EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Bitva u Mogersdorfu: Nevyužité vítězství habsburské monarchie ve válkách s Turky

 07. 08. 2020      kategorie: Vojenská historie      1 komentář

Turecké války habsburské monarchie v raném novověku jsou (a také ve své době byly) prezentovány jako obrana obecně křesťanské Evropy před expanzí muslimské Osmanské říše. Při bližším pohledu se nicméně může nabízet obraz poněkud komplikovanější reality. Šlo samozřejmě o proces velice dlouhodobý. Jeho počátky spadají do první poloviny 16.století (turecká expanze v Uhrách po bitvě u Moháče v roce 1526). Naopak, radikální obrat nastal až s tzv. velkou rakousko-tureckou válkou let 1683-99, zahájenou tažením velké osmanské armády k Vídni a její porážkou. Té následovala léta kampaní a bojů v uherském i balkánském prostoru, které skoncovaly se zhruba stopadesátiletou osmanskou nadvládou nad centrálními Uhrami. K opětnému sjednocení Uherska pod svrchovaností Vídně patřilo i ovládnutí samostatného, ovšem na Turcích formálně a někdy i fakticky závislého Sedmihradského knížectví.  Za víceméně již specifičtější kapitolu můžeme považovat rakousko-turecké války v průběhu následujícího, 18.století.

obr_01
Foto: Německá dobová zpráva o bitvě u Szentgotthárdu/Mogersdorfu s vyobrazením situace,  včetně portrétů obou hlavních velitelů,  tj. hraběte Montecuccoliho  (vlevo)  a Ahmeda Paši,  velkovezíra Köprülüho  (vpravo).  Jednalo se o největší střetnutí nedlouhé turecké války let 1663-64.  I když porážka osmanské armády rozhodně nebyla fatální,  očekávali někteří v Uhersku i jinde přece jen jiný další vývoj než takový,  že pouze něco přes týden poté uzavře císař Leopold I. s Turky mír. | Wikimedia Commons

Vzhledem k mocenské „hrázi“,  vytvořené ve střední Evropě rakouskými Habsburky,  se tedy vlastně jednalo o války hlavně o vládu nad Uherskem.  Lze hovořit o víceméně permanentním pohraničním konfliktu.  Mírové smlouvy mezi habsburským a osmanským impériem,  třebaže i s prodlužováními vydržely v platnosti desítky let,  plnily funkci pouhých příměří.  Situaci přitom musíme sledovat také na pozadí obecnějšího vývoje evropské politiky a trendů těchto období,  který se  (jako antagonismus mezi katolicismem a protestantismem,  centralizační a absolutistické tendence habsburského dvora a odpor proti nim)  plně projevoval i přímo v uhersko-chorvatském prostředí a nahrával turecké straně.  Též tyto faktory přispívaly k tomu,  že především v 16.století to bývala habsburská strana,  kdo,  tváří v tvář mohutné a dobře organizované osmanské vojenské síle,  táhl za „kratší konec provazu“.

Psali jsme: Jak jsme vykopali bývalou latrínu po německých druhoválečných zajatcích

obr_02
Foto: Raimund,  hrabě Montecuccoli,  vyportrétovaný svým současníkem E. Griesslerem.  Montecuccoli,  šlechtic italského původu,  působil ve vojenských službách rakouských Habsburků desítky let a zúčastnil se řady akcí v konfliktech,  v nichž se habsburská monarchie těch dob angažovala,  od třicetileté války až po válku s Francouzi v Porýní v 70.letech 17.století.  Za odražení tureckého postupu u Szentgotthárdu v roce 1664  byl oslavován jako „zachránce Rakouska a křesťanstva“.  Vzhledem k dalšímu vývoji stojí za upozornění vojenské reformy,  které v závěrečné fázi svého života  (zemřel roku 1680)  prosadil z pozice předsedy vídeňské Dvorské válečné rady  (Hofkriegsrat)  a které kromě jiného vedly k vytvoření stálé armády rakouské monarchie. | Wikimedia Commons
      

Tzv. žitvatorocký mír z roku 1606,  jenž ukončil zhruba půldruhého desetiletí pustošivého válčení na uherském a sedmihradském území,  měl též ten význam,  že Turci poprvé uznali habsburského císaře za hodnostáře rovného sultánovi.  V podstatě stabilizovaná zůstávala situace během pozdější evropské třicetileté války,  v jejíž první fázi hledal tureckou oporu,  při svém protihabsburském odboji,  sedmihradský kníže Bethlen;  a kdy se Osmané,  odhlédneme-li od tehdy složitých mocenských poměrů v Istanbulu,  zase zaměřili spíše na záležitost jejich rovněž už tradičně konfliktních vztahů s Persií.

obr_03
Foto: Hrabě Jean de Coligny-Saligny,  francouzský generál a velitel francouzských královských sil,  bojujících pod Montecuccoliho velením v bitvě u Szentgotthárdu.  Francouzský příspěvek v této „všekřesťanské“ válce,  prvořadě válce habsburské monarchie s Osmanskou říší činil asi přes 5  tisíc vojáků  (je možno se setkat s údajem 3 500  pěšáků a 1 750  jezdců).  Na celé věci však bylo něco příznačného.  Jestliže už předtím např. i události třicetileté války let 1618-48  ukázaly,  že muslimští Turci,  okupující velkou část Uher,  zdaleka vždy nepředstavovali pro rakouské Habsburky nepřítele číslo jedna,  tak i v letech 1663-64  se   protiturecký postoj Leopolda I.  nacházel jaksi ve stínu starostí,  jež se upínaly k politice Francie Ludvíka XIV. | Wikimedia Commons   

Psali jsme: Absťák, zloději a zavařeniny...

Nová otevřená válka mezi Habsburky a Osmany začala až po dlouhých desetiletích,  v roce 1663.  Předcházely tomu zásah císařských jednotek v mocenském boji v Sedmihradsku,  obsazeném ještě předtím  (v roce 1658)  Turky a jejich tatarskými vazaly,  a také protiturecké akce chorvatského bána Nikoly Zrinského.  Na území habsburských,  tzv. královských Uher vtáhla početná osmanská armáda,  vedená velkovezírem Ahmedem Köprülüm  (příslušníkem rodiny albánského původu,  jež získala rozhodující mocenské pozice na istanbulském dvoře sultána Mehmeda IV.).  Zároveň s tureckým postupem v jihozápadní části dnešního Slovenska na podzim 1663  (obléhání a dobytí pevnosti Nové Zámky,  obsazení Nitry),  drancující oddíly Krymských Tatarů podnikly vpád mj. i na Moravu.

Už předtím,  a navíc v době paralelně probíhající turecko-benátské války ve východním Středomoří,  se v Evropě znovu objevila idea širší protiturecké aliance.  V situaci,  nastalé roku 1663,  však převážily spíše iniciativy uherského palatina Ference Wesselényiho a zmíněného Zrinského nad aktivitou váhavého císaře Leopolda I.  a jeho asi třicetitisícového vojska v habsburských Uhrách,  pod velením hraběte Raimunda Montecuccoliho.  Zrinski,  v pozici jmenovaného velitele sil uherských stavů,  zahájil,  a již za pomoci oddílů,  jež vyslala německá knížata z tzv. Rýnského spolku,  ofenzívu proti tureckým pevnostem v dnešním jihozápadním Maďarsku.  Zničením klíčového mostu přes Drávu ve Slavonii rovněž přerušil turecké zásobovací trasy.

obr_04Foto: Schématické zobrazení obléhání pevnosti Nové Zámky osmanskými jednotkami v roce 1663.  Navzdory výsledku bitvy u Szentgotthárdu,  ale i dalším vojenským úspěchům císařské strany v konfliktu  (jako porážka Turků u Levic v červenci 1664),  na bázi vasvárského míru ponechávala Vídeň tuto pevnost v tzv. královských Uhrách,  vybudovanou v 16.století jako součást protiturecké obranné linie,  v tureckých rukou.  Turci v této části Slovenska zřídili nový vilájet  (pašalík),  tedy osmanskou provincii.  Znovu v držení Habsburků se měly Nové Zámky ocitnout až s taženími habsbursko-říšských vojsk během velké rakousko-turecké války v roce 1685. | Wikimedia Commons     

Císařsko-uherská strana se zatím dočkala přímé vojenské pomoci ze strany dalších německých knížat Svaté říše římské a také Francie krále Ludvíka XIV.,  která přitom vytvářela jeden z hlavních důvodů obezřetnosti císaře Leopolda I.  Na druhou stranu,  proti Zrinského vojsku se na jaře roku 1664  obrátily mnohem početnější síly velkovezíra Köprülüho.  Ty jej donutily k vyklizení dobytých pevností a ústupu,  kdežto císařský polní maršál Montecuccoli měl rozkaz zasáhnout pouze v případě rýsujícího se ohrožení Vídně.

Takový scénář se zdál již reálným v situaci,  kdy se 1.srpna 1664  Montecuccoli s postupujícími Osmany střetl v bitvě mezi Szentgotthárdem  (v češtině známým jako Svatý Gotthard)  a Mogersdorfem na jihu Burgenlandu,  přímo na současném maďarsko-rakouském  pomezí.  Proti vojsku pod vrchním Montecuccoliho velením,  čítajícímu v tu chvíli asi přes 25  tisíc mužů  (včetně říšských a francouzských regimentů),  disponoval Köprülü přinejmenším dvojnásobnou přesilou.  Odděleny obě armády rozvodněným tokem řeky Rába,  tisíce tureckých  sipahiů  (jezdců)  a janičárů při akci,  kryté dělostřelbou ze svých řad,  jej překonaly na pontonových mostech a zahájily zdrcující útok do středu ležení křesťanského vojska.  Stav ve prospěch křesťanských spojenců pak obrátil až Montecuccolim vedený protiúder několika císařských regimentů infanterie a kyrysníků,  úspěšně podpořený saskými oddíly.  V držení křesťanských vojáků se ocitla také přilehlá,  krátce předtím janičáry obsazená vesnice Mogersdorf.  Úspěšný zásah císařského rezervního oddílu kavalerie pod velením Johanna Šporka  (jemuž tato bitva přinesla mj. povýšení do hraběcího stavu)  proti dalším tisícům sipahiů,  kteří právě překročili Rábu,  aby posílili své spolubojovníky,  a následně úporný Montecuccoliho postup proti zbývajícím tureckým jednotkám na levém,  severním břehu řeky,  rozhodly boj do pozdního odpoledne toho dne.

Tak jako se mohou poněkud rozcházet odhady o velikosti obou vojsk,  rozchází se i odhady výše jejich ztrát.  Lze předpokládat,  že zatímco počet padlých v řadách Montecuccolimu podřízených sil činil zhruba 2  tisíce,  na turecké straně dosáhl počet padlých a utonulých v řece během jejich útěku asi 12  tisíc.  Za situace,  kdy větší část stále bojeschopné osmanské armády zůstávala na pravém břehu Ráby,  její porážka nebyla tedy rozhodně zničující.  Stejně jako se k dalšímu útoku už neodhodlali Turci,  i z císařské strany zůstal tomuto vítězství čistě defenzivní charakter.  Ovšem odražení masivního osmanského postupu směrem do rakouských zemí získalo okamžitý věhlas,  a v první řadě už v Uhrách se očekávalo,  že toho Leopold I.  využije k přípravám či zahájení velké ofenzívy,  cílící k vytlačení turecké přítomnosti ze země.  Značným překvapení tak bylo,  když hned 10.srpna 1664  uzavřela císařská strana mír s Turky v nepříliš vzdáleném Vasváru.

obr_05
Foto: Vyobrazení chorvatského bána Nikoly VII.  Zrinskeho s vojskem v pozadí.  Zrinski patřil k uherským reprezentantům,  kteří si vytvářeli naděje o zahájení osvobozenecké protiturecké války v uherském prostoru.  Poté,  co byl v roce 1664  vytlačen z pozic,  jichž jako velitel uherských vojsk dosáhl v Turky obsazené části Uherska  (a Turci zničili i jím nedávno založenou pevnost),  aniž se dočkal pomoci Montecuccoliho,  bitvy u Szentgotthárdu se nezúčastnil.  Po míru ve Vasváru stanul v čele hnutí,  které uvažovalo o protihabsburském povstání,  v němž by Turci mohli naopak posloužit jako  (alespoň dočasní)  spojenci.  Sám už v listopadu 1664  zahynul nešťastnou náhodou při lovu divokých prasat.  Nicméně,  v roce 1671  byl jeho bratr jedním z uherských protihabsburských spiklenců,  popravených ve Wiener Neustadtu.  Toto  (a např. i později,  v době velkého osmanského tažení a obléhání Vídně v roce 1683,  otevřené spojenectví mezi Turky a tzv. kuruci,  uherskými povstalci pod vedením Imreho Thökölyho)  je opět jen dokladem,  jak složitý celý proces tzv. tureckých válek vlastně byl. | Wikimedia Commons

Jednalo se znovu vlastně jen o příměří,  vymezené na dalších dvacet let.  Bez ohledu na oslavované vítězství,  mezi pevnosti,  které Vídeň nyní uznala jako nově držené Osmany,  patřily i Nové Zámky  (jejich dobytím se reálná turecká moc v Uhrách posunula ještě více na sever než doposud).  Princip někdejšího tributu,  vlastně „výpalného“,  odváděného Habsburky do Istanbulu,  mohl evokovat císařův finanční „čestný dar“ turecké straně.  Snad výrazný  ústupek Osmanů představoval závazek nepodnikat válečné akce vůči královským Uhrám,  a dále nepodporovat uherský protihabsburský odboj.  Ostatně,  k témuž se v opačném směru zavázala i druhá strana.

Pobouření,  jaký tento mír v Uhrách a Chorvatsku vyvolal,  začínal vytvářet podmínky k protihabsburskému spiknutí,  které tentokrát počítalo i s eventuální podporou právě ze strany Turků nebo západoevropských protivníků Habsburků.  A bylo naznačeno,  že zrovna i ve vztahu k západní Evropě tkvěla jedna z hlavních příčin  v opatrném protitureckém postoji samotného císaře – tedy zejména v ohledu na Francii,  jejíž mocenské zájmy v německém prostoru odrážela i vazba na zmíněný Rýnský spolek,  a na její tradičně protihabsburskou politiku.  Nakonec,  jakkoliv nyní francouzský monarcha Ludvík XIV.  podpořil habsburského panovníka a císaře Svaté říše římské vojenským kontingentem,  problematika jeho ambic a rozpínavosti se odrazila ve větších evropských válkách už v příštích letech a desetiletích,  a pak i v kontextu vzpomenuté velké turecké války od roku 1683.  Vpádem  francouzských vojsk do porýnské Falce v roce 1688,  již po rozhodujících vítězstvích postupujících císařských a říšských vojsk na uherských bojištích,  započala tzv. devítiletá  válka  (1688-97).  Vídeň se tak stala konfrontována se dvěma vzájemně oddělenými velkými konflikty,  které nicméně signalizovaly faktické francouzsko-turecké spojenectví.

obr_06Foto: Přes „společné vítězství křesťanstva“ u Szentgotthárdu a Mogersdorfu, a navzdory z toho vyplývajícím představám některých, v roce 1664  zůstával pád turecké moci v Uhrách pořád teprve vzdálenější budoucností. | realmofhistory.com

Přes „společné vítězství křesťanstva“ u Szentgotthárdu a Mogersdorfu, a navzdory z toho vyplývajícím představám některých, v roce 1664  zůstával pád turecké moci v Uhrách pořád teprve vzdálenější budoucností. Celá věc však může podávat ukázkový příklad toho, kterak všeobecně byly ve skutečnosti komplikované okolnosti, s vleklými tureckými, resp. habsbursko-osmanskými válkami těsně spjaté.

CENOVÉ BOMBY (1406)

Komentáře

Monarchista

07. 08. 2020

Je to jistě pravda. Jsem rád za takový článek neb to byla habsburská monarchie, která chránila, bránila a zachránila Evropu. Více těchto článku potěší nejen moji duši. Děkuji.

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací