Nedávno skončivší válka v Afghánistánu, nesmyslně rychlý odchod západních armád a téměř následující pád dosavadní afghánské vlády (v situaci, kdy měla potenciál protivníka porazit) nám znovu připomněly, jak problematické je hodnotit válečné konflikty. Jak definovat, co je porážka a co je vítězství, jak určit, kdo daný konflikt skutečně vyhrál. Je to otázka, která se táhne prakticky po celou éru vojenství, od samého počátku lidstva, a objevuje se téměř při každém konfliktu. Dnes, v době globalizace a asymetrických konfliktů, je pak tato otázka ještě složitější než kdykoliv dříve.

Na první pohled je vše jasné. Po každé válce by měl být na jedné straně někdo poražený, a na straně druhé vítěz. Ve skutečnosti tomu tak není. I zdánlivý vítěz může být válkou natolik vyčerpán, že je pro něj válka spíše prohrou, a na druhé straně poražený stát může nově a lépe využít svou situaci. Vše navíc komplikuje i fakt, že konflikty často mívají více účastníků. Ten, kdo se ocitl po jedné dílčí bitvě v táboře vítězů, může brzy skončit mezi poraženými a naopak. I proto hodnocení mnoha konfliktů nebývají zcela jednoznačná.

To, jak je tento problém hodnocení konfliktů složitý, si můžeme demonstrovat i na konfliktu od současného Afghánistánu historicky a zeměpisně vzdáleném – na někdejším válečném konfliktu mezi Finskem a Sovětským svazem.

Foto: Skupina finských vojáků s kulometem Maxim | Wikimedia Commons / Public domain

Války mezi Sovětským svazem a Finskem

Války mezi Sovětským svazem a Finskem, tzv. zimní válka a na ni navazující válka pokračovací, jsou zajímavým historickým fenoménem. Jsou natolik poučné, že se dodnes vyplatí je studovat.

Předně je nutno říci, že s novodobým vznikem samostatného Finska v r. 1917 se Rusko, resp. Sovětský svaz nikdy nesmířil. Éra, kdy Finsko bylo součástí carského Ruska, byla sice krátká (1809 – 1917, tedy pouhé jedno století), a navíc zcela nesmyslná, protože ugrofinské obyvatelstvo Finska bylo vždy zcela jinde než zbytek Ruska. Přesto byla ztráta průmyslově vyspělého Finska vedením Ruska vnímána jako ztráta, a část ruského vedení jej hodnotila jen jako jakýsi taktický ústupek v důsledku porážky Ruska v první světové válce.

Tato tendence dál zesílila poté, co se sovětské Rusko dokázalo stabilizovat, a především po jeho přetvoření do podoby Sovětského svazu. Již od dvacátých let Sovětský svaz usiloval o znovu začlenění Finska do svého území, či alespoň podřízení Finska jeho vlivu. Nejprve to Sovětský svaz zkusil ideologicky. Díky organizační a především finanční podpoře z Moskvy ve Finsku vznikla komunistická strana, a ta usilovala o co nejužší spolupráci se Sovětským svazem. Komunistická strana Finska dosáhla určitých úspěchů, a již jen sama její existence byla pro Sovětský svaz obrovskou vlivovou pákou. Přesto se komunistická strana Finska nikdy nedokázala plně prosadit, nedokázala zvítězit v demokratických volbách, a proto nedosáhla ani kýženého podřízení Finska Sovětskému svazu.

Proto Sovětský svaz již od třicátých let šel zcela jinou, dalo by se říci klasickou cestou. Sovětský svaz požadoval od Finska některé územní ústupky – především velkou část tzv. Karelské šíje, několik malých ostrůvků ve Finském zálivu, a pronájem strategicky významného poloostrova Hanko. Zde je nutno podotknout, že tyto požadavky neměly žádné historické opodstatnění, a tato území byla téměř stoprocentně obývána finským obyvatelstvem.

Především kvůli této politice Ruska, resp. Sovětského svazu se Finsko již od svého osamostatnění připravovalo na válku. Jeho pozice ale byla složitá. Finsko bylo pro jakýkoliv střet naprosto handicapováno. Jeho největší slabinou byl především nízký demografický potenciál. Tehdejší Finsko totiž mělo pouze cca 3,6 milionu obyvatel, zatímco Sovětský svaz měl cca 170 milionu obyvatel. To byla přesila, která byla nesrovnatelně jiná než v případě tehdejšího Německa (75 mil. obyvatel) a Československa (16 mil obyvatel). Nejde přitom jen o počet obyvatel. Je třeba také připomenout, že političtí představitelé Sovětského svazu vždy kladli velký důraz na výstavbu ozbrojených sil. Sovětská armáda byla nejpočetnější armádou světa, měla největší počet tanků, největší počet letadel atd. To vše hrálo ve prospěch Sovětského svazu.

Stejně tak bylo Finsko v nevýhodě ekonomické. Je faktem, že Finsko bylo vyspělejší než Rusko, mělo v přepočtu na obyvatele vyšší národní důchod, mělo i relativně vyspělý průmysl. Přesto to bylo oproti obrovitému Sovětskému svazu, disponujícímu navíc rozsáhlým nerostným bohatstvím, stále málo.

Důležité je i to, že Finsko bylo ve svém konfliktu se Sovětským svazem osamoceno. I přes určitou snahu se nikdy nepodařilo vytvořit nějaký vojensko-politický blok s dalšími severskými státy, Švédskem a Norskem. Finsko se tak mohlo spoléhat jen na vlastní síly.

Již od dvacátých let proto Finsko systematicky budovalo ozbrojené síly. Vzhledem ke svému omezenému rozpočtu si Finsko nemohlo dovolit vydržovat příliš početnou armádu – mírové stavy činily pouze 34 000 mužů. Finsko si ale dokázalo vytvořit velice kvalitní systém záloh, a proto mohlo v případě válečného konfliktu mobilizovat statisíce vojáků. Důležité bylo i to, že Finové byli zvyklí na pobyt v drsné přírodě, a vzhledem k tradicím finského národa prakticky každý Fin uměl střílet. To finské armádě výcvik výrazně usnadňovalo.

Důležité bylo i to, že armáda se mohla opřít hned o několik dobrovolnických organizací – a to včetně organizací ženských. To finské armádě dokázalo uspořit spoustu sil, ale i prostředků. Bylo zcela normální, že finští občané jezdili dobrovolně vypomáhat při budování obranných postavení na hranicích se Sovětským svazem. Nezanedbatelné bylo i to, že Finsko si dokázalo vytvořit poměrně silný zbrojní průmysl, schopný zásobovat armádu celou řadou zbraňových systémů.

Velkou výhodou Finska, bylo i to, že země měla velice dobré vojensko-politické vedení, symbolizované osobností C. Mannerhaima. Díky C. Mannerhaimovi, tomuto „Churchillovi Finska“, ale i řadě jeho spolupracovníků, se podařilo skutečně efektivně využít vojenský potenciál země.

Finská armáda nebyla prosta nedostatků. V důsledku omezených zdrojů měla finská armáda jen velmi malý počet tanků, její dělostřelectvo bylo slabé a typově roztříštěné. Tyto handicapy ale dokázala finská armáda vyvážit dobrou organizovaností a vycvičeností svých pěších jednotek.

Právě existence takto silné a efektivní armády, ale i šikovná taktika finského politického vedení dokázaly na dlouho odvrátit Sovětský svaz od možného útoku. Již v polovině třicátých let ale bylo zřejmé, že pravděpodobnost nějakého konfliktu je čím dál vyšší. Nešlo přitom jen o ambice Sovětského svazu vůči Finsku. Celá třicátá léta totiž byla nejen ve znamení totalitarismu, ale také hned několika válečných konfliktů. Proběhla krvavá občanská válka ve Španělsku, která se stala jakýmsi prologem k druhé světové válce. Nacistické Německo dokázalo obsadit Rakousko a rozbít Československo. Také fašistická Mussolliniho Itálie v té době naplno realizovala své expanzní plány. Proto i Sovětský svaz nechtěl zůstat pozadu. Sovětský svaz se nejprve účastnil ostudné války proti Polsku, během níž získal rozsáhlá území. Finsko, spolu s pobaltskými státy, bylo přirozeným dalším cílem. Dne 30 listopadu 1939 sovětská armáda zaútočila na Finsko – a začala tak tzv. zimní válka.

Zimní válka

Zimní válka má dodnes velkou vypovídací hodnotu. Zimní válku totiž lze označit jako jakýsi předobraz moderních asymetrických konfliktů. I Finsko bylo v asymetrické pozici, protože stálo proti nesrovnatelně většímu a silnějšímu protivníkovi. A zde je nutno říci, že své role se finská armáda zhostila úspěšně.

Finsko a především finská armáda prokázala až neuvěřitelnou odolnost. Finsko dokázalo zmobilizovat na své poměry mohutnou armádu čítající 265 000 vojáků. To bylo sice méně, než velikost vyčleněných vojsk Rudé armády (cca 426 tis. vojáků), finská armáda ale ruskou armádu překonávala svou morálkou a bojovou úrovní. Zatímco velkou část vyčleněných jednotek Rudé armády tvořili vojáci, kteří neměli často ani dokončený výcvik, finští vojáci byli dobře připravení, a navíc vysoce motivovaní. Svou roli sehrála i kvalita důstojnického sboru. Zatímco sovětský důstojnický sbor byl do značné míry otřesen předchozími čistkami a na mnohých pozicích byli nezkušení velitelé, finští důstojníci se vyznačovali vysokou úrovní. Finské vojenské vedení navíc prokázalo značnou nápaditost a schopnost improvizace, a to i na nižších pozicích, což byl velký rozdíl proti byrokraticky řízené Rudé armádě.

I proto se válka vyvíjela zcela jinak, než jak si to sovětské vedení představovalo. Sovětská vojska sice dokázala na některých místech prorazit hranice, její postup se ale brzy zastavil. A na mnoha místech musela Rudá armáda dokonce potupně ustupovat.

O finské zimní válce se často říká, že Finům výrazně pomohly přírodní podmínky, a že bez toho by neuspěli. To je ale pravda jen z menší části. Je faktem, že přírodní podmínky finské armádě do značné míry nahrávaly. Prostor, na kterém se boje odehrávaly, je totiž relativně pustý, je na něm jen málo cest atd. Značnou část území navíc tvořily vodní plochy, jezera a bažiny, které bránily postupu nepřátelských vojsk a především obrněné techniky. Jenže v tuhé zimě roku 1939 velká část finských jezer a bažin zamrzla, a tak sovětská vojska včetně obrněné techniky mohla postupovat po ledu a obejít finské jednotky. A podobných momentů byla celá řada.

Stejně tak je mýtem i to, že Sověty dokázala zastavit opevnění na jižní hranici Finska, tzv. Mannerhaimova linie. Mannerhaimova linie totiž nepředstavovala žádný skutečný pevnostní systém, jakým byly české pevnosti či francouzská Maginotova linie. De facto šlo jen o lehké opevnění, zpevněné na některých strategických místech. Velkým handicapem finských obranných postavení bylo i to, že finská armáda při výstavbě zátarasů proti nepřátelské obrněné technice z úsporných důvodů používala místo běžně používaných drahých betonových bloků žulové balvany. Jenže finští technici při stavbě těchto zátarasů vycházeli jen ze zastaralých tanků, které měla finská armáda k dispozici, např. prvoválečného francouzského typu FT-17. Mnohem větší a těžší sovětské tanky tyto zátarasy snadno překonávaly.

Finská armáda byla úspěšná díky něčemu zcela jinému. Jak tomu bývá v asymetrických konfliktech, finská armáda dokonale využila svých dispozic, a své nevýhody změnila ve výhodu. Finská armáda nemohla vzhledem ke svým omezeným početním stavům podnikat nějaké širší operace. Místo toho menší, ale dobře organizované jednotky realizovaly překvapivé útoky ve stylu „udeř a uteč“. Finští pěšáci na lyžích, v bílých maskovacích oblecích, dokázaly často postupujícího nepřítele zcela zaskočit. Těchto útoků navíc bylo podnikáno velké množství, mnohdy i v noci. Došlo i k rozsáhlému nasazení odstřelovačů, kteří likvidovali nepřátelské důstojníky a rozbíjeli tak sovětské velení. Právě tyto neustálé útoky Rudou armádu a její vojáky zcela demoralizovaly. Finská armáda měla naprostý nedostatek protitankových zbraní. Ale právě v zimní válce finská armáda jako první masově použila zápalné lahve, kterým se dostalo žertovné přezdívky „Molotovovy koktejly“. A díky tomu si finští vojáci dokázali poradit i s nepřátelskou obrněnou technikou.

Právě díky zdařilé taktice a vysoké morálce vojáků dokázala finská armáda mnohem silnější sovětská vojska zastavit. Sovětské vedení sice i nadále usilovalo o postup, ale to se mu nijak nedařilo, a nepomáhaly ani popravy některých důstojníků. Ty naopak situaci spíše zhoršily. Postupně tak došlo ke stabilizaci fronty. Její podoba se sice neustále měnila, nedošlo ale k žádnému zvratu, který by dokázal tuto válku skutečně vyřešit.

Pokračovat v této „opotřebovací“ válce ale bylo pro Finsko neúnosné. Finská armáda sice zaznamenávala jen menší ztráty, vzhledem k jejím omezeným početním stavům ale i to bylo příliš. Čím dál víc se projevovala početní převaha na straně protivníka. Je třeba si uvědomit, že Finsko sice dokázalo zmobilizovat téměř 300 000 mužů, tím však byly jeho lidské síly téměř vyčerpány. Oproti tomu jednotky vyčleněné Rudou armádou pro útok na Finsko tvořily jen menší část Rudé armády. Ta díky tomu mohla počet nasazených jednotek snadno navýšit. Obdobně mohla Rudá armáda posílit i své obrněné jednotky či letectvo přesunem z jiných částí země. Ve prospěch Sovětského svazu čím dál víc hovořila i jeho ekonomika, kdy Sovětský svaz již díky své velikosti mohl použít rozsáhlé finanční zdroje, zatímco finská ekonomika byla na hranici svých možností.

Za této složité situace se nelze divit tomu, že finská vláda požádala sovětskou stranu o příměří. Pro tato jednání ale bylo Finsko ve výhodné situaci, a to právě proto, že finská armáda dokázala odolat úderu sovětské armády a z čistě vojenského hlediska byla situace i pro sovětské vedení téměř neřešitelná. Navíc i sovětské vedení se snažilo z této války, která snižovala jeho mezinárodní kredit, raději vycouvat. A díky tomu již 13. 3. 1940 byla mezi oběma státy podepsána mírová smlouva.

Pokud se podíváme na zimní válku a její důsledky, pak se nám vrací ona základní otázka, jak hodnotit války. Jak hodnotit zimní válku? Na první pohled prohrálo Finsko. Vždyť to bylo Finsko, které žádalo o příměří. Finsko navíc v této válce ztratilo část svého území – to, které již před válkou Sovětský svaz požadoval. Na druhou stranu byla zimní válka pro Finsko de facto úspěšná. Finská armáda dokázala protivníkovi způsobit značné ztráty, a to mnohem větší, než byly její vlastní. Během války, ale ani v jejím důsledku nedošlo k ohrožení samotné existence Finska. A zde je třeba připomenout, že původním cílem Sovětského svazu bylo začlenění celého Finska do svého území. Finsko dokázalo obhájit svou pozici – i nadále bylo Finsko svobodným, nezávislým státem. Sovětský svaz získal i určitý vliv na domácí politiku Finska, a to opět především díky finské komunistické straně. Ta ale byla právě v důsledku války mezi finským obyvatelstvem zdiskreditována, a její vliv nebyl nijak zásadní. Finsko si zachovalo svou samostatnost, svůj politický systém, a i nadále vedlo svébytnou mezinárodní politiku. Finsko tak dokázalo ve válce obstát, a to se ctí. I zimní válka tak ukazuje, jak obtížné je hodnotit, zda je válka vítězná anebo prohraná.

Onou zimní válkou to navíc nekončilo. Vše naznačovalo, že brzy dojde k další válce. Předně – sovětské vedení i přes územní zisky nebylo s výsledky války spokojeno. Cílem Sovětského svazu i nadále bylo dobýt celé Finsko, nebo si jej alespoň politicky podřídit. Stejně tak ale i ve Finsku existovalo významné politické křídlo, které se nikdy nesmířilo se ztrátou svého území, a toužilo po odvetě.

Ovšem ještě víc ve prospěch další války hovořilo celkové politické klima v Evropě, které se dál horšilo. V dané době byla většina Evropy již obsazena Německem, které obsadilo Norsko a Dánsko, se kterými do té doby Finsko úzce spolupracovalo. Obdobně Sovětský svaz obsadil Estonsko, Litvu a Lotyšsko, další významné spojence Finska. Velká Británie, na kterou se část finské politické reprezentace orientovala, byla de facto mimo hru.  Celá Evropa se polarizovala. Za této situaci se Finsko rozhodlo vojensky a politicky orientovat na Německo.

Byl to ale Sovětský svaz, kdo Finsko napadl. Dne 25. června 1941, v návaznosti na vypuknutí války mezi Německem a Sovětským svazem, sovětská armáda zahájila bombardování finských měst. Tyto zpočátku jen relativně omezené útoky ovšem byly pro radikální křídlo ve Finsku vodou na mlýn, záminkou k válce. Začala tak tzv. pokračovací válka.

Pokračovací válka měla průběh v lecčem podobný jako válka zimní. Sovětské vojenské vedení se zjevně nepoučilo z předchozí války, a opět chtělo finskou armádu udolat především svou mohutností. Došlo tak k nasazení početných formací – počty nasazených vojáků byly ještě vyšší než za zimní války. Rozsáhle byla použita také obrněná technika. Finská armáda ale byla na boje připravena, její jednotky stály na hranicích, a díky tomu se jí brzy podařilo převzít iniciativu. Finská armáda dobyla ztracená území, a na některých místech dokonce částečně postoupila za hranice z roku 1939. Postupně se ale fronta ustálila, a vznikla téměř souvislá bojová linie. V této době Finsko nabídlo Sovětskému svazu jednání o příměří, to ale bylo sovětskou stranou odmítnuto. Vzniklá patová situace pak trvala prakticky až do konce války.

Za svou účast v druhé světové válce, za svou spolupráci s Německem při boji se Sovětským svazem je Finsko často kritizováno. Je ale otázkou, zda Finsku zbývalo něco jiného. Finsko bylo totiž ve svém boji zcela osamělé. Jak již bylo řečeno, většina států Evropy – a to včetně spojenců Finska – byla obsazena Německem. Finsko ani nebylo v situaci Švédska, které si sice dokázalo zachovat svou samostatnost a neutralitu, ale za cenu obrovských ústupků včetně úzké hospodářské spolupráce s Německem. A se Sovětským svazem Finsko po své historické zkušenosti spolupracovat nechtělo. Nesmíme také zapomínat, že to byl Sovětský svaz, kdo napadl Finsko!

Je také třeba podotknout, že Finsko rozhodně nebylo nějakým satelitem Německa, jak tomu bylo v případě celé řady jiných zemí včetně např. Slovenska či Rumunska. Finsko sice s Německem spolupracovalo, ale vždy si dokázalo zachovat svou samostatnost. Finsko nikdy nepřistoupilo plně na politiku Německa, ve Finsku nedocházelo k žádným projevům antisemitismu atd. To byl obrovský rozdíl oproti zbytku Evropy, přeplněné koncentračními tábory. Ve Finsku nedošlo ani k omezení základních demokratických práv a občanských svobod.

Stejně tak si Finsko dokázalo zachovat svou samostatnost i po stránce vojenské. Finsko se i přes značný nátlak ze strany Německa (včetně samotného A. Hitlera) nikdy nenechalo strhnout k nějakému hlubšímu úderu do nitra Sovětského svazu. A to ani ve chvílích, kdy k tomu mělo dobré podmínky, a kdy takový útok mohl být úspěšný. Finsko de facto obsadilo jen území, které ztratilo po zimní válce.

Dosah tohoto kroku Finska byl obrovský. Vždyť pouhých cca 30 km od pozic finské armády se nacházel Leningrad, někdejší Petrohrad. Jedno z největších měst SSSR, strategicky významné město, které se i díky svému jménu stalo jakýmsi symbolem odporu Sovětského svazu proti nacistickému Německu. A město, které nacistické Německo i přes nesmírně dlouhé obléhání nikdy nedokázalo porazit.

Pokud by se této vojenské operace, útoku na Leningrad zúčastnila i finská armáda, pak by bylo zřejmě mnohé jinak. Za takovýchto okolností by Leningrad patrně padl do rukou německé armády. Následky takového pádu Leningradu by byly nedozírné. Německá armáda by nemusela vyčleňovat na obléhání Leningradu tak velké množství vojáků a techniky, a tyto síly by mohly být vrženy na jiná místa fronty. Následky by pro Sovětský svaz byly fatální. 
  Dalo by se ale říci, že tato politika se Finsku vyplatila. Již v polovině války, od přelomového roku 1943, po velkých bitvách u Kurska atd. bylo totiž zřejmé, že Německo válku se Sovětským svazem prohraje. Proto již v průběhu roku 1944 byla obnovena jednání se Sovětským svazem o příměří. A to bylo skutečně 19. září 1944 uzavřeno. Zde lze připomenout, že jedním z důsledků této smlouvy bylo i to, že Finsko vyhlásilo válku Německu. Definitivně pak válku ukončila mírová smlouva, podepsaná až v roce 1947.

Pokračovací válka, a vlastně celá účast Finska ve druhé světové válce měla pro Finsko dalekosáhlé důsledky. Finsko v této válce definitivně ztratilo znovuzískaná území, hranice se vrátila opět na stav z roku 1941. Finsko tak přišlo o území, které pro něj bylo tak významné, a kvůli kterému se vlastně pustilo do války. Finsko také muselo zaplatit Sovětskému svazu značné reparace. Ty sice nedosahovaly původně zvažované výše, přesto šlo o obrovskou částku, kterou Finsko splácelo po celá desetiletí.

Výrazně se mírová smlouva dotkla i oblasti vojenské. Finsko muselo zásadně snížit velikost svých ozbrojených sil, mírová smlouva také limitovala či zakazovala i některé typy výzbroje. Např. počet vojenských letounů finské armády byl stanoven na pouhých 60 letounů. A je zajímavé, že tato stanovení mírové smlouvy platí dodnes, a finská armáda je víceméně dodržuje.

Ovšem největší byly následky politické, a to jak vnitropolitické, tak i zahraničně politické. Předně – po válce výrazně posílila Finská komunistická strana. Do značné míry to bylo díky masové podpoře ze strany Sovětského svazu, které tentokrát na rozdíl od meziválečného období nic nebránilo. V neposlední řadě to byla i jakási módní záležitost, protože po druhé světové válce si idea komunismu získala popularitu i v mnoha dalších zemích včetně západních států. Právě existence silné komunistické strany, která hrála roli páté kolony, činnost jakékoliv finské poválečné vlády značně limitovala.

Obdobné byly důsledky i v oblasti zahraničně politické. V mírové smlouvě bylo dohodnuto, že Finsko se stane neutrální zemí. Finsko proto nemohlo úžeji spolupracovat s dalšími severskými státy, především s tradičně spřízněným Norskem a Dánskem, které se staly členy NATO.

Finsko se tak rozhodlo o politiku vstřícnou vůči Sovětskému svazu, pro kterou se vžil poněkud hanlivý výraz „finlandizace“, a která je občas používána jako označení podřízené, limitované samostatnosti. Na první po hled to působí jako prohra. Ale - srovnejme si to např. s někdejším Československem, případně i dalšími východoevropskými státy. Ty si Sovětský svaz zcela podrobil. Všechny tyto státy byly začleněny do někdejší Varšavské smlouvy, ale i RVHP. Všem těmto státům Sovětský svaz vnutil svůj politicko-ekonomický model, téměř ve všech z těchto států byla umístěna sovětská vojska. Oproti tomu Finsko si dokázalo zachovat svou samostatnost, svou nezávislost. Jeho politici si byli vědomi svých limitů, přesto se naučili se Sovětským svazem žít. Finsko si dokázalo zachovat i své tržní hospodářství, Finsko také i nadále rozvíjelo obchodní a politické vazby na ekonomicky silné západní státy.  Zdánlivě poražené Finsko tak bylo v mnohem lepší pozici než Československo, které přitom z druhé světové války vyšlo jako vítězný stát, jako součást vítězné koalice.

Jak zimní válka roku 1939/40, tak i pokračovací válka probíhající v letech 1941 nám tedy ukazují, jak složité je hodnotit války, jak určit, která strana ve válce dokázala zvítězit, a která naopak byla poražena. Má to být hodnoceno podle počtu padlých, jak je tomu často činěno? V tom případě by to ale znamenalo, že jak zimní válka, tak i válka pokračovací byly pro Finsko vítězné, protože jeho armáda dokázala způsobit protivníkovi výrazně vyšší ztráty, než jaké sama utrpěla. Jako charakteristický rys porážky lze označit ztrátu území daného státu, nebo aspoň jeho části. Z tohoto pohledu bylo Finsko v obou válkách poraženo, protože ztratilo území, která byla primárním předmětem bojů – tedy především část Karélie včetně strategicky významné Karelské šíje. Tato území ale byla jen relativně malá, činila jen malou část rozlohy finského státu. Ztráta tohoto území nijak neohrozila ani integritu Finska, ale ani jeho samostatnost.

Za vítěznou válku by mohla být označena taková válka, v níž daný stát dokáže druhému státu vnutit svou vůli a učinit jej na sobě závislým. Ale ani tak tomu zde nebylo, protože Finsko si dokázalo zachovat nejen svou samostatnost, ale i relativně nezávislou politiku, která se Sovětskému svazu podřizovala jen z části. A i vzhledem k tomu, že Sovětský svaz již zanikl, zatímco Finsko prosperuje, lze Finsko označit spíše za vítěze.

I války mezi Sovětským svazem a Finskem nám tak ukazují, jak je hodnocení konfliktů často rozporné. Svou roli obvykle hraje i propaganda atd. Kromě vojenských a ekonomických faktorů je proto vždy třeba hodnotit i faktory politické, to, jaký vliv má daný konflikt i na další státy. Ale také některé různé dlouhodobé následky, a to včetně takových, které by v dané chvíli leckdo nečekal (v roce 1945 by asi nikdo nevěřil, že jednou dojde k zániku Sovětského svazu).

Zkušenost z konfliktů mezi Sovětským svazem a Finskem nám tak ukazují i to, že nejlépe je takové konflikty hodnotit až s určitým historickým odstupem. Teprve až tehdy se obvykle ukazuje skutečný stav věcí včetně důsledků daného konfliktu. Unáhlené soudy – jichž jsme dnes svědky – naopak mohou vést k zásadním omylům.

Tato zkušenost se nám může hodit i při hodnocení současných konfliktů. A to třeba i u takových asymetrických konfliktů, jako byla válka v Afghánistánu. Zkušenost získaná z více než osmdesát let starých konfliktů mezi Sovětským svazem a Finskem je proto dodnes aktuální.

Zdroj: britannica.com