EXCALIBUR
CZUB - 4M
CZUB - KONFIG
CZUB - ESHOP

Způsoby boje proti bezpilotním systémům

 16. 08. 2022      kategorie: Vojenská technika      2 komentáře
Přidat na Seznam.cz

Bezpilotní létající systémy (tzv. UAV, unmaned air vehicles) se staly jedním z nejvýraznějších fenoménů vojenství současnosti. Po světě jsou již dnes provozovány desetitisíce těchto systémů – a vše naznačuje tomu, že jejich počet, ale i význam bude nadále stoupat.

Bezpilotní systémy do značné míry mění tvář moderního bojiště. Armádám menších, často i méně vyspělých států dávají možnost relativně snadno působit i proti moderním a drahým zbraňovým systémům, a porazit tak i mnohem silnějšího protivníka. Velkým armádám bohatých vyspělých států pak bezpilotní systémy dávají možnost dokonalého monitoringu situace v nepřehledném terénu, ale stejně tak i realizovat bojové údery tam, kde by došlo ke zbytečnému ohrožení vlastních vojáků. Bezpilotní systémy tak jsou do jisté míry výrazem asymetrického boje, tedy jevu, který je pro současné vojenství typický, a dávají možnost takovýto způsob boje realizovat. Bohužel, stejně tak se drony staly běžnou zbraní různých nestátních, často i vysloveně teroristických skupin.

uavFoto: Tempo přírůstku počtu bezpilotních systémů se pohybuje v řádu desítek procent ročně – a nic nenaznačuje tomu, že by se toto tempo mělo nějak zpomalit či dokonce zastavit. I proto se čím dál častěji objevuje otázka, jak proti těmto bezpilotním systémům efektivně bojovat. (ilustrační foto) | Blighter Surveillance Systems

Počty bezpilotních systémů raketově stoupají. Sice lze těžko zcela přesně odhadnout tempo přírůstku bezpilotních systémů (když je často provozují nestátní skupiny, které svou techniku pochopitelně utajují, a kdy i klasické armády vyspělých států mají tendenci počty, ale i typové složení svých bezpilotních systémů utajovat), avšak i přesto se objevují odhady, že tempo přírůstku počtu bezpilotních systémů se pohybuje v řádu desítek procent ročně – a nic nenaznačuje tomu, že by se toto tempo mělo nějak zpomalit či dokonce zastavit.

I proto se čím dál častěji objevuje otázka, jak proti těmto bezpilotním systémům efektivně bojovat. Projevuje se tak prvek, který se v kategorii vojenské techniky objevil už mnohokrát – s představením nějaké nové zbraně se okamžitě hledá nějaká účinná protizbraň. Avšak tato situace není jednoduchá.

Bezpilotní systémy dnes    

Určitým problémem je, že kategorie bezpilotních systémů je nejen velmi početná, ale především až neuvěřitelně široká, kdy čítá tisíce systémů různých kategorií, ale také různé velikosti a různé určení. Od malých, téměř neviditelných systémů, určených pro monitoring situace, používaných již na úrovni pěšího družstva, přes středně velké drony, jako jsou např. mediálně známé drony TB2 turecké firmy Bayraktar, až po velké těžké bezpilotní systémy, které jsou schopny plnit úderné úkoly na vzdálenosti až tisíců kilometrů a plní tak de facto úkoly bombardovacích letounů. Co je důležité, bezpilotní systémy se liší i cenou, kdy ty nejjednodušší systémy mohou stát jen stovky dolarů, a může si je pořídit kde kdo, zatímco ony těžké úderné systémy mohou stát i desítky milionů dolarů, a proto si jich i vyspělé armády bohatých států mohou pořídit jen omezené množství.

Teorie o tom, že se proti bezpilotním systémům budeme moci bránit stejnými či obdobnými systémy, jako proti bojovým letadlům, je zavádějící. Mylnost této představy ostatně jasně ukázala válka mezi Ázerbajdžánem a Arménií v roce 2020, kdy je tento konflikt také označován za první dronovou válku, jelikož armáda Ázerbajdžánu zde ve velkém použila právě drony. Arménie se v boji proti těmto bezpilotním systémům spolehla na klasické protiletadlové systémy – a ty v tomto souboji prohrály, což vedlo nakonec k porážce Arménie. Bezpilotní prostředky musíme vnímat jako zcela specifický druh zbraňového systému, a na tomto základě pak hledat cesty, jak proti těmto prostředkům účinně bojovat.
Každopádně vývoj protiletadlové obrany, tedy obrany proti klasickým pilotovaným letounům, nám může být pro boj proti bezpilotním prostředkům resp. dronům inspirací.

Historická retrospektiva protiletadlového boje

Účinná obrana proti pilotovaným letadlům se historicky vyvíjela a zahrnovala celou řadu nápadů a objevů, které často měly přesah i do dalších odvětví. Zahrnovala však také mnoho slepých uliček.

Nasazení pilotovaných letounů před více než sto lety bylo pro tehdejší vojáky a vojenské stratégy určitým šokem – možná podobným, jakým je dnes pro nás nárůst významu dronů. Šokem pro tehdejší vojenské myslitele byl fakt, že se objevil systém, který dokázal plnit úderné mise až na vzdálenost desítek kilometrů (daleko za dostřelem tehdejšího běžného dělostřelectva), a to ve velmi krátkém čase. Snad ještě větším šokem byla ale univerzálnost tehdejších letounů, které dokázaly plnit celou řadu úkolů – nejen úderné, ale také průzkumné, pozorovací atd. Bojové letouny navíc dokázaly působit jak v útoku, tak při obranných operacích. Tedy obdobně jako dnešní bezpilotní systémy.

I proto se prakticky hned po zavedení vojenských letounů začala hledat obrana proti nim. Objevila se tak celá řada způsobů a cest, jak ničit bojové letouny. Prvními protiletadlovými systémy byly klasické kanóny, pouze upravené z běžných polních děl, jejichž úkolem bylo letadla ničit fyzickou silou, tedy je sestřelovat. Šlo o velmi jednoduché dělostřelecké systémy, jejichž obsluhy se musely spoléhat na běžné optické přístroje, přesto protiletadlové kanóny dokázaly tehdy sestřelit nemalé množství pilotovaných letounů. Náklady však byly vysoké, protože na sestřelení jednoho letounu muselo být použito velké množství střel. Hledaly se tak  i různé další cesty, jak ničit vojenské letouny. Objevila se celá řada zajímavých, leckdy i poněkud kuriózních systémů. Především v Německu, které bylo za druhé světové války terčem masivních útoků, se objevila celá řada systémů, které měly protiletadlové kanóny nahradit. Známé je např. vzdušné dělo, které mělo na letadla působit prudkým proudem větru, nebo sluneční dělo, které mělo letouny sestřelovat pomocí odrazu slunečného paprsku. Je příznačné, že právě takovéto na první pohled originální, novátorské systémy zdánlivě nabízející vysoký účinek ve zkouškách vůbec neuspěly, a ukázaly se jako slepá ulička. Takovéto slepé uličky se nám mohou zdát úsměvné, avšak ve skutečnosti mají svou hodnotu, protože nám ukazují, že slepé uličky se objevují při vývoji jakýchkoliv systémů. Stejně tak se objevují a nadále budou objevovat i v kategorii systémů působících proti dronům. Protiletadlové kanóny procházely dalším vývojem, byly zdokonalovány, byla zvyšována jejich kadence apod. Vývoj také čím dál více spěl k protiletadlovým kanónům velkých ráží, až 130 mm, aby tyto mohly působit proti vysoko létajícím cílům. Brzy se však ukázalo, že toto navyšování nelze provádět do nekonečna. Proto se již za druhé světové války začaly objevovat první typy protiletadlových raket. Nejprve se objevily jednoduché neřízené rakety. Objevilo se dokonce i několik typů salvových raketometů, které měly působit proti letadlům. Vývoj ale jednoznačně spěl k naváděným raketám. Během druhé světové války pak došlo i k prudkému rozvoji pozorovacích a detekčních systémů, protože se ukázalo, že není až takovým problémem letadlo sestřelit jako spíše jej včas objevit. A tato zkušenost je platná dodnes.

Poválečná doba pak byla plně ve znamení raketové techniky, která byla někdy až nekriticky přijímána. Vznikly tak tisíce protiletadlových systémů, a to zcela odlišných kategorií, od jednoduchých přenosných systémů kategorie MANPADS až po těžké, výkonné systémy, jako je ruský systém S-300/400 či americký Patriot. Především však docházelo k prudkému zlepšování detekčních systémů, jako jsou radary atd. Stejně tak i letecká technika procházela prudkým vývojem a konstruktéři letadel hledali cesty, jak se vyhnout úderům čím dál sofistikovanějších protiletadlových raket. V konstrukcích letadel se tak objevily různé obranné, klamné systémy, jejichž úkolem bylo pomoci ošálit protiletadlové systémy. Tento souboj mezi letadly a protiletadlovými systémy trvá prakticky dodnes.

Dnešní bezpilotní prostředky a boj proti nim

Situace v dnešní obraně proti dronům, ale i dalším bezpilotním prostředkům je oproti klasickému protiletadlovému boji odlišná. Tato odlišnost je dána především tím, že spektrum bezpilotních prostředků je mnohem širší než u klasických letounů. Bezpilotní prostředky představují celou řadu systémů naprosto odlišných charakteristik, lišících se jak svými fyzickými rozměry, tak i způsobem svého nasazení, což boj proti nim zásadně komplikuje.
Specifickou podkategorii bezpilotních systémů pak představuje tzv. vyčkávací munice, resp. „sebevražedné drony“. Vyčkávací munice se od běžných dronů výrazně liší, v mnohém je ještě nebezpečnější než klasické bezpilotní prostředky, protože se od nich liší ještě menšími rozměry (v případě systémů s obdobnými výkony). Přesto je její technické pojetí a především způsob nasazení dronům blízké, lze proto předpokládat, že podobný bude i způsob ničení těchto bojových prostředků. Vzhledem k tomu, že bezpilotní prostředky představují tak široké spektrum různých typů, je zřejmé, že boj proti nim nemůže být záležitostí pouze jedné kategorie obranných systémů. Naopak je patrné, že boj proti bezpilotním prostředkům bude záležitostí hned celé řady systémů se zcela odlišnými charakteristikami, a pracujících na různém principu.

V současnosti lze působení proti bezpilotním letounům rozdělit zhruba do dvou kategorií. První představují systémy kategorie „soft-kill“, které jsou zaměřeny proti naváděcím systémům bezpilotních prostředků. Druhou kategorií jsou pak systémy „hard-kill“, působící proti bezpilotním systémům fyzicky, svou kinetickou energií. Kategorii systémů „soft-kill“ představují především tzv. rušičky, které působí proti naváděcím systémům bezpilotních systémů, kdy jsou schopny dosáhnout přerušení bojové operace bezpilotních systémů, a případně dosáhnout jejich zřícení. Rušičky zdánlivě představují ideální cestu, jak dosáhnout eliminaci bezpilotních prostředků, kdy využívají faktu, že bez odpovídajícího naváděcího systému bezpilotní letoun ztrácí smysl, případně zcela přestává fungovat. I proto se tato kategorie tak bouřlivě rozvíjí a objevují se stále nové typy rušiček. Praxe s nasazením těchto systémů ale ukázala, že rušičky mají své limity. Především se ukázalo, že mají relativně nízký výkon, což se týká především lehkých rušiček, přenosných jedním mužem (které de facto představují obdobu protiletadlových systémů MANPADS), které mají dosah maximálně několik stovek metrů. Mohou tak působit jen proti jednodušším, méně výkonným bezpilotním prostředkům. Stejně tak problematické se ukázaly i těžší rušící systémy, které jsou umístěny na podvozku automobilů, protože ty se zas projevily jako příliš těžkopádné. Přesto by bylo chybou rušičky jako takové zavrhovat. Celá kategorie rušících systémů je velmi mladá a teprve si hledá své cesty. Jednotlivé rušící systémy se neustále zdokonalují a lze tak předpokládat, že výkony těchto systémů včetně jejich dosahu budou čím dál lepší. Na prudký rozvoj „soft-kill“ systémů již reagují také výrobci bezpilotních prostředků a hledají obranu proti nim. Jedním z prostředků obrany proti rušičkám je vyšší obratnost bezpilotních systémů, stejně tak ale i software bezpilotních systémů je neustále zdokonalován, aby byl co nejodolnější proti signálům rušiček. Jako určitá cesta se také ukázalo analogické použití rušících systémů, které nesou samy bezpilotní prostředky, a jejichž úkolem je rušení signálů rušiček. Je to jev možná poněkud paradoxní, avšak lze předpokládat, že bude čím dál rozšířenější.
Rušící systémy „soft-kill“ jsou stále technicky nedokonalé, a proto je velmi rozšířená kategorie systémů „hard-kill“, působící proti bezpilotním prostředkům svou kinetickou energií. Tato kategorie se nám může zdát na první pohled hrubější, primitivnější, přesto je často proti bezpilotním prostředkům účinná. Tato kategorie je velmi široká a zahrnuje tak celou řadu různých zbraňových systémů. Proti dronům a bezpilotním prostředkům byly opakovaně použity např. běžné ruční zbraně, především pak brokovnice. Právě brokovnice dosáhly celé řady sestřelů dronů. Jenže brokovnice mají jen velice malý dosah; mohou proto působit jen proti nízko letícím, a spíše civilním bezpilotním prostředkům. Na výkonné vojenské bezpilotní prostředky jsou brokovnice krátké.

Oproti tomu mnohem vyššího efektu dosahují lehké protiletadlové kanony. Především ve zmíněné válce mezi Arménií a Ázerbajdžánem dosáhly i relativně jednoduché kanony, jako jsou známé kanony Zu-23, největších úspěchů. Tím se jen potvrdily i zkušenosti z některých konfliktů na Blízkém východě a v Severní Africe, kde byly drony také ve značných počtech nasazeny, a kde se ukázalo, že především s těmito nízko létajícími bezpilotními prostředky si dokáží poradit i běžné kanony 20-30 mm. U těchto protiletadlových kanonů (a nejen u nich) je ovšem zřejmě největším problémem otázka detekce cílů.

Použití protiletadlových kanónů vyšších ráží (40-57 mm) se do jisté míry také nabízí, protože tyto zbraně nabízejí jak vysokou kadenci, tak i vysoký dosah. U kanonů, jako je např. Bofors 40 mm, resp. jejich modernizovaných verzí, je pak výhodou, že pro tyto zbraně je k dispozici i moderní munice. Především u kanonů vyšších ráží se pak nabízí použití částečně naváděné munice, jaká byla použita např. v ruském protiletadlovém systému ZAK-57 Derivacija. Právě tato cesta nabízí mimořádné výkony, a proto lze očekávat, že obdobných případů částečně naváděné munice protiletadlových kanónů bude přibývat.

V rámci boje proti bezpilotním prostředkům se objevují i netradiční způsoby boje, kdy jedním z těchto způsobů je použití sítě, která je proti dronům vystřelena a jejímž úkolem je drony lapit obdobně jako dravé ptáky. Tento způsob dosahuje až překvapivě dobrých výkonů, je však zřejmé, že takto koncipované systémy mohou působit pouze proti nízko létajícím bezpilotním prostředkům.

Opakovaně se objevila i snaha využít neřízené rakety – jde např. o polsko-ukrajinský raketový systém ZRN-01 “STOKROTKA DAISY", což je de facto salvový raketomet, kdy jsou na korbě nákladního automobilu umístěny dva kontejnery B8V20 pro neřízené rakety RS-80P ráže 80 mm. Je ale pravděpodobné, že tyto moderní protiletadlové raketomety budou málo účinné proti dronům, protože ty představují až příliš pohyblivý cíl, jen obtížně zasažitelný neřízenými raketami.

Specifickou je otázka použití klasických raketových protiletadlových systémů v boji proti bezpilotním prostředkům. Někdy se objevují názory, tyto systémy jsou proti dronům a dalším bezpilotním prostředkům neúčinné, protože ty představují zcela odlišný typ cílů, než pro jaké byly protiletadlové systémy původně stvořeny. Takovéto názory se objevily především po válce mezi Arménií a Ázerbajdžánem, kdy Arménie disponovala silnou PVO, která ale v boji proti dronům téměř vůbec neuspěla. Takovéto radikální odsouzení protiletadlových systémů na základě pouze jednoho konfliktu je však chybné. V tomto konfliktu navíc neuspěly pouze některé protiletadlové systémy – zastaralé systémy, jako jsou systémy S-75 Volchov, Krug atd. Oproti tomu systémy, jako jsou známé systémy TOR, určitých úspěchů v bojích proti dronům již dosáhly. Podobné to zřejmě bude i u dalších raketových protiletadlových systémů, ať již západní provenience či pocházející z různých asijských států. Ukazuje se, že v boji proti dronům a bezpilotním prostředkům dosahují špatných výsledků především starší systémy, které byly zkonstruovány za studené války. Moderní protiletadlové systémy jsou ale zcela jiné, nabízejí zcela jiné možnosti. Mají tedy schopnost působit i proti bezpilotním prostředkům a dronům.

Lze proto předpokládat, že v boji proti dronům a bezpilotním prostředkům budou nejlepší především ty raketové systémy, jejichž rakety se vyznačují především vysokou obratností, schopností rychle měnit svou trajektorii. Takových systémů je na současném trhu celá řada. Lze jen kvitovat, že mezi takové patří i izraelský protiletadlový systém SPYDER, který si pořizuje AČR.

Protiletadlové systémy pak obecně mají jednu zásadní výhodu – disponují kvalitními detekčními systémy, různými radary, ale i vysoce pokročilými systémy řízení palby atd. A protože stejně jako v případě klasických letadel se i v případě boje proti dronům ukazuje jako klíčová schopnost detekce cílů, protiletadlové systémy nabízející právě tuto schopnost mají oproti jiným systémům působícím v boji proti dronům obrovskou výhodu, a jsou v této úloze zřejmě nezastupitelné. Lze proto předpokládat, že vývoj povede k tomu, že protiletadlové raketové systémy budou schopny předávat informace o cíli i dalším systémům působícím proti dronům.

Shrnutí

Pokud si shrneme dosavadní zkušenosti z nasazení bezpilotních prostředků, ale také boje proti nim, pak lze dospět k několika závěrům. Předně se ukazuje, že stejně jako neexistuje nějaká dokonalá, absolutní zbraň, neexistuje ani nějaká dokonalá protizbraň. Každý ze způsobů boje proti bezpilotním systémům má svá specifika, každý z jednotlivých systémů má své výhody i nevýhody.

Dále je zřejmé, že protože je kategorie bezpilotních prostředků tak rozsáhlá a stejně tak široká je i plejáda systémů proti nim, každý z těchto systémů působícím proti dronům se bude hodit pro něco jiného. Systémy, jako jsou vrhače sítí, ale i lehké protiletadlové kanóny se budou hodit především v boji proti malým a jednoduchým, nízko létajícím systémům. Oproti tomu proti vysoce účinným systémům budou užívány modifikované protiletadlové systémy, či dokonce speciální raketové systémy.

Specifickou je otázka rušiček. Lze předpokládat, že trend povede k zvyšování jejich výkonů, zároveň ale bude probíhat snaha o zachování jejich nízké hmotnosti. Je proto pravděpodobné, že kategorie rušiček se dál ještě více rozdělí na lehké systémy, obsluhované jedním či dvěma vojáky, a těžší systémy nesené různými vozidly.
  
Obranu proti dronům a dalším bezpilotním prostředkům bude nutno budovat systematicky, jako určitý systém, a nikoliv jen pouhý souhrn jednotlivých opatření. Jednotlivé kroky, jednotlivé způsoby obrany a tím i obranné prvky na sebe musí přirozeně navazovat. Jednotlivé systémy budou muset umět spolupracovat v čase, proto poroste důraz na koordinaci jednotlivých systémů, na řízení palby.

Z dosavadních zkušeností boje proti bezpilotním prostředkům vyplývá, že je nutné, aby jednotky vybavené prostředky boje proti dronům atd. byly přímo integrální součástí jednotlivých druhů vojsk. Takovéto jednotky nemohou být útvarům přidělovány ad hoc, protože je nutné, aby tyto útvary uměly s jednotkami boje proti dronům a bezpilotním prostředkům spolupracovat. To je důležité i pro AČR, která rekonstruuje stávající jednotky, především těžkou brigádu vybavenou tanky a BVP, a plánuje přezbrojení či výstavbu dalších jednotek. Je důležité, aby i tyto nové jednotky disponovaly systémy boje proti bezpilotním systémům, které by byly zakomponovány přímo do jejich struktury.

Dále je zřejmé, že obdobně jako v případě boje proti klasickým letadlům, i v rámci boje proti dronům bude nutno tuto obranu budovat stupňovitě, od nejlehčích systémů k nejvýkonnějším; od nejmenších jednotek až po velká uskupení.  Na úrovni družstva či čety tak půjde o lehké přenosné systémy, rušičky atd., na úrovni cca prapor budou již muset být použity systémy, jako jsou výkonné rušičky, ale i protiletadlové kanóny, a na úrovni brigáda či divize pak modifikované výkonné protiletadlové systémy či speciální raketové systémy, které budou schopny boje i proti těžkým bezpilotním systémům.

Obdobně je patrné, že jelikož dronů a bezpilotních systémů je tak velké množství (a bude ještě větší), a armády budou jejich nasazení kombinovat, jednotlivé systémy boje proti dronům budou muset být schopny působit autonomně, aby dokázaly působit ihned, jakmile se objeví cíl. A zároveň budou muset být jednotlivé systémy boje proti dronům co nejvíce propojeny, aby si dokázaly předávat tolik důležité informace.

Nečekaný způsob boje proti dronům    

Na základě dosavadních zkušeností z nasazení dronů lze na závěr uvést ještě jeden dosud ne zcela využitý systém boje proti dronům – a to samotné drony. Zní to možná poněkud absurdně, ale právě drony, resp. bezpilotní prostředky mají v boji proti jiným bezpilotním prostředkům nemalé šance. Je to do značné míry logické. Všechny pozemní systémy působící proti dronům jsou v určité nevýhodě. Pohybují se v zcela jiné výškové úrovni, mají tedy mnohem horší situační povědomí. Samotné systémy, především ty působící kinetickou energií, pak musí překonávat výškový rozdíl, což jim ubírá na energii a na účinnosti. Stejný efekt se ale projevuje i u prostředků kategorie „soft-kill“, kde se část jejich energie zbytečně ztrácí. Oproti tomu drony a další bezpilotní prostředky mají celou řadu výhod. Především se pohybují ve zhruba stejné výšce jako nepřátelské bezpilotní prostředky – už jen to jim dává obrovskou výhodu. Mají díky tomu mnohem lepší situační povědomí, mají lepší schopnost detekce cílů.

Bezpilotní systémy mají také mnohem lepší schopnost pohybu. Oproti prostředkům působícím ze země – a to i těm, které jsou neseny např. na automobilech – jsou rychlejší, navíc se nemusí potýkat se záludnostmi terénu. Mohou se tedy rychle přesunout do oblasti, kde nejvíce hrozí potenciální nebezpečí, mohou aktivně vyhledávat bezpilotní prostředky protivníka, případně i dopravní prostředky, ze kterých jsou nepřátelské bezpilotní prostředky vypouštěny.

Tím, že bezpilotní prostředky jsou schopny nést výzbroj, mají možnost aktivně působit proti nepřátelským bezpilotním systémům. Mohou je např. sestřelovat kulomety či lehkými kanóny (již dnes jsou běžně bezpilotní prostředky osazovány velkorážními kulomety, a lze předpokládat, že ráže zbraňových systémů nesených bezpilotními prostředky poroste), mohou nesenými systémy rušit jejich signál, mohou aktivně působit proti jejich naváděcí soustavě.
  
Také díky dronům lze sledovat jasný trend k depersonalizaci, nahrazení klasické techniky nesené a obsluhované člověkem systémy bez lidské posádky. Platí to i u pozemní techniky, kde se čím dál častěji objevují systémy UGV (unmaned ground vehicles).
De facto se tím naplní někdejší vize války robotů; války, kterou mezi sebou vedou robotické systémy. Válka zachycovaná v různých sci-fi filmech, která se nám po dlouhá léta zdála být pouhým strašákem, chimérou, se tak dnes pomalu ale jistě začíná naplňovat.

 Autor: David Khol

Komentáře

Zan

16. 08. 2022, 10:30

Inu - nejůčinnější zbraní je to dávné a starodávné - prostě nenechat je vůbec vzlétnout a ničit je už na zemi či v továrnách. A význam tohoto "partyzánského boje" roste čím dál tím víc - viz voj. strategie Israele

jeroným

16. 08. 2022, 09:48

stačí aby se vymyslela baterie s větší energetickou husttou a je to konec naší civilizace. Potom roje semiautonomních a autonomních dronů mohou napadat lidi, techniku a prakticky paralizovat chod státu a infrastrukturu.

A jsme v době kamenné během pár let