Ráno 24. února 2022 se pro Nadiiu Irish, zkušenou operační sestru vojenské nemocnice v Mariupolu, stalo přelomovým momentem. Namísto rutinních zákroků se ocitla v epicentru chaotické reality války – nemocní, krvácející ranění a těžce zranění pacienti, kteří neustále přibývali, svědčili o začátku plnohodnotné invaze. Každý den v nemocnici se proměnil v boj o přežití, kde se Nadiia s neochvějnou oddaností snažila zmírnit utrpení těch, kteří se ocitli v bezprostředním ohrožení života.

Foto: Evakuace z Azovstalu | Adobe Stock

Psali jsme:Americký mariňák unikl jen o vlásek jisté smrti zásahem do hlavy

Po jedné z evakuací, kdy doprovodila kritického pacienta do relativního bezpečí Dnipra, stála před rozhodnutím, které by zlomilo nejednoho člověka. Mohla zůstat v bezpečí, mimo dosah frontové linie. Ale myšlenka na ty, které zanechala v obléhaném Mariupolu, na ty, kteří jí důvěřovali a potřebovali její péči, byla nesnesitelná. Hlas jejího svědomí byl silnější než pud sebezáchovy. Nemohla opustit své pacienty, své vojáky. V okamžiku hluboké morální síly se rozhodla vrátit. Byl to odvážný a téměř sebevražedný čin – nasedla na palubu vrtulníku, který pod palbou mířil zpět do pekla Mariupolu.

To, co následovalo, se navždy vrylo do duše ženy, které všichni s láskou říkají „Máma". Její návrat ji zavedl přímo do ocelového srdce odporu – ikonického metalurgického komplexu Azovstal. Tam, mezi syrovými stěnami podzemních krytů, uprostřed neustálých explozí a zoufalého nedostatku všeho, od léků po jídlo, se stala opěrným bodem naděje. S holýma rukama a omezenými prostředky bojovala za životy zraněných bojovníků Azovu, zatímco vnější svět sledoval s úzkostí a bezmocí. Každá obvázaná rána, každá podaná injekce, každý povzbudivý úsměv byly akty hrdinství v beznadějné situaci.

Pak přišel pád Azovstalu a s ním i osud, kterého se obávali všichni – zajetí. Pro „Mámu" to znamenalo 41 dní absolutní izolace v samotce. Jednačtyřicet dní ticha, nejistoty a psychického tlaku, kde jediným společníkem byly její myšlenky a vzpomínky na ty, které musela opustit. A když se zdálo, že už nemůže být hůř, přišlo Olenivka – místo, které se stalo symbolem ukrajinského utrpení. Tam, v hrůzných podmínkách, se setkala s křikem raněných a umírajících bojovníků Azovu, s ozvěnou nelidského zacházení a zoufalství, které otřáslo i její nesmírnou silou.

Přestože prošla peklem, které by zlomilo většinu lidských bytostí, Nadiia Irish prokázala neuvěřitelnou odolnost a důstojnost. Vydržela každou zkoušku, každý okamžik bolesti a ponížení. Po svém návratu domů, fyzicky i psychicky poznamenaná, ale s nezlomeným duchem, udělala další neuvěřitelný krok. S neochvějnou odvahou se znovu připojila k řadám 12. brigády Azov, a to po boku svého syna. Její příběh je mocným svědectvím o nezlomné vůli, obětavosti a hluboké lásce k vlasti a jejím lidem. „Máma" se stala nejen symbolickou postavou statečnosti, ale také živým důkazem, že i v nejtemnějších dobách lidského utrpení může zazářit světlo naděje a nezlomného odhodlání.

Psali jsme:Video: Dva ukrajinští vojáci s drony překonali drastickou přesilu

Psali jsme:Raketové dělostřelectvo: Výhody a možnosti jeho (znovu)zavedení do Armády České republiky

Psali jsme:Varšava udává tempo modernizace armády, zbytek regionu musí reagovat

Pokud chcete slyšet celý příběh Nadiie Irish, ženy s volacím znakem „Máma", která ztělesňuje ducha ukrajinského odporu, nenechte si ujít celý rozhovor, který je nyní k dispozici na našem YouTube kanále.

Zdroj: Youtube kanál Azov