První bojové vystoupení československých vojáků během druhé světové války na východní frontě je známé pod názvem bitva u Sokolova. Čtyřicet let socialismu zakrylo tento ryze vojenský čin ideologickým nánosem. Pod ním se ale skrývá nemálo hrdinství, sebeobětování a snahy dokázat, že Čechoslováci nesložili zbraně. 

Koncem února 1943 došlo k zastavení mohutné ofenzívy Rudné armády. V oblasti Charkova měli Rusové nemalé problémy se souvislým pokrytím fronty. Právě toho využil Wehrmacht a vrhl se do protiútoku. K ucpání vzniklých mezer byla použita i československá jednotka, které se v té době přepravovala z Buzuluku na frontu. Okolnosti tomu chtěly, aby bojová premiéra naší jednotky měla obzvlášť krvavou podobu. 

Foto: Velitel první roty, která bránila Sokolovo, kapitán Otakar Jaroš

Prvního března 1943 ve večerních hodinách, dorazili příslušníci 1. čs. samostatného praporu do rozbořeného Charkova. Měli za sebou téměř tři týdny jízdy po válkou zničených sovětských železnicích a 350 kilometrů nočních pochodů. Původně plánovaný odpočinek, spojený s motorizací praporu a slavnostním pochodem Charkovem, se však nekonal. 

Již v noci na 2. března byl vyhlášen ostrý bojový poplach. Vojáci dostali střelivo a granáty. 4. německá tanková armáda prorazila pozice Voroněžského frontu a valila se na Charkov. Situace byla kritická. Náš prapor dostal jednoznačný rozkaz. Udržet postavení na linii nově budované obrany na řece Mža. Pokud nepřítel již tato obranná postavení překročil, zatlačit ho zpět za řeku a nedovolit mu postupovat na Charkov. 

Foto: Nadporučík Bohumír Lomský předává hlášení plukovníku Ludvíku Svobodovi před odjezdem na frontu

Příklad šironovců

Během nočního čtyřicetikilometrového pochodu k řece Mža, se prapor kromě neustálých útoků nepřátelského letectva nesetkal s nepřítelem.

Několik desítek kilometrů před záchytnou linií u osady Taranovka bojovalo totiž posledních dvě stě vojáků 78. gardového střeleckého pluku s mnohonásobnou nepřátelskou přesilou. Právě zde se zrodila legenda „ukrajinských panfilovců“. Pětadvacet příslušníků 1. čety 8. roty pod velením poručíka Šironina bránila od 2. března železniční přejezd u stanice Bespalovka. Postupně za pět dnů padlo dvacet vojáků této čety. Mezi pěticí, která přežila, nebyl nikdo, kdo by nebyl zraněn. Ustoupili teprve v okamžiku, kdy se podařilo našemu praporu a ostatním jednotkám dobudovat obranu na řece Mža. Zlikvidovali více než třicet německých obrněných vozidel a sto vojáků. Všech pětadvacet příslušníků čety bylo vyznamenáno titulem Hrdina Sovětského svazu. 

Foto: Ze železniční zastávky Valujki se přesunovali naši vojáci na frontu již pěšky

Tato legenda předurčila hrdinný a zároveň tragický osud sokolovských obránců. „O našem odjezdu na frontu informoval sovětský rozhlas a tisk. Byla to velká událost. V té době jsme byli na východní frontě jedinou spojeneckou jednotkou. Uvědomovali jsme si, že v nadcházejícím boji nemůžeme ustoupit, že je ve hře nejen naše čest, ale i dobré jméno Československé republiky,“ vzpomínal po letech generál Miroslav Machač. „Po příchodu do Sokolova jsme se dozvěděli o hrdinném boji šironovců. Tento příklad byl tak silný, že jsme neměli v podstatě ani jinou možnost.“

Válečná lest

Ve čtvrtek 4. března se posílená Jarošova rota přesunula na druhou stranu řeky do Sokolova a začala budovat obranu. Již od 6. března docházelo k drobným střetům průzkumných hlídek. O den později se zhruba patnáct německých tanků pokusilo neúspěšně prolomit obranu u Timčenkova. Osudový den však měl nastat až 8. března. Okolo půl druhé odpoledne zaútočilo čtrnáct nepřátelských tanků na Sokolovo. Palbou sovětských posilových prostředků (dělostřelecké a raketometné baterie) umístěných za řekou a protitankových prostředků, které měla k dispozici 1. rota, se podařilo zteč velice rychle zastavit. Tři tanky navíc zůstaly stát na místě, vyvalil se z nich mohutný dým. Obránci Sokolova jásali, hned při prvním útoku se jim podařilo zlikvidovat tři tanky. 

Foto: Pěší přesun na frontu probíhal ve složitých klimatických podmínkách

Ve skutečnosti se jednalo jen o průzkum bojem spojený s válečnou lstí. Osádky tanků zásah předstíraly za pomoci dýmovnic. Když pak zhruba o dvě hodiny později začal skutečný útok, měli Němci již rozkrytou sokolovskou obranu. Hned prvními přesně mířenými výstřely domněle zničených tanků, zlikvidovali obráncům jedno ze dvou protitankových 45mm děl a těžký kulomet.

„Většina z nás se ocitla poprvé na frontě, a tak jsme samozřejmě dělali chyby,“ přiznal po letech generál Oldřich Kvapil. „Když jsme o tři dny později drželi linii obrany na řece a Němci se k nám blížili, nařídil jsem svým vojákům nestřílet. Věděl jsem totiž, že jdou přímo na minová pole, která jsme tam předtím položili. Německého vojáka postupujícího vepředu ale zastřelil protitankovou puškou jeden z mužů sousední jednotky, který o mém rozkazu nevěděl. Vtom se spustila palba ze všech zbraní. Během okamžiku jsme rozkryli veškerá svá palebná postavení, Němci pak na ně zaměřili střelbu.“

Foto: Kulometčíci našeho praporu

Obráncům Sokolova již kromě praporní palebné podpory zůstal jen jeden protitankový kanon, protitankové pušky a granáty. Zbraně, které až na kanon nemohly prorazit čelní pancíř německých tanků. Střílelo se tedy na pás anebo z boku a zezadu pod věž či do prostoru motoru. Těmito prostředky samozřejmě naši vojáci nemohli zadržet lavinu tanků, která se na ně valila. Údaje o jejich počtu se liší. Za čísla blížící se realitě je možné považovat, že Němci na tomto úseku nasadili čtyřicet tanků a dvacet obrněných vozidel. 

Na pravém boku pronikly tanky do vesnice. Přesto se ještě několikrát podařilo odrazit pěchotu. Ztráty však byly velké. 

Foto: Se zimním Buzulukem se českoslovenští vojáci rozloučili přehlídkou v ulicích

Přežilo pár statečných

Okolo páté hodiny odpolední obránci zaujali kruhovou obranu u sokolovského kostela, kde bylo velitelské stanoviště nadporučíka Jaroše. Svoboda se rozhodl poslat do boje zálohu v podobě všech deseti tanků T-34 a zesílenou četu rotmistra Oldřicha Kvapila. „Už jsme se chystali překročit řeku, když se ke mně přihnal rotmistr Voráč, že prý byl včera povýšen a že si musí tu důvěru zasloužit. Ať ho pustím s jeho četou do Sokolova,“ vzpomínal generál Kvapil. „Nakonec si to u velitele praporu vymohl, a to i přesto, že jeho četa měla mnohem menší palebnou sílu. Věděl přitom, jaká je situace na druhém břehu, ale přesto tam on a všichni jeho lidé šli dobrovolně. Bylo to obrovské odhodlání.“ 

Z celé čety se vrátilo jen pár vojáků. Zahynul i Voráč. Společně se svými vojáky se bránil v jednom ze stavení, které zasáhl tankový granát. V této chvíli se ale Voráčovi lidé ještě hnali do boje. Jejich mohutné hurá při protiútoku bylo slyšet až na druhém břehu. Podařilo se jim protivníka zatlačit o pořádný kus dozadu. Na jejich nadšení nezměnila nic ani skutečnost, že pod čelním z deseti tanků, které byly vyslány společně s nimi na pomoc 1. rotě, se probořil led. Z řeky se stala neprostupná protitanková překážka.

Foto: Kolem kostela v Sokolovu se soustředil poslední odpor

To už byl ale mrtev i velitel 1. roty. Podle jedné z verzí se nadporučík Jaroš právě chystal hodit pod přijíždějící německý tank granát, když ho zasáhla dávka z kulometu přímo do prsou. Podle jiné ho zasáhly střepiny granátu. V každém případě byl smrtelně raněn do prsou.

V této fázi boje se uprostřed Sokolova odehrávaly desítky hrdinských příběhů. Mezi nejznámější patří činy vojína Josefa Černého. Když se na něj řítil tank, neutekl. Naopak si chladnokrevně počkal a zlikvidoval ho protitankovým granátem. O něco později, když již pěchota pronikla do vesnice, ukryl se za jedním ze stavení a hodil protitankový granát přímo dovnitř obrněného vozidla. Zabil tak dvacet Němců najednou. Četař Komárek postřílel z těžkého kulometu více než třicet nepřátel. Obyvatelé Sokolova později vyprávěli o střelci z lehkého kulometu, který v Němci již obsazené vesnici rozprášil kolonu vedoucí zajatce. Jeho střelba se ozývala dlouho do noci a znemožňovala německým vojákům další postup. A tak bychom mohli pokračovat.

Foto: Bitva u Sokolova se stala v pozdějších letech námětem mnoha výtvarných děl

Generálové po bitvě

V sedm hodin večer vydal Ludvík Svoboda rozkaz ke stažení 1. roty za řeku. V tu chvíli však již neexistovalo žádné spojení. A tak se vojáci a ranění vraceli po celou noc. Někteří jedinci přicházeli až druhý den.

Ze zesílené roty zbyly jen trosky. Kromě 86 padlých bylo dalších 56 vojáků raněno. Rota přišla o oba protitankové kanony, 7 protitankových pušek, 5 těžkých a 16 lehkých kulometů a 5 minometů.

Vojenský historik Karel Richtr uvádí jako ztráty na straně protivníka 300 až 400 vojáků, 19 tanků a 4 až 6 obrněných transportérů.

Foto: Bitva u Sokolova se stala v pozdějších letech námětem mnoha výtvarných děl

Veškeré výhrady, které zaznívají vůči taktickým aspektům boje, jsou vyřčeny šedesát let po bitvě. A to, jak se říká, je každý generál. Kromě šípovité obrany mohly být jednotlivé naše roty rozmístěny v linii přímo na řece Mža. Obzvlášť, když prapor posílilo deset sovětských tanků. Mohly totiž ze zálohy vyjíždět na úseky, kde by se zrovna Němci pokoušeli prorazit obrannou linii. Podplukovník Svoboda je ale dostal až 7. března, 1. rota přitom zaujala obranu Sokolova několik dní před tím. Umístění 1. roty v Sokolovu mělo i přes veškeré problémy nespornou výhodu. Bránilo protivníkovi v tom, aby se mohl rozvinout a vybrat si vhodné místo pro překročení řeky.

Sám podplukovník Svoboda ve svém hlášení nadřízenému bezprostředně po bitvě přiznává, že pokud by rotu posílil byť jen přidělenými deseti tanky, Sokolovo by nejspíš udržel. V době kritického nedostatku tanků by však bylo velkým přepychem použít je jako protitankového prostředku. Jejich síla byla především v mobilitě.

Neopodstatněné jsou také spekulace, že Sověti nás chtěli zdecimovat, a proto náš prapor poslali na nejobtížnější úsek fronty. Pro Sověty měla naše jednotka především politickou a morální hodnotu. Sovětský frontový velitel měl proto s jejím umístěním nemalé starosti.

Mnohem jednoznačněji se jeví skutečnost, že 1. rota měla být ze svého postavení stažena podstatně dříve. S tím souhlasí i generál Machač, který hájil okopy v blízkosti sokolovského kostelíka. „Pokud bychom se stáhli v okamžiku, kdy již bylo zřejmé, že převaha nepřítele je skutečně drtivá a nám se postavení ubránit stejně nepodaří, nejspíš by naše ztráty nebyly tak vysoké.“ V tomto případě se ale argumentuje především přerušeným spojením. Telefonní linky byly, i přes veškerou snahu spojařů, skutečně neustále přetrhávány výbuchy německých min. 
Otázkou zůstává, proč bylo tak brzy přerušeno i rádiové spojení…

Foto: Nástup jednotky po bitvě a udělení četných vyznamenání

Rozluštěná depeše

Boje pokračovaly také 9. března. K protiútoku sovětské úderné skupiny od Zmijeva se měl připojit rovněž 1. prapor. Kudličova rota překročila zamrzlou řeku a ve čtvrt na osm večer zahájila protiútok na Sokolovo. Třetí rota se pod velením rotmistra Kvapila měla pokusit o obchvat a vázat tak na sebe část protivníkových sil. 

Zatímco Kudličova rota byla i přes urputné boje odražena, 3. rota na tom byla údajně mnohem lépe. „Měli jsme automatické pušky, nařídil jsem vojákům, aby stříleli zásadně dávkami. O náboje nebyla nouze, byli jsme přednostně zásobováni,“ vyprávěl generál Kvapil. „Měli jsme obrovskou palebnou sílu, Němci si mysleli, že je na křídle snad sto lehkých kulometů. Naprosto zřetelně jsem viděl, jak před námi ze Sokolova houfně prchají. Přesto jsme dostali rozkaz k ústupu.“

Když Němci chystali 11. března protiútok, nedodrželi rádiovou kázeň. Jejich rozkaz k soustředění zachytil radista praporu Kurt Markovič. Výhodou našich vojáků byly jejich velmi dobré jazykové znalosti. Dělostřelectvo pak zaměřilo palbu do míst soustředění jednotek a rozbilo útok před tím, než vůbec začal.

Němci však prorazili na jiném úseku fronty a dobyli Charkov. Vojákům hrozilo obklíčení. Třináctého března přišel rozkaz k ústupu k Severnímu Donci. Čechoslováci se museli probíjet z obklíčení.

U Sokolova padlo zhruba dvacet našich vojáků do zajetí. Dostali se do něj většinou již zranění, často v bezvědomí. Část jich odvezli Němci do protektorátu. Snažili se je využít k propagandistickým účelům. Jedním z nich byl Michal Keďulič. Tomu se nakonec podařilo přežít válku v zajateckém táboře ve Francii. O osudu některých dalších zajatců není nic známo. Není vyloučeno, že se s nimi Němci vypořádali, vzhledem k tomu, že se jednalo o protektorátní občany, jako s vlastizrádci. Ostatně když padl Charkov, postříleli v místní nemocnici všechny naše raněné vojáky.

Ne všichni byli odvážní

Odvaha nebyla a ani nemohla být u Sokolova samozřejmostí. V okamžiku, kdy šlo o život, vyžadovala nesmírnou vnitřní sílu. Jedním z mála lidí, kteří ji v sobě nenašli, byl týlař praporu nadporučík Maxmilián Holzer. V době, kdy vojáci bojovali v přední linii, zůstal v Charkově a z nepochopitelných důvodů prapor vůbec nezásoboval. „Od 8. do 13. března naše rota dostala k jídlu pouze přilbu plnou bonbonů, které jsme dali ženám a 200 cigaret,“ vybavuje se generálu Kvapilovi. „Neměli jsme ani čím krmit koně, dávali jsme jim větývky s jehličím. Jeden z nich nám pošel, a tak jsme ho snědli. Vojáci také našli pytel mouky, který při ústupu ztratili Sověti. Smíchali jsme mouku s vodou jenom tak bez soli a uplácali z toho placky, které jsme pak pekli na ohni. Jenom díky tomu jsme vydrželi. První stravu nám přivezli třináctého večer, když už byl rozkaz k ústupu, a tak ani ta nemohla být vzhledem k nedostatku času rozdána.“

Naši vojáci byli i v dalších dnech ústupových bojů zásobováni velice sporadicky. Nelze se tedy příliš divit jejich hněvu, který se obrátil proti nadporučíku Holzerovi. Prý se bál vydat na čtyřicetikilometrovou cestu do Sokolova, byla totiž neustále bombardována nepřátelským letectvem.

Holzer byl nejdříve v poměrně rychlém procesu odsouzen k trestu smrti. Po jeho odvolání byl tento trest změněn na degradaci a službu v trestní jednotce (další institut, který neznaly naše prvorepublikové řády a Svoboda ho přesto zřídil). Holzer padl v Karpatech. Kulka údajně přišla zezadu.

Uveřejněno s laskavým svolením autora
foto: VÚA-VHA
zdroj: časopis Military revue