EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Bitva u Blenheimu v roce 1704 – a něco o Churchillech

 29. 11. 2021      kategorie: Vojenská historie      16 komentářů
Přidat na Seznam.cz

Asi netřeba širší české veřejnosti příliš představovat osobnost Sira Winstona Churchilla. Často se připomínají aktivity a postoje tohoto britského politika v souvislosti s různými událostmi světových dějin 20.století, a především asi s jeho prvním působením v čele britské vlády v letech 1940-45, kdy Velká Británie představovala a stala se jednou z rozhodujících a vítězných sil druhé světové války. Možná už trochu méně je zde rozšířeno povědomí, že W. Spencer-Churchill, narozený 30. listopadu 1874 v Blenheimském paláci v anglickém hrabství Oxfordshire, patřil k aristokratické rodině, jejíž příslušníci už dříve sehrávali výraznější politickou, příp. i vojenskou roli v britských a anglických dějinách. Mezi nimi rozhodně dominuje John Churchill, I.vévoda z Marlborough.

John Churchill se narodil v roce 1650 v Devonshire na jihozápadě Anglie. Jeho otec, jménem Winston Churchill, přišel o své postavení a majetky v důsledku podpory králi Karlu I. za občanské války a puritánské revoluce v Anglii od roku 1642, tedy událostí, vrcholících popravou dotyčného panovníka v lednu 1649 – a rodině tak přišla vhod restaurace moci Stuartovců v roce 1660. Osudy Johna Churchilla byly spjaty se službami vévodovi z Yorku, později, od roku 1685, jako katolickému králi Anglie Jakubovi II. Je např. známo, že koncem 60.let 17.století působil Churchill po nějakou dobu v Tangeru, marockém městě, nacházejícím se tehdy dočasně pod anglickou vládou. Když během třetí anglo-nizozemské námořní války let 1672-74 Francie krále Ludvíka XIV. svou invazí do Spojených nizozemských provincií podpořila Anglii, objevil se v řadách několikatisícového anglického  kontingentu v rámci francouzské armády, a podílel se na obléhání Maastrichtu v roce 1673.

blenheim_01Foto: Scéna z bitvy u Blenheimu 13.  srpna 1704 na malbě soudobého anglického malíře J. Wootona. | Wikimedia Commons / Public domain

V době tzv. slavné revoluce roku 1688, kdy se v Anglii vylodil nizozemský místodržící Vilém III. Oranžský, aby, podporován místní parlamentní opozicí, převzal trůn po svrženém Jakubovi II., stal se Churchill předním z vojenských důstojníků, jež se přidali na stranu nového krále. Kromě jiného se pak dočkal titulu hrabě, earl, z Marlborough. V roce 1690 vedl úspěšné tažení proti přívržencům svrženého krále, tzv. jakobitům, na jihu Irska. Na druhou stranu, korespondence, udržovaná jím s Jakubem II., který nalezl azyl ve Francii (a navíc v době tzv. devítileté války let 1688-97, kdy Anglie a Nizozemí vytvářely součást širší protifrancouzské koalice), vedla Viléma III. Oranžského k podezřením ze zrady, a  k Churchillovu uvěznění v londýnském Toweru v roce 1692. I když toto uvěznění bylo jen krátkodobé, obnovení důvěry ze strany Viléma III. se Churchill dočkával pomalu; a skutečný obrat v jeho prospěch přinesl až nástup Anny Stuartovny, protestantské dcery Jakuba II., na anglický trůn v březnu 1702. V Evropě se zároveň právě schylovalo k válce o španělské dědictví. Tento konflikt mezi vlastně francouzskými Bourbony a rakouskými Habsburky o španělský trůn měl být současně opět konfliktem širší koalice evropských států s ambiciózní Francií Ludvíka XIV.

Rozhodující bylo v letech 1701/02 formování protifrancouzské tzv. Velké aliance mezi Anglií, Nizozemím a habsburským císařem Leopoldem I. John Churchill, jmenovaný za přízně nové panovnice mj. generálním kapitánem anglických vojsk doma i v cizině, se změnil v jednu z předních vojenských, ale i politických osobností Anglie a již Velké Británie (připomeňme sloučení anglického a skotského parlamentu v roce 1707). Při svém působení na evropské pevnině již v počáteční fázi konfliktu se stal vrchním velitelem britsko-nizozemských vojsk, a důležitá byla též jeho diplomatická úloha v jednáních s nizozemskou vládou v Haagu. Za dobytí několika Francouzi obsazených, opevněných měst v Jižním Nizozemí, nakonec zejména biskupského Lutychu, byl povýšen na vévodu z Marlborough.

blenheim_02Foto: Blenheimský palác na rytině z 18.století. Dodejme, že tento palác na původně královském pozemku, darovaném J. Churchillovi, vévodovi z Marlborough odměnou za jeho grandiózní vojenský úspěch na jihu Německa (a především dílo architekta Johna Vanbrugha), byl od roku 1716 dostavěn již ryze na vlastní náklady vévody z Marlborough v důsledku těsně předcházející situace (nakonec i faktické roztržky s královnou Annou Stuartovnou). Jistě i fakt, že se později stal rodištěm W. Churchilla, přispěl k věhlasu objektu, který v roce 1987 zařadila UNESCO na svůj seznam památek světového kulturního dědictví. | Wikimedia Commons / Public domain                                                 

V situaci, kdy francouzské úspěchy v horním Porýní a vstup bavorského kurfiřta Maxmiliána II. Emanuela do války na straně Francie, a navíc eventualita francouzské pomoci kuruckému, protihabsburskému povstání v Uhrách se zdály být vážným nebezpečím pro rakouskou monarchii (v podobě francouzského postupu k Vídni a vnucení pokořujících mírových podmínek císaři), navrhl Marlborough postup velké části svých vojsk do německého vnitrozemí, jako vlastně možnost zmařit hrozbu francouzské hegemonie v kontinentální Evropě. Tento plán narazil na obecný nesouhlas Holanďanů, vzhledem k tomu, že Marlboroughovy síly zadržovaly Francouze na jejich vlastní jižní hranici, ale přesto dosáhl podpory hlavního z nizozemských předáků, velkého pensionáře Hensia. Kromě toho zde bylo rozhodující spojení s princem Evženem Savojským (čili císařským velitelem, asociovaným ve středoevropském povědomí zejména asi s válkami s Turky v Uhrách a na Balkáně v desetiletích předchozích a opět pozdějším) – a který byl nyní přesunut z protifrancouzské fronty v severní Itálii, aby stanul v čele jedné z císařských armád v Německu. Jiné diplomatické úsilí vévody z Marlborough zatím mířilo k přesvědčení pruského krále a dalších německých spojenců Aliance, aby navýšili početní stavy svých vojsk, s nimiž by mohl změnit situaci na území Říše.

19. května 1704 vyrazil Marlborough směrem na jihovýchod v čele asi 16-tisícové britské armády (složené z 51 batalionů pěchoty a 92 jízdních eskadron), kterou shromáždil jeho bratr generál Charles Churchill nedaleko Maastrichtu. Předem se počítalo s postupným připojením vojsk německých knížat a 11 nizozemských batalionů v Porýní. Přes Nizozemí pak navíc směřovala posila z Dánska, dalšího ze spojenců Aliance. Rýn překročila tato armáda u Koblence, a od jeho pravého břehu pokračovala do povodí horního Dunaje. Hovoří se o disciplíně, stejně jako o dobré organizaci zásobování, provázející rozrůstající se vojsko během této fáze tažení. V Mundelsheimu na Neckaru se Churchill, vévoda z Marlborough poprvé osobně setkal s Evženem Savojským – a jeho přímá spolupráce s tímto habsburským vojevůdcem měla charakterizovat nejen bezprostředně následující operace.

blenheim_03
Foto: John Churchill (vlevo), I. vévoda z Marlborough (1650-1722) a jeden z jeho potomků, Sir Winston Spencer-Churchill (1874-1965). W. Churchill byl mj. autorem biografie svého dotyčného předka (prapraprapraprapraděda, pokud bychom měli nejpřesněji vyjádřit jejich příbuzenský poměr), sepsané zhruba v desetiletí před druhou světovou válkou. | Wikimedia Commons / Public domain

S úspěchem, byť za nemalých ztrát, udeřilo ráno 2. července Marlboroughovo vojsko na bavorský vojenský tábor, chráněný zákopy, na výšinách Schellenberg poblíž Donauwörthu. Bavorský kurfiřt poté ustoupil před aliančním vojskem do Augsburgu. Mezitím se ovšem na východ pohnula asi 45-tisícová francouzská armáda z alsaského Štrasburku, jejíž velitel, maršál vévoda de Tallard, byl předtím přesvědčen, že postup v jádru anglického vojska podél Rýna na jih cílí k úderu právě na Alsasko. Tallardovi vojáci překročili Rýn a po pochodu přes oblast Schwarzwaldu se v Biberachu poblíž Augsburgu spojili s bavorskými vojsky a oddíly francouzského maršála Marsina, již se v jihoněmeckém prostoru zdržujícími.

Marlborough v bavorském (švábském) Podunají spojil 11. srpna své síly s císařským vojskem prince Evžena a společně, s armádou o přibližně 56 tisících mužů a s 52 děly, zaujali pozice v oblasti severovýchodně od města Höchstädt, při levém břehu Dunaje, zhruba v místech, kde Francouzi a Bavoři uštědřili porážku císařským silám v předcházejícím roce. O něco početnější francouzsko-bavorské vojsko (asi 60 tisíc mužů s 61 děly) pod vrchním Tallardovým velením se rozložilo na výšinách západněji, mezi vesnicemi Blindheim (Angličany nazývané Blenheim) a Lutzingen, obehnanými palisádami a zákopy. Tady mělo dojít k rozhodujícímu střetnutí. V prostoru mezi oběma vojsky směřoval do Dunaje potok  Nebel. Kromě jiného, třeba už jen složitější mnohonárodnostní ráz vojsk pod Marlboroughovým a Evženovým velením je hodnocen jako handicap oproti opačné straně, převážně francouzským vojákům, připravovaným na vzájemně koordinovaný postup.

Časně ráno 13. srpna 1704, za husté mlhy, nařídil Marlborough postup proti nepřátelským pozicím. Na dělostřelbu, zahájenou pravým křídlem francouzské strany proti blížícím se Britům, odpověděla dělostřelba některých z britských baterií; a zatímco severněji se oddíly Evžena Savojského pomalu přibližovaly k Lutzingenu, Marlborough, po bohoslužbách pořádaných kaplany jednotlivých regimentů, nařídil jednomu ze svých velitelů, lordu Cuttsovi, aby se svou pěchotou zaútočil přímo na Blenheim, kde se nacházel maršál Tallard. Sám se s hlavní částí vojska pokusil proniknout přes Nebel v místech uprostřed bojové linie.

Poté, co byli Cuttsovi pěšáci se ztrátami od Blenheimu odraženi, posunul vévoda z Marlborough úsilí na prolomení francouzské linie mezi Blenheimmem a vískou Oberglau, ležící na jejím severnějším úseku. Zčásti na improvizovaných mostech ze sesbíraných fošen, zčásti po místním kamenném mostě překračovali jeho vojáci Nebel, ale francouzská dělostřelba a zejména výpady francouzské kavalerie jim znemožňovaly zformovat se na jeho druhém břehu v efektivní sílu. To zvrátily až dorazivší posily alianční infanterie, jejichž střelba dokázala jezdecké protiútoky paralyzovat. Zároveň alianční strana dosáhla paralyzace možností francouzského výpadu z Blenheimu. O něco později intenzivní střelba jednotek Marlboroughovy rezervy zmařila úspěšný protiútok irské brigády z francouzských řad, která u Oberglau tlačila na ústup hannoverské bataliony.

I když v severní části bojiště Evženovy rakouské síly opakovaně neuspěly v tlaku na Francouze a Bavory u Lutzingenu, a k obratu situace zde výrazně přispěly mj. regimenty  pruské pěchoty, jižněji přibližně do pěti hodin odpoledne toho dne rozhodla Marlboroughova vsázka na vlastní jezdectvo. To se v síle asi 8 tisíc mužů, a za podpory artilerie a pěchoty, šplhalo do svahu proti asi 10-tisícové francouzské kavalerii mezi Oberglau a Blenheimem. Pod intenzivním nepřátelským náporem se francouzští jezdci po vybití svých karabin začali obracet na ústup, a vzápětí náporu alianční kavalerie podlehly oddíly francouzské pěchoty na tomto úseku. V tu dobu již maršál Tallard, odříznut od Marsina a bavorského vévody (nacházejících se od počátku bitvy u Lutzingenu), rozhodl o ústupovém manévru z Blenheimu. Marlboroughovy oddíly zahájily úder proti ustupujícím Francouzům. Část z těch byla zahnána do vod Dunaje, část unikla do vesnice Sonderheim, kde však nakonec padla do aliančního zajetí. Stejně tak Marlboroughem nařízené dělostřelecké bombardování Blenheimu přimělo ke kapitulaci zbývající francouzské vojáky v této vesnici. Jednotky levého francouzsko-bavorského křídla u Lutzingenu ustoupily z bojiště do noci.

Vítězství armád vévody z Marlborough a prince Evžena bylo jednoznačné. Jestliže se ztráty na jejich straně uvádí na asi 5 tisíc padlých a 8 tisíc zraněných (větší část v řadách Evženovy císařské armády), ve francouzsko-bavorském vojsku padlo asi 12 tisíc mužů. Mezi zhruba 11-14 tisíci zajatci se ocitl i sám vévoda de Tallard a dalších asi 1 200 důstojníků. Kořistí vítězů se stala všechna dělostřelecká výzbroj Francouzů, spolu s velkou částí jejich praporů a standard, všechny jejich stany s výbavou... Připočítáme-li důsledky dezerce, armáda, která se po této drtivé porážce mohla z původních 60-tisíc mužů obnovit, čítala méně než 20 tisíc vojáků. Sám vévoda z Marlborough se po bitvě písemně zmínil na adresu své manželky o „největším vítězství, dosaženém nějakým anglickým generálem od středověku“.

Bitva u Blenheimu (Francouzi a Němci zvaná často druhá bitva u Höchstädtu) nezůstala jediným velkolepým vítězstvím Johna Churchilla, vévody z Marlborough během války o španělské dědictví. Poté, co se ten objevil znovu ve Flandrech, po jiném vítězství nad Francouzi u Ramillies v květnu 1706 obsadila jeho vojska téměř celé Jižní (dříve španělské) Nizozemí. Francouzský pokus o jeho znovudobytí byl v červenci 1708 Marlboroughem (a opět za přímé kooperace s Evženem Savojským) zmařen v bitvě u Oudenarde, po níž obsadili Britové město Lille. V září 1709 velel Marlborough aliančním vojskům v bitvě u Malplaquet, v podstatě nerozhodném střetnutí na dnešním francouzsko-belgickém pomezí (vlastně se jím zastavil další postup do Francie), ovšem jednom z nejkrvavějších v evropských válkách po celé 18.století.

Bitva u Blenheimu 13. srpna 1704 zachránila před nepříjemným pokořením nejbezprostředněji spíše rakouskou monarchii než Velkou Británii. Nicméně, zásadní na ní též bylo, že otřásla vojenskou prestiží rozpínavé Francie krále Ludvíka XIV. Eliminovala francouzskou vojenskou přítomnost v jižním Německu a přiměla k faktické kapitulaci bavorského kurfiřta jako klíčového spojence Francouzů. Francie mocného le Roi Soleil („Krále Slunce“) zůstávala od tohoto okamžiku spíše v defenzívě.

Také ohlas tohoto vítězství v Británii byl okamžitý. Z „vděku anglického národa“ byl královnou Annou darován vévodovi z Marlborough jako národnímu hrdinovi pozemek královského zámku Woodstock. Na něm bylo v roce 1705 započato, i za finančních nákladů poskytnutých parlamentem, se stavbou rozsáhlého komplexu, pojmenovaného na počest vojenského vítězství ve střední Evropě Blenheimský palác. Ten je dodnes rodinným sídlem vévodů z Marlborough.

Johnu Churchillovi, vévodovi z Marlborough může být předhazován nedostatek pevných politických postojů či loajality (jak se to ukázalo už v souvislosti s vnitřními událostmi v Anglii v roce 1688). Na druhou stranu, nepochybně jsou obecně uznávány a vyzdvihovány jeho vojevůdcovské schopnosti. Vrátíme-li se k dnes jistě známějšímu a časově nám bližšímu Siru Winstonu Churchillovi, jeho přímému potomkovi z osmé generace, a o kterém již bylo zmíněno, že se právě v Blenheimském paláci narodil (byť budiž řečeno, že zrovna na něj nepřipadl dědičný titul vévody z Marlborough), a vezmeme-li v potaz např. jeho zdůrazňovanou neústupnost vůči nacistickému Německu, možná se nám může podsunout i odkaz na tuto rodinnou tradici.

Zdroj: britannica.com

CENOVÉ BOMBY (558)

Komentáře

Vaclav Flek

16. 12. 2021

pro Czert : Ani nevim, co mne na teto diskusi vice udivuje - zda mira vasi neznalosti, nebo mira vasi tvrdosijnosti, se kterou odmitate jiny pohled, aniz byste si o tom neco zjistil. Domnivam se, ze zadna velka bitva 19. stoleti nebyla tak rozhodujici, jako prave ta u Hradce Kralove - ani Slavkov 1805, ani Lipsko 1813, ani Gettysburg 1863, ani Sedan 1870, ani zadna dalsi, mozna s vyjimkou namorni bitvy u Trafalgaru 1805.

Vase zarputilost mi pripomina nekoho, kdo neveri, ze je Zeme kulata, a tvrdosijne trva na tom, ze je to placka, kterou podpiraji ctyri sloni. Takovemu cloveku se da oponovat a snaset argumenty, ale vetsina z diskutujicich po chvili mavne rukou, ze to nema cenu, at si dal mysli, co chce... Podobny pocit mam i z teto diskuse a za sebe bych ji jiz rad ukoncil s doporucenim - prectete si o tom neco.

Czert

16. 12. 2021

Ted me napadlo, mozna bychom si meli napred ujasnit co si pod pojmem rozhodna bitva predstavujeme, jestli je nade predstava blizka nebo velmi rozdilna.

Dle me u rozhodne bitvy uz nema dalsi boj smysl a prakticky ukoncuje valku, tak jako casto ve stredoveku.

Czert

16. 12. 2021

Flek
Tady ste evidentne nepochopil moji pointu. Ta nebyla, ze by prusove po hk si meli dat slofika.
Prave ze to, ze slofika si nedali povazuji dukaz za to, ze sami prusove onu bitvu u hk nepovazovali za rozhodnou, narozdil od vas o par desitek let pozdeji, jak sem puvodne napsal a cela tahle diskuze tim zacala.

Vaclav Flek

02. 12. 2021

pro Czert : Napsal jste mi dve zpravy, odpovim na obe jednou, a to jeste strucnou, nebot to pisete tak zmatecne, ze nevim, k cemu bych mel diskutovat. Vasi zadosti o "pouceni" nemohu vyhovet, necitim se jako pedagog, ani jako agitator, abych vas vzdelaval nebo presvedcoval. Napsal jsem svuj nazor, a je pouze na vas, zdasi z nej neco odnesete.

Myslim, ze potrebne souvislosti bitvy u Hradce Kralove jsem popsal celkem podrobne. Pokud se domnivate, ze Prusove meli misto pronasledovani rozbitych rakouskych sboru "odpocivat" (spise nez pokracovat ve vyvijeni tlaku na protivnika, aby sve vitezstvi na bitevnim poli promenili pred Vidni na vitezstvi diplomaticke), ukazujete, jak malo toho vice o strategii. Dokazu si s podobnymi fanousky, jako jsem ja, povidat o prusko-rakouske valce treba celou hodinu, ale s vami neni mozny ani elementarni dialog. Jsme totiz na tak ruznych pozicich, ze nemame zadny stycny bod, navic ja nekterym vasim "argumentum" vubec nerozumim.

Czert

02. 12. 2021

Flek
1) ano, co se tyka poctu nasazenych muzu byla nejvetsi, proto sem taky napsal ze hlavni teziste valky bylo v cechach a italie jen vyznamna a nemecka fronta brzvyznsmna.

2. Bitev prohranych kvuli spatne koordinaci ci nedodrzeni planu - ci doslivnem lpeni na planu kdyz uz neodpovida situaci - je hodne, napada me waterloo a jak by dopadla kdyby si dva generalove vymenili misto - tusim morat a davout.
Souhlas s tom ze je projevem genia velmi presne odhadnout plany nepritele a tim mu zkszit den

3vida, dodnes sem si myslel ze prusko rakouska valka vypukla o to, kdo bude sefovat nemeckemu spolku, dekuji ze ste me vysvetlil ze to bylo jinak (ironie).
A mohl ste jeste napsat ze pro rakousko ta valka znamenala konec, protoze aby prezilo, muselo se transformovat do ru a omezene modernizovat. .

Czert

02. 12. 2021

Flek
Co se tyka bitvy u hk, jde videt ze ste me nepochopil.
Skutecne prusove planovali tak ze vyhraji jednu velkou bitvu abude konec valky?
Nebo pocitaly s tim ze bude vicero dalsich bitev?
Skutecne nikde sem necetl ze by prusove po vitwzstvi u hk si rekli, ted si odpocinem, valka uz je vyhrana.
Coz je presne onen koncept eozhodne bitvy ktery sem zminoval.

Velmi rad se necham poucit kde mam hledat to, ze prusove po hk prestali planovat dalsi ofenzivni operace.


A co se tyka bitvy u getysburku, ano, velmi rad se od vas necham poucit jak by tady viteustvi rebelu mohlo zajistit vyhru ve valce pro jih.
A az po tom vam dam odkaz na par autoru kteri s vami nesouhlasi.

A co se tyka bile hory, tak se taky rad necham poucit jak pocty vojsk u ni a ztraty byly vysoke ve srovnani s jinymy bitvami one valky.

Vaclav Flek

01. 12. 2021

pro Czert : Jeste k me predchozi zprave z dnesniho rana. Priznam se, ze jsem byl vasi zpravou trochu "vytoceny" a reagoval mozna ostreji, nez je mym zvykem. Timto chci pouze upresnit, co mne k te rekci vedlo.Bylo to vase neprilis presne shrnuti bitvy do hodnoceni : "Shrnuto, bitva u hk se nazyva rozhoduji protoze byl potreba nejaky symbol, je to z hlediska symolu, ne planu" (pravopis je vas puvodni). Pochopil jsem, ze zrejme vsechny souvislosti grandiozni bitvy u Hradce Kralove neznate, tak chci pro vas jen shrnout par podstatnych fakt :

1) Bitva u Hradce Kralove (3. cervence 1866) je v celosvetovem kontextu nejvetsi bitvou 19. stoleti, vetsi nez jakakoliv bitva napoleonske ery, nez bitvy americke obcanske valky, nez bitvy prusko-francouzske valky, nez bitvy jakohokoliv jineho ozbrojeneho stretu v tomto stoleti. Ja se proto nedomnivam, ze by to byl pouze nejaky "symbol", za ktery vy ten giganticky stret, koncici smrti tisicu muzu, zrejme povazujete. ..

2) Bitva byla vysledkem genialniho planu polniho marsala von Moltkeho, ktery nechal proudit tri pruske armady z ruznych smeru do Cech, aby se vsechny stretly zhruba v prostoru Hradce Kralove a v rozhodujicim okamziku rozbily jednim koncentrovanym uderem celou rakouskou armadu. Genialita von Moltkeho planu je ohromujici s ohledem na tehdejsi spatne komunikacni moznosti. Postup armad vyzadoval prisnou koordinaci, nebot jednotlive pruske armady byly k uderum protivnika zranitelne, takze klicovym pro uspech tazeni bylo drzet se puvodniho strategickeho planu.

3) Strategicke dopady teto porazky, ktera za jediny den rozhodla celou valku, byly ohromne. Rakousko ztratilo svou vedouci pozici v ramci statu Nemeckeho spolku a muselo ji prenechat Prusku. Tim byl polozen zaklad ke sjednoceni Nemecka, ke kteremu doslo o ctyri roky pozdeji.

Pisu to cele tak dlouze, abych vam ukazal, jak hluboce jste se mylil ve svych hodnocenich bitvy u Hradce Kralove (po vas ovsem pouze "hk"). Ocenim, pokud mi odpovite na jedinou otazku - mohu vas po tom vsem brat za partnera k diskusi ?

Vaclav Flek

01. 12. 2021

pro Czert : "Shrnuto, bitva u hk se nazyva rozhoduji protoze byl potreba nejaky symbol, je to z hlediska symolu, ne planu. "

Vase tvrzeni mne nuti zvolat "Proboha !!", s kym to tady vlastne diskutuji. Pro mne je ten vas vyrok obsahove to same, jako kdybyste napsal : "Ja tomu vubec nerozumim a nemam v teto diskusi co pohledavat", jen jste pouzil jine vyrazy.

Bitva u Hradce Kralove byla vyvrcolenim cele rady krvavych stretu, ktere vedly JEDNOTLIVE pruske armdy po vstupu do Cech (Trutnov, Nachod, Ceska Skalice, Jicin, a rada dalsich). Ovsem u Hradce Kralove se VSECHNY TRI armady spojily v gigantickem klestovem manevru, kterym prusky general von Moltke obklicil a prakticky na hlavu porazil rakouskou armadu. Jeji porazka nemohla byt vetsi a Rakusane ustoupili az k Vidni. Zcasti je spasila pouze epidemie cholery, ktera vypukla v pruske armade, a oslabila jei vitezny postup.

Jinymi slovy, napsal jste mi jiz drive hodne hloupeho, ale dnes jste dosahl vrcholu, ktery jen tak neprekonate. Pokud mohu doporucit, radsi se jiz do podobne tematiky nepoustejste. Vase soudy o bitve na Bile Hore nebo u Gettysbrurghu jiz radeji komentovat nebudu, nemam trpelivost ucitele z pomocne skoly.

Czert

01. 12. 2021

Flek
Bitva na bile hore je vyznamna jen diky politickym nasledum, z hlediska poctu nasazenych vojsk ci ztrat je to takovy prumer.

Co se tyka bitvy u hradce kralove,ttak ta se stala rozhodujici proto, jak pribehla samotna bitva a valka, ne proto ze tak byla planovana.
Velkych bitev na uzemi rakozska se v te dobe moc neudalo, valka rychle skoncila tak na dalsi velke bitvy nebyl ani cas.
To, jak se nemci rafali mezi sebou, bylo z poctu nasazenych muzu a ztat nevyznamne, nejvyznamejsi bojiste byly cechy a italie mela taky svuj dulezity podil.
Shrnuto, bitva u hk se nazyva rozhoduji protoze byl potreba nejaky symbol, je to z hlediska symolu, ne planu.
Neda me to, abych ji neprirovnal k bitve u gettysburku, ktera se taky pysni pridavkem rozhodujici (stejne tak treba stalingrad, ale to je dost pozdeji). A pritom valecna realita byla daleko prostsi, i kdyby rebelove u getysberku zvitezili, nic by se nezmenilo, jen by valka skoncila o par mesicu pozdeji.
V te dobe bylo jasne ze rebelove prohraji, otazka byla jen kdy. Vyhrami mohli prohru jen odalovat.
To same u nemcu po 43.

Vaclav Flek

30. 11. 2021

pro Czert : Ja vam rozumim, domnivam se nicmene, ze realita byla jeste slozitejsi, a v historii se periodicky stridala obdobi s velkymi armadami s obdobimi, kdy se v polu utkavala pouze nepocetna vojska. Treba Tricetileta valka prala rozvoji velkych armad a rozhodujicich bitev (nakonec takovou byla i bitva na Bile Hore, byt puvodne vypadala jako sarvatka), aby byla v nasledjicim obdobi vystridana dobou malych vojsk, ktera kolem sebe spise manevruji (nebo se uzaviraji do pevnosti) a prime konfrontaci se vyhybaji. Pisete, ze od poloviny 19. stoleti rozhodujici bitva existovat nemohla, tak co potom byla treba bitva u Hradce Kralove (1866) nebo u Sedanu (1870) ?

Vaclav Flek

30. 11. 2021

pro Petr Hertel : Dekuji z a Vase poznamky,. Jsem rad, ze si rozumime, nym umyslem nebylo Vas opravovat, spise doplnit o to, co pokladam za velmi zajimavou cast tohoto tazeni, ktera se svou brutalitou ponekud vymykala tehdejsimu zpusobu valceni. Ano, k vypleneni a vypaleni znacne casti Bavorska (uvadi se zniceni vice nez 320 mestecek, vesnic nebo samostatnych farem) doslo v tech 40 dnech mezi zteci Schellenbergu a bitvou u Blenheimu.

V pouziti vyrazu "Benheim" take nevidim problem, je to bezny uzus, jen mi prislo trochu legracni, ze je bitva pojmevana podle mista, ktere vlastne neeexistovalo.

Czert

30. 11. 2021

Flek
Tak od te doby se zmenilo hodne veci, nejen moralka lidu.

V te dobe, kdy bylo malo vojaku tak svest jednu rozhodujici bitvu po par sarvatkach davalo smysl a zkracovalo to dobu valky, cili donutit k ni nepritele - i mene honosnymy ciny, melo smysl.

Za dob napoleona a jeho grandee armee kdyz to byla masova vojska, tak v nejakou rozhodujici bitvu uz moc neslo.

A ve 20 stol, ale jde rict ze uz i od poloviny 19 stol, tozhodujici bitva uz existovat nemohla. Americka obcanska valka je toho prikladem.

Mark

30. 11. 2021

Je dobře, že je zmíňěná i bitva u Malplaquet, možná pro někoho nerozhodná, za mě selhání Marlborougha s Evženem Savojským, protože to byl opravdu masakr.

Petr Hertel

30. 11. 2021

Václav Flek

Děkuji za poznámky, dodatky přímo k tématu.

V článku je mj. zmíněna vesnice "Blindheim (Angličany nazývaná Blenheim)"... Už i vzhledem k takovému až, řekněme, anglocentrickému prvotnímu úhlu pohledu (Marlborough a vůbec Churchillové, Blenheimský palác) je pak tedy již standardně používán termín Blenheim.

A pokud jde o to plenění Marlboroughových vojáků v Bavorsku, za účelem, jaký zmiňujete... Ano, to je kladeno do mezidobí mezi vítězstvím nad Bavory na tom Schellenbergu u Donauwörthu a touto rozhodující bitvou... Ono se lze tedy setkat mj. i s tvrzením, že už tehdy Marlborough (zjevně v jisté součinnosti s těmi císařskými silami Evžena Savojského) v podstatě, fakticky i ovládl celé tehdejší bavorské území s výjimkou opevněného Augsburgu a Mnichova...

Vaclav Flek

29. 11. 2021

Autorovi dekuji, clanek je velmi hezky napsany se spoustou udaju, umoznujicich pochopeni souvislosti, vcetne toho, co nasledovalo po bitve. Ze stylistickeho hlediska mi vadi pouze ponekud sroubovana veta :... dosahli paralyzace moznosti francouzskeho vypadu", o ktere jsem musel chvili premyslet, co chtel autor vlastne vyjadrit. Nazev "bitva u Hochstadtu" se pouziva nejenom ve francouzskem a nemeckem prostredi, ale bezne lze toto oznaceni nalezt i v ceskych zdrojich. Je zajimave, ze druhe oznaceni "bitva u Blenheimu", vychazi vlastne z anglicke zkmoleniny nazvu vesnice Blindheim, takze zadny "Blenheim" v miste bitvy neexistuje. To vim to pomerne presne, na bojisti a v okoli jsem stravil nekolik dnu (k pohode prisplo i skvele ubytovani v rodinnem hotelu v Hochstadtu).


K navsteve bojiste mne inspirovala poutava kniha Charlese Spencera (mimo jine bratra princezny Diany) "Blenheim : Battle for Europe". Zaujal mne v ni jeden udaj, ktery jsem v jinak skvele dokumentovanem clanku postradal. Pres skvelou organizaci zasobovani postupujici anglicke armady (na tehdejsi dobu neuveritelny vykon logistiky) se Marlboroughovi vojaci v Bavorsku dopousteli systematickeho drancovani a vypalovani celych vesnic. Anglicky vevoda tim chtel donutit bavorskeho kurfirsta, k vystoupeni ze spojeneckeho svazku s Francii, nebo jej alespon primet k rozhodujici bitve. Co je zajimave, mnoho vevodovych vojaku si na tento postup stezovalo, nebot byl v rozporu s jejich krestanskymi zasadami. Ukazuje to, jak se zmenila moralka od dob Tricetilete valky.

Monarchista

29. 11. 2021

Článek se mi líbí, je dosti přehledný i pro toho, kdo historii nestudoval. Doufám však, že nějaký hrdina, který jinak vše zná a válku na "východě" by řídil jink.

Toto období je nesmírně zajímavé a bohužel ani na střední škole to žádný kantor nezvládl ( to jsem pochopil později).

Přidat komentář