Tibet si povětšinou představujeme představujeme jako zemi pobožných horalů, kteří tak nějak žijí na svém území v pokoji a míru. Málo se ale ví, že v minulosti šlo o velice obávané válečníky, před kterými se třásla i Čína. Tibetská říše (618-842) dokonce sahala i za hranice místní náhorní plošiny.

Foto: Tibetský bojovník | Wikimedia Commons / Public domain

Starobylé tibetské dějiny nejsou přesně známy, což je způsobeno zejména nedostatkem písemných pramenů či jejich strohostí a praxí kronikářů mísit legendární vyprávění s historickými událostmi. Nejstarší známky osídlení Tibetské náhorní plošiny spadají sice do hluboké minulosti, ale k trvalejšímu osídlení pravděpodobně došlo teprve počátkem našeho letopočtu. Legenda praví, že od počátku světa až do 6. století v Tibetu vládlo dvacet sedm králů. Během této doby se tibetský lid zdokonaloval ve znalostech zemědělství, stavěly se mohutné pevnosti na svazích hor a tibetská kultura se stávala čím dál tím více komplexnější. Dvacátým osmým králem se stal Thothori Ňäncän, za jehož vlády se Tibet dostal do prvních kontaktů s buddhismem. Jeho potomci se snažili sjednotit znesvářené kmeny a ustanovit nad nimi jednotnou vládu. Vybudovat z tibetských kmenů říši se však podařilo teprve králi jménem Songcän Gampo. Ten začal vládnout počátkem 7. století a byl tvůrcem mnoha reforem. Mimo jiné se oženil s princeznou Wen-čcheng, neteří mocného čínského císaře Tchaj-cunga, a nepálskou princeznou Bhrkutí, dcerou krále Amšuvarmana. Obě ženy byly buddhistky a na jejich popud přijal buddhismus i jejich manžel (přičemž zavrhl animistický bönismus), čímž byl určen směr pozdější celé tibetské kultury.

Psali jsme:Fakta a mýty o tajemném nacistickém "zlatém vlaku"

Idylka ale netrvala dlouho a po Songcänově smrti se chopil vlády jeho vnuk Mangsong Mangcän. Za jeho panování docházelo k válečným střetům s Čínou, resp. dynastií Tchang. Tibetská vojska tehdy dobyla oblast Aža (Tchu-jü-chun), obývanou oblast obývanou kmeny mongolských kočovníků, a začala podnikat vojenské výpravy na území ovládané Tchangy. V roce 670 tibetská armáda vnikla do Čínského Turkestánu a dobytím čtyř zdejších pevností (Chotan, Kuča, Kašgar a Karašahr) Tibeťané fakticky přebrali vládu nad celou oblastí. Čína odpověděla vysláním statisícové armády proti Tibeťanům. V bitvě u Ta-fej-čchuanu však byla čínská vojska poražena a ani v dalších bitvách se velkým Tchangům nepodařilo získat Tibetem odňatá území zpět. Až v letech 692–694 se Číňanům podařilo dostat ona čtyři města opět pod svou kontrolu. Když po smrti Mangsong Mangcäna na trůn nastoupil Düsong Mangdže, výboje proti Číně pokračovaly. Čína byla tehdy ohrožována i nájezdy Arabů, kteří se tu a tam v době válečných nájezdů proti Číně spolčovali s Tibeťany.

Kolem roku 755 se na tibetský trůn usadil Thisong Decän (756–797). Ten je buddhistickými texty opěvován coby výrazný zastánce a šiřitel Buddhova učení. Za jeho vlády dosáhla Tibetská říše územního i mocenského vrcholu. Mimo území Tarimské pánve Tibeťané ovládali na západě území až k řece Oxu a sám chalífa Hárún ar-Rašíd si všiml rychle vzrůstající velikosti Tibetské říše. Ve snaze zabránit jejímu dalšímu rozmachu spojil své síly s Čínou a společnými silami zamezili Tibetu v další expanzi. Roku 763 Thisong Decänovo vojsko dobylo hlavní město Čchang-an v dnešní provincii Šen-si a o dvacet let později byla mezi Tibetem a Čínou podepsána mírová smlouva, jejíž součástí bylo vymezení hranic mezi oběma zeměmi. Smlouva vymezovala území Tibetské říše o rozloze větší než Tibetská plošina, územně se táhla na východ do Čchang-anu, na západ až za moderní Afghánistán a na jih do dnešní Indie a k Bengálskému zálivu. K Tibetu tehdy patřila rozsáhlá území střední Asie včetně Sin-ťiangu, Kan-su či Pamiru.

Ve 2. polovině 7. a po celé 8. století Tibetská říše dosáhla svého největšího územního i politického rozmachu. Během vlády dalších panovníků ale docházelo k úpadku Tibetské říše. Langdarmova vláda (838–843) se dokonce nesla ve znamení potírání buddhismu. Nechal zavřít veškeré buddhistické kláštery a jeho sociální změny otřásly celým Tibetem. Znovu vypluly na povrch klanové spory a zvýšila se hospodářská rivalita. Král byl zavražděn v roce 842 buddhistickým mnichem. Dynastie se následně rozštěpila na několik znesvářených větví.

Ztráta centrální vlády trvala až do poloviny 13. století a vedla ke ztrátě mnohých území. Tehdy se počala vzmáhat Mongolská říše. Tibeťané se sice vyhnuli přímému vojenskému střetu s Čingischánem (1162–1227) tím, že se mu zavázali odvádět pravidelný tribut. Po jeho smrti ale přestali předepsaný tribut posílat, na což nově ustanovený chán Ögedej reagoval vojenským vpádem do Tibetu. Přestože se Tibet v tomto období z područí Mongolů nevymanil, významně se zasloužil o rozšíření buddhismu mezi nimi. 

Psali jsme:Japonci v roce 1942 na Aletuských ostrovech zajali osm meteorologů a manželský pár z Ohia

Zdroj: Palba.cz, Kabinet kuriozit