Jako každý rok i letos se nezadržitelně blíží květen a s ním i výročí ukončení druhé světové války. Odborných i laických historických pojednání na toto téma se objevilo a objeví v našich médiích všeho druhu určitě hodně. Dovolte mi, abych k nim mohl přispět několika velmi osobními vzpomínkami mého otce, doktora Ivo Pujmana.

Ten jako kluk vyrůstal za války ve Vokovicích, kousek od Ruzyňského letiště. Tátu měl celou válku v koncentračním táboře, takže to doma s matkou a bratrem neměli jednoduché. Nicméně na ruzyňském letišti u plotu byl pečený vařený, a nebyl z místních kluků sám. Hezky to kdysi v Letectví kdosi popsal v článku Nebe plné suvenýrů. Později vzpomínal, jak je občas německý strážný pustil až k letadlům, pravda vždy někde hodně na okraji letiště a s přísným zákazem vlézt dovnitř. Zvědaví malí kluci je směli jen zblízka obdivovat. Záviděl jsem mu, když mi vyprávěl, že si takto mohl detailně prohlédnout Heinkela He-111H, Junkers 52/3mge a Štuku Ju-87G. A že byla válka a letadla to byla německá, tudíž z dnešního pohledu nepřátelská? Nu, takhle to tenkrát ti kluci za plotem ještě moc nevnímali.

Foto: Ten jako kluk vyrůstal za války ve Vokovicích, kousek od Ruzyňského letiště. Na ruzyňském letišti u plotu byl pečený vařený, a nebyl z místních kluků sám. Záviděl jsem mu, když mi vyprávěl, že si mohl detailně prohlédnout Heinkela He-111H, Junkers 52/3mge a Štuku Ju-87G. (ilustrační foto) | RAF

Psali jsme:Operace „Power Pack“ aneb snaha USA zabránit „druhé Kubě“

S druhou, značně zajímavou vzpomínkou se vytasil, když jsme spolu diskutovali o vývoji a nasazení německých raket V-2 za války. Vzpomínal, že na konci války, někde v těsné blízkosti nádraží Veleslavín, bývala maličká firma na výrobu různých, i leteckých přístrojů. A měla mimo jiné jako vybavení velkou "zimní" barokomoru, kde se zkoušely vyrobené přístroje na funkčnost ve velkých mrazech a částečně při sníženém atmosférickém tlaku. Firma to byla vlastně německá, ale měla české zaměstnance, kteří museli do oné zimní barokomory s přístroji chodit, seřídit je a vyzkoušet funkčnost, protože němečtí zaměstnanci tam nechtěli. Ke konci války se tam začaly kompletovat také speciální barografy a výškoměry s elektrickým převodem na maličký servomotůrek, které byly určeny údajně pro raketu A4, neboli V-2. Tyto přístroje byly důležitou součástí řídícího systému rakety, které vlastně dávaly pokyn podle dosažené výšky ke změně dráhy či k vypnutí motoru, po předchozím pozemním nastavení. Byly to poměrně choulostivé přístroje a Němci je před definitivním zabudováním do V-2 dost důkladně zkoušeli. Přesto se v hospodách ve Vokovicích po válce objevilo mnoho "hrdinů", kteří se vytahovali, jak sabotovali jejich výrobu. Nejčastěji hospodští hrdinové tvrdili, že protože s nimi nikdo z Němců do zimní komory nechodil, právě tam s nimi oni při testech hrdinsky "praštili o zem", nebo "seřídili je špatně", atd. Nicméně to nejzajímavější na celé historii bylo, že hned 5. či 6.května 1945 byla celá malá fabrička obsazena rusky mluvícími vojáky v černých či tmavých uniformách, kteří celou továrničku bránili před německými vojáky v jejich snaze ji v květnových bojích obsadit či zničit. Jak se tam dostali a odkud nebylo místním vůbec jasné. Pokusy Němců znovu fabričku obsadit a Rusy vypudit ostatně údajně nebyly nijak důrazné, a tak záhadní sovětští vojáci továrničku uhájili až do okamžiku, kdy jedny z prvních ruských tanků, které se dostaly do Prahy od Ruzyně, dorazily do Veleslavína. Ty totiž nepokračovaly dál do města, ale ihned se postavily kolem fabričky jak vozová hradba. Po válce si pak Rudá armáda celou fabričku rozmontovala a s veškerým vybavením, přístroji, polotovary, a údajně i se zimní barokomorou odvezla do Ruska jako válečnou kořist. Jako tehdy dvanáctiletý kluk to měl můj táta jak se říká "z první ruky", neboť bydlel jen o pár ulic vedle.

Ještě jednu válečnou vzpomínku táty nosím ve své  paměti. V jedné části Šáreckého údolí na konci války byl sestřelen americký mustang, který tudy prolétával v nízkém letu ve snaze se nepozorovaně přiblížit k samotnému Ruzyňskému letišti. Pilot ovšem netušil, že v údolí má své sídlo německá výcviková jednotka s protileteckými kulomety a hlavně s dvacetimilimetrovými čtyřkanóny známého a obávaného německého flaku, a že tam probíhají ostré cvičné střelby. Vletěl jim chudák přímo do rány. Na vrak mustangu se pak můj otec chodil dívat, údajně i později po válce, a spolu s ostatními kluky ze sousedství si z něj brali "suvenýry".

Další vzpomínkou se dostávám do těsně poválečného období. Po osvobození byla celá oblast letiště Ruzyně obsazena Rudou armádou jako vojenský prostor. Ruští strážní byli kupodivu "ostřejší", než ti němečtí, a tak se na plochu letiště místní kluci dostávali od května 1945 jen velmi sporadicky. Přitom ruští strážní hlídali i ty části letiště, kde stála odstavená, často jen minimálně poškozená či i plně funkční německá válečná letadla. Mimo jiné i u silnice na Slaný, kde byla tehdy stará alej vysokých a košatých stromů. Pod nimi byla perfektně zamaskovaná minimálně desítka úplně nových nočních stíhacích Bf-110G, které měly v přídi radary nikoli se známými stromečky, ale pod plastikovým aerodynamickým krytem. Na konci války si jich spojenečtí piloti vůbec nevšimli, takže bez podstatných poškození přečkaly "stodesítky" ukončení bojů a pak jen stály a čekaly na svůj další osud. Ten přišel záhy poté, co se z Ruzyně ruská armáda stáhla a předala ji v létě 1945 nové armádě - československé. Během maximálně 14ti dnů byla z prakticky plně funkčních stojících letadel jen hromada rozmláceného šrotu, kterou "bojechtiví" Češi ve velkém ničili jen pro radost z ničení, přičemž čeští vojenští strážní je ještě povzbuzovali. Vždyť to bylo německé! Táta později s hořkostí vzpomínal, jak ho jeden takový dospělý hrdina hnal s krumpáčem v ruce, když se ho jen zeptal, proč s tím krumpáčem vlastně udělal tolik děr do kabin a trupů stojících letadel, když "mu to letadlo přece nic neudělalo"? A nad historickými fotografiemi mi připomínal, že ony pověstné hromady šrotu z německých letadel na některých našich letištích většinou nevznikly v důsledku útoků spojeneckých letadel, ale spíše jako výsledek pozdní bojechtivosti českých rádobyrevolucionářů v měsících červen, červenec a srpen 1945.

Dnes už jsem starší, než byl táta, když mi tyhle vzpomínky svěřoval. Jak jsem na začátku napsal, jde jen o malé střípky z historie. Ale i ty jsou podle mne důležitou součástí minulého dění a určitě patří do celkového obrazu naší pomalu zapomínané minulosti.

Psali jsme:Rakousko-slovinská válka: Nevyhraná, zapomenutá a vlastně úplně zbytečná

Zdroj: Dr. Ivo Pujman