EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Tylžský mír, též jako geopolitický precedent pro pozdějšek

 16. 01. 2021      kategorie: Vojenská historie      1 komentář

Vítězství francouzského císaře Napoleona I. nad rakouskou a ruskou armádou u jihomoravského Slavkova z 2. prosince 1805 Francii v jistém ohledu kompenzovalo porážku, jakou nedlouho předtím utržila ve střetu s britskou námořní silou u Trafalgaru. Mír, uzavřený koncem roku 1805 v Prešpurku (Bratislavě), ukončil v pořadí již třetí francouzsko-rakouskou válku od roku 1792, a jednalo se o jednoznačný francouzský diktát, který pro habsburskou monarchii znamenal ztrátu řady území ve prospěch Francouzi zřízeného království v Itálii a Napoleonových bavorských spojenců (či vazalů). K radikálním změnám následně došlo v Německu, kde k definitivnímu zániku dospěla stará Svatá říše římská, a naopak se v protektorské vazbě na Francii zformoval tzv. Rýnský spolek. Je pochopitelné, že tento vývoj se zásadně dotýkal Pruska, vedle Rakouska další přední mocnosti v německém prostoru, kde se však nyní stával faktickým hegemonem francouzský imperátor.

tylz_01Foto: Francouzská armáda v čele se samotným Napoleonem I. prochází 27. října 1806 Brandenburskou branou v Berlíně. Francouzské údery v bitvách u Jeny a Auerstädtu, společně s následnými akcemi, zlikvidovaly naprostou většinu asi 200-tisícové pruské armády. Pruské království se mělo změnit ve vojensky okupovaného a podřízeného vazala císařské Francie. | Wikimedia Commons

V první řadě to byla asi otázka Hannoverska, dynasticky svázaného s Velkou Británií (připomeňme, že v letech 1714-1837 byli britští králové zároveň kurfiřty a posléze králi v této severoněmecké zemi), v jehož případě Napoleon I. odsouhlasil pruskou anexi, ale vzápětí zvažoval jeho vrácení Británii výměnou za případný mír, co vyostřilo prusko-francouzské vztahy. V srpnu 1806 Prusko mobilizovalo a jeho následující deklarace, ultimativně požadující stažení francouzských vojsk za Rýn, se rovnala vyhlášení války Francii. Přitom Prusko otevřeně podpořily 3 další německé státy (Sasko, Sasko-Výmarsko a Brunšvicko). Události však nabraly rychlý spád. 14.října 1806 rozdrtily oddíly francouzské Grande Armée, zčásti pod osobním Napoleonovým velením, pruská a saská vojska dvojitým úderem v bitvách u Jeny a Auerstädtu. Toto a další kroky (jako zničení  pruských záložních jednotek u Halle) zcela otřásly prestiží pruské armády a mýtem její neporazitelnosti, vybudovaným ve válkách předchozího století. Zatímco pruský král Friedrich Vilém III. se stáhl do východopruského Königsbergu, vpochodovala 27.října francouzská armáda do Berlína. Právě odtud také vydal francouzský císař 21.listopadu 1806 dekret, jímž vyhlašoval tzv. kontinentální blokádu, tzn. zpřetrhání hospodářských styků celé jím ovládané části Evropy s Velkou Británií.

Psali jsme: Naše pohraniční opevnění z let 1935-38 - Tvrz Bouda

Pro Prusko, v jehož službách těsně po katastrofálních porážkách z října 1806 zbývalo jen několik tisíc vojáků, se zatím stalo rozhodující spojenectví s Ruskem. To se sice po porážce u Slavkova pokoušelo o uzavření míru s Francií, ale na druhou stranu též jeho vliv stál za pruským vystoupením proti Francii. Formovala se tzv. 4.protifrancouzská koalice.

tylz_02Foto: Únor 1807, bitva mezi francouzskou a ruskou armádou u východopruského Preussisch  Eylau (v češtině známého také jako Jílové, dnes ruský Bagrationovsk při hranici s Polskem). Obraz J.-A.-S. Forta je soustředěn na útok téměř 11-tisícové kavalerie francouzského maršála Murata (Napoleonova švagra a mj. pozdějšího krále v jihoitalském Neapolsku) proti ruským pozicím. Zdi domů a hřbitova v pozadí posloužily francouzským vojákům jako kryty v boji s evidentní ruskou přesilou v počáteční fázi tohoto krvavého, ale nerozhodného střetnutí. | Wikimedia Commons

Od konce října 1806 postupovaly ruské oddíly, jejichž vrchním velitelem byl generál Levin von Bennigsen (původem hrabě z německého Brunšvicka), do Východních Prus a pruských oblastí někdejšího polského státu, rozparcelovaného v průběhu druhé poloviny 18.století mezi Prusko, Rusko a Rakousko. Týmž směrem se ze západu posouvaly i  jednotky Grande Armée, a už koncem listopadu obsadil francouzský maršál Joachim Murat Varšavu, odkud se Bennigsen předtím stáhl. Ve dnech 7.-8.února 1807 se obě armády, vyčerpány dlouhými předchozími přesuny v zimních podmínkách, střetly u východopruského Preussich Eylau. V průběhu boje, jenž byl zahájen z obranných pozic ruským dělostřelectvem a útokem ruské pěchoty, a zkomplikován sněhovou vánicí, se dostalo posílení nejpůvodněji o poznání početně slabším Francouzům, jakož i Rusům, jimž na pomoc dorazil pruský oddíl generála L´Estoqua. Krvavá bitva, jež si vyžádala možná 30 tisíc padlých a raněných na ruské a 20 tisíc padlých a raněných na francouzské straně, skončila nicméně nerozhodným ústupem obou stran.

Psali jsme: Když se řekne taktika "Spálené země"

Francouzi, kteří mj. do konce května 1807 přinutili ke kapitulaci obleženou pruskou posádku v Gdaňsku, přísunem nových mužů z Francie i Rýnského spolku navýšili své početní stavy ve východních oblastech pruského státu na asi 80 tisíc vojáků.  Při jejich dalším postupu ve Východních Prusích se pak mělo stát rozhodujícím jejich vítězné střetnutí s ruskou a zbytky pruské armády v bitvě u Friedlandu 14.června 1807. Porážka přiměla ruského cara Alexandra I. opět k ideji mírového jednání s Francií, na což Napoleon přistoupil. 25.června 1807 došlo k osobnímu setkání mezi Napoleonem I. a Alexandrem I. na Francouzi speciálně upraveném voru na řece Němen – a oba vládci, stejně jako pruský královský pár (Friedrich Vilém III. a královna Luisa), byli poté přítomni jednáním v blízké Tylži (dnešní Sovětsk v Kaliningradské oblasti Ruska), která byla rozhodující pro další situaci v celoevropském kontextu.

tylz_03Foto: Císař Napoleon I. (na bílém koni vpředu) dává instrukce generálu Nicolasi Oudinotovi během bitvy u Friedlandu (dnešní ruský Pravdinsk) 14.června 1807. Porážka ruské (a zbytků pruské) armády pod velením generála Bennigsena položila cestu k jednáním, během nichž měl být konsolidován nový řád na evropském kontinentě. | Wikimedia Commons

Nejprve, 7.července, byla podepsána francouzsko-ruská mírová smlouva, kterou císař Francouzů uznával Rusko za určitých podmínek (počítalo se s ruskou náklonností  v pokračujícím britsko-francouzském konfliktu) víceméně za rovného partnera. Dokonce, Rusko obdrželo část původně pruského záboru v Polsku (oblast Bialystoku). Evropa byla prakticky rozdělena na francouzskou a ruskou velmocenskou sféru.

Naproti tomu, zcela jinak naložil Napoleon, na bázi mírové smlouvy z 9.července, s vojensky zcela poraženým Pruskem. To byl v podstatě odhodlán zničit, a jen ohled na ruského cara přispěl k mírnějšímu postupu. Prusko-brandenburský stát přišel asi o polovinu svého území. Jeho oblasti západně od Labe se měly stát součástí tzv. Vestfálského  království (do jehož čela měl být dosazen Napoleonův bratr Jérôme Bonaparte), a kromě dalšího, z velké části někdejších pruských záborů na úkor Polska bylo vytvořeno Francii podřízené Varšavské vévodství. Pruská strana byla nucena souhlasit s pobytem francouzských posádek ve svých pevnostech a vydržováním původně až 150-ti tisíc francouzských vojáků na svém území, s placením válečné kontribuce, jež byla v roce 1808 ještě navýšena, a zároveň s výraznou limitací vlastní vojenské síly. Prusko se přímo muselo zapojit do kontinentální blokády vůči Británii.

Caru Alexandrovi ponechal Napoleon v podstatě volnou ruku vůči Turecku (s nímž se zrovna na konci roku 1806 Rusko opět ocitlo v konfliktu) a Švédsku. Dotyčná rusko-turecká válka vrcholila do roku 1812 ruským záborem Besarábie (jádro dnešní Moldovy) a nová rusko-švédská válka let 1808-09 vedla k ruskému podmanění Finska. Mezitím, francouzská okupace Španělska (dosavadního Napoleonova spojence) narazila v roce 1808 na tamní rozsáhlé povstání a zahájení osvobozenecké války, která se dočkala otevřené britské podpory. To zase posloužilo jako impulz, aby v roce 1809 proti Francii vystoupilo znovu Rakousko. Nicméně, rakouské síly byly brzy vytlačeny z Bavorska a francouzské oddíly opět (jako v roce 1805) vtáhly do Vídně. I když v dolnorakouském prostoru dosáhly jednotky rakouské armády vítězství nad Francouzi v bitvě u Aspern a Esslingen, jejich krátce na to následující porážka u Wagramu v červnu 1809 předznamenala novou potupu Rakouského císařství v podobě tzv. schönbrunnského míru.

tylz_04
Foto: Osobní setkání Napoleona I. a Alexandra I. 25.června 1807 na řece Němen, vytvářející mj. hranici mezi Východními Prusy a ruským panstvím v Litvě. Zatímco asi největší ústupek Ruska, dojednaný v příštích dnech, spočinul v závazku jeho politiky vůči Velké Británii (prostředkování v britsko-francouzském konfliktu, příp. se pak podílet na kontinentální blokádě nebo dokonce vyhlásit Británii válku), carův vliv přispěl přece jen ke zmírnění potupných mírových podmínek, uvalených na pruského krále Friedricha Viléma III. | Wikimedia Commons

Obrat měl nastat teprve s neúspěchem francouzského tažení do Ruska od června 1812, kterým definitivně zanikla platnost tylžského míru. Chaotický ústup napoleonské Grande Armée od Moskvy, následovaný naopak postupem ruské Kutuzovovy armády směrem do Východního Pruska, se stal signálem k osvobozenecké válce v Německu, v níž rozhodující role připadla na pruskou monarchii (jejíž vojenský sbor se předtím na Napoleonově protiruském tažení povinně rovněž podílel). Známý manifest pruského krále Friedricha Viléma III., nyní již znovu protinapoleonského spojence cara Alexandra I., zveřejněný pod názvem „An mein Volk“ („Mému lidu“) v březnu 1813, už jen reflektoval všeobecnou atmosféru v Prusku i jinde v Německu. Pruský stát přitom od svého hlubokého pokoření z let 1806-07 přistoupil k řadě podstatných reforem, včetně reforem vojenských (jako zrušení privilegií šlechticů ve věci nástupu na důstojnickou dráhu nebo, při obcházení Francouzi nadiktovaných podmínek, vytvoření rezervní armády, což umožnil tzv. Krümpersystem, tj. předčasné propouštění rekrutů jako „neschopných služby“). Právě francouzskému revolučnímu modelu se dále mělo přiblížit zavedení všeobecné branné povinnosti v Prusku v letech 1813-14.

S dnešním odstupem se možná mohou podsouvat i otázky určité návaznosti pozdějších událostí na toto dění nebo zdánlivějších paralel s ním. Napoleonské války představovaly bezesporu důležitý mezník v historii francouzsko-německých vztahů, opět zdramatizovaných mnohem později německo-francouzskou válkou let 1870-71 (nejprimárněji konfliktem 2.Francouzského císařství Napoleona III. s Pruskem krále Viléma I. a ministerského předsedy Bismarcka) a zase později, ve 20.století, v době dvou světových válek.

Je také známo, kterak byl určitý odkaz napoleonských válek přítomen i v sovětském  pojetí během 2.světové války. Velká vlastenecká válka let 1941-45 vlastně evokovala ruskou vlasteneckou válku proti francouzské invazi z roku 1812; a je např., mj., připomínána Stalinova reakce na postupimské konferenci z roku 1945, když mu Churchill blahopřál k vítězství nad nacistickým Německem, vrcholícímu sovětským dobytím Berlína: „Alexandr I. došel do Paříže!“.

Ano, pak se nám z hlediska prvořadě geopolitického může nabídnout třeba i jistá paralela mezi tylžským mírem a nacisticko-sovětským paktem „Ribbentrop-Molotov“ z let 1939-41, kdy si sovětské Rusko zase rozdělilo sféry vlivu v Evropě s mocí, která si vojenskou silou měla podmanit většinu kontinentální Evropy, samo z této situace teritoriálně vytěžilo, a posléze se dotyčný „partner“ s plnou intenzitou obrátil i proti němu. Samozřejmě, jen trochu bližší pohled na řadu okolností vzájemné mocenské koexistence jednak napoleonské  Francie a carského Ruska Alexandra I. a jednak hitlerovského Německa a stalinského SSSR nabízí až velmi zásadní rozdíly. Nicméně... Za připomenutí zde asi může stát známá poučka, že „dějiny se často opakují, ale nikdy ne přesně“. 

CENOVÉ BOMBY (328)

Komentáře

Petr Hertel / ČERT

22. 01. 2021

Jen poznámka k Zdenda Zajda Zajda: Není rozhodně pravda, že by za napoleonských válek (a samozřejmě i kdykoliv dříve) neexistovala žádná péče o raněné vojáky - a to tedy i navzdory té známé epizodě po bitvě u Solferina ještě o pár desítek let později, z roku 1859, která stála u zrodu Červeného kříže. Zrovna z francouzské armády za napoleonských válek stačí připomenout jméno dost slavného chirurga Dominiqua Jeana Larreye, který jako inovací proslul těmi svými tzv. "létajícími ambulancemi" ("létajícími" ve smyslu rychlými, mobilními)... Pokud se nemýlím, aplikoval to i na raněné nepřátelské vojáky, třeba Rusy v/po bitvě u Borodina...

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací