Zánik či rozpad starého uherského státu po téměř tisíciletí existence, který nadešel se skončením první světové války, je spojován s trianonskou smlouvou. Ovšem samozřejmě, mírová smlouva, podepsaná 4. června 1920 v paláci Grand Trianon ve francouzské Versailles, už jen víceméně potvrdila situaci, reálnou po zhruba půldruhého předchozího roku. Rozhodující se zde v reálu stalo již období před zahájením pařížské mírové konference v lednu 1919. Tuto situaci zároveň poznamenal dramatický a komplikovaný vývoj.

Když 3. listopadu 1918 uzavřelo Rakousko-Uhersko příměří s blokem Dohody poblíž Padovy, v oblasti italské fronty, již zcela naplno byl v procesu rozpad tohoto impéria. Ten nemíjel ani jeho uherskou část. Uherská strana sama za sebe podepsala příměří, a fakticky uznala svou válečnou porážku, až 13. listopadu 1918 v Bělehradě, k čemuž ji přiměl postup jednotek francouzského generála Felixe Francheta d´Esperey, vrchního vojenského velitele Dohody na Balkáně, na její území. Kromě toho, že příměří zavazovalo budapešťskou vládu k redukci stavu vlastní armády a povolení volného průchodu přes svá území dohodovým vojskům, byla také vytyčena první demarkační linie na jihu. Tak se vytvořil základní předpoklad pro následný postup srbských a rumunských oddílů do uherských oblastí Bačky (Vojvodiny), Banátu a Sedmihradska. Později, v situaci doutnajícího konfliktu mezi Maďarskem a nově vzniklým československým státem, vyzvala opět Francie prostřednictvím plukovníka Ferdinanda Vixe, náčelníka dohodové mise v Budapešti, maďarskou vládu ke stažení svých sil ze Slovenska. K tomu došlo do ledna 1919.

Foto: Tibor Szamuely v době Maďarské republiky rad řeční k tzv. „Leninovým hochům“ (Lenin-fiúk). Právě Szamuely v čele tzv. Rudé gardy, stejně jako příslušníci polovojenské organizace, nazvané na počest ruského bolševického vůdce, patřili k předním strůjcům tzv. rudého teroru za režimu, jenž se měl pod vnějším i vnitřním ozbrojeným tlakem zhroutit jen po něco více než čtyřměsíční existenci, ovšem jemuž se podařilo načas spojit myšlenky světové proletářské revoluce s maďarským nacionalismem a patriotismem. | Wikimedia Commons / Public domain

Jednak zde tedy nastala problematická atmosféra mezi „zbytkovým“ Maďarskem a jeho sousedy, podpořenými vítěznými mocnostmi Dohody, a zejména Francií - ať šlo o Rumunské království, v letech těsně předchozích prakticky vojensky poražené Centrálními mocnostmi, s nimiž také v květnu 1918 uzavřelo separátní mír v Bukurešti, o Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, formující se pod vládou srbských Karadjordjevićů (a teprve později, v roce 1929, oficiálně přejmenované na Jugoslávii), anebo o mladou Československou republiku; a jednak, samotné Maďarsko bylo zachváceno bouřlivými politickými změnami. Už koncem října 1918 tzv. astrová revoluce vedla k nastolení vlády liberálního politika Mihálye Károlyiho. Za oběť událostem přitom padl, jako viněný z rozpoutání války v roce 1914 a zkázy země, i bývalý uherský premiér hrabě István Tisza (mimochodem, v letech 1917/18 se sám účastnil válečných operací se svým regimentem), který byl ve svém budapešťském domě zastřelen vojenskými dezertéry.

Zatímco s abdikací císaře (a uherského krále) Karla I. v listopadu 1918 Uhersko zcela zpřetrhalo vazbu na Rakousko, vláda hraběte M. Károlyiho (od ledna 1919 presidenta Maďarské republiky), tatáž, jež podepsala i zmíněné bělehradské příměří, již neuspěla, s dočasnou výjimkou karpatských Rusínů, s nabídkami autonomie nemaďarským národům Uher. Napjaté a radikalizující se nálady uvnitř země se pokusila tlumit vyhlášením pozemkové reformy. Avšak pod vlivem nového memoranda francouzského plukovníka Vixe z 20. března 1919, které mj. opravňovalo k dalšímu postupu rumunskou armádu, deklaroval Károlyi, snažící se doposud o dobré vztahy s mocnostmi Dohody, prakticky vsadil na národní odpor při předpokladu spojenectví se sovětským Ruskem, a přenechal vládu sociálním demokratům. Tím byla zřízena tzv. vláda lidových komisařů, fakticky komunistická diktatura, otevřeně inspirovaná ideály ruské bolševické revoluce. Jejím reálným šéfem se stal Béla Kun, navrátilec z ruského zajetí (kam padl jako voják rakousko-uherské armády).

Foto: Rumunské vojenské oddíly překračují ke konci července 1919 Tisu v oblasti Velké uherské nížiny, za přítomnosti (v popředí) samotného rumunského krále Ferdinanda I. a královny Marie. Připomeňme, že Rumunsko vstoupilo do první světové války na straně Dohody v srpnu 1916, mj. pod dojmem úspěšné ofenzívy ruského generála Brusilova a za slibu rozsáhlých územních zisků na úkor Rakouska-Uherska, daného mu dohodovými mocnostmi. Při dalším nepříznivém vývoji (porážka a okupace, vrcholící mírem z května 1918), konec světové války se všemi důsledky v listopadu 1918 mu tak vlastně poskytl příležitost k obnovení vlastní války. Jistě se i nabízí, že tažení proti komunistické revoluci v Maďarsku zavdalo rumunské straně příležitost k jisté revanši. | Wikimedia Commons / Public domain    

Byla vyhlášena Republika rad, sovětů (v maďarské verzi Tanácsköztársaság). Revolučně naladěný režim přistoupil takřka okamžitě k rozsáhlému znárodňování a, i při odporu, na jaký jeho praktiky narážely zejména na venkově, k teroru, zčásti vykonávanému  na bázi tzv. stanných soudů. Od konce března 1919 byla z vojenských sil, převzatých od předchozí vlády, a rovněž za přílivu dělníků, utečenců před rumunským vojenským postupem z východních regionů i části demobilizovaných důstojníků, vytvářena Rudá armáda (Vörös Hadsereg). Přibližně v polovině dubna, kdy ofenzívu směrem do Potisí zahájily rumunské jednotky, čítala tato ještě zdaleka nikoliv zcela zorganizovaná síla, pod vrchním velením Vilmose Böhma, zhruba 55 tisíc mužů. Za situace, kdy idea proletářské revoluce splynula s nacionálním a vlasteneckým cítěním, dalších asi 44 tisíc mužů posílilo během několika málo dní její řady s květnovou mobilizací (výzvou proletariátu „do zbraně“).

Při antagonismu dohodových velmocí, s nímž se tento režim shledal, ale při větší shovívavosti, kterou vůči Maďarsku jako takovému prokazovaly Velká Británie a USA, byl počátkem dubna vyslán do Budapešti jako vyjednavač a člen britské mírové mise jihoafrický generál Ian Christian Smuts. Nakonec ale právě i jeho potvrzení o skutečné povaze nového maďarského vedení bylo rozhodující. Cílem především francouzského vedení v čele s premiérem Clemencauem byla likvidace tohoto režimu, i když mu obecněji nebyla přikládána perspektiva dlouhodobější trvanlivosti (a které měla přirozeně následovat instalace režimu, s nímž by byla zahájena mírová jednání), a francouzské vojenské projekty přitom vsadily na prvořadou roli ozbrojených sil sousedních států Maďarska na takovém úkolu. Zároveň se mezi dubnem a květnem zformovala dvě centra organizovaného maďarského odporu proti ultralevicové budapešťské vládě, jedno v rakouské Vídni a jedno v Aradu pod kontrolou francouzských oddílů. Jakkoliv aradské kontrarevoluční vládě hraběte Gyuly Károlyiho přislíbil jistou podporu francouzský generál de Gondrecourt, s nevraživostí se tento orgán setkal ze strany Rumunů. Po rumunském obsazení Aradu přesídlil do Segedína, v jehož oblasti se tehdy rovněž nacházely 2 divize pěchoty a brigáda kavalerie francouzského generála Francheta d´Esperey.

Rumunsko, motivováno i vizí značných územních zisků, projevilo plnou ochotu k tažení proti maďarské komunistické revoluci. Naproti tomu francouzské návrhy účasti na intervenci v podstatě zavrhla jihoslovanská vláda, třebaže se její vojenské síly (až do roku 1921) zdržovaly též v uznané maďarské části pohraničního regionu Baranya. I když v dubnu 1919 rovněž československé jednotky postoupily za vytyčenou hranici do průmyslové oblasti Miškolce a blížily se k uhelnému regionu při Sálgotarjánu (a posléze byly podniknuty též první reálné kroky k připojení Podkarpatské Rusi k ČSR), pražské vedení, včetně presidenta Tomáše Garrigua Masaryka, se odvolávalo na vlastní vnitřní potíže, komplikující případný postup na Budapešť a svržení tamního stávajícího režimu.

Foto: Konkrétní případ tzv. bílého teroru po zhroucení Maďarské republiky rad | Wikimedia Commons / Public domain

Připomenutá dubnová rumunská ofenzíva do Potisí zahrnula okupaci tzv. neutrální zóny, stanovené Dohodou na východě Maďarska, a mj. i města Debrecín. 26. dubna kapitulovala před Rumuny Sikulská divize, složená ze sedmihradských Maďarů, která už předtím čelila jejich postupu, avšak jejíž velitelé vykazovali konzervativnější, protirevoluční tendence již za vlády M. Károlyiho. Příslušníkům jednotky byl Rumuny dovolen návrat domů, ale někteří z nich se připojili k dělnickým dobrovolníkům z Rudé armády za jejími liniemi. I tyto oddíly však ustoupily za pravý břeh Tisy.

Nicméně, při ozbrojeném odporu za účasti místního proletariátu ustoupily od poloviny května československé jednotky od Sálgotarjánu a Miškolce; a za stavu, kdy se mj. vojsko  konsolidující se ČSR jevilo být slabším článkem než rumunská královská armáda, zahájila 30. května maďarská Rudá armáda pod velením plukovníka Auréla Stromfelda ofenzívu na Slovensko. Ta vrazila klín mezi československé a rumunské pozice, ale rychlé obsazení východních a centrálních částí Slovenska, následované vyhlášením tzv. Slovenské republiky rad v Prešově 16. června, zůstalo jejím jen epizodním úspěchem. Pod tlakem a hrozbami velmocí z pařížské mírové konference, a za vyostřené domácí situace, rozhodlo Kunovo vedení o opětném stažení, uskutečněném (a při protestní rezignaci Stromfelda a dalších důstojníků) do první poloviny července. Stejně tak jen částečný a dočasný úspěch měla poté  maďarská protiofenzíva z 20. července, k níž zavdalo podnět setrvávání rumunských vojsk v oblastech, v jejichž případě už bylo jasné, že zůstanou maďarskému státu, a jež na některých úsecích přiměla Rumuny k ústupu.

Situace Maďarské republiky rad se stávala neudržitelnou z hlediska konceptu Leninovy „světové revoluce“. Jí iniciovaný pokus o převrat ve Vídni z poloviny června zcela selhal, a naopak, proti režimu lidových komisařů vystoupilo ozbrojené povstání kadetů budapešťské vojenské akademie. Vzhledem k občanské válce v Rusku a dohodové intervenci do tamních událostí, resp. vývoji v ukrajinských oblastech na jihozápadě ruského impéria, kdy i Rumuni přesunuli 3 divize z maďarského Potisí proti ruským (ukrajinským) bolševikům k Dněstru, režim v Budapešti choval naději na pomoc ze strany sovětské Rudé armády. Takovou alternativu ale zmařila ofenziva ruského „bílého“ generála Antona I. Děnikina 

Pod maďarskou opoziční vládou v Segedíně se zatím od června formovala, a při jisté nepřízni z francouzské strany vůči jejím aktivitám, nová ozbrojená domácí síla, tzv. Národní armáda (Nemzeti Hadsereg). Do jejího čela byl povolán admirál Miklós Horthy, mj. působící v roce 1918 jako poslední vrchní velitel rakousko-uherské válečné flotily na Jadranu, a zdržující se v této době přímo na svém rodném statku v Kenderesi. Do řad této armády, jež vytáhla proti Republice rad, vstupovali i nedávní příslušníci maďarské Rudé armády. Když ale v srpnu Horthy zřídil svůj hlavní stan v Siófoku při Balatonu, o osudu Republiky rad bylo již rozhodnuto vlastně v důsledku rumunské intervence.

Útok Rudé armády v povodí Tisy brzy ztroskotal. Rumunská armáda přešla do protiofenzívy, ve dnech 28.-30. července překročila Tisu a prakticky pronásledovala ustupující Rudou armádu při postupu k Budapešti. 2.srpna vojenské oddíly již zhroucené Republiky rad kapitulovaly, a ještě téhož večera dorazily do maďarské metropole oddíly jedné z rumunských brigád. 4.srpna byla Budapešť obsazena Rumuny zcela. Mezitím už 1.srpna, při poznání, že jedině vláda přijatelná mocnostem Dohody může zachránit zemi před úplnou cizí okupací, vláda Maďarské republiky rad podala demisi. Béla Kun uprchl do Rakouska (a později nalezl útočiště v Sovětském svazu, aby se nakonec, koncem 30.let, stal jednou z obětí stalinského teroru). Tibor Szamuely, hlavní strůjce tzv. rudého teroru v Maďarsku v předchozích měsících, padl do rukou rakouských četníků, a pravděpodobně spáchal sebevraždu.

Foto: Admirál Miklós Horthy, vitéz z Nagybánya (v koňském sedle) před městskou honorací v Budapešti 16. listopadu 1919, kam toho dne vstoupil v čele své Národní armády – a při projevu, v němž městu vytkl příchylnost ke komunismu v uplynulých měsících. Horthyho mocenský nástup znamenal jistou stabilizaci poměrů v Maďarsku, aniž se to samozřejmě týkalo mírových podmínek, uvalených na zemi Dohodou. Autoritativní (a byť na druhou stranu v jistém ohledu přece jen poměrně pluralitní) režim pod jeho kuratelou měl pak v Maďarsku přetrvat až do dob německé okupace v roce 1944. | Wikimedia Commons / Public domain

Nová vláda odborářského předáka Peidla byla po několika dnech, již za přítomnosti rumunských vojáků v Budapešti, svržena, a nahradil ji kabinet Istvána Friedricha. Ten, už v přímém spojení s Horthyho Národní armádou, mj. proklamoval vrchní suverenitu arcivévody Josefa, příslušníka habsbursko-lotrinské dynastie, kterého v roce 1918 jmenoval císař Karel I. svým zástupcem v Uhrách – a což zase bylo na překážku pro uznání ze strany dohodových spojenců. Rumunská vojska zatím postoupila i do některých zadunajských oblastí západně od Budapešti. Jejich přítomnost v zemi charakterizovalo systematické  plenění, jako kořist byl do Rumunska odvážen dobytek, úroda, demontovaná zařízení budapešťských továren... V reakci na rudý teror za Republiky rad, šířil se odvetný tzv. bílý teror. Mezi jeho iniciátory patřil např. plukovník husarů baron Pál Prónay a někteří další důstojníci Národní armády.

Jedno z předních Horthyho úsilí cílilo ke zřízení linie, jež by stanovila limit rumunské okupace v západním Maďarsku - jak na to sám Horthy ve svých „Pamětech“ upozorňoval i v souvislosti s vlastní konverzací s vrchním rumunským velitelem, generálem Gheorgem Mardareskem, poznamenanou jistým napětím. Až v říjnu 1919 vytvořila předpoklad pro postupné stahování rumunské armády z Maďarska mise dohodových mocností, vedená Sirem Georgem Clerkem. Zároveň sílila, přes veškeré výhrady levice a liberálů, mocenská pozice Horthyho Národní armády. Ta nakonec 16. listopadu 1919, nedlouho po odchodu Rumunů z hlavního města, slavnostně vstoupila do Budapešti.

Pod vrchní pozicí admirála Horthyho, od března 1920 regenta ve formálně obnoveném Maďarském království, se začal konsolidovat režim, který přinesl určitou stabilizaci poměrů po revolučním chaosu uplynulého roku. Ani ten však již nedokázal nic změnit na podmínkách, stvrzených pak podpisem trianonské smlouvy, a přinášejících Maďarsku (Uhersku) ztrátu 2/3 území (nepočítaje v to Chorvatsko-Slavonsko) a téměř 60 % tehdejšího obyvatelstva, nevyjímaje z toho značné množství etnických Maďarů.

Každopádně, neklid v Maďarsku už od podzimu 1918 představoval typickou součást dozvuků první světové války, a navíc zde působil vliv událostí v Rusku. Ztráty na životech ve střetech faktické maďarsko-rumunské války let 1918-19 se uvádí do tisíců (a nakonec, víme, že i počet československých padlých v konfliktu s Maďary na Slovensku je uváděn na okolo jednoho tisíce). Počty obětí na životech jak rudého, tak poté bílého teroru jsou odhadovány na mnoho set až tisíce, a mohou kolísat např. s otázkou,  lze-li do nich zahrnout popravy, realizované Rudou armádou na frontě, nebo naopak osoby, zabité rumunskou armádou. Na atmosféře bílého teroru a represí vůči osobám skutečně či domněle spjatým s padlým prosovětským režimem (a kde se navíc hovoří o desetitisících uvězněných v počátcích Horthyho režimu) byl přitom mj. nápadný výrazný antisemitismus, opírající se už i o židovský původ většiny předáků Republiky rad, Kuna (vlastním jménem Kohn) nevyjímaje.

Zjevně i boj proti Republice rad můžeme připomenout s ohledem na proklamativní a materiální podporu horthyovského Maďarska Polsku v roce 1920, v souvislosti s polsko-sovětskou válkou  – a v kontextu, v němž se současně zase projevil problematický vztah Maďarska s Československem. A jak se ukázalo dále, i v realitě nadále nedobrých vztahů se sousedními státy tzv. Malé dohody (ČSR, Rumunsko, Jugoslávie), územní ztráty od roku 1918, podpořené trianonskou smlouvou, zůstávaly v Maďarsku v příštích dvou desetiletích vnímány jako velmi tíživý problém. Ostatně, odrazit se to mělo i při sblížení Maďarska s fašistickou Itálií a později nacistickým Německem, čili mocnostmi, s jejichž pomocí pak byly v letech 1938-41 dopady trianonského míru částečně revidovány – a jakkoliv to samozřejmě zůstalo, vzhledem zase k výsledkům druhé světové války, jen dočasné.

Dodejme, že prvním státem, se kterým pokořené Maďarsko uzavřelo spojeneckou smlouvu, byla však už roku 1923 Turecká republika Kemala Atatürka. Možná příznačné může být, že to bylo zrovna Turecko, které, po svržení osmanské vlády a ve  válce s intervencí dohodových mocností a nakonec zejména s Řeckem, dokázalo jako první revidovat systém, prosazený vítězi první světové války (když mír z Lausanne, jenž roku 1923 ukončil řecko-tureckou válku, velmi výrazně v turecký prospěch pozměnil ustanovení míru ze Sévres, uzavřeného Dohodou v srpnu 1920 ještě s Osmanskou říší) – a tedy systém, jehož byl i trianonský mír charakteristickou součástí.

Zdroj: britannica.com