EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Revoluce vedená roboty aneb když je voják nahrazen dálkově řízeným bojovým systémem

 28. 01. 2020      kategorie: Události      1 komentář

Nedávné, až nečekaně úspěšné útoky na saúdskoarabská petrochemická zařízení, realizované prostřednictvím dálkově řízených bezpilotních letounů - dronů (ať již vypálených povstaleckými jednotkami Hútijů ze sousedního Jemenu či ze znepřáteleného Íránu) byly pro mnohé překvapením. Ve skutečnosti to ale zas tak překvapující není. Jde vlastně jen o další součást procesu, který zásadně, revolučním způsobem mění celé moderní bojiště, a tedy i samotné armády. Procesu depersonalizace, kdy člověk-voják je nahrazen dálkově řízeným bojovým systémem-robotem.

Je přitom zajímavé, že tento jev se projevuje prakticky u všech druhů ozbrojených sil, rozhodně se to netýká jen létajících prostředků! Prakticky stejný jev lze pozorovat i u pozemních armád. Zde je tento jev možná poněkud méně nápadný, o to je ale významnější.

MQ-9_Reaper_UAV_(cropped)
Foto: Bezpilotní letoun General Atomics MQ-9 Reaper | Wikimedia Commons

Psali jsme: MedCup - pohledem přímého účastníka

Předem je třeba připomenout, že snaha nahradit člověka nějakým dálkově řízeným strojem (tzv. kategorie UGV – unmaned ground vehicles) není nic nového. Naopak, u pozemní techniky se projevuje již po celá desetiletí. První vážně míněné pokusy o nahrazení člověka dálkově řízeným bojovým systémem se odehrály v první polovině dvacátého století. Byly dány jednak technickým pokrokem, který tyto snahy umožňoval, stejně tak ale byly tyto úvahy inspirovány smutnými zkušenostmi z první světové války, za které zemřely miliony mužů – a to často zcela zbytečně.

Pokusy v tomto směru se tehdy odehrávaly v celé řadě zemí. Je ale zajímavé, že na přední místo v tomto výzkumu se dostal tehdejší Sovětský svaz. Zde byly v třicátých letech minulého století sestrojeny dokonce i první dálkově řízené tanky, takzvané „teletanky“, postavené na bázi známých tanků T-26 s nezměněnou výzbrojí. A i když tyto pokusy nebyly příliš úspěšné, přesto měly obrovskou vypovídací hodnotu a především založily jedinečnou technickou tradici, která v Rusku a dalších postsovětských státech přetrvává dodnes.

Tt-26
Foto: Zničený dálkově ovládaný sovětský tank TT-26 (teletank), 1940 | Wikimedia Commons

Psali jsme: Nejstarší přeživší z bitevní lodi USS Arizona zemřel ve věku 100 let

Obdobné pokusy ale v této době probíhaly i v dalších státech, např. v USA či Velké Británii. Za druhé světové války, pod vlivem válečných zkušeností, pak tyto snahy ještě dál akcelerovaly. Lze připomenout např. velmi známý německý dálkově řízený robot Goliath, určený především k demoličním pracím, k nesení náloží atd. A přestože Goliath nebyl zcela úspěšný, dosáhl značného rozšíření.

Z dnešního pohledu jsou ovšem tyto tehdejší pokusy o dálkově řízené roboty velice nedokonalé. Jejich základním problémem (který ostatně do jisté míry přetrvává dosud) bylo především ne zcela dokonalé, často velice nespolehlivé řízení. Mnohé z těchto prostředků byly řízeny jen prostřednictvím kabelu, což samozřejmě vedlo k celé řadě selhání. A i pozdější typy, které byly řízeny mnohem dokonalejší metodou rádiového spojení, nedosahovaly zcela uspokojivých výsledků. Přesto vlastnosti a schopnosti dálkově řízených bojových systémů naznačovaly perspektivu této atypické kategorie, která se ale plně realizovala až mnohem později.

Pokusy o sestrojení dálkově řízených strojů pokračovaly i po druhé světové válce. Svou roli zde hrála především probíhající studená válka, která dovolovala alokovat na vývoj zbraňových systémů dostatečné prostředky, stejně tak se ale čím dál více projevovala i nutnost hledat nové, jiné cesty, když bylo jasné, že v podmínkách zvažovaného jaderného konfliktu není příliš reálná původní představa nasazení mnoha milionových armád. Dálkově řízená vozidla, ať již vyzbrojená či neozbrojená, se jevila jako jedna z možných cest, jak tento problém vyřešit.

Není možná příliš překvapivé, že nejvíce pokusů v tomto směru realizoval Sovětský svaz. Tyto práce se ovšem primárně soustřeďovaly na snahy o vytvoření dálkově řízených vozidel zkonstruovaných na bázi běžných bojových systémů – především na vytvoření dálkově řízeného tanku na bázi běžného tanku T-72. Této ideje se sovětští konstruktéři i přes četné komplikace drželi s až neuvěřitelnou úporností.

Oproti tomu v západních zemích – v USA, v evropských zemích, ale i jinde - se většinou postupovalo zcela jinou cestou. Především – v západních zemích snahy směřovaly ani tak k sestrojení dálkově řízeného bojového vozidla, jako spíše k systému, plnící různé pomocné úkoly. Tedy především úkoly zásobovací, logistické atd. I ozbrojená vozidla UGV zde byla určena spíše k průzkumu než ke skutečně intenzivnímu bojovému nasazení. Velká pozornost byla směřována k sestrojení dálkově řízeného odminovacího vozidla, což bylo dáno především zkušeností západních armád z jejich nasazení v různých mírových misích OSN. Samozřejmě, toto rozdělení neplatí plně, v oblasti dálkově řízených vozidel neplatí nějaké „ideologické hranice“ jak je tomu v případě některých běžných bojových systémů. Na obou stranách se konstruktéři pokoušejí jít různými směry, i v západních zemích se čím dál častěji objevují ozbrojená dálkově řízená vozidla, stejně tak i ruské typy mají obvykle neozbrojenou verzi určenou k zásobovacím úkolům atd. Navíc se zcela běžně přejímají technické prvky od konkurence, a to i z velmi vzdálených, často politicky zcela protichůdných zemí. Přesto je tento rozdíl patrný, i když se zřejmě bude čím dál víc smazávat.

Významným rozdílem je i to, že západní země se mnohem více soustředily na zkonstruování dálkově řízeného systému postaveném na bázi speciálně zkonstruovaného podvozku – ať již pásového či kolového. Tato cesta se ukázala jako správnější. Podvozky takto zkonstruovaných UGV se sice vyznačují podstatně nižší průchodností, na druhou stranu speciálně vyrobený podvozek umožňuje plně využít potenciál UGV, usnadňuje jeho řízení a ovládání. Patrný je i vyšší úspěch západních zemí v otázce „ intelektualizace“ dálkově řízených systémů, jejich řízení i ve složitých podmínkách, schopnosti jejich orientace na bojišti atd.

Gladiator_240G
Foto: Gladiator - Americký dálkově řízený stroj kategorie UGV | Wikimedia Commons

Dnešní rozvoj kategorie dálkově řízených vozidel UGV je ovšem nesrovnatelný. Možná to je nejvíc zarážející. Zatímco ještě kolem r. 2000 se jednalo o pouze několik pionýrských konstrukcí, dnes již existují desítky různých typů. A co je ještě důležitější, do vývoje UGV se pouští čím dál víc států.

Prudký rozvoj kategorie dálkově řízených vozidel byl dán i celkovým technickým, ale i politickým vývojem posledních desetiletí. Především – pokrok v oblasti vývoje počítačové techniky a umělé inteligence umožnil zkonstruování systémů mnohem pokročilejších, než jaké byly běžné před pouhými dvaceti lety. Významně k rozvoji kategorie vozidel UGV přispěl i celkový trend miniaturizace výpočetní techniky, která dovoluje osazení i velmi malého vozidla výkonným řídicím systémem. Stejně tak ale k rozvoji kategorie dálkově řízených vozidel přispěl i politický vývoj, opětovný nárůst mezinárodního napětí a především vypuknutí celé řady válečných konfliktů. Možná ještě více než samotné množství těchto válek k tomu přispěl spíš jejich charakter. Ukázalo se, že dálkově řízené stroje jsou přímo ideálním bojovým systémem do moderních asymetrických konfliktů, které se často odehrávají ve velmi nepřehledném, městském terénu a kde armády (včetně západních) stojí proti protivníkovi, který tolik nehledí na lidské ztráty.

EG15EK1WsAI5b4n
Foto: Wiesel Wingman - Bojové vozidlo kategorie UGV  | Rheinmetall

Díky tomuto vývoji vznikla či vzniká celá řada dálkově řízených strojů UGV. Počet jednotlivých typů, ale i vyrobených strojů tak roste přímo závratnou rychlostí. Například USA v současné době připravují neobyčejně rozsáhlý program RCV, jehož výsledkem má být široká rodina dálkově řízených strojů hned několika hmotnostních kategorií s širokou škálou výzbroje. Obdobně Rusko představilo mediálně známou rodinu dálkově řízených vozidel Uran, která opět čítá hned několik typů se zcela různorodou výzbrojí, či mimořádně zdařilé roboty Něrechta společnosti Děgtarev. Do vývoje systémů UGV se pouští i další postsovětské státy (Ukrajina, Bělorusko, ale třeba i malé Estonsko). Stroje UGV- včetně ozbrojených verzí- vyvíjejí i Čína, Kanada, Singapur a další státy prakticky na všech kontinentech. Jde tedy o skutečně celosvětový trend. Lze proto jen kvitovat, že se k tomuto trendu připojila i Česká republika se svým systémem TAROS.

Je zajímavé si těchto prostředků blíže povšimnout. Především – jde o systémy postavené na specializovaných podvozcích. Nejde tedy o pouze upravené dálkově řízené systémy odvozené od běžných bojových vozidel, jako jsou tanky, BVP atd. Pravda, v dnešním Rusku stále probíhají pokusy o vytvoření dálkově řízeného bojového systému na bázi běžného tanku, existují zde i pokusy postavit dálkově řízené vozidlo na bázi BVP. Takové systémy jsou ale spíše výjimkou. Důvody jsou především technické. Ukazuje se, že v případě převzatého podvozku (například z tanku) není plně využit jeho vnitřní prostor, původně určený pro posádku. Tento prostor také většinou není ideální pro zástavbu přístrojů, potřebných pro ovládání dálkově řízeného vozidla. Významným nedostatkem je i to, že ovládání takového stroje je výrazně horší a především náročnější pro obsluhu.

dscf8417
Foto: Český robotický systém UGV (pozemní dálkově řízený prostředek) Taros | army.cz

Pozoruhodná je také výzbroj těchto vozidel. Ta je většinou tvořena pouze lehčími zbraněmi – především kulomety, ať již běžné ráže či velkorážovými. Často je používána také lehká raketová výzbroj – různé pancéřovky, protitankové řízené střely, případně lehké protiletadlové střely. Tedy zbraně většinou odvozené od běžných pozemních systémů. Čím dál oblíbenějším prvkem je osazování vozidel UGV různými lehkými raketomety ráže 70-80 mm, většinou odvozenými od leteckých raketometů používaných u bitevních letadel či bitevních vrtulníků. V poslední době se objevují i vozidla, která nesou různé kombinace této výzbroje (lze ale oprávněně pochybovat, zda takováto zbraněmi ověšená vozidla jsou schopna skutečně reálně fungovat, zda jsou schopna svými zbraňovými systémy efektivně působit proti protivníkovi). Vždy jde ale o poměrně lehkou výzbroj, což platí zejména u výzbroje hlavňové. Zatím nejtěžší zbraní osazenou na vozidlech UGV je kanon 2A72 (obměna kanonu 2A42, známého například z vozidel BMP-2), použitý u ruského vozidla URAN-9. A i tento případ je spíš výjimkou, ostatně tato vozidla se ještě ani nedostala do sériové výroby. Zatím se tak nepovedlo zkonstruovat funkční vozidlo, které by svou výzbrojí bylo ekvivalentem moderním BVP (s kanony 30-40 mm) či dokonce tanku (s kanonem 100-125 mm) a které by je tedy mohlo nahradit.

Co je ale nejdůležitější, je to, že tato vozidla nejsou roboty v pravém slova smyslu. Nejde o skutečně autonomní jednotky, schopné plně samostatného provozu. Zatím se nepodařilo zkonstruovat systém, který by byl schopen skutečně sám pohybovat se v terénu, reagovat na stávající (často zcela nečekanou) bojovou situaci, vyhledávat cíle a správně určovat jejich prioritu. Vždy tato vozidla potřebují operátora, který se navíc musí pohybovat jen relativně nedaleko od daného vozidla (obvykle max. 10 km, byť tato vzdálenost se asi bude čím dál více prodlužovat). Pravda, moderní stroje UGV jsou schopny samostatně plnit čím dál širší spektrum úkolů, jejich procesy jsou zautomatizovány, takže operátoři často uskutečňují spíše jen dohled nad těmito stroji. Důležité je i to, že mnohé systémy UGV jsou schopny působit jako multiplikátory. Jeden systém tak může předávat signály a povely systémům dalším, jeden operátor tak může ovládat hned několik bojových systémů. Přesto lze konstatovat, že bez lidské obsluhy se dálkově řízené stroje UGV (zatím) neobejdou.

Možná právě to je nejzajímavější, a pro nás, lidi, je to jen potěšující. I přes veškerý pokrok ve výpočetní technice, v oblasti robotizace, ve vývoji umělé inteligence atd. se dosud nepodařilo vyvinout systém, který by byl skutečně plně schopen se obejít bez lidského dohledu, který by dokázal člověka nahradit. Ukazuje se, že člověk se svými smysly (byť velmi nedokonalými) a se svou inteligencí je strojům s jejich umělou inteligencí stále nadřazen. A jedině lidská mysl je schopna skutečně komplexně a efektivně vyhodnotit bojiště; určit, ze které strany hrozí největší nebezpečí, který cíl je ten nejdůležitější atd. Plně autonomní, samostatně se pohybující bojové roboty schopné se zcela samy pohybovat, vyhledávat cíle a také tyto cíle skutečně efektivně ničit tak i přes různé vize stále zůstávají jen jakousi chimérou budoucnosti (byť možná ne až tak vzdálenou).

Je ostatně otázkou, zda je třeba takového cíle dosáhnout, zda vůbec má smysl o něco takového usilovat. I stávající, dálkově řízená bojová vozidla ovládaná operátorem jsou natolik efektivní, že jsou schopna plnit převážnou většinu úkolů. Jsou dokonce tak efektivní, že svým charakterem a svými schopnostmi zcela mění současné bojiště.

Do jisté míry je to dáno výzbrojí těchto vozidel. Jak již bylo zmíněno, výzbroj ozbrojených vozidel UGV je většinou tvořena jen lehkými pěchotními zbraněmi – modifikovanými útočnými puškami, kulomety, případně lehkými kanony. Ale vzhledem k tomu, že existují i verze vyzbrojené protitankovými zbraněmi (pancéřovkami proti lehčím cílům, případně výkonnými PTŘS, schopnými ohrozit i moderní tank) a verze protiletadlové, jsou systémy UGV schopny plnit široké spektrum úkolů – mnohem obsáhlejší, než se ještě před nedávnem předpokládalo.

V současné době ozbrojená vozidla UGV tvoří většinou jen malou část vybavení moderních armád, plní navíc jen různé podpůrné úkoly atd. To je ovšem dáno jejich poměrně malým rozšířením, a z toho plynoucí vysokou cenou. Lze však očekávat, že postupně, v návaznosti na technický vývoj a postupné rozšíření těchto vozidel, klesne i jejich jednotková cena. Bude jich tedy k dispozici více, bude je možno používat k více účelům. Důležité je to, že dálkově řízená ozbrojená vozidla budou vybavená prakticky stejnou výzbrojí jako stávající pěchota – útočné pušky, kulomety, lehké rakety. Je tedy dost dobře možné, že již v blízké době vozidla UGV současnou pěchotu minimálně z části nahradí. Vzniknou tak pravděpodobně celé velké samostatné jednotky, vybavené vozidly UGV.

Samozřejmě, neznamená to, že by ozbrojené systémy UGV mohly pěchotu plně nahradit. Jak ukazují všechny dosavadní zkušenosti, klasický „voják s puškou“ je stále ještě nenahraditelný. Masivní nástup dálkově řízených UGV ale bude znamenat, že této pěchoty bude potřeba čím dál méně, protože pro ni bude čím dál méně úkolů. Na druhou stranu atypický charakter těchto úkolů (nesplnitelných vozidly UGV) zřejmě způsobí, že na tuto pěchotu budou kladeny čím dál větší nároky.

rob
Foto: V současné době ozbrojená vozidla UGV tvoří většinou jen malou část vybavení moderních armád, plní navíc jen různé podpůrné úkoly atd. | YouTube

Nahrazení běžné pěchoty dálkově řízenými stroji zní možná poněkud fantaskně. Na druhou stranu rychlý technologický postup v oblasti vývoje vozidel UGV, ale i v oblasti vývoje umělé naznačuje, že to není nic nereálného. A je dost dobře možné, že tento scénář se naplní mnohem dříve, než se může zdát.

Tento proces depersonalizace moderního bojiště je mimořádně zajímavý především pro západní armády, může být pro ně velkou výhodou a poněkud paradoxně jim může vyřešit některé jejich zásadní problémy. Západní armády – a to včetně té české – se totiž dlouhodobě potýkají s nedostatečnou zdravotní a fyzickou úrovní české populace, a tedy i potenciálních vojáků. I od představitelů AČR lze často slyšet, že dnešní mladí muži již nejsou ono, že jsou až příliš ovlivněni věčným sezením u počítačů a mobilních telefonů, nemají potřebnou fyzičku a nejsou tak schopni plnit bojové úkoly. Tento přístup je ale do jisté míry nepochopením faktu, že lidská společnost zkrátka prochází určitou proměnou (což se ostatně dělo vždycky, člověk jako živočišný druh se neustále vyvíjí). Oni mladí muži (ale i ženy), ovlivnění masovým nástupem počítačové techniky, jsou i přes svou poněkud nižší fyzickou úroveň pro moderní konflikty velice užiteční. Jsou od dětství zvyklí na počítačovou techniku, většinou ji dokonale ovládají. Dokáží uvažovat podobně jako počítač, proto si s těmi počítači také dobře rozumějí. Díky hraní počítačových her včetně bojových jsou zvyklí na řešení problémů, které se objevují i na moderním bojišti (a tuto schopnost lze navíc snadno rozvíjet). Jsou tedy přímo ideálními adepty na obsluhu ozbrojených systémů UGV. K něčemu takovému nepotřebují špičkovou fyzickou formu, ale spíš právě ono poněkud specifické „ počítačové myšlení“. A díky tomu, že ovládají stroj UGV, vyzbrojený obdobně jako moderní voják, mohou jej minimálně pro některé úkoly nahradit. Jsou v lecčem dokonce lepší než ten sebelépe fyzicky disponovaný voják. Oni zdánlivě nemotorní muži, ovládající třebas hned několik vyzbrojených dálkově řízených strojů, tak mohou nahradit i celou pěší jednotku! Je tedy otázkou, zda by nebylo lepší místo kritizování dnešní „počítačové generace“ tohoto jevu spíše využít.

V důsledku těchto jevů je patrné, že případný masivní nástup ozbrojených vozidel UGV, případně vznik celých velkých jednotek (prapor/pluk) vyzbrojených těmito vozidly zcela změní současné bojiště. Místo rozsáhlých pěších jednotek se budou po bojišti pohybovat celé početné formace ozbrojených UGV. Nad nimi se budou vznášet drony, vyzbrojené podobnými zbraněmi, jaké nesou vozidla UGV – kulomety, řízenými a neřízenými raketami. Vedle nich budou létat i bezpilotní letouny, dálkově řízená vyčkávací munice… Tyto bojové systémy budou mezi sebou bojovat, zatímco jejich operátoři je budou z povzdálí, z bezpečného úkrytu řídit. Konflikty v budoucnosti tak zřejmě budou vypadat docela jinak, než vypadaly ještě nedávno, a jak je známe dnes.
  
Na první pohled takový scénář vypadá vlastně docela idylicky. Může se zdát, že pokud boje jako takové budou probíhat mezi jednotlivými dálkově řízenými systémy – ať již vzdušnými či pozemskými – a operátoři budou operovat odkudsi z krytého zázemí, dojde ke kýženému snížení ztrát na životech, omezení lidského utrpení. Opak je ale pravdou.

Především – představa, že tyto střety budou probíhat jen mezi samotnými dálkově řízenými systémy, které budou jejich operátoři řídit z povzdálí, z bezpečného krytu vojenské základny, je zcela mylná. Iluzorní je především ono kýžené bezpečí operátorů působících z kryté základny. Bylo by naivní přepokládat, že protichůdné bojující strany proti těmto základnám nezaútočí, byť takové údery jsou poněkud „nefér“. Ony budoucí konflikty jistě nebudou probíhat podle nějakých humanistických pravidel, když historie válečných konfliktů nás učí, že pravidla jsou tu od toho, aby byla porušována. Naopak lze očekávat, že jednotlivé armády na současný jev masivního nástupu ozbrojených UGV řízených ze vzdálených základen odpoví tím, že začnou s vývojem obdobných systémů, které budou schopny i dálkových úderů a které budou nasazovány právě proti těm „bezpečným základnám“. Něco takového ovšem jen prohloubí proměnu moderního bojiště, na kterém často nelze definovat nějakou bojovou linii, a kde dochází k úderům i proti (zdánlivě) bezpečným civilním cílům.

Dalším důležitým faktorem, ovlivňujícím tvář budoucích konfliktů, je to, že jen málokdy se střetnou dva stejně silní, stejně vyspělí soupeři, kteří by si mohli navzájem způsobit přibližně stejné škody, což by je od hypotetického konfliktu odrazovalo. Naopak, většinou dochází k tomu, že silnější stát bojuje proti státu slabšímu. Dnešní asymetrické konflikty nám navíc naznačují, že někdy je poněkud obtížné určit, který stát je ten silnější a který je ten slabší.

1024px-Miloš_robotizovana_platforma
Foto: Masivní nasazení ozbrojených systémů UGV tak zřejmě způsobí, že víc než kdy dříve bude záležet ani ne tak na samotné velikosti, početnosti dané armády, jako spíš na její technologické úrovni. (na snímku srbský pozemní dálkově řízený prostředek Miloš | Wikimedia Commons

Masivní nasazení ozbrojených systémů UGV tak zřejmě způsobí, že víc než kdy dříve bude záležet ani ne tak na samotné velikosti, početnosti dané armády, jako spíš na její technologické úrovni. Méně početná, ale technicky vyspělejší armáda, vyzbrojená dokonalejšími ozbrojenými UGV (případně i drony a dalšími dálkově řízenými systémy), bude schopna porazit i početnou armádu, spoléhající se spíše na lidskou sílu, případně na sílu klasických bojových systémů. Menší počet dokonalejších, lépe vybavených a vyzbrojených systémů UGV navíc bude schopen porazit početnější formace méně vyspělých strojů.

Zkušenost nám také ukazuje, že onen zdánlivě slabší stát je často schopen lépe mobilizovat své síly, je nápaditější, originálnější, je schopen přicházet s nečekaně účinnými technickými prvky. Malý, ale ambiciózní a vyspělý stát tak bude schopen porazit většího, ale nedostatečně technologicky pokročilého protivníka. Ale naopak i onen technologicky méně vybavený stát může přijít s nějakým nečekaně dokonalým systémem, s nějakým zdánlivě jednoduchým, ale nápaditým a efektivním systémem.

Důležité je, že tento jev bude globální, že se nebude týkat jen určitých, např. nejvyspělejších států. Ostatně, do vývoje ozbrojených UGV se pouští dnes kdejaký stát, často i ty země, které jsme si navykli označovat jako rozvojové a méně vyspělé. Nástup bojových dálkově řízených vozidel tak bude mít skutečně světový dopad.

Lze proto předpokládat, že v oblasti systémů UGV, ale i dalších dálkově řízených systémů, dojde k jakýmsi novodobým zbrojním závodům. A to, jaké státy se v současnosti věnují rozvoji systémů UGV nejvíce (USA, Rusko, Čína, různé regionální mocnosti, ale někdy i malé, technicky pokročilé státy) nám napovídá, jak takovéto závody budou vypadat, kdo v nich bude mít hlavní slovo.

Lze také předpokládat, že podobně jako za někdejší studené války se hlavní konflikty budou odehrávat ani ne tak mezi hlavními mocnostmi, jejichž armády budou přesyceny ozbrojenými dálkově řízenými systémy, ale spíše mezi jejich spojenci, mezi různými méně vyspělými rozvojovými zeměmi. Je navíc velice pravděpodobné, že tyto zástupné konflikty budou často představovat jakési cvičné bojiště, na kterém si ony vyspělé státy budou zkoušet své systémy UGV. Ostatně, nasazení ruských vozidel Uran-9  v konfliktu v Sýrii nám naznačuje, že k tomuto jevu již částečně dochází.

Vše navíc poněkud ztěžuje i to, že moderní konflikty neprobíhají jen mezi jednotlivými státy, že stoupá charakter různých nestátních aktérů. Jak ukazuje příklad Islámského státu, takový nestátní aktér může být mnohem silnější a vyspělejší než leckterý stát, může disponovat většími příjmy (např. z prodeje drog). Je nasnadě, jak může dopadnout střet mezi takovýmto silným, bohatým nestátním aktérem, který si potřebné systémy jednoduše koupí na černém trhu – a mezi oslabeným státem, který postrádá efektivní ústřední vládu a jehož možnosti jsou omezeny slabou ekonomikou. Příkladů takových států (Afghánistán) je přitom v dnešním světě bohužel víc než dost. Případné ovládnutí, či jen zhroucení takového státu pak může mít dosah na celý region, a v některých případech (pokud se daný stát nachází v strategické oblasti) na celý svět.

Mnohé tak naznačuje, že moderní bojiště poněkud nenápadně, ale o to důsledněji prochází skutečně radikální, revoluční proměnou. Proměnou podobnou té, kterou znamenala první světová válka, kterou zásadně ovlivnil nástup kulometu, nebo té, kterou přinesla druhá světová válka a s ní spojený masivní nástup tankové techniky. Takováto revoluční změna bojiště ale zásadně pozmění charakter válečných konfliktů, a bude tak mít i dalekosáhlý geopolitický dopad. Je proto otázkou, jak se s tímto poněkud neblahým jevem lidstvo jako takové vyrovná.

 Autor: David Khol

CENOVÉ BOMBY (406)

Komentáře

Paeris Kiran

28. 01. 2020

Jenom dotaz - jak budou UGV zajišťovat efektivní okupaci území?

třeba aby to nedospělo do stavu typu Afghánistán nebo Libye... Protože tak nějak se ukazuje že svrhnout vládu a vojensky porazit denný stát tak nějak k tomu aby v daném místě vznikla fungující demokracie nestačí...

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací