-1 s tím, že bude působit jako „plovoucí Bílý dům“ v rámci Národního velitelského stanoviště pro mimořádné situace na moři. Přezdívalo se mu „Sea Ruler“ (Vládce moře) a v této funkci sloužil až do 8. dubna 1970, kdy byl vyřazen z provozu.

Psali jsme:Evoluce uniforem Armády Spojených států - průřez 400 letou historií

Druhou z lodí pro tuto roli byla USS Wright (CVL-49/AVT-7/CC-2), lehká letadlová loď třídy Saipan zařazená do služby v americkém námořnictvu 9. února 1947. Zpočátku působila jako kvalifikační letadlová loď pro výcvik pilotů. V této roli se plavidlo zúčastnilo 40 operačních plaveb, přičemž všechny trvaly vždy jen několik dní.

11. ledna 1951 Wright vyplul z Norfolku ve Virginii, aby se připojil k americkému 6. loďstvu ve Středozemním moři. Do Gibraltaru dorazila 21. ledna a zahájila své první nasazení. V roce 1952, po generální opravě, působila jako vlajková loď 14. divize letadlových lodí a účastnila se cvičení NATO s britským královským námořnictvem. Po další generální opravě v roce 1953 Wright odplul z loděnice Philadelphia Naval Shipyard a připojil se k americkému 7. loďstvu v Pacifiku. Po průjezdu Panamským průplavem a zastávkách v San Diegu a Pearl Harboru připlula do japonské Jokosuky. S námořní 211. bitevní perutí námořní pěchoty na palubě loď operovala u pobřeží Koreje a Okinawy.

Plavba trvala do 15. října 1954, kdy Wright opustila japonské vody a vydala se na západní pobřeží USA. Poté se začala připravovat na deaktivaci, byla vyřazena a zařazena do Tichomořského rezervního loďstva. V březnu 1962 byla Wright přestavěna na velitelskou loď a přeznačena na CC-2. To trvalo jen rok, ale došlo na ní k velkým změnám jak ve funkci, tak ve vzhledu. Hangárové prostory byly přeměněny na velitelské prostory, včetně elegantních prostor pro prezidenta, a především na horní palubě, která kdysi sloužila ke vzletu a přistání letadel, byly na velké stožáry instalovány různé antény. Navzdory těmto změnám mohla loď v zadní části stále provozovat vrtulníky.

Wright byla znovu zařazena do služby 11. května 1963 a začala operovat u západního pobřeží, později se přesunula do Norfolku. V době, kdy byla součástí Národního pohotovostního velitelského stanoviště na moři, se plavidlo, přezdívané „Zenith“, stalo „nejsofistikovanější komunikační platformou, která kdy byla umístěna na moři“.

Nejpozoruhodnější operace letadlové lodi ve skutečnosti neměly nic společného s její úlohou. Ve dnech 11.–14. dubna 1967 operovala Wright u pobřeží Uruguaye a zajišťovala komunikaci pro prezidenta Lyndona B. Johnsona během konference v Punta del Este. V únoru 1969, během inidentu lodi Pueblo, byla Wright v Norfolku uvedena do stavu nejvyšší pohotovosti, k nasazení však nedošlo. Plavidlo bylo vyřazeno z provozu 27. května 1971.

V první polovině 60. let zvažovala americká vláda přestavbu USS Triton (SSRN-586) nebo druhé lodi třídy Saipan na třetí Národní nouzové velitelské stanoviště na hladině. Bylo však shledáno, že to není nutné, a k přestavbě nikdy nedošlo, v této roli sloužily až do vyřazení ze služby v 70. letech 20. století jen zmíněné dvě lodě.

Národní pohotovostní letecké velitelské stanoviště (NEACP)

Permanentní námořní řešení v podstatě nahradilo řešení letecké a bylo vytvořeno Národní pohotovostní velitelské stanoviště vzdušných sil, které vzniklo v podobě Boeingu E-4. Vycházelo se přitom z předpokladu, že vydržovat speciálně upravené plavidlo pro tento účel není ekonomické, a že v případě potřeby lze vybranou aktivní loď dostatečně rychle pro plnění takového úkolu upravit a vybavit. Pozornost se přenesla do vzduchu.

Na základě úspěšného dopravního letounu Boeing 747 byly vyrobeny čtyři stroje označované jako E-4, přičemž E-4A vstoupil do služby koncem roku 1974 a E-4B v roce 1980. Dřívější varianta byla modernizována a v roce 1985 všechny čtyři sloužily ve standardu E-4B. Provoz se čtyřčlennou posádkou se nijak nelišil od provozu u letecké společnosti. Přesto se systémy E-4 systémům dopravních letadel příliš nepodobají. Díky pokročilým satelitním komunikačním systémům, ochraně proti elektromagnetickým pulzům a stínění proti jaderným a tepelným účinkům se jedná o vysoce vyspělé a efektivní mobilní velitelské stanoviště.

Americké letectvo E-4 provozuje dodnes, a přestože začalo v letech 2021 a 2022 vyvíjet jeho náhradu, dosud nebyly vyřazeny ze služby. Kromě E-4 jsou podobnými systémy vybaveny i dva Boeingy VC-25 (neboli Air Force One), které mohou v případě potřeby takovou roli plnit také.

Zdroj: warhistoryonline.com