Ve světě, kde se zprávy o vojenských zakázkách často omezují na miliardové nákupy a vysoce profilové dohody, existuje méně viditelná, ale neméně zajímavá vrstva – leasing zbrojní techniky. Tento fenomén zůstává na okraji veřejného diskurzu, ačkoli je způsobem, jakým si mnohé země zajišťují své obranné kapacity, aniž by musely nést plné náklady na rozsáhlé pořízení a složité programy lokalizace výroby.

Foto: Formace letounů F-16 amerických a jihokorejských vzdušných sil na letecké základně Kunsan v Jižní Koreji, 14. prosince 2012 | militarnyi.com

Psali jsme:Nejčastější lži a mýty o válce, kterým věříme díky válečným filmům

Leasing vojenského vybavení je vzácné, avšak fascinující téma. Jak fungují mechanismy takových dohod? Jaká politická, technická či strategická omezení se skrývají za smluvními doložkami? Podíváme se na příkladech České republiky, Maďarska, Indie a dalších zemí, jak se pronájem bojových platforem stal nástrojem pro úsporu peněz i geopolitické postavení, a jak propojuje technologii, diplomacii a strategii.

Gripen jako symbol změny: Východisko Česka a Maďarska ze stínu sovětského dědictví

Po rozpadu Československa v roce 1993 zdědila Česká republika flotilu sovětských stíhaček – MiG-21, MiG-23 a MiG-29. Tyto letouny však již tehdy způsobovaly stále více problémů: chyběla infrastruktura pro jejich údržbu a politická nestabilita ve vztazích s Ruskem ztěžovala dodávky náhradních dílů.

Zlomovou se stala dohoda z roku 1995: všech 10 stávajících MiG-29 bylo vyměněno za 11 polských vrtulníků W-3A Sokol. V té době se to zdálo logické – technická nevhodnost stíhaček a vysoké náklady na údržbu nenechávaly na výběr. Koncem 90. let zůstaly jedinou bojovou letkou MiG-21, které již nesplňovaly ani moderní letecké požadavky, ani standardy NATO.

Země potřebovala kompletní modernizaci svých stíhacích letounů, ale neměla na ni dostatek finančních prostředků. V roce 2004 se proto rozhodla pronajmout od Švédska na dobu 10 let 14 víceúčelových stíhaček JAS 39 Gripen. Dohoda zahrnovala 12 jednomístných a dva dvoumístné stroje. Celková hodnota kontraktu činila přibližně 850 milionů dolarů a balíček zahrnoval nejen samotné letouny, ale také kompletní údržbu a výcvik pilotů a leteckých techniků.

Psali jsme:VOP CZ zahájil výrobu kabin pro jízdní simulátory CV90 nejen pro Armádu ČR

Psali jsme:Hradba 2025: Vojáci brání kritickou infrastrukturu

Psali jsme:Gripen E je svými schopnostmi v mnoha ohledech s F-35A srovnatelný

První Gripeny dorazily do země v roce 2005 a staly se součástí 211. taktické letky dislokované na základně Čáslav. Brzy se však ukázalo, že situace neodpovídá očekáváním českého letectva, neboť základní verze softwaru, známá jako MS18.5, omezovala možnosti letounu pouze na použití palubního kanonu Mauser BK-27 ráže 27 mm a raket krátkého dosahu AIM-9L Sidewinder. Proto se ještě téhož roku Češi rozhodli letouny modernizovat. Byl zaveden software MS18.7, který umožnil integraci raket středního doletu AIM-120C-5 AMRAAM. Česká republika zaplatila za modernizaci švédských letounů, přičemž na projekt vynaložila celkem asi 30 milionů dolarů.

Uvádí se, že na konci prvního leasingového kontraktu letouny téměř vyčerpaly letové hodiny stanovené smlouvou. To vede k zajímavému faktu: pronajaté letouny mají jasně definovaný maximální počet letových hodin, což švédské straně umožňuje kontrolovat míru opotřebení letounů. Tím se Švédsko chránilo před situací, kdy by náklady na opravu pronajatých letounů byly vyšší než získaný zisk. Omezení jsou roční, ale přesný počet není znám. V roce 2020 české specializované publikace uváděly více než 2 100 letových hodin. Téhož roku české letectvo překročilo hranici 30 000 hodin, což je součet letových hodin 14 letounů za 15 let.

V roce 2024 Česká republika prodloužila pronájem do roku 2035, aby zajistila bojovou připravenost pro přílet nových F-35A. Provoz omezené flotily 12 stíhaček stál vládu 715 milionů dolarů. Kromě samotných letounů tato částka zahrnuje výcvik a modernizaci, včetně vylepšení komunikačních systémů a zavedení systému doplňování paliva za letu.

Podobnou cestou se vydalo i Maďarsko. Uvědomujíc si omezené možnosti modernizace MiG-29, země podepsala leasingovou smlouvu na 14 stíhaček Gripen. Smlouva nebyla jen obranným kontraktem, ale zahrnovala také kompenzační balíček, který prostřednictvím investic a vytváření pracovních míst snížil finanční ztráty z pronájmu v dlouhodobém horizontu. Po dvou nehodách v roce 2015, z nichž jedna byla způsobena technickou závadou, strany smlouvu revidovaly: modernizovaly letouny na standard MS20 a zvýšily roční letové hodiny na 2000 hodin. Tento klíčový bod umožnil maďarskému letectvu aktivnější působení v rámci NATO, zejména v misích Baltic Air Policing.

Zde je třeba věnovat pozornost dalšímu důležitému aspektu pronájmu bojových systémů – právu je používat ve vojenských operacích. Pronajaté letouny zůstávají po celou dobu pronájmu majetkem Švédska, takže uživatelská země nemůže tyto letouny předat ani je použít v bojových operacích bez souhlasu švédské vlády. Praxe však ukazuje, že dohody neomezují použití letounů pouze na obranu vlastní země. V rámci maďarského a českého letectva se švédské stíhačky aktivně účastnily cvičení a hlídkových operací NATO.

Další vlastností leasingových smluv je možnost odkupu pronajatých letounů za zbytkovou hodnotu. Současná maďarská leasingová smlouva tak v roce 2026 skončí odkupem všech pronajatých letounů. Kromě toho země zakoupí i další čtyři letouny.

Jaderná flotila k pronájmu

Zatímco pronájem stíhacích letounů, s ohlédnutím do 20. století, není v historii nic nového, pronájem jaderných ponorek Indií byl díky jejímu strategickému partnerství se SSSR a později Ruskem prvním precedentem svého druhu.

V roce 1988 si Indie pronajala ponorku K-43 projektu 670 Stingray, která byla v indickém námořnictvu pojmenována INS Chakra. Pronájem trval tři roky a umožnil indickým námořníkům vycvičit personál pro provoz jaderných ponorek. Na internetu koluje verze, že kvůli značným rizikům bylo pronajaté plavidlo neustále obsazeno sovětskou posádkou, která kontrolovala reaktorové a raketové oddíly, kam indičtí námořníci neměli přístup. Vysloužilý komodor Arun Kumar, který na lodi sloužil od začátku až do jejího návratu do Ruska, to však v rozhovoru pro The Eurasian Times částečně popřel: „Loď byla plně udržována a provozována indickou posádkou a neexistovala žádná omezení přístupu do jakéhokoli oddílu. Na palubě bylo několik [sedm] sovětských specialistů, ale pouze proto, že loď byla vypůjčená.“ Dále uvedl, že „indický konstrukční tým měl plný přístup k lodi po dobu, kdy byla v Indii, a v tomto ohledu mezi indickou a sovětskou stranou nedošlo k žádným neshodám.“ Mezi lety 1989 a 1991 se K-43 vrátila do sovětského námořnictva. Později byla v roce 2006 vyřazena z flotily a poslána k likvidaci.

V roce 2012 si Indie pronajala od Ruska druhou jadernou ponorku projektu 971 Shchuka-B, která v době podpisu smlouvy byla ruským dlouhodobým stavebním projektem a byla dokončována s konstrukčními změnami. Ponorka byla pronajata na 10 let a indickou vládu stála asi 1 miliardu dolarů. Ponorka, tradičně pojmenovaná INS Chakra II, obdržela systémy ráže 533 mm místo původních torpédometů ráže 650 mm a arzenál 40 torpéd a podvodních odpalovacích zařízení. Kvůli omezením šíření raketových technologií však místo řízených střel S-10 Garnet s dlouhým doletem obdržela protilodní střely Club-S s doletem až 300 km.

Ponorka sloužila kratší dobu než stanovenou – v roce 2020 na palubě explodovala vzduchová tlaková láhev, což vedlo k vážnému poškození vnitřního i vnějšího trupu, stejně jako elektronického a hydroakustického vybavení. Zajímavé je, že trupy byly opraveny v indických loděnicích, což naznačuje vysokou úroveň přístupu indického průmyslu k ruské technologii jaderných ponorek. Teprve po opravě byla loď dodána do Ruska, kde se o dva roky později objevily informace o záměrech ji sešrotovat.

V roce 2019 podepsala Indie s Ruskem novou smlouvu v hodnotě 3 miliard dolarů na pronájem jaderné ponorky stejného projektu. Budoucí Chakra III měla projít modernizací v Severodvinsku a dorazit do Indie v roce 2025, ale její dodávka byla odložena minimálně do roku 2028, pravděpodobně kvůli mezinárodním sankcím. Předpokládá se, že dlouhá zkušenost s provozem jaderných ponorek poskytla indickému námořnictvu praktické zkušenosti s provozem takového vybavení a významnou podporu jejímu vlastnímu programu výstavby jaderných ponorek. V roce 2009 země spustila svou první jadernou ponorku INS Arihant, která se do značné míry opírala o ruskou technologii.

Další země a… společnosti?

Tyto příběhy jsou živé, ale ne jediné příklady pronájmu vojenského vybavení mezi vládami různých zemí. Spojené státy lze označit za kvantitativního lídra v takových dohodách, jelikož tímto způsobem dodaly zbraně mnoha zemím v posledním desetiletí. Například Spojené státy aktivně propagovaly své stíhačky v zahraničí prostřednictvím leasingového systému a dodaly dávku 16 podporovaných F-16 Jordánsku téměř zdarma, s náklady pouze na modernizaci a generální opravu vybavení. Podobně v roce 2001 Itálie podepsala leasingovou smlouvu na 34 stíhaček F-16, aby nahradila britské F-104 a 24 Tornad pronajatých stejným způsobem. Všechny pronajaté americké stíhačky byly vráceny v roce 2012.

Kromě stíhaček Spojené státy také aktivně pronajímají útočné drony MQ-1 a MQ-9 a specializovaná letadla, jako jsou tankery a hlídková letadla. Například v roce 2018 si Itálie pronajala 3 námořní hlídkové letouny P-3C Orion, což zemi stálo 15-20 milionů dolarů ročně.

Všechny výše uvedené dohody jsou příklady legálních „bílých“ mezivládních vztahů, které lze online poměrně transparentně sledovat. Existuje však i „šedá zóna“, kde bylo vojenské vybavení a posádky předávány jiným státům prostřednictvím soukromých vojenských společností. Nápadným příkladem takových dohod je činnost soukromé organizace Ibis Air, která pronajímala bojové letouny, disponovala flotilou útočných vrtulníků Mi-24, víceúčelových vrtulníků Mi-8, dvěma stíhačkami MiG-23 a MiG-27 a jedním útočným letounem Su-25. Uvádí se, že toto vybavení bylo pronajímáno pro operace jihoafrické PMC Executive Outcomes v Africe a obranných organizací v Angole.

Leasing vojenské techniky je tedy mnohem více než jen finanční transakce. Je to komplexní nástroj, který umožňuje zemím rychle modernizovat své ozbrojené síly, rozvíjet strategické partnerství, získávat cenné zkušenosti a efektivně hospodařit s rozpočty. Zároveň však s sebou nese i politická omezení a nutnost pečlivého vyjednávání smluvních podmínek. Ať už se jedná o nejmodernější stíhačky, jaderné ponorky, nebo specializovaná průzkumná letadla, pronájem zbrojní techniky se stává stále důležitějším pilířem globální obranné strategie.

Zdroj: militarnyi.com