V dubnu 1945 se německá ponorka U-1206 tiše plavila u pobřeží Skotska a vyhledávala svou kořist. Byla to jedna z nejmoderněji vybavených ponorek německého loďstva, ale to se jí paradoxně stalo osudným. Mezi pokročilé funkce plavidla patřil i nejmodernější vodovodní systém. Po sérii chyb, na nichž se možná podílel sám velitel ponorky použitím speciální toalety, byla U-1206 nucena se vynořit přímo pod hlídkující britské letouny. 

U-1206 zahájila službu v březnu 1944 v sestavě 8. flotily ponorek, kde její posádka prodělávala výcvik, než přešla v červenci 1944 pod velení kapitánporučíka Karla-Adolfa Schlitta z 11. flotily ponorek. Patřila do řady ponorek typu VIIC, pokročilé třídy ponorek považované za tažného koně ponorkového loďstva Kriegsmarine během druhé světové války. Byly navrženy tak, aby nepozorovaně a s mimořádnou přesností potápěly lodě nepřátelských konvojů. Ponorka tohoto typu měla výtlak 769 tun na hladině a 871 tun pod hladinou. Její celková délka činila 67,10 m, šířka 6,20 m, výška 9,60 m a ponor 4,74 m. Byla poháněna dvěma dieslovými motory Germaniawerft F46 o celkovém výkonu 2060 až 2350 kW pro použití na hladině a dvěma elektromotory AEG GU 460/8-27 o celkovém výkonu 550 kW pro použití pod hladinou. Člun byl schopen provozu v hloubce až 230 metrů.

Foto: Pohled do věže z centrály ponorky typu VII C | Noop1958, CC BY-SA 3.0 de

Psali jsme:Lovci ponorek a létající čluny – hydroplány v první světové válce

Dosahoval maximální rychlosti na hladině 17,7 uzlu a pod hladinou 7,6 uzlu. Při ponoření mohla loď operovat na vzdálenost 80 námořních mil (150 km) rychlostí 4 uzlů; při vynoření mohla urazit 8500 námořních mil (15700 km) rychlostí 10 uzlů. Byla vybavena pěti torpédomety ráže 533 mm (čtyři umístěné na přídi a jeden na zádi), čtrnácti torpédy, jedním námořním dělem SK C/35 ráže 88 mm (220 nábojů), jedním 3,7 cm Flak M42 a dvěma dvojhlavňovými protiletadlovými děly C/30 ráže 20 mm. Člun měl čtyřicet čtyři až šedesát členů posádky.

Pozdější U-Booty této třídy byly vybaveny nejmodernějšími technologiemi, včetně revolučního řešení toalet. Standardem bylo, že ponorky byly vybaveny zásobníky, které zadržovaly odpad na palubě, dokud se plavidlo nevynořilo, a v tu chvíli posádka odpad vypouštěla do oceánu. Tyto nádrže vyžadovaly prostor a hmotnost a ponorky měly obojího nedostatek.

U-1206 však byla jednou z lodí vybavených novými hlubinnými vysokotlakými toaletami, které umožňovaly použití při plavbě v hloubce. Splachování těchto zařízení bylo nesmírně složitou procedurou a k jejich obsluze byli vyškoleni speciální technici. Nesprávné otevření ventilů v nesprávném pořadí mohlo mít za následek vniknutí odpadu nebo mořské vody zpět do trupu. K vytlačení odpadu do oceánu přes několik ventilů sloužil stlačený vzduch. Záchod s touto schopností znamenal, že U-Bootu ubyl jeden z důvodů, proč se vynořovat.

Bohužel byly tyto pokrokové toalety nesmírně komplikovanými na používání a náročnými na technickou údržbu. Byly dokonce tak složité, že na palubě musel být manažer jednotky pro likvidaci odpadu. Byli to vyškolení provozovatelé toalet a byli jediní, kdo věděl, jak správně likvidovat lidský odpad prostřednictvím těchto složitých toaletních systémů.
Dne 6. dubna 1945 se U-1206 vydala z norského Kristiansandu na svou první aktivní hlídku. O něco více než týden později měla odpověď na volání přírody vyústit v zánik ponorky.

Psali jsme:Nad troskami hrdého Leningradu se v srpnu 1942 rozezněla symfonie – vzkaz Němcům byl jasný

Dne 14. dubna plavidlo křižovalo asi 14 km od pobřeží skotského Peterheadu v hloubce 60 m, když velitel ponorky Schlitt potřeboval podle jedné z verzí příběhu použít toaletu. Místo aby se před provedením své záležitosti poradil s obsluhou, rozhodl se použít zařízení sám. Když nemohl přijít na to, jak správně svůj odpad zlikvidovat, zavolal na pomoc obsluhu toalety. Když popsal situaci, obsluha problém nepochopila a otevřela špatný ventil. To mělo za následek, že do místnosti začaly prýštit litry mořské vody a lidských výkalů. Voda začala prosakovat do prostoru pro baterie přímo pod ním a způsobila chemickou reakci, při níž se uvolňoval plynný chlor ve smrtelném množství.

Schlitt neměl jinou možnost, a tak nařídil, aby se U-1206 vynořila. Posádka odpálila torpéda, aby se zbavila přebytečné váhy, a po rychlém vynoření byla schopna rozptýlit plynný chlor vháněním vzduchu do plavidla. Když se U-Boot vynořil, učinil tak přímo pod hlídkou Královského letectva (RAF). Letadla ponorku rychle spatřila a začala ji bombardovat. Útok způsobil vážné škody.

V tomto okamžiku se U-1206 již nebyla schopna ponořit, což donutilo Schlitta nařídit posádce, aby opustila loď, a zároveň zničit veškerý tajný materiál na palubě. Při opouštění U-1206 zahynuli tři členové posádky, zatímco zbylých 46 bylo zajato. Jeden z nich zahynul den předtím v důsledku nemoci. U-1206 se nakonec potopila.

Válka v Evropě skončila jen o několik týdnů později. Schlitt po celou dobu popíral svůj podíl na potopení U-1206 a zpochybňoval jakékoli obvinění ze zneužití toalety. Ve svém oficiálním prohlášení uvedl: "Byl jsem ve strojovně, když v přední části lodi došlo k úniku vody. Dozvěděl jsem se, že se mechanik pokoušel opravit vnější ventilaci předního WC. Řekl bych – i když nemám žádný důkaz – že indikátor vnějšího odvzdušnění buď vykazoval falešné údaje, nebo žádné."

Popsal také, co se dělo dál: "Strojníkovi, který byl v té době v řídicí místnosti, se podařilo loď zprovoznit a vynořit se, přestože došlo k silnému zaplavení. Mezitím byly baterie pokryty mořskou vodou. Loď se začala plnit plynným chlorem. Poté jsme nebyli schopni ponoření ani pohybu. V tu chvíli nás objevila britská letadla. Nechal jsem loď potopit."

Kapitán Schlitt zemřel v roce 2009 ve věku 90 let. Vzhledem k nedostatku důkazů nemohou ti, kdo studují potopení U-1206, s jistotou říci, že se na jejím zániku podílel. S jistotou však lze říci, že příčinou byla porucha toalety ponorky. O desítky let později, v květnu 2012, objevili potápěči vrak U-1206 přibližně 19 km od pobřeží Aberdeenshire. Nachází se 86 metrů pod hladinou a zůstal v relativně dobrém stavu.

Zdroj: warhistoryonline