EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Bitva o Gallipoli – tragický důsledek velitelské arogance

 04. 01. 2022      kategorie: Vojenská historie      6 komentářů
Přidat na Seznam.cz

Gallipolské tažení, známé také jako dardanelské tažení nebo bitva u Çanakkale, byla neúspěšným pokusem spojeneckých vojsk dobýt hlavní město Osmanské říše Konstantinopol přes poloostrov Gallipoli. Bitva se odehrála během první světové války. Začala 17. února 1915 a trvala 10 měsíců, 3 týdny a 2 dny a účastnily se jí britské a francouzské jednotky spolu s australským a novozélandským armádním sborem (ANZAC). Poloostrov Gallipoli se nachází severně od Dardanel, průlivu, který spojoval Ruské impérium s Evropou.

Na konci kampaně 9. ledna 1916 musely být spojenecké síly, které utrpěly těžké ztráty, z poloostrova evakuovány. Neúspěch invaze spojeneckých sil do osmanské oblasti tehdy znamenal jediné významné vítězství Osmanské říše. Tento boj se stal základem turecké války za nezávislost, která skončila o osm let později vyhlášením Turecké republiky.

gallipoli_TITFoto: Vylodění u Gallipoli v dubnu 1915 | Archives New Zealand / CC BY-SA 2.0

Zatímco válka na západní frontě vázla, spojenecké mocnosti zvažovaly zahájení tažení v jiných oblastech konfliktu, místo aby pokračovaly v protiofenzivě v první bitvě na Marně a první bitvě u Ypres, která skončila obrovskými britskými ztrátami. Po vstupu Osmanské říše do první světové války prostřednictvím operace Černé moře, při níž bombardovaly turecké lodě přístav Oděsa a potopily několik ruských lodí, se ruské impérium dostalo pod větší tlak, protože osmanské síly zahájily tažení na Kavkaz.

Po vstupu Osmanů do první světové války také Turci uzavřeli Dardanely, které byly poslední cestou pro pohyb zásob poté, co německé síly a jejich spojenci uzavřeli všechny ostatní cesty přes Bílé moře, Baltské moře a pozemní obchodní trasy mezi Británií, Francií a Ruskem.

Původní návrh Francie zaútočit na Osmanskou říši byl odmítnut a pokus Británie podplatit Osmanskou říši, aby se přidala na stranu Spojenců, selhal.  Když pak 2. ledna 1915 požádal ruský car Mikuláš o pomoc, Británie vyhověla. Následně se začaly plánovat námořní operace v Dardanelách. Jednotky měly napadnout Osmanskou říši a zároveň donutit osmanskou armádu  k návratu z kavkazského tažení. Plán však narazil na velké překážky: Spojenci neměli dostatečné znalosti terénu, a co hůř, osmanská vojska byla velmi podceňována.

Expedice byla zahájena 17. února 1915. Britský hydroplán z HMS Royal Ark se tehdy vydal na průzkumnou misi nad průlivem a 19. září zahájila silná anglo-francouzská operační skupina bombardování osmanských pobřežních dělostřeleckých baterií na Dardanelách. Britové původně zamýšleli k bombardování využít 8 letadel, ale ta byla kvůli velmi špatným povětrnostním podmínkám nepoužitelná. Nicméně do 25. února byly vnější pevnosti vyčištěny a miny odstraněny.

Do počátečního postupu byla nasazena královská námořní pěchota, která se zmocnila děl v Kum Kale a Seddülbahiru a zničila je. Námořní bombardování se naopak přesunulo na baterie mezi Kum Kale a Kephez.

Pohyblivost osmanských baterií ale byla pro spojenecké síly příčinou frustrace, což se projevilo tím, že Winston Churchill začal vyvíjet tlak na námořního velitele, aby zdvojnásobil úsilí námořnictva. To přimělo Cardena k vypracování nové strategie s plány na invazi do Konstantinopole během dvou týdnů. Během této doby byla Spojenci zachycena bezdrátová zpráva. Z německé zprávy vyplynulo, že dardanelským pevnostem dochází munice a postupně podléhají spojeneckému bombardování. Pocit vítězství se zvýšil a byl vypracován plán úderu na 17. března. Před zahájením útoku se však admirál Carden nervově zhroutil a byl nahrazen admirálem Johnem De Robeckem.

18. března zahájilo 18 spojeneckých bitevních lodí s řadou křižníků a torpédoborců útok na Dardanely. Osmanská obrana však byla houževnatá. Spojenecká flotila se dostala pod silnou odvetnou palbu, a řada lodí utrpěla poškození. Podél úžiny byly vyslány minolovky, které však byly následně nuceny pod silnou osmanskou dělostřeleckou palbou ustoupit. Francouzská bitevní loď Bouvet se po nárazu na minu převrátila a potopila se s více než 600 členy posádky na palubě. Celkem byly potopeny 3 lodě a další 3 byly poškozeny, což Robecka donutilo ve snaze zachránit zbytky svých sil výpravu odvolat.

Po výše uvedeném neúspěšném útoku byl naplánován další. Tentokrát se mělo jednat o pozemní invazi. Začaly přípravy na rozsáhlé vylodění na poloostrově Gallipoli. Jednotky z Austrálie, Nového Zélandu a francouzských kolonií se připojily k britským silám na ostrově Lemnos v severní části Egejského moře pod velením generála Iana Hamiltona.

Na druhé straně bitvy se opevňovaly osmanské síly pod velením německého generála Limana von Sanderse. Sanders rozmístil osmanské jednotky podél pobřeží, kde očekával vylodění Spojenců. Spojenci zahájili invazi na poloostrov Gallipoli 25. dubna. Podařilo se jim vytvořit dvě předmostí u Hellesu, jižního cípu poloostrova, a u Gaba Tepe na pobřeží Egejského moře. Utrpěli však velké ztráty.

Po zřízení předmostí zahájily osmanské síly protiofenzívu ve snaze zatlačit australské a novozélandské jednotky zpět do moře. Při zásahu britských lodí a letadel však utrpěly těžké ztráty. Osmané tehdy přišli o 13 000 mužů, z toho 3 000 jich bylo zabito. Australské a novozélandské ztráty činily 628 osob, z nichž 160 bylo zabito. Gaba Tepe měla být přejmenována na Anzac Cove na počest australských a novozélandských vojáků, kteří položili své životy v bojích o vytvoření předmostí v této oblasti. Ztráty na osmanské straně byly tak velké, že Aubrey Herbert dočasně zorganizoval příměří, aby mohl pohřbít mrtvé vojáky ležící na území nikoho.

Spojencům se však podařilo dosáhnout jen malého pokroku, osmanské posily z palestinské i kavkazské fronty situaci stále více ztěžovaly. Ve snaze prolomit patovou situaci pak Spojenci 6. srpna zahájili další vylodění v zátoce Sulva. Současně proběhly na dalších místech různé diverzní operace.

Vylodění v zátoce Sulva se tehdy nesetkalo s vážnějším odporem, ale osmanské posily záhy postup zastavily. Vzhledem k tomu, že počet spojeneckých ztrát stoupal, požádal Hamilton lorda Kitchenera, britského ministra války, o posilu 95 000 mužů. Kitchener však nebyl schopen dodat ani polovinu tohoto počtu.

Neúspěchy u Gallipoli nakonec vedly k Hamiltonovu odvolání. Na jeho místo byl pak dosazen sir Charles Monro. Ten brzy začal žádat o evakuaci vojsk. Začátkem listopadu přijel na poloostrov Kitchener a konečně schválil Monrovu žádost, aby bylo zbývajících 105 000 vojáků evakuováno. Evakuace začala v zátoce Sulva 7. prosince 1915 a poslední vojáci pak byli evakuováni 9. ledna 1916, čímž celé tažení skončilo. Zúčastnilo se ho tehdy přibližně 480 000 spojeneckých vojáků, z nichž 45 000 padlo a dalších 205 000 bylo zraněno či zajato.

Gallipolské tažení mělo také vážné politické důsledky. Došlo k rezignaci lorda Fishera, který Churchillovu podporu pro gallipolské tažení neschvaloval. Winston Churchill po tomto neúspěchu rovněž odstoupil z vlády a odešel velet pěší jednotce do Francie. Historikové zastávají názor, že výkon Spojenců v tažení byl poznamenán přílišnou sebedůvěrou, špatným plánováním, nejasnými cíli, špatným vybavením a logistickými a taktickými nedostatky.

Zdroj: warhistoryonline

 Autor: Petr Žák

CENOVÉ BOMBY (558)

Komentáře

Vaclav.Flek

08. 01. 2022

pro Josef Novák : Myslim, ze se nevyjadrujete presne, britsko-francouzsky pokus o proniknuti do Marmarskeho more pres Dardanelsky pruliv tvori neoddelitelnou soucast bitvy u Gallipoli. Negativni role Winstona Churchilla byla mnohem vetsi, nez by vyplyvalo z vaseho vyjadreni. On nebyl odvolan jako pouhy neuspesny velitel, ale jako duchovni otec a hybny motor cele te zpackane operace. Na plazich a utesech u Gallipoli pote jeste ctyri mesice po jeho odvolani umirali muzi, za jeich smrt ci zmrzace nese vyznamnou, byt neprimou, odpovednost.

Dodejme, ze stejna chut valcit a cinit vojenska rozhodnuti (jinymi slovy, plest se vojakum do remesla) provazela Churchilla i ve II. svetove valce. Prikladu je velmi mnoho, namatkou prohrane tazeni v Norsku, prohrane intervence v Recku, pad Tobruku, pad Singapuru, porazka v Barme, porazka ve vychodnim Stredomori (Dodekany) a mnoho dalsich.

Josef Novák

08. 01. 2022

Článek je velmi povrchní, v řadě bodů zavádějící. Churchill mohl za neúspěšný útok na Dardanely. Po něm byl odvolán. V době Gallipoli již prvním lordem nebyl. Největšími chybami spojenců byly čistě námořní utok na Dardanely (s účastí pěchoty by dost možná uspěli a Velká válka by se vyvijela jinak) a velmi dlouhá příprava na útok na Gallipoli. Pokud vás zajímá tato část historie, doporučuji skvělou knihu "Castles of Steel" od Roberta Massieho.

Monarchista

07. 01. 2022

Martin Novotný tak nějak moře u toho nebylo?

Stanislav Holman

06. 01. 2022

Martin Novotný, spojovaly Evropu s Ruskem jako jedinou volnou zásobovácí trasu. Druhý odstavec. Číst titulky nestačí :wink:

Vaclav.Flek

05. 01. 2022

Celkem dobre napsany clanek o potupne porazce zapadnich spojencu ve valce s Tureckem, a to v dobe, kdy ruske sily zasadily Osmanum tvrdy uder na kavkazske fronte v bitve u Sarikamise. V tazeni u Gallipoli hraly hlavni ulohu britske staby, namorni i pozemni, a cela vyprava je ucebnicovou ukazkou chybnych rozhodnuti a podceneni protivnika, na kterych nesl lvi podil take Winston Churchill. Naopak v prubehu boju zazarila nova hvezda tureckeho divizniho velitele Mustafy Kemala, znameho pozdeji jako Ataturk - to mi v clanku chybelo. Nejsem si take zcela jist temi ciselnymi udaji o ztratach, myslim, ze nepomer tureckych a spojeneckych ztrat nebyl tak vysoky, jak se muze z textu zdat. A ta krvava zatoka Suvla se pise takto, nikoliv Sulva.

Martin Novotný

05. 01. 2022

Dardanely spojovali Ruské impérium s Evropou? Jak?

Přidat komentář