Dnes bych rád napsal o Erichu von Mansteinovi, což byl dle mého názoru nejlepší generál 20. století, o kterém si myslím, že byl mnohem lepší než Žukov nebo Patton. Ano, vím, že bojoval za Němce a byl odsouzen za válečné zločiny, ale já se chci v tomto článku od tohoto odprosit a řešit jen jeho taktické umění.

Foto: Erich von Manstein | Bundesarchiv, Bild 183-H01758 / CC-BY-SA 3.0

Manstein byl jedním z nejlepších taktiků 2. světové války, který, když vznikla potřeba, rozvíjel své triky, a získával vítězství za vítězstvím navzdory přesile, které téměř vždy čelil. Měl mimořádnou schopnost myslet na všech vojenských operačních úrovních od štábu až po bojiště a jeho schopnost koordinovat více složek, které tvořily jeho strategie, od použití mechanizované pěchoty přes koordinované dělostřelectvo až po použití blízké taktické letecké podpory, byla bezkonkurenční. Byl velkým zastáncem bleskové války a snažil se maximalizovat strategii do všech možných stupňů. Manstein byl mezi německými generály jedinečný a přes jeho pruskou výchovu byl více podobný Lokimu než Thorovi. Němečtí generálové vždy upřednostňovali přímý postup. Clausewitz ilustroval toto myšlení tvrzením, že nejlepší plán je jednoduchý, nejlepší bitva je tvrdá bitva. Manstein to odmítl a podobně jako mistr juda se Manstein snažil proti nim využít síly svých nepřátel. Byl mistrem v tom, jak přimět nepřítele, aby udělal to, co po něm chtěl, aby mu hrál přímo do rukou.

Psali jsme:Vikinská štítová hradba - důmyslná taktika nebo nesmrtelný mýtus?

Jeho první mistrovské dílo byla porážka Francie v roce 1940, která padla za šest týdnů. Když Francie a Británie nacistickému Německu po invazi do Polska vyhlásily válku, byli Němci na strategické úrovni chyceni do sítě. Hitler prohrál sázky, protože počítal s tím, že Francouzi a Britové přehlédnou přepadení Polska stejně jako Československo a podle jeho vlastního harmonogramu byla válka s Francií naplánována až na rok 1944/45. Německé vrchní velení Oberkommando der Wehrmacht (OKW) nemělo žádný proveditelný plán, jak porazit Francii ani Británii a jak určitě víte, v roce 1940 bylo Německo na strategické a ekonomické úrovni oproti Francii slabší než v roce 1914. Němci měli méně moderních tanků, méně moderních letadel ( pokud počítáme i RAF ) a méně divizí než v roce 1914. Také měli v cestě Maginotovu linii, se kterou se museli nějak vypořádat, pokud chtěli zahájit ofenzívu přímo na Francii, aniž by procházeli nížinou, kde se Britové již rozmístili. Nejlepší, co mohla OKW navrhnout, bylo přehrání Schlieffenova plánu z roku 1914, což nebyla žádná sláva. Generálové sice tvrdili, že se všemi jejich divizemi na Západě by tentokrát měli být schopni prorazit anglo-francouzské armády v Nízkých zemích a postupovat na Paříž, ale jen málokdo z nich tomuto odhadu důvěřoval. Tento plán byl přinejmenším nenápaditý a ignoroval všechny lekce, které se Němci v Polsku naučili. Myšlenka v Blitzkriegu byla zasáhnout nepřítele tam, kde to nečekal a Schlieffenův plán by byl přesný opak. Anglo-Francouzi očekávali německý tlak přes Nízké země, toto byla bitva, kterou předpokládali a plánovali v posledních dvou desetiletích. Spojenci vlastně doufali, že Němci budou takoví hlupáci a půjdou horem.

Pak přišel Manstein. Manstein prohlédl skutečnou hodnotu Schlieffenova plánu, a tou hodnotou byl podvod. Pokud to Spojenci čekali, tak ať věří, že mají pravdu. A jakmile budou na háku, usekneme jim hlavu. Malým zázrakem se Mansteinovi podařilo dostat tento plán, něco, co OKW ignorovalo, na Hitlerův stůl. Velký hazardér Hitler se do této myšlenky zamiloval a okamžitě pochopil, že je to mnohem lepší alternativa k tomu, co navrhovalo OKW.

Mansteinův plán lze nejlépe popsat jako rybaření. Poslal skupinu armád B, většinou pěchotu, do útoku přesně podle Schlieffenova plánu přes severní Belgii. Tohle byla návnada. Konfirmační zaujatost pak přichází na řadu a spojenci spolknou háček s návnadou, vlascem a závažím. Francouzsko-britské elitní divize se stěhují do Belgie a připravují se na opakování roku 1914. Až na to, že už nebyl rok 1914. Na jihu, na šíji spojeneckých armád, Manstein zahájil úder srpem, přičemž srp představovala skupina armád A, většinou tanky. Tato síla se protlačila Ardenským lesem a usekla hlavu spojeneckým armádám a uvěznila je v Belgii. Britové byli zatlačeni do moře u Dunkerque a Francouzi se většinou vzdali. Byl učiněn pokus o odpor podél řeky Loiry, ale Francouzům bylo brzy zřejmé, že další odpor byl marný a jejich vůle bojovat zmizela. Pád Francie v roce 1940 potvrdil jeho pověst stratéga, jeho vítězství bylo totální, kromě slavné evakuace u Dunkerque, ale Dunkerque zpackal Hitler a ne on.

Foto: Manstein s Adolfem Hitlerem na východní frontě, 1943 | Bundesarchiv, Bild 146-1995-041-23A / CC-BY-SA 3.0

Psali jsme:Rytíři pouště: Mýtus o německém Afrika Korpsu

Se zahájením operace Barbarossa, kdy Němci napadli své bývalé spojence Sověty, se Von Manstein znovu osvědčil, když dostal velení 56. tankového sboru, se kterým za pouhé tři dny zahnal rudé o 180 km z jejich výchozí pozice, čímž daleko předčil kteréhokoli jiného velitele tanků. Manstein byl po smrti generála Eugena von Schoberta pověřen vedením 11. armády, se kterou cestoval na Krym, kde měl za úkol otevřít konzervu na jednom z nejcennějších statků Sovětského svazu, v Sevastopolu. Sevastopol byl tvrdý oříšek a Němci se u něj do té doby silně zapotili. Nejen, že ho mohla zásobovat a posilovat z moře černomořská flotila, Sevastopol byl také obklopen rozsáhlou řadou bunkrů, tunelů, příkopů a hradeb silných mnoho metrů. Anglo-francouzsko-osmanské síly strávily téměř celou krymskou válku dobýváním jeho hradeb a Spojenci tam tehdy těžce vykrváceli. Manstein přijel v září 1941, a převzal velení 11. armády a věci se daly do pohybu. Nejdříve nařídil pozemní útok na opevnění, ale i když udělal značný pokrok, brzy útok zastavil, protože Sověti bojovali jako lvi a Němci začali trpět nepřijatelnými ztrátami. Sověti, kteří ovládali Černé moře, se pokusili o protitah a na Krymském poloostrově vylodili obrovskou armádu, která měla Mansteinovu armádu obejít a vzít jí do kleští. Jenže generál Kozlov a hloupý armádní komisař Mechlis se nemohli strohému Prusovi zdaleka rovna a Manstein provedl další ze svých slavných manévrů s návnadou a sekáním, díky kterému mnohem větší sovětskou armádu obklíčil a za cenu 8000 mužů si vynutil kapitulaci 170 000 lidí. Poté Manstein obrátil svou pozornost k samotnému pevnostnímu městu. Do 30 km od sevastopolských hradeb byly postaveny speciální železnice, aby tam bylo možné přivést supertěžkou houfnici Doru 800 mm, dva supertěžké minomety Karl-Gerät přezdívané „Thor“ a „Odin“ a k tomu celou Luftflotte 4. Dora, Thor, Odin a německá letadla zdi pevnosti zdevastovaly a zanechaly její obránce v naprostém šoku a úžasu. Pak Manstein zasáhl obránce tam, kde to nejméně čekali, z moře. Malé obojživelné přistání uvrhlo obránce do paniky, což umožnilo masívnímu pozemnímu útoku 4. července 1942 konečně dobýt pevnost.

Manstein v jižním Rusku ještě zdaleka neskončil. Jen pár set kilometrů na východ se odehrávala bitva Stalingradu, kde byl Manstein pověřen nemožným úkolem, zachránit německou 6. armádu před zničením. Jak víme, tak přes veškerou snahu se Mansteinovi 300 000 mužů 6. armády uvězněných ve Stalingradu zachránit nepodařilo, protože hloupost Hitlera spojená se silou a nevyčerpatelnými zdroji Rudé armády to znemožnila. Když byla 6. armáda pryč, musel Manstein čelil útoku zhruba poloviny celé Rudé armády, které velel mazaný Žukov. Sověti ucítili ve vodě krev a usilovali o úplné zničení všech německých sil na Ukrajině. I při započtení zbytků italské, rumunské a maďarské armády, jejichž kvality byly mizerné, Manstein stále čelil převaze 5 ku 1 v mužích a více než 10 ku 1 v tancích. Navíc byly jeho síly naprosto demoralizované, nedostatečně zásobené, a jisté svou porážkou.

Naštěstí pro Němce Manstein nikdy neztrácel chladnou hlavu, neztratil ji ani tehdy a tento geniální čaroděj začal kouzlit. V tom, co později vylíčil jako svou nejlepší hodinu, Manstein dělal judo se sovětským Goliášem, porazil obra pomocí jeho vlastní síly proti němu. Manstein nejdříve provedl malé taktické stažení, aby vtáhl sovětské obrněné hroty kopí dovnitř, nadměrně je roztáhl a pak je svými elitními tankovými divizemi Waffen SS, které měl nyní k dispozici, rozřezal a rozsekal na kostičky. Žukovovy sny o totálním německém kolapsu se rozplynuly během několika týdnů a Sověti utrpěli otřesné ztráty, zejména na tancích. Bylo to tak geniální a přitom prosté, že Žukov později přiznal, že čelil neporazitelnému mitru. Němci znovu získali iniciativu a prostřednictvím krvavých bojů z ulice na ulici, se podařilo se jim dobýt zpět strategické město Charkov, kde esesáci provedli obrovské masakry na zraněných rudoarmějcích. Toto vítězství v tom, co se stalo známým jako třetí bitva u Charkova, upevnilo Mansteinovu pověst jako divotvorce. Bohužel pro Německo a naštěstí pro svět, Hitler nehodlal dopustit, aby Manstein za něj vyhrál válku.

Úspěch této bitvy u Charkova vedl přímo k přípravě největší pozemní bitvy na Zemi, bitvy u Kurska. Jak víte, v důsledku třetí bitvy u Charkova se ve frontové linii se středem na město Kursk vytvořila masivní boule. Manstein Hitlerovi poradil, aby udělal to, co bylo zřejmé, okamžitě zaútočil, dokud Němci ještě mají hybnost. Mohli by odříznout vybouleninu na její základně, tím uvěznit statisíce sovětských vojáků a vytrhnout obrovskou díru ve středu sovětských linií. Manstein naplánoval mazanou operaci, kterou Vám doporučuji nastudovat, stojí to za to, ale jinak agresívní Hitler jeho útok proti kurským pozicím odmítl. Ne proto, že by si myslel, že na to německá armáda není připravena nebo že načasování nebylo správné, ale bylo to proto, že chtěl počkat, až se jeho nové hračky dostanou do frontové linie. To trvalo velmi dlouho a až v červenci 1943 Hitler konečně vycítil, že je připraven. Jako malé dítě měl své nové hračky seřazené a připravené v první linii, stovky nových Pantherů, Tygrů a všech 90 Ferdinandů bylo připraveno k boji.

Jenže byl tu jeden problém. Během čtyř měsíců mezi tím, kdy Manstein radil Hitlerovi zaútočit, a kdy Hitler skutečně zaútočil, Sověti opevnili výduť kurského oblouku do dalšího Stalingradu. Desetitisíce sovětských protitankových děl, tanků a stíhačů tanků tam hladově čekaly na Němce, aby provedli svůj tah. Měla to být tvrdá bitva, v které Němci nikdy nemohli doufat, že ji vyhrají. Hitler poslal k útoku své nejlepší zbývající obrněné síly a poslal je na jatka. Manstein se vzdal snahy přimět Hitlera, aby změnil své rozhodnutí jediné, co teď mohl udělat, bylo proti své vůli vést jižního kleště a vrazit čelně do nepřítele, který na něj byl více než připraven. Byla to bitva čistého opotřebovávání, což byl to druh boje, který Manstein nenáviděl. Navzdory tomu Manstein znovu dokázal, že dokáže nemožné. Navzdory těžkým ztrátám se jeho tankovým divizím většinou dařilo dodržovat plány útoků, jenže tento pokrok byl do značné míry bezvýznamný kvůli skutečnosti, že jeho protějšky v severních kleštích neudělaly téměř žádný pokrok. Šest dní po zahájení operace Citadela Mansteinovy ​​tanky dosáhly vesnice Prochorovka, kde se odehrála jedna z největších tankových bitev v historii. Stovky T-34 tam zaútočily na německé tygry a tanky a sovětští tankisté bojovali jako lvi. Protože Sověti věděli, že nemají šanci bojovat s Němci na dálku, smečky T-34 se k německým tankům rozjely co největší rychlostí a dokud se k Němcům nedostaly na krátkou vzdálenost, ani se neobtěžovaly zdržovat střelbou. Teprve pak vypukl strašný boj a smrt měla u Prochorovky obrovskou žatvu. Nenávist v té bitvě přímo sálala, osádky zničených tanků se po bitevním poli naháněli s noži a snažily se vzájemně vyhladit, T-34 se dokonce uchýlily k narážení do Tigerů, což se ukázalo překvapivě efektivní. Ocelová bouře trvala tři dny, než se Němcům konečně podařilo vesnici dobýt. Ale pak byl útok byl zrušen, protože se Spojenci se vylodili na Sicílii a tankové divize byly potřeba jinde. Veškeré Mansteinovo úsilí bylo k ničemu a Sověti u Kurska plynule přešli do ofenzívy.

Manstein ztratil většinu svých tanků po jejich přesunu do Itálie, ale zbývalo mu dost mužů, aby po sovětském protiútoku u Kurska zajistil stabilní ústup přes řeku Dněpr. Sovětský postup nešlo zastavit, ale Manstein byl schopen udržet Wehrmacht neporušený a neustále ustupovat k řece. Během tohoto ústupu Němci z jeho rozkazu vypalovali a ničili vše, co mělo nějakou cenu a vykonávali taktiku spálené země. Tento Mansteinův rozkaz způsobil sovětským civilistům obrovské trápení a bolest, ale taktického hlediska to byl úspěch, protože spálená země útočící sovětská vojska zpomalila. Mansteinovi se chytrým manévrováním podařilo zničenou armádu zachránit a dostat ji na druhý břeh Dněpru a zachránil tak desetitisíce vojáků pro další boj. Jenže pak udělal malér, který se v německé armádě neodpouštěl. Když se na jaře 1944 u Korsunu vytvořila další kapsa, ve které uvízly tisíce německých vojáků, Manstein ignoroval Hitlerovy rozkazy, že obklíčení vojáci musí zůstat na místě a bojovat do posledního náboje a nařídil obklíčeným jednotkám, aby se pokusily z obklíčení prorazit. Manstein nehodlal dopustit, aby se na jeho hlídce odehrál další Stalingrad a to se mu povedlo. Obklíčené vojáky zachránil a to ho stálo místo. Manstein byl za své činy vyznamenán Meči rytířského kříže a poslán domů. Už nikdy potom nedostal další velení.

Podle konečného odhadu Hitler Mansteinovi nikdy nevěřil, protože asi cítil, že ten muž je příliš chytrý, příliš samolibý a příliš dobrý a mohl zastínit jeho ,, vlastní velitelské schopnosti ". Hitler tvrdil, že Mansteinův úspěch ve Francii byl jeho vlastní, a lhal, že to byl on, a ne Manstein, kdo přišel s plánem. Jedinou zásluhu, kterou dal Mansteinovi, bylo, že „ byl jediný, kdo souhlasil s mým plánem “. Na východní frontě Fuhrer a jeho nejlepší generál bojovali o každý rozkaz a Manstein si nenechal nic líbit. Navrch k tomu všemu bylo přetrvávající podezření, že Manstein byl ve skutečnosti Žid nebo že měl židovské předky, což mělo potvrzovat, že jeho rodné jméno je ve skutečnosti Fritz Erich Georg Eduard von Lewinski. Podezření vzbuzoval i jeho slavný „ hákový nos “. Esesáci v této věci provedli tajné vyšetřování, ale svá zjištění nikdy nezveřejnili.

Navzdory své rétorice o tom, že je 100% voják a 0% politik, Manstein nemohl zcela uniknout zločinům Třetí říše. Jeho síly v Rusku vždy stínily Einsatzgruppen, jednotkám SS, jejichž jediným úkolem bylo masově vraždit Židy, komunisty a kohokoli podezřelého z partyzánské činnosti. Manstein tvrdil, že o činnosti těchto jednotek nevěděl, ale důkazy prokázaly opak. Pak tam byl ještě válečný zločin spálené země, kterého se dopustil, když ustupoval za Dněpr. Na jeho advokáta přispěl i Churchill, což jenom ukazuje, jak velkou reputaci měl. Soudy ho nakonec odsoudily na 12 let vězení, ale v roce 1953 byl propuštěn ze zdravotních důvodů a mnozí v britském establishmentu ručili za jeho charakter. V roce 1955 byl povolán novou západoněmeckou vládou, aby poradil o vytvoření Bundeswehru. Mansteinovy ​​rady byly brány vážně a jeho návrhy byly realizovány. Zemřel v roce 1973 ve věku 85 let na mrtvici ve spánku.

Zdroj: britannica, German History Intersections