EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Co lze čekat od Íránu do budoucna

 02. 02. 2020      kategorie: Události      2 komentáře

Nedávné zabití íránského generála Sulejmáního americkou armádou vyvolalo celou řadu komentářů a reakcí – a to prakticky po celém světě. Ale ať už tuto akci budeme hodnotit jakkoliv, je možná příznačné, že reakce na ni jsou převážně nesouhlasné. Lze proto oprávněně pochybovat o tom, zda tento akt něco vyřeší, a zda situaci naopak spíše nezhorší.

Předně – je poněkud složité samu operaci nějak objektivně hodnotit. Jak USA oznámily, k zabití generála Sulejmáního přikročily na základě informací, které jim poskytly jejich tajné služby. Tyto informace samozřejmě nemáme. Hodnotit něco bez plné znalosti všech okolností je samozřejmě velmi ošidné, a některé komentáře jsou proto poněkud naivní. Přesto už jen to, jaké reakce tento útok vyvolal, přináší řadu pochybností, ale i obav. Obavy vyvolává především to, jaký tento akt může mít dopad – a to jak pro region Blízkého východu, tak i pro celý svět.

Na celé operaci je mnoho nejasného, nepochopitelného Předně – USA oznámily, že tento útok byl v podstatě preventivní operací, obranou proti teroristické operaci, kterou měl připravovat Írán a kterou měl plánovat právě generál Sulejmání. USA ale neoznámily, o jakou teroristickou akci se jednalo. Samozřejmě, nebylo by možné o takové operaci uvést všechny informace, USA ale nepřinesly o ní žádný, byť třeba jen dílčí důkaz. Není tedy divu, že se objevují pochyby, zda si USA onu teroristickou akci nevymyslely.

Psali jsme: Ten pocit, když přepadnete McDonald’s, kde obědvá francouzské protiteroristické komando GIGN

Sardar_Qasem_Soleimani-01
Foto: Kuds Kásim Sulejmání | CC BY 4.0

Stejně tak ale lze pochybovat, zda onu teroristickou akci plánoval právě generál Sulejmání, šéf polovojenských jednotek Quds. Je velmi nepravděpodobné, že by člověk tak vysoce postavený plánoval nějakou bojovou operaci. Něco takového v jakýchkoliv ozbrojených složkách přísluší člověku s nižším postavením. Pokud Írán nějakou takovou operaci plánoval, je možné, že o ní Sulejmání věděl. Je ale málo pravděpodobné, že se přímo podílel na jejím plánování, na její přípravě, nemluvě o realizaci jako takové.

Především na základě toho lze pochybovat, zda Sulejmání byl skutečně tou správnou cílovou osobou - a zda nebyl spíše jen jakýmsi zástupným cílem.

Psali jsme: Německo táhne Evropu ekonomicky a nyní ji chce vést i vojensky. Věříte mu?

Zabití Sulejmáního tak lze vnímat jako jakýsi vzkaz USA íránským politickým špičkám, předvedení toho, čeho jsou schopny. Stejně tak lze ale zabití generála Sulejmáního vnímat i jako reakci na nedávné útoky na saúdsko arabská ropná zařízení (které jsou často připisovány právě Íránu a nikoliv jemenským Hútijům).

Něčemu takovému by napovídalo i to, jakým způsobem byl Sulejmání zabit. Onen útok nebyl realizován prostřednictvím bojových letounů, což je přitom oblíbená metoda USA. Sulejmání nebyl zabit ani nějakým komandem speciálních sil, jak se k tomu stalo v případě Usámy bin Ládina. Takováto operace by přitom pro USA nebyl problém vzhledem k tomu, že k zabití Sulejmáního došlo na území Iráku, kde mají USA početné ozbrojené síly. Zabití Sulejmáního bylo provedeno dálkově řízenými drony – tedy stejnými prostředky, jakými Írán uskutečnil údery na saúdsko arabská ropná zařízení. USA tím nejen provedly jakousi pomstu Íránu, ale zároveň jako kdyby Íránu a jeho vrcholným politickým představitelům vzkazovaly: umíme totéž co vy, umíme realizovat stejné, nečekané údery. A ten příští úder může směřovat na kohokoliv z vás.

army.mil-61693-2010-01-19-070155
Foto: Zabití Sulejmáního bylo provedeno dálkově řízenými drony – tedy stejnými prostředky, jakými Írán uskutečnil údery na saúdsko arabská ropná zařízení. | army.mil

Minimálně z části je to pochopitelné. Přesto lze pochybovat, zda to skutečně může fungovat, zda to na íránské vedení zapůsobí tak, jak si prezident Trump a USA přejí. Něco takového je totiž v rozporu s íránskou mentalitou. Lze naopak předpokládat, že zabití Sulejmáního přivede íránské politické elity k ještě větší zatvrzelosti, ale také k mnohem větší aktivitě. Vědomí, že právě oni mohou být příštím cíle, jejich postoje jen zostřuje.

Tomuto ostrému postoji ale přispívá i čím dál vyšší politické sebevědomí Íránu a jeho politických elit. Dnešní téměř stomilionový Írán, disponující rozsáhlým ropným bohatstvím, ale také opírající se o téměř samostatnou autarkickou ekonomiku, je zkrátka někde úplně jinde, než kde byl před čtyřiceti lety, v době nástupu islámské republiky. A samozřejmě, rozsáhlý arzenál balistických raket a poměrně pokročilý jaderný program ono sebevědomí íránských politiků ještě dál umocňuje. 

Důležité je, že tento postoj se netýká jen vlády, ale i běžných lidí, občanské veřejnosti. Tomu naznačují i početné davy, které se zúčastnily smutečních oslav při pohřbu Sulejmáního. Jistě, minimálně z části lze tyto oslavy vnímat jako zmanipulované, patrně ne každý se jich účastnil zcela dobrovolně. Přesto lze konstatovat, že Sulejmání byl v Íránu velice populární postavou. Byl vnímán nejen jako velitel jedné ze složek ozbrojených sil, ale jako spíše jako charismatický politik. Běžní, vlastenecky založení Íránci tak zabití Sulejmáního vnímají jako urážku své vlasti (a státní média je v tomto postoji jen podporují) – a právě proto volají po pomstě. Je poněkud záhadné, že tento faktor zjevně nechápe D. Trump, který přitom vlastenectví tak často zdůrazňuje.

Nechat si líbit takovýto útok, to je zkrátka proti hrdosti, proti cti, na které si hrdí Íránci tolik zakládají. Je však nepravděpodobné, že by v duchu tohoto přístupu Írán učinil nějaké odvetné kroky „čestně“, respektive v duchu čestnosti tak, jak ji chápeme my, příslušníci západní civilizace. To by bylo zcela v rozporu s perskou myšlenkovou tradicí. Spíš lze očekávat něco zcela jiného. Snahu protivníka porazit v nějakém zdánlivě vedlejším zápase, udeřit na jeho slabinu, a pokud možno jej co nejvíce zesměšnit.

Něčemu takovému napovídá i poměr sil. Je nesporným faktem, že USA jsou vojensky mnohem silnější než Írán. Iránské ozbrojené síly jsou sice velice početné, disponují ale převážně zastaralou výzbrojí. Např. pozemní síly dosud používají zcela zastaralé tanky, letectvo se také stále opírá především o letouny získané ještě za doby šáha, tedy více než před 40 lety – a během posledních dvaceti let neprovedlo žádnou akvizici moderního bojového letounu. Rovněž námořnictvo je poměrně slabé, a to i ve srovnání s mnohem menšími arabskými sousedy. A i když íránský zbrojní průmysl každou chvíli představuje nějaký nový bojový systém, jen málokterý z nich se podařilo převést do skutečně sériové výroby. Írán má tedy pro nějaký přímý střet s USA výrazně horší dispozice, a íránské vedení si je toho zjevně dobře vědomo. Zdá se ale, že íránskému vedení něco takového nevadí, protože při svých odvetných operacích půjde spíše jinou cestou – cestou asymetrických, ale promyšlených a rafinovaných úderů.

SafirTank
Foto: Iránské ozbrojené síly jsou sice velice početné, disponují ale převážně zastaralou výzbrojí. (ilustrační foto) | Wikimedia Commons

S asymetrickým bojem má navíc Írán bohaté zkušenosti – a to již od dob íránsko-irácké války. V té íránská armáda stála proti početně slabšímu, ale technicky vyspělejšímu protivníkovi, kterého dodávkami zbraňových systémů podporovaly státy prakticky z celého světa. Přesto Írán v této válce dokázal dosáhnout celé řady úspěchů – a nakonec tuto válku i ustál. Pravda, za cenu početných lidských obětí, a to včetně těch dětských. To ovšem pro íránskou společnost neznamená nic negativního, jak je tomu v západní civilizaci. Naopak – mučednická smrt je zde vnímána jako něco nesmírně ušlechtilého, jako svého druhu pocta.

Lze proto očekávat, že na americké akce Írán odpoví dalšími údery- asymetrickými údery. Ty ale mohou vypadat docela jinak než teroristické činy, jak je dosud známe.

Je totiž zásadní rozdíl mezi tím, když takový úder uskuteční jen nějaký osamělý terorista, pracující na vlastní pěst, a když takový úder realizují ozbrojené síly nějakého státu – jakéhokoliv státu. Onen „ osamělý střelec“ také může dosáhnout značných úspěchů – díky nečekanosti, nevypočitatelnosti svého úderu. Jeho možnosti a tedy i výsledky jsou ale zásadně omezené. Stejně tak omezené možnosti má ale i zdánlivě dobře disponovaná nestátní organizace, jakou je Islámský stát. Něco jiného ovšem je, pokud takovýto útok proveden nějakým státem, nějakou státní organizací - tajnou službou, neoficiálními ozbrojenými složkami atd. Takový úder bývá mnohem lépe organizačně připraven, má lepší technické a materiálové zabezpečení, lepší politické krytí. O to je takový úder účinnější – a nebezpečnější.

Nebezpečí takovýchto nečekaných, asymetrických úderů umocňuje i technický vývoj poslední doby, nástup dálkově řízených strojů, dronů atd. Tyto prostředky jsou často velice malé, skladné, mohou být snadno a nepozorovaně převezeny kamkoliv – na různá strategická, leckdy snadno zranitelná místa. S používáním takovýchto prostředků má navíc Írán bohaté zkušenosti, v jejich vývoji dosáhl mimořádných úspěchů (do jisté míry na úkor vývoje běžných systémů, jako jsou např. bojová letadla). Nemusí proto jít jen o „pouhý“ bombový útok, či útok střelnou zbraní. Ale nemusí ani jít jen o pouhý úder drony! Může jít o mnohem sofistikovanější, kombinovanou operaci. 

Pravděpodobnost takového úderu podtrhuje i to, že jde právě o generála Sulejmáního.Generál Sulejmání byl obrovskou autoritou ani ne tak v armádě jako takové, ale spíše v polovojenských organizacích  - v „jeho“ jednotkách Quds, ale i v spřízněných jednotkách Revolučních gard, jednotkách Pasaderán a Basídž. Tyto ozbrojené složky jsou přitom radikálnější než armáda. Jejich příslušníci se orientují právě na asymetrické údery – víc než armáda, která dosud uvažuje spíše klasicky. A co je důležité, tyto jednotky, všemožně podporované íránským vedením často i na úkor běžné armády, dnes disponují obrovskou údernou silou. Nebude tedy pro ně problém realizovat i poměrně rozsáhlou operaci.

To, že se bude realizovat spíše právě takovýto scénář a nikoliv nějaký standardní válečný konflikt, naznačuje i první odpověď Íránu, útok na americké jednotky umístěné v Iráku. Je možná příznačné, že šlo o operaci poměrně malého rozsahu, přestože by Írán mohl provést úder mnohem rozsáhlejší. Něco takového ale není v souladu s jeho momentálními zájmy, ale ani s jeho tradicí. Pro Írán je lepší jít cestou malých, ale intenzivních úderů, protivníka spíše vyčerpat, než jej vojensky porazit.

Shahed_129_(4)
Foto: Nebezpečí nečekaných, asymetrických úderů umocňuje i technický vývoj poslední doby, nástup dálkově řízených strojů, dronů atd. Tyto prostředky jsou často velice malé, skladné, mohou být snadno a nepozorovaně převezeny kamkoliv – na různá strategická, leckdy snadno zranitelná místa. S používáním takovýchto prostředků má navíc Írán bohaté zkušenosti. (na snímku íránský bezpilotní letoun Shahed 129) | Wikimedia Commons

Lze předpokládat, že tak tomu bude i nadále, a že touto cestou půjdou obě strany. Na nějaký vojenský úder ze strany USA odpoví Írán protiakcí, ta zase vyvolá nějakou protiakci USA. Je proto pravděpodobné, že ono zabití generála Sulejmáního spustí celou řadu menších, ale zato velice krvavých bojových operací. Je ale otázkou, jak dlouho toto mocenské přetlačování bude trvat, co všechno si přitom zažijeme. Co je ale nejhorší, je to, že tyto útoky mohou probíhat prakticky po celém světě.

Irán si totiž v poslední době až poněkud nečekaně získal celou řadu spojenců a přátel. Írán má výrazný vliv v sousedním, kdysi nepřátelském Iráku. Tento vliv v poslední době poněkud oslabil, přesto ale pořád zůstává silný. Ostatně, i to, že generál Sulejmání se pohyboval právě v Iráku (ať již tam dělal cokoliv) také o něčem vypovídá. A rozzuřená reakce iráckého vedení, které nebylo o operaci informováno a které ji vnímá jako narušení irácké suverenity, nám naznačuje, že by v Iráku mohlo dojít k ještě většímu odklonu od orientace na USA, který lze ostatně zde už nějaký čas pozorovat.

Írán ovšem také úzce spolupracuje se Sýrií Bašára Assada, dlouhodobě je jedním z podporovatelů tamního režimu. Irán má vazby na šíity v Jemenu, kteří jsou jednou z hlavních sil v tamní, nepřehledné občanské válce. Stejně tak má Írán spojence v Libanonu či Palestině. Írán má ale vliv i v sousedním, tradičně spřízněném Afghánistánu, ve kterém americká armáda bojuje již dvacet let. Potenciálních spolupracovníků, ale i cílů pro nějaký úder je tu tedy víc než dost.

Samozřejmě, je nepravděpodobné, že by se nějaký z těchto států otevřeně postavil na stranu Íránu. To ale není potřebné. Důležité je, už jen to, že tyto státy s Íránem spolupracují. Mohou jeho jednotkám napomoci při plánování bojové operace, mohou jim dodávat cenné informace. Mohou Írán podpořit i politicky, na půdě OSN. Takových možností má i malý a chudý stát víc než dost, víc než nějaký zdánlivě velký a silný, ale mnohem víc sledovaný stát.

Možná ještě důležitější je to, že v těchto státech má Írán celou řadu sympatizantů i mezi běžným obyvatelstvem. Právě tito lidé se mohou snadno radikalizovat, mohou přejít k násilným ozbrojeným útokům – ve prospěch Íránu. A například ve válkou rozvráceném Jemenu se takových radikálnějších jedinců najde celá řada, zvláště je-li taková radikalizace podpořena financemi, kterých má Írán pro takové účely až překvapivě dost.

Je proto možná příznačné, že americký útok kritizovaly i konzervativní monarchie Perského zálivu – Emiráty, Omán atd. Tedy státy, které jsou historicky spíše protivníky Íránu, a které se orientují na USA. Je zjevné, co k takovému postoji tyto státy vedlo. Je to především obava z další destabilizace regionu – a především z nějaké odvety ze strany Íránu, která by nejspíš směřovala právě proti nim. Je totiž pravděpodobné, že případný íránský útok bude směřovat nikoliv prvoplánově proti USA (k nějakému opakování úderu podobnému 11. září 2001 nejspíš nedojde), ale spíše proti nějakému jejich spojenci. Při takovém útoku sice pravděpodobně zahynou i američtí občané, mnohem víc obětí ale bude spíše mezi občany těchto zemí. A to si tyto země pochopitelně nepřejí.

Důležité je, že situace v Perském zálivu je mnohem horší, než např. před pouhými deseti lety. Nedávný rozkol mezi Katarem (na jehož stranu se navíc postavilo Turecko) a ostatními arabskými státy způsobil, že arabské státy nejsou již tak jednotné, jak tomu bývalo. To ovšem situaci dál zhoršuje - a  hraje do karet právě Íránu.

Co je ale možná poněkud překvapivé, je to, že nejde jen o oblast Perského zálivu. Irán si v posledních letech dokázal získat vliv i v celé řadě afrických zemí – například v Súdánu, Eritreji, ale třeba i vzdáleném Zimbabwe (především za éry R. Mugabeho). Tyto státy jsou sice poměrně malé a chudé, jako základna pro nějaký teroristický útok jsou ale přímo ideální. Írán si ale dokázal najít vazby i v daleké jihoamerické Venezuele, se kterou jej pojí – právě nesouhlas s politikou USA. Írán se tak poněkud nenápadně stal mocností, která již překročila úzký regionální rámec, a jejíž politika tak může mít skutečně globální dopad.

Na první pohled by se mohlo zdát, že celé toto dění je pro nás příliš vzdálené, a že se nás to ani nijak netýká. Opak je pravdou, v dnešním globalizovaném světě vzdálenost nehraje moc velkou roli.

Stačí se třeba jen podívat na ceny u benzínových pump. Zhoršení situace v Perském zálivu se už projevilo poměrně výrazným zvýšením cen ropy. Jsme přitom zjevně jen na začátku oné mocenské, ale i vojenské přetahované mezi USA a Íránem; tato hra se navíc může hodně protáhnout. Je proto otázkou, kam až se ceny ropy mohou dostat, a jak moc to ovlivní naši ekonomiku. 

Nejde ale jen o tento ekonomický faktor. Jde o mnohem víc. Stačí se ostatně podívat na některé komentáře, které se objevily v České republice na různých internetových fórech atd. Některé z nich jsou nápadně podobné heslům, která vyvolávají davy v ulicích Teheránu. Hlasy, které nejenže jsou kritické vůči USA, ale které míří daleko za běžnou kritiku. Jistě, mnohé z těchto komentářů lze označit za pouhý politický exhibicionismus a podobně, to ale jejich význam nijak nesnižuje. Tyto hlasy navíc nejsou ojedinělé, pro určitou část spektra české populace (příznivci extremistických stran atd.) jsou naopak tyto názory typické. Co je možná ještě horší, tyto názory se v českém mediálním prostoru objevují dlouhodobě, není to tedy jen nějaká momentální reakce na zabití Sulejmáního! Ta tyto jevy jen umocnila. Je proto otázkou, zda tyto hlasy nemohou přerůst i v otevřený teroristický čin – zvláště pokud takovému člověku (či organizaci) někdo vhodně pomůže. Zdánlivě vzdálené zabití íránského generála Sulejmáního tak může mít přímý, a to velice tvrdý dopad i na Českou republiku a její občany. Bohužel.

 Autor: David Khol

CENOVÉ BOMBY (925)

Komentáře

Jura

03. 02. 2020

Proč stejné problémy jako má po celém světě USA nemá třeba Kanada nebo Mexiko?

liberal shark

03. 02. 2020

USA se chovají přesně tak, jak před několika lety oficiálně deklarovaly ve své doktríně o snížení předvídatelnosti. Celá desetiletí porušovali nepřátelé USA a Západu všechna pravidla, smlouvy a konvence, a hřešili na to, že je USA budou trvale dodržovat. Teď dostali jasný vzkaz - klidně odpráskneme vaše vrcholné představitele, kteří stojí za exportem terorismu. Opravdu nechápu ten hraný údiv na všech stranách.

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací