Je-i řeč o a italských ozbrojených sílách za druhé světové války, vybaví se asi každému několik obrazů: chvástavý vůdce a hromadná kapitulace špatně vedených a nemotivovaných vojáků v poušti. Stejně tak se nám při pomyšlení na stíhací letouny druhé světové války snadno vybaví několik letadel: japonské Zero, americký Mustang, německý Bf 109, britský Spitfire... a seznam by mohl pokračovat. Obvykle na tomto seznamu ale nebudou italské letouny C.202 Folgore a C.205 Veltro. Což je škoda. Stíhačka Macchi C.205 Veltro (Chrt) vznikla z dřívějšího C.202 Folgore (Hrom). Byla rychlá, pevné konstrukce a celkově natolik dobrá, že z ní i němečtí piloti vytvořili letku.

Foto: Macchi C.205 v německém markingu | Wikimedia Commons / Public domain

Letoun postavila společnost Aeronautica Macchi, která stavěla letadla již před první světovou válkou a která během první světové války stavěla letadla sama i s francouzskou firmou Nieuport. Většina těchto letadel byla průzkumnými a průzkumnými plovákovými letouny stavěnými pro italské námořnictvo, ale malý počet plnil také stíhací role. Třída "C" letadel Macchi byla takto označena díky praxi uvádět iniciály konstruktéra před označením letadel. Jak C.202, tak C.205 byly přímými potomky letounů M.C.200 Saetta (Blesk), které byly navrženy a vyráběny v předválečných letech.

Psali jsme:Sesterská loď Titaniku během Velké války napadla a potopila německou ponorku

Ačkoli byly letouny Saetta ve své době velmi dobré a patřily mezi podařené letouny, které se osvědčily v boji, v prvních letech druhé světové války rychle zastaraly a proti výkonnějším typům se nemohly prosadit. Další letoun v řadě, C.202, vznikl na papíře koncem třicátých let a první letoun byl postaven koncem léta 1940, kdy vrcholila bitva o Británii.
Nejviditelnějším rozdílem mezi letounem C.202 a jeho předchůdcem Saettou byla změna motoru a jeho kapotáže. Letoun dostal řadový německý motor a výrazně vzrostla jeho maximální rychlost. Tým Macchi se rozhodl, že německý motor Daimler-Benz DB 601A bude pro jejich konstrukci a to, co chtěli, nejefektivnější.

Motor pro italské letouny vyráběla v Itálii společnost Alfa-Romeo v licenci německé firmy. DB 601A poháněl také pozdější verze německých stíhaček Bf 109 a Bf 110. Byl to dvanáctiválec, který dával přibližně 1 100 koní a letounu C.202 maximální rychlost 598 km/h ve výšce 5500 m; letoun měl dolet 765 km, dostup 11 500 m a rychlost stoupání 1 086 m za minutu.

Jeho výzbroj tvořily dva kulomety Breda-SAFAT ráže 12,7 mm v kapotáži a dva kulomety Breda-SAFAT ráže 7,7 mm v křídlech. Mohl také nést dvě 50, 100 nebo 160kg pumy a dvě 100litrové přídavné nádrže. Celkem mělo být postaveno 1 150 kusů. Spojenci, kteří se s Folgore utkali v boji, z něj měli velký respekt, ačkoli mnozí italští piloti říkali, že je nedostatečně vyzbrojen. Ve vzdušné válce nad severní Afrikou si Folgore udržel dobrou pozici. V létě 1942 měly C.202 lepší poměr sestřelů a ztrát než jejich němečtí spojenci na Bf 109. Jednou z nešťastných tendencí konstrukce letounu, která si však vyžádala nemalý počet italských životů, byla jeho náchylnost k pádu do vývrtky. To mělo být napraveno u následujícího C.205.

Ačkoli mnoho britských pilotů zpočátku italský letoun a jeho piloty zavrhovalo, rychle poznali, že to byla chyba. Letoun se více než vyrovnal Hawkerům Hurricanům, P-40 Warhawkům a raným sériovým Spitfirům, které Britové ve Středomoří pilotovali. Jedno britské eso, které létalo s P-40 nad Afrikou, prohlásilo, že C.202 byl "elegantní, mimořádně rychlý... C.202 byl schopen snadno předstihnout naše P-40; a v případě potřeby většina z nich bez námahy unikla stoupáním, když se situace stala vůbec hektickou..... Jejich letadla byla po všech stránkách lepší než naše."

Psali jsme:Spojené státy plánovaly v případě potřeby na Japonsko svrhnout až patnáct atomových bomb

Jeho jedinou nevýhodou byl zmíněný nedostatek palebné síly – a když byl C.202 v druhé polovině války přeřazen k létání proti bombardérům, jeho nedostatečná palebná síla proti těžce vyzbrojeným a pancéřovaným americkým B-17 a B-24, které se pohybovaly nad Itálií, se potvrdila a letoun neuspěl.

S postupující válkou se Italové, stejně jako ostatní bojující strany, rozhodli vylepšit a posílit své letecké síly. Dalším italským stíhacím letounem byl Macchi C.205. Model 205 byl vybaven výkonnějším motorem Daimler DB 605, který vyráběla společnost Alfa-Romeo. Do jeho výzbroje přibyl také kanony a byl odstraněn problém s pádem do vývrtky, který se vyskytoval u C.202. Tento poslední problém byl způsoben točivým momentem, který vydával výkonný motor C.202, což bylo způsobeno konstrukční vadou – kratší křídlo někdy nedokázalo čelit silám motoru, což způsobovalo, že se letadlo chtělo stočit doleva. Aby se tomu zabránilo a zároveň se zvýšil výkon novějšího motoru, měl C.205 o něco delší levé křídlo než C.202. Přidání kanonů udělalo z C.205 Folgore hrozivý letoun, a to i pro později vyrobené Spitfiry a americké Mustangy. Měl maximální rychlost 650 km/h, dolet 950 km a dostup 11 500 m.

Letoun C.205 měl řadu variant, ale většina z nich zůstala nepostavenými prototypy, protože válka se pro Italy začala vyvíjet špatně. Hlavní verze C.205 byla označena M.C 205V. Naštěstí pro Spojence bylo postaveno pouze 262 kusů. Letouny C.205 byly schopny čelit nejen stíhačkám, jako byly Spitfiry královského letectva a Mustangy amerického armádního letectva, ale se silnější výzbrojí byly účinné proti spojeneckým bombardérům. Řada německých pilotů Jagdgeschwader 77 po pádu Itálie dala přednsost C.205 před Bf 109.

Přední italská válečná esa, jako byli Franco Lucchini (21/22 vítězství) a Adriano Visconti (19 vítězství za Osu, 7 za Spojence), létala na právě na C.202 a C.205. Obě letadla létala po válce pro Itálii a řada letadel, která byla za války dodána loutkovému chorvatskému režimu, létala pro Jugoslávii až do konce 40. let.

Zdroj: warhistoryonline