Milunka Savić se narodila 28. června 1888 (některé prameny uvádějí, že se narodila v roce 1892) do rodiny z nižší střední třídy v srbské vesnici Koprivnica. O její rodině se toho moc neví, nicméně je jisté, že měla bratra Draga Saviće, protože pod jeho mobilizačním rozkazem později vstoupila do srbské armády.

Vojenskou službu začala v elitním srbském tzv. „ železném pluku “, zúčastnila se obou balkánských válek a během té doby byla dokonce povýšena na desátníka. Když byla ve druhé balkánské válce (1913) během bitvy u Bregalnice zraněna a zasažena bulharským šrapnelem do prsou, teprve tehdy se zjistilo, že je to vlastně žena. Tenkrát mohly ženy pracovat pouze v armádním zdravotnickém personálu a vykonávat bojovou službu měly přísně zakázáno, takže, když bylo její tajemství odhaleno, reálně hrozilo, že bude muset armádu opustit. Milunce bylo nabídnuto, aby dál sloužila u zdravotníků, ale to hrdá žena odmítla. O jejím osudu nakonec rozhodovalo vrchní velení srbské armády v čele s králem, které poměrně překvapivě došlo k závěru, že Milunka může ve vojsku zůstat a ještě si mohla ponechat svou hodnost.

Foto: Fotografie Milunky Savić během první světové války |  Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Výsledek bitvy o Británii nebyl zázrakem – Němci tahali za kratší konec provazu

O pouhý rok později bylo Srbsko napadeno téměř půl milionem rakousko-uherských vojáků, kteří drtivě srbskou armádu převyšovali. Během třetí R-U invaze, v listopadu a prosinci 1914, během bitvy u Kolubary, se Milunka mimořádně vyznamenala. Sama opakovaně překročila území nikoho, neohroženě házela granáty do rakouských zákopů a v jednu chvíli sama zaútočila na nepřátelské opevnění, kde zajala 20 rakouských vojáků, s nimiž se vrátili ke svým liniím. Je pravda, že rakousko-uherským vojákům, kteří se skládali z podrobených národů zatuchlé habsburské monarchie, se za císaře pána moc umírat nechtělo a zajetí často brali jako výhru, to ale nesnižuje její odvahu a statečnost. Za svou statečnost během bitvy byla vyznamenána Karadjordskou hvězdou s meči, což bylo nejvyšším vyznamenáním, které Srbské království mohlo nabídnout.

Statečný srbský národ, který dokázal daleko větší rakouské armádě vzdorovat a ještě jí porážet, vyvolal mezi spojenci nadšení. Nikdo nepočítal s tím, že budou Srbové Habsburky takhle kousat do zadku a z Anglie a Francie začaly do Srbska proudil děla a munice. S novým zbraněmi přešli Srbové do protiútoku a způsobili Rakušanům těžkou a ponižující porážku. Jenže pak na Srbsko zaútočili i Němci a Bulhaři a Srbové stáli před těžkou volbou. Zůstat, statečně bojovat a čelit jistému zničení, nebo ustoupit a uchovat armádu na další boj. Vybrali si druhou možnost. Srbská armáda nucena podstoupit smrtící pochod přes albánské hory a ustoupit až k moři, kde na ní čekalo spojenecké námořnictvo.. Během strašného ústupu srbské vojáky a civilisty trhal na kusy ledový vítr a sněžné bouře, ničil je mráz a zima a také zákeřné útoky albánských banditů. Albánci zbaběle stříleli po Srbech ze zálohy, nebo podřezávali nemohoucí vojáky, kteří už nedokázali chodit a zhroutili se do sněhu, aby tam čekali na smrt.

Ač byla během ústupu zraněna, Milunka pochod přežila a byla se zbytkem srbské armády evakuována francouzským a britským námořnictvem do Řecka, kde se Srbové zotavili. Když Srbové znovu nabrali síly, vrátili se po boku spojenců do války a Milunčina jednotka se stala srbskou brigádou ve francouzské armádě. O dva roky později se během bitvy u u Kajmakcalánu zase vyznamenala, když sama dokázala vyčistit bunkr, který drželi Bulhaři, a do zajetí přivedla 23 zajatců. Tato akce jí vynesla druhou hvězdu Karadjordje.

Milunka poté pokračovala v bojích na frontě u Soluni, kde bojovala až do roku 1918, přičemž se stala poddůstojníkem. Tady je jeden zajímavý příběh z doby její služby mezi Francouzi. Francouzský důstojník odmítal uvěřit, že by žena mohla být tak schopným vojákem. Postavil tedy láhev koňaku z roku 1880 na vzdálenost 40 metrů od Milunky a řekl jí, že pokud se jí podaří koňak trefit, zbývajících 19 lahví koňaku, které v bedně byly, budou její. Zasáhla láhev prvním výstřelem a koňak vypila se svou jednotkou a francouzskými vojáky. Za celou válku byla 9 zraněna a do konce války byla vyznamenána francouzskou Čestnou legií (dvakrát), ruským křížem svatého Jiří za odvahu, britským Řádem svatého Michaela a svatého Jiří, srbským řádem Miloše Obiliće a byla jedinou ženou z první světové války, která obdržela nejvyšší francouzské vyznamenání, Croix de Guerre se zlatou palmou.

Psali jsme:Nejúspěšnějším spojeneckým tankovým esem druhé světové války byl Rus Lavriněnko

Francouzská vláda ji dokonce požádala, aby se přestěhovala do Paříže, a nabídla jí pěkný důchod spolu s nabídkou, že jí francouzská vláda pokryje náklady na stěhování. Ona ale nabídku odmítla a místo toho se rozhodla usadit se v Bělehradě v malé čtvrti, která je nyní pojmenována po ní. Jako srbská vlastenka bojovala za Srbsko, a proto chtěla v Srbsku i žít. Po válce zmizela z veřejného povědomí a žila v chudobě, a nebýt pomoci svých spolubojovníků, kteří ji vymohli na státu válečný důchod, snad by i žebrala. Během německé okupace ve 2. světové válce se odmítla zúčastnit banketu organizovaného Milanem Nedićem (srbským kolaborantem), byla Němci zatčena a na deset měsíců uvězněna v koncentračním táboře Batajnica. Ten se jí naštěstí podařilo přežít a poté se vrátila do Bělehradu, kde žila v relativní chudobě a v nezájmu veřejnosti. Sama vychovávala svou dceru a 3 válečné sirotky a snažila se žít normální život.

Miluščin příběh naštěstí nekončí smutně. V roce 1964, během půlstoletí vzpomínek na první světovou válku, se objevila na veřejnosti se svými medailemi a jugoslávská společnost byla doslova u vytržení. Zjistilo se, že má víc vyznamenání než kdokoli jiný a starší vojáci navíc začali vzpomínat na její udatné činy. Ve stáří se tak stala opětovně celebritou a oslavovanou hrdinkou. Zemřela v Bělehradě 5. října 1973 na mozkovou příhodu. Dnes je Milunka symbolem srbské armády a americká vlivná vojenská stránka „Listverse“ ji zařadila na seznam 10 největších žen, které v nedávné historii bojovaly ve válce.

Zdroj: historie válek