Na odborném serveru War on the Rocks nedávno vyšel obsáhlý článek od Erika Kramera a Paula Schneidera, kteří před ruskou invazí na Ukrajinu v zemi působili jako vojenští instruktoři. Článek je velice zajímavý, a tak ho pro kontinuitu psaného textu uvádím v první osobě, tak jako ho Kramer s Schneiderem původně napsali. Některé části textu pak doplňuji o své úvahy.

Naši instruktoři cvičili ukrajinskou národní gardu poblíž moldavských hranic. Když jsme dorazili na střelnici, ukrajinská jednotka už byla na střelnici a házela ruční granáty na otevřeném poli necelých 200 metrů od nás, po odhození granátu jen zalehli a sledovali, jak explodují bez jakéhokoli krytu. Když jsme oslovili odpovědnou osobu, řekl, abychom si nedělali starosti; byl to ukrajinský mariňák, který přežil Mariupol. Statečnost a elán ukrajinských ozbrojených sil zpochybnit nemůžeme, ale tento příklad je malým ukazatelem problémů, které sužují výcvik ukrajinských ozbrojených sil – nedostatek zakořeněného porozumění tomu, jak vést jednotný a konzistentní výcvik.

Foto: Příslušníci ukrajinské speciální jednotky Alpha | Wikimedia Commons / Public domain

Na základě našeho devítiměsíčního výcviku se všemi zbraněmi ukrajinských ozbrojených sil, včetně pozemních sil (armády), jednotek pohraniční stráže, národní gardy, námořní pěchoty, sil pro speciální operace a sil teritoriální obrany, jsme pozorovali řadu společných trendů. Nedostatečné znalosti velitelů misí, neefektivní výcvik, nedostatečný výcvik kombinovaných operací, nepříliš dobrá logistika a nesprávné použití speciálních sil. 

Jak může Ukrajina tyto neduhy odstranit? Odpovědí je jednotný kombinovaný výcvik se zaměřením na velení misí od úrovně brigády dolů. Mohou na to využít programu Train-the-Trainer, kdy západní vojenští instruktoři vycvičí ukrajinské instruktory ve vedení kombinovaných operací a využívat výhod, které poskytuje příliv pokročilého západního vojenského vybavení. Pojďme se podívat na jednotlivé aspekty.

Nedostatečné velení misí

Podle našich zkušeností ukrajinské ozbrojené síly v mnoha jednotkách a štábech neprosazují osobní iniciativu a nepodporují vzájemnou důvěru. Vojenští experti Michael Kofman a Rob Lee v podcastu Russia Contingency nedávno zmínili, že prvky velení ukrajinských sil stále mají zažitou nepružnou sovětskou mentalitu, která drží většinu rozhodování na vyšších úrovních. Od brigády níže po poté vypadá, že se velitelé bojí udělat chybu a tak rozhodování nechávají na vyšším velení. Během našich školení s polními důstojníky se nás často ptají, jaký je následek za selhání během misí nebo za špatná rozhodnutí. V každém kroku plánování operací se nás také opakovaně ptají: „Kdo smí učinit toto rozhodnutí?“ Jsou překvapeni, že v americké armádě mají kapitáni (velí rotě o cca 1500 mužích) pravomoc činit rozhodnutí nebo vydávat rozkazy jménem velitele praporu. 

Během cvičení jsme opakovaně pozorovali, že plánovací proces ukrajinské armády vyžaduje samostatné rozkazy pro každou fázi operace. Kvůli tomu jednotky nemají připraveny pohotovostní plány pro změnu situace, například jednotka v obraně nemá připraveny plány k případnému protiútoku, pokud si to situace vyžádá. Jednotka tak musí čekat na nový rozkaz shora. Co jsme však pozorovali, je, že v celém důstojnickém sboru ukrajinské armády dochází k výrazným změnám. Mladší důstojníci si uvědomují, že se musí zbavit zkostnatělé a nepružné sovětské mentality velení, ale nadále čelí odporu starších důstojníků, kteří mají zažitou sovětskou doktrínu a centralizované plánování. 

Během výcviku všech složek ukrajinských ozbrojených sil jsme neustále viděli nedostatek zkušeného poddůstojnického sboru. Ve Spojených státech trvá výcvik plnohodnotného nižšího poddůstojníka roky. Vyšší poddůstojníci na úrovni čety pak musejí mít minimálně desetiletou praxi. 

V americké armádě je vedením čety pověřen poručík, ovšem za bojovou připravenost a bojovou hodnotu zodpovídá seržant. V ukrajinské armádě je ovšem za vedení bojových operací, výcvik a bojeschopnost zodpovědný přímo poručík. Na Ukrajině tedy chybí kvalitní a efektivní poddůstojnický sbor, který je pro vedení operací nesmírně důležitý.

Doplnění autora: Tento systém je nicméně implikován i v ruské armádě, kde figuruje tzv. Doktrína strachu, kdy mají nižší důstojníci a poddůstojníci zakázáno vyvíjet jakoukoliv operační iniciativu a pouze postupovat podle daných rozkazů. Za vlastní iniciativu, byť by vedla k úspěšnému zakončení mise, následují tresty za neuposlechnutí rozkazu. To je vidět hlavně na ruském dělostřelectvu, které se ukázalo jako velice neefektivní v ničení ukrajinského dělostřelectva. To totiž vsadilo na taktiku Shoot-and-scoot, tedy na rychlý sled výstřelů a okamžitý přesun na jinou pozici. Ruští dělostřelci sice obdrží od průzkumných dronů koordináty ukrajinského dělostřeleckého systému, ovšem než přijde rozkaz k zahájení palby, ukrajinský systém je již na jiné pozici, ruští dělostřelci poté nemohou upravit koordináty na novou pozici, jelikož k tomu nedostali rozkaz a tak jsou nuceni vést palbu do míst, kde již vědí, že nic není. 

Nedostatečný výcvik 

Současná filozofie výcviku ukrajinských ozbrojených sil vychází ze starého sovětského modelu a to především na úrovni praporu. Během několika vojenských cvičení jsme byli svědky toho, že poddůstojníci a velitelé rot pouze distribuovali rozkazy z vyšších míst mezi vojáky a neprojevovali žádnou iniciativu. Nicméně tento hendikep se pomalu vytrácí, mladší poddůstojníci a důstojníci jsou otevřenější západnímu vojenskému myšlení, zatímco starší generace neustále zůstává věrná sovětské filozofii. Navzdory těmto tendencím jsme ještě neviděli žádný skutečný výcvik kombinovaných operací, který by zahrnoval spolupráci pěchoty, dělostřelectva a obrněných jednotek. Synchronizace všech těchto různých prvků k dosažení maximálního vojenského úspěchu je ovšem velice důležitá a vyžaduje opakovaná školení a cvičení, které pomůže vyhodnotit předchozí chyby a použit se z nich. 

Kritickou výzvou pro Ukrajinou bude sjednocení a kooperace svých jednotek. Každá zbraň totiž  svá vlastní výcviková střediska, štáby, akademie a výcvikové režimy. Jen velice zídka si instruktoři od různých zbraní vyměňují informace a skutečnosti, nebo například jednotky teritoriální obrany cvičí společně s jednotkami armády. Požádali jsme přímo naše ukrajinské instruktory, zda bychom mohli provést společné cvičení s regulérní armádou, ovšem odpověď byla zamítavá. Tento systém je extrémně neefektivní. Každá zbraň má odlišný výcvik i doktrínu vedení boje. Ve skutečném boji ovšem velmi často společně bojují vojáci teritoriální obrany, národní gardy, námořní pěchoty i armády, ovšem každá podle vlastních postupů, což je ve finále velice neefektivní. 

Výcvik nicméně probíhá i mimo území Ukrajiny v zemích NATO, kde se výcvik tvoří převážně kolem činnosti čet a rot, tedy i rozhodování poddůstojníků a polních velitelů. Kromě toho probíhá i výcvik na západní techniku, jako jsou například raketomety HIMARS, či tanky západní provenience. Nevýhodou je, že tito vojáci na několik týdnů, nebo dokonce měsíců chybí na frontě, ovšem po svém návratu jsou cennou posilou. Ukrajinští vojáci podle standardů NATO byli převážně nasazeni například během úspěšné osvobozovací operace v Charkovské oblasti, která vedla k osvobození velkého území, zkrácení fronty a faktickému vyřazení ruské elitní jednotky 1. Gardové tankové armády, která byla vycvičena speciálně pro vedení bojových operací proti vojákům NATO.  

Nedostatečné kapacity pro kombinované operace

Zásadní výzvou pro ukrajinské ozbrojené síly je, že důsledně neprovádějí kombinované vojenské operace. Nedostatek synchronizovaných operací má za následek větší ztráty na životech a vybavení a také větší míru neúspěšných operací. Na základě našich diskusí s ukrajinskými veliteli rot a instruktory, kteří mají zkušenosti s frontovým bojem, se tanky používají spíše jako mobilní dělostřelectvo a ne v kombinovaných operacích s pěchotou, kde obrněnec vstupuje do akce těsně před zapojením pěchoty. Na vlastní oči jsme viděli silně opotřebované hlavně tanků i dělostřelectva, kteé neustále pálilo na maximální vzdálenost a byly nadměrně přetěžovány. Obrněnce a pěchota mají fungovat v symbióze, ovšem k tomu nedochází. Ve výsledku tak pěchota bojuje bez přímé podpory tanků, které jim poskytují krytí. Podobné to je i s dělostřelectvem, které pálí, ze strachu o vlastní ztráty, vždy na maximální vzdálenost. Tím klesá přesnost a v případě posunu fronty se dělostřelectvo musí přesunout a znovu zaměřit, což trvá zbytečně dlouho. 

Většina vojenských operací tak není plánována ve společném sledu. Pěchotní operace se například plánují odděleně od operací dělostřelectva a v podstatě neexistuje propojení těchto dvou útočících celků, které se poté operují nezávisle na sobě, což snižuje efektivitu. 

Tyto problémy jsou umocněny nespolehlivou komunikací mezi jednotkami a vyšším vedením. Ukrajinské jednotky totiž většinou disponují starou technologií, která je náchylná k nepřátelskému rušení. Díky tomu všemu jsou útočné operace kusé a nesouvislé a tím i méně efektivní.  Společná komunikace 

Doplnění autora: Vedení kombinovaných operací je pro NATO stěžejní a věnuje se mu během cvičení značná pozornost. Nejde tedy jen o kooperaci jednotek různých států, ale také o společné vedení operací různých zbraní, jako je letecká podpora bojující pěchotě, dělostřelecká podpora apod. Kombinované operace totiž nutí protivníka k většímu přemýšlení, jelikož ví, že útok nebude veden jen pomocí dělostřelecké přehrady a následného útoku pěchoty, ale půjde o dělostřelecký přepad v součinnosti pěchoty a tanků, kvůli čemuž musí pozice posílit o zvýšený počet protitankových prostředků a vybudování velké sítě bunkrů proti dělostřelecké a minometné palbě. Díky tomu budou obránci zaměstnáni a klesne jim tak bojová připravenost, jelikož vojáci budou unaveni a vystresováni z kombinovaného útoku. Co se týče komunikace, NATO využívá architekturu Link 16, která propojuje všechny bojové svazky a umožňuje snadnou komunikaci mezi jednotlivými zbraněmi za účelem co nejvyšší efektivity. 

Logistika, údržba a logistická podpora

Západní pomoc byla pro obranu Ukrajiny zásadní. Různorodost techniky, které Ukrajina nyní používá, však vedla k významným problémům v oblasti logistiky a údržby. Distribuce munice a a techniky není zcela ideální, některé kusy techniky, které jsou na Ukrajinu čerstvě dodány jsou z části kanibalizované na náhradní díly pro techniku, která již slouží na frontě. To se stává většinou u dodávek techniky sovětské provenience , pokud například na Ukrajinu přijede nemodernizovaný tank T-72, je pravděpodobné, že bude rozebrán na náhradní díly pro modernizované kusy, které již slouží na frontě. Prapory a brigády také většinou nemají svá opravárenská střediska, takže oprava probíhá většinou na frontě, kvůli tomu neexistuje žádný pohotovostní sklad náhradních dílů, který by mechanikům urychlil opravu . Mechanici tak musí vyslat požadavek do centrálních skladů, odkud jim pak díly odešlou, to ovšem může trvat i několik dní a záleží také na tom, zda je daný díl k dispozici. 

Tento postoj k údržbě se promítá do toho, jak je technika na frontě používána. Většinou se drží v bezpečné vzdálenosti, aby se zabránilo zničení, či poškození. Proto je dělostřelectvo vždy na svém maximálním dostřelu a tanky jsou používány většinou z bezpečné vzdálenosti jako prostředky palebné podpory. Bojová vozidla a transportéry, taktéž mnohdy dopraví výsadek do oblasti bojů a pokud na ně bude vedena palba, urychleně se stáhnou, aby se předešlo poškození stroje. 

Pro nadcházející ukrajinskou ofenzívu bude zásadní, aby se velení přehnaně nebálo o svou techniku. Konec konců, je to technika stvořena k vedení bojů. Při útočných operacích obvykle útočník ztrácí více tanků, vozidel a dělostřelectva než obránce. Bude to vyžadovat změnu mentality. Změna bude vyžadovat systémovou změnu. 

Doplnění autora: Ukrajina ovšem není jediná, kdo tímto problémem trpí. Stejný problém má i Rusko. Rusové mají o to větší problém, že údržbu a opravu techniky zajišťují výhradně jejich výrobci. Pokud je například v boji poškozen ruský tank T-72B3M, musí být naložen na vlak a odeslán k výrobci Uralvagonzavod do Nižného Tagilu v centrální části Ruska. Technika je tak vyřazena z boje i na několik měsíců a na frontě musí být nahrazena znovu aktivovanými a dlouho uloženými tanky nesrovnatelně nižší bojové hodnoty, jakou jsou například tanky T-62, nebo muzejní T-54 či T-55, které Rusko začalo v posledních týdnech hojně nasazovat na frontě. 

Nesprávné nasazení speciálních sil

Ukrajinské speciální operační síly (SBU) se liší svými schopnostmi, výcvikem a specializacemi. Bohužel, mnozí jsou nasazeni jako konvenční pěchota. To neguje dovednosti, které dělají tyto jednotky specializovanými. Vzhledem k vysoce intenzivním bojovým operacím jsou jednotky speciálních sil často umísťovány do zákopů a nejsou jim přidělovány  mise určené pro speciální síly, jako je například provádění operací za frontovou linií, přepady, či průzkum. To vede sice k výraznému posílení úseku frontové linie, ovšem za následek vysokých ztrát operativců. Jednotky speciálních sil sice procházejí náročnějším a lepším výcvikem, naopak ovšem mají jen limitované prostředky palebné podpory, sestávající se většinou jen z lehkých minometů či lehce pancéřovaných vozidel. Kvůli náročnému a dlouhému výcviku je doplnění jednotek speciálních sil výrazně náročnější, než u konvenčních jednotek.

Doplnění autora: Stejné nasazení speciálních a elitních sil nicméně provozuje i Rusko. Elitní jednotky Specnaz a výsadkářů jsou nasazovány do předních linií kvůli malé spolehlivosti ruské konvenční armády. Díky tomu se daří Rusům na některých úsecích fronty postupovat, ovšem za cenu obrovských ztrát. To se týče hlavně ruských výsadkářů, kteří byli ve frontových bojích z drtivé většiny eliminováni, proto například na přehlídce ke Dni vítězství na Rudém náměstí v Moskvě letos v průvodu výsadkáři vůbec zastoupeni nebyli, stejně jako regulérní armáda. Většinu průvodu tak tvořili vysokoškoláci, kteří mají s ruskou armádou již podepsaný kontrakt a příslušníci nebojových jednotek.
Přemíra nasazení speciálních jednotek není pouze doménou ruské invaze na Ukrajinu. K neúměrnému nasazení speciálních sil se uchyloval i Afghánistán, během svého boje proti Tálibánu, jelikož byly regulérní jednotky Afghánské národní armády málo spolehlivé. 

Závěrem 

Ukrajina vedla doposud převážně obrannou válku a bude přecházet k útoku. Poměr útočníků k obráncům by tak měl být ideálně 3 ku 1 (6 ku 1 v městském boji). Ukrajince čeká v budoucnu překročení Dněpru a bitvy ve velkých městech. Tyto operace jsou co se týče naplánování velmi náročné, stejně tak jsou náročné na počet vojáků a techniky a vyžadují úzkou spolupráci mezi všemi zapojenými zbraněmi a jednotkami. Ukrajinské ozbrojené síly si vedly obdivuhodně, avša svůj výcvik a operace musí přeorientovat na kombinované operace a zaměřit se spíše na noční operace. Ruská armáda má v současnosti na své straně velké množství lidí, ale hlavně čas.  

Historie opakovaně ukázala, jak dobře vycvičená a správně vedená malá armáda může porazit výrazně větší armádu. Náročnou částí je změna mentality vyšších vůdců, kteří strávili desítky let v sovětském systému velení, na flexibilní filozofii vedení operací, která umožňuje flexibilitu a iniciativu s vědomím, že operace nepovede ke katastrofě, ale spíše k vítězství na bojišti.

Zdroj: War on the Rocks