Události poslední doby upoutaly pozornost světové veřejnosti k africkému Nigeru. K zemi, o které mnozí lidé ani nevěděli, že vůbec existuje, případně si ji pletli se sousední Nigérií. Právě současný puč či pokus o puč ukazuje, jak je tento přístup chybný. Niger totiž není bezvýznamný, a není ani malý, přestože je právě takto v médiích někdy označován. Ono posouzení Nigeru coby malé saharské země vychází z toho, že Niger je velmi chudý – dosud patří mezi nejméně rozvinuté země světa. Na druhé straně Niger má dnes cca 25 mil. obyvatel – a jeho rozloha činí 1 267 000 km2 (16x více než u České republiky). Většinu z této rozlohy činí poušť. Jenže v této poušti se nalézají významná naleziště surovin. Vedle uranu, který zde těží francouzské firmy a který tvoří většinu příjmu nigerského státního rozpočtu, se v Nigeru nalézají naleziště dalších surovin – v menší míře ropy, dále uhlí, zlata a dalších. Tato naleziště přitom dosud nejsou plně využívána. To ovšem důležitost Nigeru jen podtrhuje.

Foto: Události poslední doby upoutaly pozornost světové veřejnosti k africkému Nigeru | Ministerstvo obrany Nigeru

Historická retrospektiva

Významný byl Niger již v předkoloniálním údobí. Přes Niger totiž vždy vedly důležité tranzitní cesty – a to jak z jihu Afriky přes poušť na sever, tak i z východu Afriky na západ. Dnes pak tato tranzitní role Nigeru narůstá na důležitosti, protože přes Niger vedou i cesty uprchlíků přicházejících do Evropy. Dosavadní vláda v Nigeru přitom v boji proti ilegální migraci s evropskými státy úzce spolupracovala. I to ukazuje na nutnost sledovat dnešní dění v Nigeru.

Psali jsme:Drony a pozemní robotické systémy – nikoliv konkurence, ale možní spolupracovníci

Vzhledem ke své strategické poloze hrál Niger významnou roli i v době francouzské kolonizace. Francie proto vždy udržovala v Nigeru vojenské základny, a v omezené míře si je zde udržuje dodnes. V rámci francouzské armády se také nigerští vojáci zúčastnili obou světových válek.

K osamostatnění Nigeru došlo obdobně jako v případě většiny dalších států oblasti v r.1960.
 Z počátku byla perspektiva Nigeru vnímána spíše negativně, a to i kvůli tomu, že Niger postrádá přístup k moři, a má jen omezené množství úrodné půdy. Přesto se stát dokázal etablovat, stejně tak si (s francouzskou pomocí) dokázal vytvořit i všechny potřebné instituce.

Významnou postavou Nigeru se stal jeho první prezident, Hamani Diori. Ten zavedl systém jedné strany, na druhou stranu je třeba říci, že šlo o systém relativně liberální, ve kterém nebyla porušována lidská práva atd. Pro H. Dioriho bylo příznačné že byl velmi aktivní v mezinárodní politice, a to částečně i na úkor domácí politiky. Tím založil určitou tradici Nigeru, která je dodnes živá. Niger vždy  vedl aktivní mezinárodní politiku, do značné míry nad své poměry, čímž se liší např. od sousední, spíš do sebe uzavřené Burkina Faso.

Vládu H. Dioriho ukončil vojenský puč v r.1974. Po něm byl nastolen vojenský režim, který prezentoval diktátor S. Kountché, který vládl velmi autoritativně, za jeho vlády ale (i díky rostoucí těžbě uranu) došlo k výraznému ekonomickému růstu Nigeru. I proto je dnes v Nigeru S. Kountché vnímán spíše pozitivně. A zde lze vidět i důvod, proč je vláda vojáků v Nigeru vnímána jako něco přirozeného a nevyvolává nějaký větší veřejný odpor.

Psali jsme:Vzestup žoldáků na moderním válčišti

Vojenský režim v Nigeru vydržel de facto až to r. 1991, kdy v zemi došlo k pluralitním změnám, a to i v návaznosti na celosvětové demokratizační trendy. Byly uspořádány demokratické volby, byla nastolena civilní vláda atd. Následovalo ale časté střídání vlád, které si nedokázaly poradit s hospodářskými problémy země, způsobeným vedle propadu cen uranu i rozšiřováním pouště. K těmto problémům se navíc přidalo i povstání Tuaregů, žijících v severní části země. To vše vedlo k vojenskému puči v r. 1996.

Následné období bylo typické střídáním vojenským režimů a civilních systémů. Vždy ale platilo, že Niger patřil k relativně demokratickým, prozápadním státům. I vojenské režimy se chovaly umírněně, a neodkláněly se od základní linie politiky státu, narýsované již vládou
H. Dioriho. To se ale dnes do jisté míry mění, a Niger se tak ocitl na jakési pomyslné křižovatce svých dějin. Je proto otázkou, kam Niger ve své politice půjde dál.

Nigerská armáda

Z výše zmíněného vyplývá, že armáda hrála v Nigeru vždy důležitou, takřka klíčovou roli. I proto stojí za to si nigerské armády hlouběji všimnout. Po dlouhá desetiletí byla nigerská armáda relativně malá. Patřila dokonce k nejmenším armádám na africkém kontinentu, do jisté míry v protikladu  k rostoucímu lidskému potenciálu země. Byl to do důsledek neutěšené ekonomické situace země – Niger si jednoduše nemohl dovolit příliš velké množství vojáků. Ještě za systému S. Kountchého ( který přitom vzešel z armády) měla nigerská armáda pouze 3 200 vojáků (3000 pozemní vojsko, 300 letectvo). Postupně byly početní stavy navyšovány a to na 5 500 vojáků (5 200 pozemní vojsko, 300 letectvo). Tento počet pak byl udržován po celá devadesátá léta a v prvním desetiletí tohoto století.

Pozemní vojsko tak tvořily 4 obrněné skvadrony (jednotka cca velikosti roty), dále 7 pěších rot, protivzdušná jednotka, dva výsadkové prapory a protiteroristický prapor. I vzhledem k ekonomické slabosti země měla nigerská armáda jen malé množství těžkých zbraňových systémů. Mezi nejúčinnější zbraňové systémy patřila především francouzská obrněná vozidla AML-60/90. Obrněné transportéry zahrnovalo 14 francouzských kolových transportérů M-3. Zcela absentovalo dělostřelectvo. Přesto dokázala nigerská armáda vhodně improvizovat. Hlavním dopravním prostředkem armády se staly terénní automobily, převážně značky Toyoty Land Cruiser, vyzbrojené kulomety. Těm pak poskytovala palebnou podporu vozidla AML-90. Absenci klasického dělostřelectva vynahrazovaly americké bezzákluzové kanony M-40, převážně osazené na terénní automobily. Celkově lze konstatovat, že nigerská armáda představovala sice menší, ale efektivní ozbrojené síly, což dokázalo i úspěšné nasazení nigerských vojáků ve válce v Perském zálivu v roce 1991.

Pokud posuzujeme nigerskou armádu, pak je třeba vnímat i to, že k nigerským ozbrojeným silám patří také Republikánská garda, a dále také Národní četnictvo. Mezi těmito složkami ozbrojených sil vždy panovala určitá řevnivost – armáda byla obvykle oporou vojenských režimů, a naopak Republikánská garda byla oporou civilních vlád. Něco podobného hraje svou roli i v dnešní situaci, a proto by to nemělo být opomíjeno.

Další vývoj nigerské armády, ale i samotného Nigeru zásadně ovlivnily změny, které zasáhly celý region severní Afriky. V případě Nigeru jakýmsi startovacím bodem tohoto procesu bylo povstání Tuaregů v r. 2007. S Tuaregy byly v Nigeru problémy vždy, opakovaně docházelo k jejich povstání, tentokráte ale bylo povstání nesrovnatelně silnější. Bylo také zjevně motivováno zvenčí, neboť prakticky ve stejné době vypuklo povstání Tuaregů v sousedním Mali. Také charakter tohoto povstání byl jiný, neboť obsahovalo i silné prvky krajního islámu, což byl důsledek etablování Islámského státu v tomto regionu.

Vývoj v Nigeru ovlivnila i situace v sousední Libyi, kde v r. 2011 došlo k pádu dlouholetého režimu M. Kaddáfího. Následné zmatky v Libyi se začaly přelévat i do severních oblastí Nigeru – tedy právě těch, které byly obývané převážně Tuaregy. Do Nigeru navíc začaly proudit zbraně někdejší libyjské armády. Také díky nim bylo tuarežské povstání silnější než kdy předtím.

V neposlední řadě vývoj v Nigeru ovlivnila i celosvětová migrační krize, během níž vynikla strategická poloha Nigeru. Přes Niger do Evropy proudily tisíce uprchlíků z celé Afriky – a to jak z chudých subsaharských zemí, tak i z autoritativních či válčících zemí, jako je Súdán nebo Eritrea. Příchod těchto tisíců migrantů situaci v Nigeru, potažmo i celé severní Africe, dál destabilizoval.

Právě tato uprchlická krize, ale i nárůst islamistických extremistů přiměl Niger, aby na řešení této krize spolupracoval s dalšími státy regionu, Mali, Burkinou Faso, Čadem a Mauretánií, s nimiž vytvořil uskupení G5 Sahel. Obdobně ale Niger při řešení této krize spolupracuje i se západními státy, a to jak státy EU, kam proudí oni uprchlíci, ale i USA. Právě Niger byl  dosud asi nejvíce nakloněn spolupráci se západními zeměmi. To vše by se ale nyní mohlo změnit.

Složitá bezpečnostní situace jak v samotném Nigeru, tak i v regionu Severní Afriky klade přirozeně vyšší nároky i na nigerskou armádu. I proto začal Niger své ozbrojené síly výrazně posilovat. Nutno říci, že se tomu děje jen díky rozsáhlé mezinárodní pomoci, a to jak od států západní Evropy či USA, tak i od některých bohatších arabských států. Armáda Nigeru proto začala významně růst. Nejdříve došlo k jejímu posílení na 25 000 vojáků, tedy takřka pětinásobek původního stavu. Přesto došlo ještě k dalšímu navýšení, a díky tomu má dnes nigerská armáda již 33 000 mužů,  z čehož 32 000 tvoří pozemní vojsko a 1 000 vojenské letectvo.

Pozemní vojsko se skládá především z 15 kombinovaných praporů, vedle čehož dál existují výsadkový prapor, 2 roty speciálních sil a 9 zásahových komand. Existuje i jednotka PVO a dělostřelecký prapor, ale i obojživelná rota působící na řece Nigeru. Zde je ale nutno podotknout, že kvůli současnému navyšování početních stavů  se struktura armády bude dále měnit.

K výraznému nárůstu došlo i v oblasti vojenské techniky. Nigerská armáda vzhledem k rázu svého území, ale i charakteru bojů neusiluje o těžkou pásovou techniku, jako jsou tanky, BVP či samohybné dělostřelectvo. Pozornost se soustřeďuje na lehká kolová vozidla, především obrněné automobily.

I nadále slouží obrněné automobily AML-90, u kterých je oceňována především účinnost 90 mm kanonu a schopnost poskytovat palebnou podporu. Část vozidel byla modernizována, byly navíc pořízeny i další jednotky, takže Niger by měl mít dnes k dispozici nejméně 100 těchto letitých, ale ověřených obrněných automobilů. Spolu s nimi slouží i menší počet francouzských obrněných automobilů VBL, ale i obrněné transportéry M3 (30 ks). Francie ale dodala i moderní automobily ACMAT VLRA.Výrazné posily se nigerské armádě dostalo z USA, které postupně dodaly celkem 47 ks obrněných automobilů Mamba Mk7, a 8 automobilů M 36 Puma. V Turecku Niger nakoupil menší, dosud neupřesněné množství obrněných automobilů Ejder Yalcin. A lze podotknout, že stejný typ si kupuje i sousední Čad.

Přírůstkem poněkud jiného rázu je dodávka 30 letitých obrněných automobilů BRDM-2, dodaných z Egypta z přebytků egyptské armády. Vojenská technika byla dodána i z Číny, která dodala obrněné automobily ZFB-05 Tiger ( 8ks). Vedle toho Čína dodala také lehké obrněné transportéry WZ-551 (neupřesněný počet), které slouží spolu s 2 staršími WZ-523.

Po letech, kdy dělostřeleckou techniku nigerské armády tvořily jen minomety a bezzákluzové kanony, se nigerská armáda dočkala i klasických děl. Nebyl ale pořízen nějaký moderní dělostřelecký systém, zato byly z Egypta v rámci vojenské pomoci dodána stará sovětská děla M-30 (vz. 38), a to v počtu 12 ks. Je poněkud absurdní, že si nigerská armáda pořizuje tak starý typ dělostřelecké techniky, je ale třeba poznamenat, že jde o děla spolehlivá a provozně nenáročná, která slouží i v mnoha jiných afrických či asijských armádách.

Pozemní vojsko posílily i dodávky automobilové a logistické techniky z Německa a USA, realizované v v rámci vojenské pomoci. Právě díky této moderní technice se zlepšily logistické schopnosti nigerské armády, což výrazně napomáhá k efektivitě jejích operací.

Obdobně jako pozemní vojsko je posilováno i vojenské letectvo, které v této rozlehlé zemi hraje mimořádnou roli. Letectvo posílilo již v r. 2011, kdy byly pro boj s islamistickými extremisty z Ukrajiny zakoupeny 2 těžké bitevní letouny Su-25. O službě těchto letounů v nigerské armádě jsou rozporuplné informace, poslední zprávy ale hovoří, že by jejich počet měl být navýšen.

Důležitou roli průzkumu zajišťují americké letouny Cessna C-208 Caravan (4 ks), které byly dodány v rámci vojenské pomoci. Právě tyto letouny se osvědčily při kontrole severních území, a proto se zvažuje zvýšení jejich počtu. Z USA byly postupně dodány i tři dopravní letouny C-130 H. Díky nim Niger disponuje nejsilnějším transportním letectvem ze všech států této oblasti.

Také Niger se přidal k současnému trendu posilování vojenských letectev bezpilotními letouny. Z Turecka jsou dodávány známé bezpilotní letouny Bayraktar TB2. Mělo by být dodáno nejméně 6 ks, přičemž je pravděpodobné, že tento počet bude navýšen. Tyto těžké úderné bezpilotní letouny doplňuje lehčí francouzský typ Delair DT 26.

Jakýmsi vrcholem modernizace nigerského vojenského letectva je akvizice tureckých turbovrtulových cvičných letounů Hürkus, kterých by mělo být dodáno 12 ks. Jde o moderní typ, který může plnit i úkoly lehkého bitevníku, a pro tyto účely je spolu s těmito letouny dodávána i chytrá munice.

Výrazně bylo posíleno i vrtulníkové letectvo. Z Francie byly dodány 2 vrtulníky Gazele, které slouží spolu s třemi již dříve dodanými jednotkami. Obdobně 2 již sloužící vrtulníky AB-412 posílí další 2 ks. Niger si ale také pořídil i nejméně dva ruské bitevníky Mi-24, a 3 nové vrtulníky Mi-171 Sh.

Armáda Nigeru plánuje další posilování. Např. početní stavy nigerské armády se mají postupně vyšplhat na 100 000 vojáků! Obdobně jsou plánovány i další akvizice vojenské techniky, ať už v podobě nákupů v zahraničí či v dodávek v rámci vojenské pomoci. Díky tomu schopnosti nigerské armády dramaticky vzrostly. Samozřejmě, jde o poněkud atypickou armádu, určenou pro specifické úkoly. Přesto lze konstatovat, že nigerská armáda se  postupně mění v moderní, efektivní ozbrojené síly. Do tohoto pozitivního vývoje ale zasáhl současný vojenský puč. A ten celou situaci do značné míry mění.

Kým je současný puč motivován, a co může přinést

Na první pohled by současný puč, realizovaný částí vysokých armádních důstojníků, měl být přínosem armádě. A přeci tomu tak není. Je zajímavé pozorovat reakce na tento puč, a to i přímo v Nigeru. Pučisté nemají plnou podporu ani v samotné armádě. Ještě ostřejší reakce přicházejí od ostatních silových složek. Nemluvě o negativních ohlasech ze zahraničí, kdy např. uskupení ECOWAS uvažuje o vojenském zásahu v Nigeru. Na druhou stranu je třeba zmínit, že puč má silnou oporu u určité části nigerského politického spektra, a to včetně parlamentních stran. V Nigeru sice parlament hraje menší roli, přesto by bylo chybné tento faktor podceňovat.

Čím dál víc je také zřejmé, kdo za tímto pučem stojí. Stačí si totiž položit klasickou otázku cui bono, komu to prospěje, a zařadit si jednotlivé události do celkového kontextu. Mnohé nám napoví i fakt, že na demonstracích na podporu tohoto puče se objevili lidé mávající ruskými vlajkami. Zdánlivě to působí absurdně. Je ale třeba zmínit, že v Nigeru již léta funguje politická strana, která propaguje Rusko, V. Putina. A v chudém Nigeru lze vždy najít dostatek lidí, kteří za příslušný peníz budou mávat jakoukoliv vlajkou, třeba i tou ruskou.

Tomu, že za dnešním pučem stojí Rusko, napovídá i to, že tento puč dobře zapadá i do celkové situace v regionu. Rusku, resp. známé skupině wagnerovci, se podařilo ovládnout několik zemí tohoto regionu – Mali, Burkina Faso, ale také Středoafrickou republiku. K tomu připočtěme také dění v blízkém Súdánu, kde se Rusko také hodně angažuje. Rusku se tak daří v severní Africe vytvářet takřka souvislý pás prorusky orientovaných zemí, což nápadně připomíná někdejší koloniální říše. Tomu, že za současným pučem stojí Rusko, resp. wagnerovci, napovídá i samotné dění kolem této polovojenské skupiny. Wagnerovci se po svém neúspěchu postupně stáhli z Ukrajiny. Následoval i známý pokus o vzpouru proti V. Putinovi, což ovšem také skončilo neúspěchem. Vzhledem k tomu se Jevgenij Prigožin a jeho wagnerovci opět vracejí do Afriky, kde již dosáhli řady úspěchů, a kde Prigožin a další výrazně zbohatli.

Stejně tak ale puč v Nigeru vyhovuje i V. Putinovi. Je totiž třeba mít v paměti to, jak významnou roli hraje Niger v boji proti ilegální migraci, a jak v tomto směru spolupracuje se západními státy. Pokud by současná prozápadní vláda v Nigeru padla a vystřídal by ji nějaký proruský režim, chovala by se zcela jinak, a proud migrantů přicházejících do Evropy by výrazně zesílil. To by ovšem Evropu oslabilo. A zároveň by to nahrálo V. Putinovi v jeho boji proti Evropě, evropské civilizaci.

Zdánlivě bezvýznamný vojenský puč ve vzdáleném Nigeru se tak bezprostředně dotýká i celé Evropy, a to včetně České republiky. I proto stojí za to současné dění v Nigeru sledovat.

Zdroj: reuters.com, armyrecognition.com, globalfirepower.com