Útoky ze 7. října 2023, které podnikla militantní palestinská organizace Hamás proti Izraeli  a při kterých zemřely stovky Izraelců, představují největší bezpečnostní ohrožení Izraele od jomkipurské války v roce 1973. A patrně se zařadí mezi ty nejhorší, nejtemnější kapitoly v historii Izraele, obdobně jako se stalo 11. září 2001 jednou z nejsmutnějších událostí pro USA. Izrael na tyto útoky okamžitě zareagoval, a je také zřejmé, že Izrael má dostatek vojenské síly na to, aby tento útok odrazil. Na tento útok navíc zareagovaly i USA, které do oblasti přesunuly některé své vojenské síly, a zároveň daly jasně najevo, že v případě nějakého dalšího útoku na Izrael vojensky zakročí. Přesto zůstává otázkou, zda to bude stačit, a jak se tento konflikt bude vyvíjet dál.

Foto: Sloup kouře na místě dopadu rakety Hamásu z pásma Gazy, 7. října 2023 | Shutterstock

Útok rozhodně ne náhodný

Bylo by ovšem chybné vnímat tento útok jako něco nahodilého. Naopak, něco takového, jako je tento útok, se do jisté míry dalo očekávat. Co je překvapující, je to, jak byl tento útok rozsáhlý, ale také to, jak byl proveden. Je evidentní, že byl velmi dobře promyšlen a precizně naplánován – i to ukazuje, že nešlo o běžný teroristický útok. Ostatně, i proto se Hamásu podařilo Izrael překvapit.

Psali jsme:Může válka na Ukrajině Rusku přinést ekonomický růst nebo krach?

Ani načasování této operace není náhodné. Vše naopak naznačuje, že jde o výsledek určitého procesu, celého sledu událostí, které přitom přesahují rámec samotného Izraele, resp. Palestiny, a které zahrnují celý Blízký východ.

Celý Blízký východ totiž v posledních letech prochází hlubokými změnami, které zcela mění základní axiomy, které v této oblasti platily celá desetiletí. Zřejmě nejvýraznější změnou je postupné sbližování Izraele s některými arabskými státy, především konstitučními monarchiemi tohoto regionu. Ačkoliv tyto státy po dlouhá léta vedly politiku nepřátelskou vůči Izraeli a většinou Izrael ani neuznávaly, dnes je to zcela jiné. Na základě tzv. aronovských dohod již Izrael uznaly Spojené arabské emiráty, Bahrajn a Maroko, ale také Súdán. To samozřejmě poměry v celé oblasti mění, a zdánlivě to nabízí cestu k míru. Události posledních dnů nám ale naznačují, že výsledná realita může být zcela jiná.

Bylo by totiž mylné se domnívat, že důvodem k uzavření aronovských dohod je pouze  touha po míru, případně snaha o ekonomickou prosperitu. Aronovské dohody jsou spíš výsledkem nátlaku USA, které se v tomto regionu angažují díky přátelství s Izraelem, ale stejně tak i díky politicko-ekonomickým vztahům s arabskými zeměmi. Ovšem ještě větší roli při uzavření aronovských dohod hrála obava z Íránu.

Právě Írán je tak do značné míry určující zemí pro dění na celém Blízkém východu. Je to přitom poměrně překvapivé. Irán v posledních letech ekonomicky stagnuje, íránský režim je navíc i vnitřně nepevný, jak nám ukazují četné demonstrace v ulicích. Ale možná právě proto je Irán v posledních letech politicky čím dál více agilnější, a to právě v zahraniční politice.

Psali jsme:Blufování Donalda Trumpa

Jedním ze základních axiomů zahraniční politiky Íránu je přitom až patologická nenávist vůči USA, ale stejně tak i Izraeli. Je to poněkud absurdní, uvážíme-li, jak moc se někdejší šáhův Írán na USA a Izrael orientoval. Přesto je tento prvek v íránské politice již od pádu šáhova režimu konstantní, a nic na něm nemění ani změny vlád.

Stejně tak je ale íránský režim čím dál více nepřátelský i vůči okolním arabským státům v oblasti Blízkého východu, resp. Perského zálivu. Není to přitom ani tak záležitost rasová, resp. etnická – Írán bezproblémově spolupracuje se Sýrií, ale i některými dalšími arabskými státy. Není to ani otázka náboženská, otázka vztahu mezi šíitským Íránem a převážně sunnitskými arabskými státy. Je to otázka spíše zřízení těchto států, a jejich zahraniční politiky.

Je proto pochopitelné, že právě Iránu se uzavření aronovských dohod nelíbí. Otevřeně se proti němu vymezuje, je ale zřejmé, že takovéto deklarace nemají přílišnou váhu. I proto Irán zjevně hledal nějaký způsob, jak tomuto sbližování arabských států a Izraele zamezit. Vhodným, a vlastně jedinečným způsobem byl právě nějaký útok Hamásu proti Izraeli.

Hamás – prodloužená ruka Íránu

Je určitým historickým paradoxem, že hnutí Hamás natolik intenzivně spolupracuje právě s Íránem. Hnutí Hamás totiž původně vzniklo v Egyptě, jako odnož tamního Muslimského bratrstva. Od Muslimského bratrstva se ale Hamás již dávno odtrhl, a na vládu v Egyptě se dívá vysloveně kriticky, považuje ji za příliš světskou, bezbožnou. Mnohem bližší je Hamásu právě dnešní teokratický Irán se svojí protizápadní politikou.

Hamás ovšem nespolupracuje pouze s Íránem, je částečně financován také Katarem – je však nutno říci, že Katar je mezi ostatními arabskými státy jakýmsi páriou, a to právě pro podporu různých radikálních islamistických organizací. Stejně tak Hamás podporují i některé konzervativní politické a ekonomické kruhy v dalších arabských státech – ty, které nesouhlasí s politikou svých vlád, se sbližováním arabských států s Izraelem. Primárně ale Hamás spolupracuje právě s Íránem. Nejde přitom jen o to, že Irán hnutí Hamás rozsáhle finančně podporuje, byť i to samozřejmě hraje svou roli. Mnohem zásadnější je to, že Hamás od Iránu převzal politický program. Stejně jako Iránu i Hamásu jde totiž o úplné zničení Izraele, nikoliv jen o nějaké právo Palestinců na svůj vlastní stát. Důležité je, že hnutí Hamás od Iránu převzalo i vojenskou doktrínu, kladoucí důraz na asymetrické vedení boje.

Asymetrická válka

Asymetrický způsob válčení máme obvykle spojen jen s válečnými konflikty v různých chudých rozvojových zemích, např. v Čadu či Somálsku. S různými povstaleckými skupinami či dokonce regulérními armádami, které ovšem nejsou vyzbrojeny klasickými bojovými systémy, jako jsou tanky a bojová vozidla pěchoty, ale pouze vozidly technicals, tj. běžnými terénními automobily vybavenými různými zbraňovými systémy, kulomety, raketomety atd. Ale to je chyba, asymetrický způsob válčení je něco víc. Jde o určitý myšlenkový přístup, kdy daná armáda útočí primárně na slabá místa protivníka, a jeho silným místům se raději vyhýbá. A zároveň se snaží maximálně využít své vlastní silné stránky, a tam, kde je slabá, nerozvíjí téměř žádné aktivity. Asymetrický způsob válčení navíc tradičně klade velký důraz na moment překvapení, na rychlost, nečekanost operací atd.

A právě na asymetrický způsob boje se dnešní Irán, resp. jeho armáda silně orientuje. Íránská armáda jen omezeně rozvíjí své klasické složky – tankové, dělostřelecké jednotky atd. Íránský zbrojní průmysl sice pravidelně představuje své nové zbraňové systémy, nové typy tanků či samohybných děl; jenže často je to pouze z propagandistických důvodů. Obvykle tyto „nové typy zbraní“ nepředstavují žádný moderní systém, ale jen modernizovaný starší zbraňový systém. Týká se to i např. letecké techniky, kdy íránský zbrojní průmysl představil celou řadu letounů, jenže tyto letouny se leckdy ani nedostaly do fáze prototypu, a jediným hmatatelným výsledkem jsou různé modernizace starých amerických letounů F-5. Mnohdy se ostatně tyto zbraňové systémy ani nedostanou do sériové výroby. O to více se íránská armáda orientuje na asymetrický způsob válčení, na asymetrické zbraňové systémy. Íránská armáda hodně sází na raketovou techniku – a to nejen na běžné raketomety či naopak propagandou silně vyzdvihované balistické rakety dalekého dosahu, ale na dalekonosné raketomety, které jsou ideální zbraní pro útok na okolní či nedaleké státy včetně Izraele. Stejně tak se íránská armáda hodně spoléhá na různé bezpilotní prostředky, které rozvíjí nesrovnatelně více než klasické bojové letouny. Obdobně i pozemní vojsko nesází na klasické systémy, jako jsou tanky či BVP, ale na lehkou, vysoce pohyblivou techniku, jako jsou obrněné automobily, často opět vyzbrojené raketovou technikou. A při vojenských cvičeních íránská armáda hodně používá taktiku různých nečekaných, překvapivých útoků.

Stejně jako Írán se pak na asymetrický způsob boje orientuje i palestinský Hamás. Nutno říci, že nic jiného mu ani nezbývá, při obrovské vojenské a technologické převaze Izraele. Nicméně pokud se podíváme na přístup Hamásu při budování jeho ozbrojené složky, na jeho strategii, pak je zřejmé, že jen kopíruje íránský vzor. Hamás se např. velmi orientuje na raketovou techniku. A to nejen na běžné rakety, jako jsou rakety Kásam, odvozené od raket ruských raketometů BM-21, ale na rakety středního doletu. Těchto raket má navíc Hamás velké množství, část z nich si dokonce sám vyrábí. Je přitom zřejmé, že za tímto raketovým arzenálem stojí právě Irán - jedině díky jeho finanční, ale stejně tak i technologické pomoci mohl Hamás dosáhnout takové úrovně. Hamás se stejně jako íránská armáda orientuje na rychlé, nečekané útoky, které jsou navíc často až překvapivě široce pojaté a směřují i na ryze vojenské cíle – i tím se útoky Hamásu odlišují od běžných teroristických útoků (které většinou míří na civilní obyvatelstvo s cílem vyvolat v něm paniku). Hamás se stejně jako íránská armáda čím dál více spoléhá na bezpilotní systémy, drony – leckdy přitom jde o drony íránské provenience. A dalších podobných rysů by se dalo najít ještě více.

I proto by bylo mylné vnímat útok Hamásu proti Izraeli jako věc čistě jenom tohoto hnutí, případně pouze Palestiny. Aktivity Hamásu jsou úzce provázány s politickým růstem Iránu, jeho ambicemi a jeho aktivitami vůči okolním státům – jde o dvě propojené nádoby. A i proto je čím dál více zřejmé, že současná situace je jen těžko řešitelná.

Útok Hamásu – a co bude dál

Izrael i dnešní situaci zcela jistě ustojí. Izrael ostatně ve své novodobé historii ustál všechny zkoušky, a některé byly mnohem horší než je ta situace stávající. Izrael má dostatečný vojenský a ekonomický potenciál – nesrovnatelně větší než jaké má protivník, tj. Hamás. Tento potenciál mu dovoluje jak přímo porazit Hamás, tak i zlikvidovat jeho zázemí, jeho infrastrukturu.

Situaci navíc řeší i aktivita USA, především přesunutí části vojenských sil USA do oblasti. I v případě, že USA se přímo  do konfliktu nezapojí, již jen samotná jejich přítomnost může odrazit některé extremistické islámské organizace od nějakých dalších aktivit.

Je ale otázkou, zda to bude stačit. Zatím to vždy při podobných krizových situacích fungovalo. Jenže dnešní situace je jiná, a to třeba právě díky mnohem vyšší technické úrovni a dokonalejšímu vojenskému výcviku ozbrojených složek Hamásu. Ale stejně tak i mnohem vyšší vojenské úrovně Iránu – opět nesmíme zapomínat, že Hamás a Irán intenzivně spolupracují, a je navíc dost dobře možné, že jednotlivé své aktivity pečlivě koordinují. Stejně tak platí známé pořekadlo, že každá akce vyvolává reakci. V tak citlivé, různými vztahy provázané oblasti, jako je Blízký východ, to platí víc než kdekoliv jinde. Jestliže Izrael nyní provádí odvetnou akci – a to zcela oprávněně – pak lze očekávat, že i protistrana, tj. Hamás, a stejně tak i Irán, brzy přijde s nějakou protiakcí. Otázkou je pouze to, jak bude ona hypotetická odpověď Hamásu, resp. Iránu vypadat.

Při posuzování otázky případné protiakce Hamás a Iránu je třeba patřičně analyzovat ony útoky Hamásu ze 7. října. Především by nás, ale hlavně Izrael a stejně tak i USA mělo zarážet, jakého úspěchu Hamás při útocích ze 7. října dosáhl. Nasazení jen několika tisíců bojovníků Hamásu (což je z hlediska vojenského zanedbatelná síla) způsobilo smrt stovek izraelských občanů, další stovky izraelských občanů byly uneseny. Byla to pro izraelskou armádu, ale i celou izraelskou společnost velká rána, se kterou se Izrael jako takový bude asi ještě hodně dlouho vyrovnávat.

Zkusme si ale představit, jaké by to bylo, kdyby takových bojovníků měl Hamás desetkrát více, kdyby disponovali ještě lepším vybavením atd. Hamás tak velkým počtem bojovníků (naštěstí) nedisponuje – je zřejmé, že pro útoky ze 7. října použil většinu svých sil. Zato takto vysokým, a ještě vyšším počtem mnohem lépe vyzbrojených bojovníků disponuje – Irán. A právě to si vedení Iránu, a to jak jeho vedení politické, představované náboženskými radikály, ale stejně tak i jeho vedení vojenské, dobře uvědomuje. Celkově je na chování Iránu v poslední době čím dál víc zřejmé sebevědomí plynoucí z rostoucí vojenské síly. I proto je pravděpodobné, že se do oné hypotetické odvetné akce vedle Hamásu zapojí také Irán.

Je málo pravděpodobné, že by se takovéto akce přímo zúčastnila samotná íránská armáda. Ostatně, íránská armáda se celkově drží spíše zpátky (mohla by ale případné akci propůjčit některá svá zařízení, infrastrukturu atd.). Zato je ale pravděpodobné, že by se takové akce zúčastnily polovojenské jednotky íránských ozbrojených sil, Islámské revoluční gardy – především proslulé jednotky Quds. A je nutno podotknout., že jednotky Quds, potažmo Islámské revoluční gardy mají desítky tisíc vojáků, mnohdy se špičkovou výzbrojí.

Stejně tak je zřejmé, že by nešlo o nějakou klasickou vojenskou operaci, že by nešlo např. o vylodění íránské armády někde na pobřeží Izraele, podporované letectvem atd. – tak, jak probíhaly vojenské operace v minulosti. Nešlo by ani o nějaký rozsáhlý, frontální útok. Takovéto jednání neodpovídá mentalitě, uvažování íránské armády, potažmo Hamásu. Zato by šlo opět o asymetrickou operaci, tj. operaci atypickou, do značné míry zákeřnou, vedenou primárně raketovými systémy, drony. A zároveň by šlo o útok provedený na nečekaném místě a ve chvíli, kdy ho nikdo nečeká.

Co je důležité, takového útoku  proti Izraeli by se mohla zúčastnit i Sýrie, která je v současných blízkovýchodních úvahách obvykle podceňována. Je to dáno i tím, že dnešní Sýrie je de facto rozvrácený stát, a vláda v Damašku kontroluje jen část svého území. Ale takovéto podceňování je chybné. Je třeba mít v paměti, že Sýrie dlouhodobě vede politiku silně protiizraelskou, a že pro Sýrii je Izrael nepřítelem číslo jedna.

Stejně tak by bylo chybné podceňovat i samu syrskou armádu. Syrská armáda je sice početně slabší než před lety, zato je mnohem konsolidovanější. Syrská armáda disponuje obrovským množstvím zbraní, další dostává od Ruska. Syrští vojáci jsou díky svým zkušenosti z bojů  profesionálnější než kdy v minulosti. Důležité je, že Sýrie v posledních letech čím dál silněji vedle Ruska spolupracuje právě s Íránem. Sýrie od Iránu dostává vojenskou pomoc, a co je nejdůležitější, některé jednotky íránských Revolučních gard se zapojily do občanské války v Sýrii. Irán je tak v Sýrii vojensky již přítomen, a nebylo by pro něj problémem svou vojenskou přítomnost ještě zesílit.

Ovšem největší devizou Sýrie je to, že její území přímo sousedí s Izraelem. Sýrii od Izraele dělí jen Golanské výšiny, o které ostatně Sýrie s Izraelem vedla válku. Nejde ale jenom o případný útok přes Golany, takový útok by byl příliš průhledný, předvídatelný. Případný další útok proti Izraeli, do značné míry v odpověď na jeho současnou operaci proti Hamásu, by tak nemusel vést pouze Hamás, ale také Sýrie a Irán, byť třebas jen prostřednictvím svých polovojenských sil. Události posledních dnů nám napovídají, že by se zapojil i libanonský Hizballáh, který je rovněž řízený Íránem.

Takovému útoku, realizovanému ozbrojenými složkami hned tří či čtyř států, resp. organizací, útoku realizovaném ve větším rozsahu a s nasazením mnohem většího počtu vojáků, ale i techniky, by ovšem bylo těžké odolávat. Bylo by to složité i pro vojensky silný Izrael. Stejně tak je zřejmé, že by proti takovému útoku úplně nefungovalo ani to, že do oblasti připluje americká letadlová loď. To sice zatím fungovalo vždycky, ale vzhledem k technickému rozvoji zbraňových systémů (nástup bezpilotních systémů), ale i taktických přístupů, způsobů válčení (použití asymetrických forem boje) to funguje čím dál méně.

Současné dění v Izraeli, resp. Palestině, tak nelze vnímat jako nějaký ojedinělý exces, ale jako výsledek určitého dlouhodobého politického procesu, který navíc zjevně bude mít pokračování. Lze proto očekávat, že celý Blízký východ čekají rozsáhlé změny a politické posuny – a bohužel je pravděpodobné, že budou spíše k horšímu. Je otázkou, jak a zda vůbec se s tím svět vyrovná.

Zdroj: ABC News, AP News, Reuters