Jak známo, v posledním období, a také pod dojmem otevřené invaze Ruska na Ukrajinu od února 2022 jako možného precedentu, bývají občas předkládány scénáře případného útoku Čínské lidové republiky proti Tchaj-wanu. Jak též známo, problém spočívá v existenci Čínské republiky na tomto ostrově a v tezi o jednom čínském státě, resp. v pojetí, že ostrov představuje jen jednu z provincií kontinentální Číny (přičemž tato dnes asi spíše kompromisní varianta byla před desetiletími vlastně bezvýhradně přijímána i tehdejším tchajwanským režimem). Takový stav je výsledkem čínské občanské války mezi nacionalistickým Kuomintangem a komunisty, obnovené po všeobecné porážce Japonska ve druhé světové válce. S vítězstvím komunistů v pevninské Číně v roce 1949 se na Tchaj-wan stáhla kuomintangská vláda generála Ťiang Ťie-š´ (v evropském a vůbec západním názvosloví známého jako Čankajšek). Triumf komunistů v čele s Mao Ce-tungem byl přitom v tehdejší situaci studené války, jako „ztráta Číny“, vnímán za vlastní prohru i na straně USA. Na jejich podporu čínským nacionalistům tak v podstatě navázalo spojenectví s fakticky druhým čínským státem na Tchaj-wanu, příp. se zde nachází předpoklad pro garance vůči němu, když se ještě v pozdějších dekádách studené války pozměnil vztah USA ke komunistickému režimu v Pekingu, včetně jeho oficiálního uznání jako reprezentanta „jedné“ Číny.

Při pohledu do hlubší minulosti se poněkud nejasnými mohou jevit počátky nějaké přináležitosti Tchaj-wanu k Číně, a to i jeho kolonizace etnickými Číňany (Chan). Původní obyvatelstvo, tvořící dnes poměrně nevýraznou menšinu v asi 24-milionové tchajwanské populaci, představovaly kmeny austronéské (malajské) skupiny. Od starověku se na ostrově příležitostně objevovaly čínské expedice, a je uváděno, že přinejmenším už počátkem 2. tisíciletí (po roce 1000) zde existovaly čínské osady, i při konfliktních vztazích s domorodým obyvatelstvem (pro které byla mj. charakteristická tradice tzv. lovců lebek, sbírek hlav zabitých nepřátel jeho bojovníky). Za vlády dynastie Jüan ve 13.-14. století, jíž samu můžeme vnímat za symbol mongolské nadvlády nad Čínou, se pod kontrolou čínského impéria ocitly Peskadory (Pcheng-chu), korálové ostrovy v Tchajwanském průlivu, oddělujícím ostrov od pobřeží provincie Fu-ťien na jihovýchodě Číny - a které jsou dnes rovněž součástí tchajwanské Čínské republiky. K dobám, označovaným alespoň z evropského hlediska pozdním středověkem či raným novověkem, je připomínán jistý kolonizační pohyb také z Japonska, a role Tchaj-wanu jako základny čínského i japonského pirátství.

Foto: Samotný ostrov Tchaj-wan odděluje od čínského pobřeží průliv, v nejužším úseku široký asi 130 km. Některé drobnější ostrovy, jež se nachází pod svrchovaností útvaru, dosud oficiálně nazývaného Čínskou republikou, leží od pobřeží Čínské lidové republiky geograficky ještě mnohem blíže. | Wikimedia Commons / Public domain

Zatím, od první poloviny 16. století, vstoupil ostrov prostřednictvím portugalských mořeplavců jako Ilha Formosa („Nádherný ostrov“) do povědomí v Evropě, kde byl pak geografický termín „Formosa“ pro Tchaj-wan užíván až do poloviny 20. století. V roce 1624 zahájili kolonizaci ostrova, Číňany tehdy trvale prakticky neosídleného, Nizozemci. Mezi pevnostmi, jež zde pod taktovkou své Východoindické společnosti s centrem v Batávii (dnes indonéská Jakarta) založili, figurovala Zeelandia zhruba v místech současného města Tai-nan na jihozápadě ostrova. Asi i v kontextu vleklého konfliktu Nizozemí se španělskou monarchií, který se z Evropy přenášel daleko za oceány, můžeme vnímat, že jen o málo později, v roce 1626, se na severu ostrova uchytili Španělé (klíčovým faktorem tu byla španělská vláda nad poměrně nedalekými Filipínami). V roce 1642 se španělská pevnost na severu pod náporem Nizozemců i domorodců zhroutila. Ovšem o dvě desetiletí později byla i nizozemská přítomnost (jež zjevně měla, při sledování ekonomických zisků, rovněž vliv na kolonizaci Tchaj-wanu čínskými osadníky) eliminována během událostí, propojených i s vývojem v Číně. Tam v důsledku dlouhodobých vojenských a rolnických povstání padla vláda dynastie Ming, nahrazena vládou mandžuských Čchingů. Moc Čchingů, po ovládnutí Pekingu v roce 1644,  postupovala na jih Číny, kde mezi stále jí vzdorujícími přívrženci Mingů sehrál specifickou úlohu Čeng Čcheng-kung (Koxinga), pirát a obchodník zčásti japonského původu (po matce). Ten se vylodil na Tchaj-wanu, kde do roku 1662 jeho síly přiměly Nizozemce ke kapitulaci; a i když sám ještě téhož roku zemřel, jeho aktivita stála u zrodu etnicky čínského státu na ostrově, poté pod vládou jeho syna a vnuka, s centrem v Tai-nanu.

Foto: Podmanění nizozemské pevnosti Zeelandia na jihozápadě Tchaj-wanu (Formosy) oddíly Čeng Čcheng-kunga (Koxingy) v roce 1662. Přes významné kontakty Tchaj-wanu s pevninskou Čínou i v mnohem starší minulosti, počátky určité kontinuální příslušnosti Tchaj-wanu k Číně můžeme vysledovat snad až v 17. století. Koxinga stál u zrodu etnicky čínského státu na jihozápadě ostrova, jenž byl o další zhruba dvě desetiletí později podroben čínským impériem dynastie Čching. | Wikimedia Commons / Public domain

S konsolidací vlády dynastie Čching v jižní Číně byla však v roce 1683 uskutečněna expedice pod velením admirála Ši Langa, která podmanila Tchaj-wan přímé svrchovanosti čínské říše. Ostrov, svázaný s provincií Fu-ťien, zůstával okrajovou součástí impéria Čchingů v dobách jeho mocenského rozmachu v 18. století, jakož i jeho následného pozvolného úpadku a pronikání cizích mocností, kde za rozhodující výchozí bod lze považovat jeho porážku v první opiové válce s Velkou Británií let 1839-42. Nadále ale převládala faktická samostatnost původních domorodých kmenů v hornatém vnitrozemí ostrova. Dokladem situace v tomto ohledu může asi být i japonská trestná expedice, která v roce 1874 o síle více než 3,5 tisíce mužů dorazila na jeho východní břehy proti tamním domorodcům za to, že ti  předtím povraždili desítky trosečníků z Rjúkjú (v období nedlouho poté, co Japonsko prosadilo svou přímou svrchovanost nad jmenovaným souostrovím ve vodách severovýchodně od Tchaj-wanu). Třebaže japonská akce vyvolala i neúspěšnou protestní reakci pekingského dvora, ten sám začal Tchaj-wanu věnovat zvýšenou pozornost, pro jeho strategickou důležitost, až poté, co za francouzsko-čínského konfliktu let 1884-85 (souvisejícího s francouzskou expanzí v severovietnamském Tonkinu) byly jeho přístavy blokovány Francouzi. Tchaj-wan se stal samostatnou provincií se sídlem v Tchaj-peji na svém severu, a došlo např. i k výstavbě prvního úseku zdejší železnice. Výraznější hospodářský a sociální rozvoj se měl ale na ostrově projevit až potom, co se vlády nad ním zmocnilo  Japonsko – čili země, která na rozdíl od čínského impéria dokázala efektivně ve vlastní prospěch obrátit dopady širšího procesu 19. století, jenž bychom mohli nazvat nuceným „otevřením“ východní Asie západními mocnostmi.

V čínsko-japonské válce let 1894-95, v níž vojenské a zejména námořní síly modernizovaného Japonska dosáhly vítězství nad kvantitativní čínskou převahou, šlo prvořadě o Koreu, kde konec tradičního vazalství vůči Číně připravil podmínky pro budoucí japonský protektorát. Kromě toho však Čína, mírem ze Šimonoseki z dubna 1895, postoupila Japonsku i Tchaj-wan s Peskadorami. Tak se na ostrově vytvořila nová mocenská realita na další půlstoletí. Japonské císařství využívalo ve svůj prospěch hospodářského potenciálu Tchaj-wanu jako své kolonie. Japonci se mj. potýkali opět s povstáními původního obyvatelstva (poslední takové větší bylo potlačeno v roce 1930); a jeden z jejich experimentů spočinul v asimilačních tendencích vůči ostrovnímu čínskému obyvatelstvu. Jako určující událost pro budoucnost (a vlastně i současnou situaci) Tchaj-wanu můžeme zatím shledávat již revoluci v Číně let 1911/12. Ta skoncovala s érou císařů mandžuské dynastie Čching, avšak v jejích důsledcích byla celá obrovská Čína uvržena do naprostého rozvratu. To zase jen povzbuzovalo právě imperiální zájmy Japonska na její úkor.

Foto: Japonská kresba, znázorňující akci japonské trestné výpravy, která byla z rozhodnutí tokijské vlády realizována proti domorodcům na východě Tchaj-wanu v roce 1874. Japonsko bylo tehdy na cestě změnit se v jednu z velmocí nadcházející tzv. imperialistické epochy, a v důsledku pozdější vítězné války s čínskou říší (1894-95) mělo získat právě i Tchaj-wan. Jeho svrchovanost nad ostrovem pak přetrvala až do porážky ve druhé světové válce. Vzhledem k dosavadní faktické suverenitě původních kmenů přitom zjevně až za japonské nadvlády došlo poprvé ke skutečnému sjednocení Tchaj-wanu pod jednu správu. | Wikimedia Commons / Public domain

Prvotní úsilí Kuomintangu, který lze označit za vlastně již hybnou sílu republikánské revoluce, v jehož čele stanul po roce 1925 generál Čankajšek a jehož vláda se v roce 1927 usadila v Nankingu, bylo zaměřeno na opětné sjednocení Číny při taženích proti řadě lokálních vojenských vůdců, faktických suverénů v jednotlivých regionech. Následně došlo k osudovému konfliktu tohoto nacionalistického hnutí s jeho dosavadními komunistickými spojenci. Hrozba nové japonské invaze do Číny, zahájené v roce 1937 (a jíž ostatně předcházely už invaze do severočínského Mandžuska z roku 1931 a další japonské akce), dokázala sice občanskou válku mezi oběma frakcemi víceméně přerušit, ovšem relativitu tohoto spojení Kuomintangu, uznávaného reprezentanta Čínské republiky, s komunisty plně  odhalil už zmíněný vývoj po porážce vnějšího, japonského nepřítele v roce 1945. Čínsko-japonská válka od roku 1937 (Japonci mimochodem stále ovládali rozsáhlé oblasti Číny až do své kapitulace v srpnu 1945) splynula v dalších letech s druhou světovou válkou. Tchaj-wan v rámci té mj. koncem roku 1941 posloužil jako odrazový můstek k japonskému útoku na Filipíny, tehdy pod správou USA. Faktor přímého zapojení jeho obyvatelstva do japonského válečného úsilí může přiblížit třeba údaj, že z mnoha Tchajwanců, sloužících za druhé světové a japonsko-čínské války v japonských ozbrojených silách, jich více než 30 tisíc padlo v bojích. V závěrečných měsících války Spojenci upustili od záměru invaze na Tchaj-wan, ale rovněž některé strategicky významné body na ostrově se stávaly terči náletů amerického letectva.

Na čínské straně mezitím vyvstala myšlenka návratu ostrova pod svoji svrchovanost po konečné porážce Japonska. V tom Čankajška podpořili president USA Franklin D. Roosevelt a britský premiér Winston Churchill při jejich společné schůzce v Káhiře v listopadu 1943, a odsouhlasila to i vrcholná spojenecká konference v Postupimi v červenci až srpnu 1945. Po kapitulaci Japonska se na Tchaj-wanu objevily jednotky USA v rámci dohledu nad demobilizací japonských vojsk. 25. říjen 1945 byl dnem přechodu ostrova pod čínskou správu.

Od obnovené čínské svrchovanosti k jedné ze „dvou Čín“

Obnovená svrchovanost Číny nad Tchaj-wanem měla podobu faktické vojenské okupace vlády Kuomintangu. Při nazírání na místní obyvatelstvo jako na kolaboranty s Japonci docházelo kupř. k zabavováním majetků. V atmosféře, pro níž byl příznačný také antagonismus mezi místními a pevninskými Číňany, propukly v únoru 1947 nepokoje, které byly následně potlačeny vojenskými posilami z pevniny, a které si, často při zákrocích proti neozbrojeným civilistům, vyžádaly možná až 10 tisíc obětí na životech. V čínské občanské válce, naplno obnovené v roce 1946, se situace po polovině roku 1947 ubírala jednoznačně ve prospěch komunistů, jejichž mocenská základna se nacházela v severnějších částech země a jež se těšili podpoře Sovětského svazu. Naopak, ani materiální či další podpora z USA nedokázala odvrátit všeobecný ústup Kuomintangu generalissima Čankajška (sídlícího opět v Nankingu) před komunisty, praktikujícími efektivnější taktiku a mobilizujícími početné rolnické masy. Poté, co 1. října 1949 vyhlásil komunistický vůdce Mao Ce-tung v Pekingu Čínskou lidovou republiku, zhroutily se zbytky kuomintangské moci na jihu Číny. Přesídlení Čankajškovy vlády do tchajwanské Tchaj-peje ke sklonku roku 1949 představovalo součást rozsáhlého ústupu Kuomintangu na Tchaj-wan a drobné ostrovy v Tchajwanském průlivu. S tím na Tchaj-wan přišly možná až 2 miliony pevninských Číňanů, kteří také dále zastávali rozhodující pozice ve zde etablovaném režimu Čínské republiky. Represivní povaha Čankajškovy diktatury na ostrově (charakterizovaná i výjimečným stavem, jenž měl na samotném Tchaj-wanu přetrvat až do roku 1987, a na jím ovládaných ostrůvcích ještě déle), realita tzv. „bílého teroru“, kdy docházelo k hromadným vězněním a popravám osob třeba jen domněle prokomunistického a prostě opozičního zaměření, mohla i odrážet situaci nikoliv tak definitivně ukončené čínské občanské války. Ani ústup na Tchaj-wan neznamenal konec Čankajškových snů o budoucím sjednocení Číny pod vlastní vládou, a Kuomintang, disponující dosud námořní převahou nad komunisty, zahájil blokádu kontinentálního pobřeží, nakonec aspoň přístavů, odkud by síly Maovy ČLR mohly i na Tchaj-wan postoupit. Ostatně, vždyť např. teprve v první polovině roku 1950 komunisté dobyli nacionalistickou základnu na jihočínském ostrově Chaj-nan.

Foto: Generalissimus Ťiang Ťie-š´/ Čankajšek (stojící v automobilu vpravo) v přítomnosti presidenta USA Dwighta D. Eisenhowera, jenž zdraví davy během své návštěvy Tchaj-peje, červen 1960. Samozřejmě, USA, které už dříve podporovaly Čankajškův Kuomintang za válek s Japonci a komunisty v Číně, v této době dosud uznávaly jeho režim na Tchaj-wanu za legitimního zástupce Číny – a jak ukázaly třeba konflikty v Tchajwanském průlivu let 1954-55 a 1958, stály za ním i v jeho napjatém vztahu s komunistickou Čínskou lidovou republikou. | Wikimedia Commons / Public domain

Z nejširšího mezinárodního hlediska bylo podstatné, že Čankajškův Tchaj-wan (a nikoliv Maův Peking) zůstával stále velkou částí světa uznávaným legitimním čínským vedením – a o to podstatnější vzhledem k tomu, že rovněž Čína, jako v podstatě jedna z pěti uznaných vítězných mocností druhé světové války, zastávala pozici stálého člena Rady bezpečnosti OSN. Pokud USA v roce 1949 Čankajška, obviňovaného jimi z neschopnosti, fakticky opustily, obrat zase brzy přinesla korejská válka, která vypukla v červnu 1950 (a která vedla mj. i k reálné přímé vojenské konfrontaci mezi USA a komunistickou Čínou). Tehdy USA, v zájmu zadržování dalšího postupu komunistických států ve východní Asii, a aniž by na druhou stranu podpořily projekty nacionalistické invaze do Číny a blokády jejího pobřeží, vyslaly do Tchajwanského průlivu svou 7. flotilu. Již v době po ukončení konfliktu v Koreji podnítily zrod oficiálního spojenectví USA s tchajwanským Kuomintangem ozbrojené incidenty, jež mezi oběma čínskými stranami proběhly v Tchajwanské úžině na přelomu let 1954/55, v důsledku čínského bombardování ostrovů těsně při pobřeží ČLR, kde od roku 1949 zůstávaly kuomintangské posádky, plnící aktivní roli ve stále přetrvávající námořní blokádě vůči ČLR (ostrovy Ťin-men/Quemoy a severněji Ma-tsu, případně ještě severněji, již mimo Tchajwanský průliv, Ta-čchen, jenž byl tchajwanskou, resp. kuomintangskou stranou, při zárukách daných jí USA, evakuován). Zatímco smlouva o vzájemné pomoci z roku 1954 slibovala Tchaj-wanu pomoc USA v případě širšího konfliktu s ČLR, úvahy o řešení situace v samotné administrativě amerického presidenta Dwighta Eisenhowera tehdy kolísaly mezi možnostmi tlaku na Čankajška, aby se dotyčných ostrůvků vzdal, až po nasazení jaderných zbraní proti „rudé“ Číně. K dalším střetům kolem ostrovů Ťin-men a Ma-tsu, v nichž tchajwanskou stranu podpořily námořní a letecké síly USA, došlo v roce 1958.

Jestliže si režimy v Pekingu i v Tchaj-peji nárokovaly vystupovat jako reprezentanti „jediné“ Číny, reálný stav věcí mohl naznačovat už jen celkový potenciál jednak Tchaj-wanu a jednak oproti němu obrovité pevninské Číny, nejlidnatější země světa, představující od roku 1964 jednu z jaderných velmocí. Vyloučení Tchaj-wanu z OSN a jeho nahrazení ČLR v roce 1971 bylo jistě zlomem vzhledem k dále se jen prohlubující diplomatické izolaci ostrovní Čínské republiky, a časově se překrývalo s počátkem procesu sbližování USA presidenta Nixona s ČLR (a na pozadí čehož můžeme upozornit i na předchozí roztržku maoistické Číny se Sovětským svazem, narušující jednotu světového komunistického bloku). Přesto, jakkoliv i USA uznaly do roku 1979 jako legitimní čínský stát ČLR (a tak vlastně „oduznaly“ Tchaj-wan), nezastavilo to jejich faktické spojenectví s Tchaj-wanem, týkající se záruk poskytování zbraní a podpory schopností jeho obrany v eventuálním konfliktu. Specifičnost těchto vztahů stanovil v USA tzv. Taiwan Relations Act.

Generalissima Čankajška, zesnulého v dubnu 1975, nahradil v úřadu presidenta Čínské republiky jeho syn Ťiang Ťing-kuo, který sám pak zemřel v roce 1988. Zatímco se třeba již privatizací dříve konfiskovaných japonských vlastnictví v 50. letech vytvořily podmínky pro později velmi nápadný ekonomický rozvoj Tchaj-wanu (a pomohly mu např. i okolnosti vietnamské války v 60. a 70. letech), za Ťiang Ťing-kua se pozvolna začal prosazovat kurz liberalizace režimu Kuomintangu. O skutečném demokratizačním procesu lze poté hovořit za vlády jeho nástupce, Li Teng-chueje, jenž byl také v roce 1996 v presidentské funkci potvrzen v prvních svobodných presidentských volbách. Důraz na oblast vlastní obrany se odráží i ve velikosti tchajwanských ozbrojených sil. Pro nejhrubší představu, pokud je možno se ke stavu z roku 1994 setkat s údajem o 425-tisícové armádě, a jako o 13. největší na světě (byť oproti bezmála 3-milionové armádě ČLR), v roce 2021 se hovořilo o 165 tisících osobách v aktivní službě v ozbrojených silách, podpořených 1,6 milionu rezervistů. Asi nepřekvapí, že v 80. a 90. letech 20. století i Tchaj-wan figuroval v seznamech států s kapacitou či vůlí dosáhnout v dohledné době vlastních jaderných zbraní.

Přes uvolňování napětí mezi Tchaj-wanem a ČLR od sklonku 80. let, a rozvíjení řady kontaktů i na vrcholné úrovni, je zde přitom idea, která má potenciál nové napětí jen podněcovat - totiž představa odklonu od principu „jedné Číny“ na Tchaj-wanu a jeho úplné oficiální separace. To se ukázalo již za tchajwanské krize let 1995-96, kdy neoficiální návštěva presidenta Li Teng-chueje v USA v červnu 1995 vedla Peking k podezření, že Li (na rozdíl od Čankajška a jeho syna se jednalo o tchajwanského rodáka) chystá s podporou USA vyhlásit nezávislost Tchaj-wanu. Čína tehdy mj. odvolala svého velvyslance z Washingtonu a přerušila jednání s USA o kontrole zbrojení, a demonstrovala svou sílu námořními a raketovými manévry v oblasti tchajwanských vod. Obdobné manévry pak zopakovala v reakci na zmíněné presidentské volby na Tchaj-wanu v březnu 1996, kdy se, neúspěšně, pokusila Tchajwance odradit, aby volili právě Liho. Napětí bylo vystupňováno faktem, že do tchajwanských vod dorazily na druhou stranu rovněž dvě americké letadlové lodě s doprovodem. Nedůvěru v tchajwanskou upřímnost ideje „jedné Číny“ později Peking zase vyslovil, když z dalších presidentských voleb na Tchaj-wanu v roce 2000 vzešel jako vítěz představitel tzv. demokratické progresivní strany, zformované v 80. letech jako hlavní opoziční síla vůči Kuomintangu.

Foto: USS Independence CV-62, březen 1996, tehdy s domovským přístavem na základně US Navy v japonské Jokosuce. Jedna ze dvou letadlových lodí USA, které byly vyslány do tchajwanských vod vzhledem k manévrům, jež zde prováděly síly Čínské lidové republiky. Krize let 1995-96, nazývaná též (s ohledem na incidenty let 1954-55 a 1958) třetí krizí v Tchajwanské úžině, se odehrála již na zcela jiném pozadí vztahů USA vůči Číně, než tomu bylo třeba za Eisenhowerovy administrativy. Její příčiny spočívaly v proklamovaném podezření čínského vedení v Pekingu, že se tchajwanské vedení chystá (s podporou USA) odklonit od principu „jedné Číny“ k úplné formální nezávislosti. | Wikimedia Commons / Public domain

Krizovou situaci let 1995-96, v jejímž kontextu se navíc podsunula i otázka teritoriálních sporů ČLR s dalšími státy v prostoru Jihočínského i Východočínského moře, možná můžeme označit za jeden z prvních signálů toho, co je nazýváno novou studenou válkou mezi USA a jejich spojenci na jedné a Čínou na druhé straně. Samozřejmě, roli zde hrají i důsledky a efekt obrovského ekonomického růstu, s jakým Čína vstoupila do nového, 21. století. Nárůst velmocenského potenciálu ČLR, pochopitelně znatelný i v potenciálu modernizovaných pozemních, námořních a vzdušných složek její mohutné Lidové osvobozenecké armády, je vnímán za hrozbu právě i na Tchaj-wanu, nahlíženém z Pekingu za svou „vzbouřenou provincii“. Při svých závazcích vůči Tchaj-wanu se přitom principu „jedné Číny“ (a rozhodně nikoliv ideje úplné tchajwanské suverenity) drží striktně i USA. Takový je tedy základ toho, co z Tchaj-wanu a jeho vztahů s kontinentální Čínou činí jeden z hlavních neuralgických bodů velmocenských vztahů současného světa.