Bitva o Guadalcanal byla jednou z nejdramatičtějších vojenských akcí v dějinách USA. Zejména námořní pěchota se zde na počátku amerického tažení Tichomořím proslavila a vydobyla si tradice, na které navazuje dodnes.

Foto: Američané se vyloďují na Guadalcanalu, 7. srpen 1942 | U.S. Marine Corps / Public domain

Zprávy vojáků na místě poskytují obraz Guadalcanalu plný neskutečných a všedních událostí, stejně jako odvážných a hrdinských činů. Pro mnoho mužů bylo přitom samotné vylodění na Guadalcanalu poněkud méně vzrušující, než očekávali. Naloženi na vyloďovací plavidla čekali, až všichni vojáci nastoupí do svých člunů. Byli namačkáni na sobě už několik týdnů. Myšlenka na to, že půjdou do boje, sice nepřinášela úlevu, ale konečně alespoň něco dělali, alespoň nějaká změna. Zatímco čekali a houpali se na vlnách, děla amerického námořnictva zahájila palbu a naplnila vzduch zápachem korditu a hukotem střelby.

Psali jsme:V boji zničila tři německé Tigery a u Kurska sama vedla své tanky do boje

Nakonec mariňáci zamířili ke břehu, jedna vlna vyloďovacích plavidel za druhou. Sevřeli své zbraně, připraveni vtrhnout přímo do akce. Většina z nich se teprve nedávno přihlásila k boji za svou zemi. Byla to jejich první zkušenost s válkou. Málokdo měl představu, co je bezprostředně čeká – a spletli se vlastně všichni. Zaskočení a nepřipravení Japonci vylodění nijak nebránili. Američané nerušeně vylodili mužstvo i část zásob zcela nerušeně a očekávali rozkaz k přesunu do vnitrozemí.

Podle mnoha zpráv, které vojáci o dalším vývoji tažení na Guadalcanalu zanechali, hrála jednu z hlavních rolí džungle, která měla i své kladné stránky. Díky hájům, které rostly podél pobřeží, přidali mariňáci do svého jídelníčku kokosové ořechy. To byla opravdu vítaná novinka. Ale džungle byla především překážkou. Mariňáci pochodovali hustě zarostlým terénem plným strmých hřebenů. Pochodovali kilometry vlhkým horkem a bujnou vegetací, mnozí z nich nesli těžké vybavení, jako například kulomety a součásti minometů nebo munici. Krátce po vylodění se strhly dešťové bouře, které rozvodnily toky klikatící se džunglí, což přesuny neusnadňovalo.

Nevyhnutelně v jejich řadách panovala nejistota a zmatek. Žádná vojenská akce nikdy neprobíhá hladce a podle sebedokonalejšího plánu. Na Guadalcanalu byl součástí problému i terén. Džungle kromě dalšího omezovala vojákům výhled a bylo těžké najít jakékoli orientační body. Nedokázali rozeznat pahorek, který měli obsadit, od jiného vyvýšeného bodu vystupujícího z korun džungle. Nepomohla ani zpravodajská situace. Informace o Guadalcanalu byly před vyloděním kusé a dostupné mapy byly staré a nijak podrobné. Vojáci mířili do neznáma.

Ke zmatku přispělo i napětí. Vojáci věděli, že Japonci tam někde jsou, ale nevěděli, kde a kdy se objeví. V noční tmě střílely hlídky na neexistující cíle a rušily spánek mužů kolem sebe. Nervózní americké jednotky střílely v některých případech i samy po sobě. 

Psali jsme:Flakpanzer 38 (t): Německé protiletadlové vozidlo na československém podvozku

A velkým problémem byl i nedostatek zásob. Zásobovací lodě stihly před katastrofální námořní bitvou u ostrova Savo vyložit jen polovinu zásob. Admirál Mikawa a jeho křižníky se k nim sice nedostaly, ale celý svaz transportních lodí byl pro jistotu odvolán – a mariňáci byli na ostrově ponecháni svému osudu. Muži měli zásoby pouze na pět dní a panovala velká nejistota, kdy se vlastně na ostrov další zásoby vůbec dostanou – nikdo netušil, že Japonci nemají dostatek sil ani na moři a že jim chybějí prostředky pro účinnou protiofenzívu. Úlevou pro námořní pěchotu pak byly japonské zásoby, které našla na rozestavěném letišti. Nesnadné bylo na ostrově i zajišťování pitné a nezávadné vody. Vedro v džungli a těžká práce a vyčerpávající pochody vyžadovaly opravdu velký přísun tekutin.

Na začátku tažení ovládali Japonci oblohu i moře kolem Guadalcanalu. Letadla bombardovala Američany dnem i nocí. Válečné lodě plující podél pobřeží je ostřelovaly těžkými děly. Postupně se ale situace zlepšovala. Spojenecké lodě se postavily japonskému námořnictvu a ukončily bombardování pobřeží. Na dostavěné letiště dorazila letadla. Vzniklo Cactus Air Force, kaktusové letectvo, a pustilo se do bojů s Japonci ve vzduchu.

Většina pozemních bojů na Guadalcanalu probíhala v noci. Muži zůstávali v nejvyšší pohotovosti a jejich spánek narušovala hrozba bezprostředního útoku. Japonci byli odhodláni vyhnat Američany z ostrova. Od bitvy u Tenaru zahájili sérii intenzivních a zběsilých útoků na americké pozice; typickým obrázkem byl po krátké palebné přípravě japonský bodákový útok proti připravené americké obranné linii a masakr útočníků.

Pro mnoho mladých vojáků to byla první skutečná zkušenost s válkou. Jejich kamarádi a přátelé byli rozmetáváni minometnými granáty a trháni kulomety. Američané byli v rozhodujících chvílích úspěšní, ale to Japonce neodradilo. S výkřiky Banzai se vrhali na americké pozice, docházelo k brutálním bojům zblízka. Byla to předzvěst toho, jak budou vypadat boje na tichomořských ostrovech v následujících třech letech.

Japonská vojenská kultura připravila mariňákům nečekané a nepříjemné překvapení. Mnoho japonských vojáků se nechtělo nechat zajmout živých, i když byli zranění. Když se Američané po útoku vydali mezi padlé a zraněné Japonce, těžce zranění Japonci na ně zákeřně stříleli nebo používali granáty z bezprostřední blízkosti. Po prvních takových zkušenostech prakticky skončila jakákoli americká snaha zraněným Japoncům pomáhat – a byli nemilosrdně dobíjeni. Guadalcanal byl pro vojáky, kteří tam bojovali, vyčerpávající zkušeností. Námořní pěchota obstála a získala neocenitelné zkušenosti, které zúročila v dalším průběhu války v Tichomoří.

Zdroj: warhistoryonline.com