Bitva o Kerčský poloostrov byla sérií zuřivých a intenzivních střetů mezi sovětskými a německými silami probíhající na východě Krymu od 26. prosince 1941 do 15. května následujícího roku. Přestože se jednotkám generála Mansteina již dříve podařilo vyčistit celý poloostrov od sovětských vojáků, značné síly byly stále vázány obléháním, dosud se bránícího, města Sevastopolu. Sovětské velení, opojené nedávným vítězstvím u Moskvy, očekávalo kolaps německých armád a proto přišlo s odvážným plánem vysvobození obránců krymské metropole. Autorem náročné operace byl náčelník štábu Zakavkazského frontu generálmajor Fjodor Tolbuchin.

Na papíře vypadal jeho plán velice důmyslně a slibně. Osm menších, časově odstupňovaných, vylodění mělo zmást Němce a donutit je rozdělit jejich síly. Následně mělo přijít hlavní vylodění v přístavu Feodosie, uvolnění Sevastopolu a vytlačení sil Osy z Krymu. Bohužel taková operace vyžadovala schopnost bezchybného načasování, zkušenosti s kombinovanými akcemi a dokonalou pružnost velení. Vlastnosti, které ovšem Rudé armádě a černomořskému námořnictvu žalostně chyběly.

Foto: Hans hrabě von Sponeck byl po neúspěšném atentátu na Hitlera z 20. července 1944, na základě smyšlených obvinění, pro výstrahu ve věznici Germersheim popraven. Poněkud překvapivě byl po válce jako oběť nacismu oslavován. Bylo mu věnováno několik pomníků a na jeho počest po něm byla přejmenována letecká základna v Germersheimu. V roce 2015 ovšem vyšlo najevo, že se podílel na několika válečných zločinech. Své divizi během bojů na Ukrajině například nařídil, aby byla k dispozici SD při identifikaci a transportech Židů. Také vydal rozkaz, že každý zajatý sovětský voják má být okamžitě popraven. Vojenská základna v Germersheimu byla následně rozhodnutím Spolkového sněmu přejmenována zpět na Südpfalz-Kaserne. | Wikimedia Commons

Z německého pohledu byl poloostrov bráněn dostatečně. Za jeho obranu byl zodpovědný XXXXII. armádní sbor pod velením generálporučíka Hanse hraběte von Sponecka. K dispozici měl 46. pěší divizi složenou z ostřílených veteránů "první vlny", která bojovala už v polském tažení. Jejím velitelem byl generálporučík Kurt Himer, poměrně schopný velitel, dříve sloužící jako styčný důstojník u Maďarské královské armády. Himerova divize byla podpořena 8. jízdní a 4. horskou brigádou z rumunské 11. armády a dále praporem ženistů č. 617 a praporem protiletadlové obrany č. 18.

Sovětská vylodění začala o půl sedmé ráno 26. prosince a v podstatě okamžitě se odchýlila od plánu. Výsadky na mysu Kazantip a Jenikale musely být odvolány kvůli silné bouři. Na mysu Chroný se podařilo vylodit dvěma praporům námořní pěchoty, část mužů se ovšem utopila společně s výstrojí, nebo byla vyřazena z boje kvůli podchlazení. Dále na západ, v Bulganackém zálivu, se vylodilo patnáctset mužů s třemi lehkými tanky T-26, dvěma kusy lehkého dělostřelectva a dvěma protitankovými kanóny. Na mysu Zjuk se v první vlně úspěšně vylodilo jen 300 mužů. Na mysu Tarhan se z 1000 vojáků pod německou dělostřeleckou palbou a nálety vylodilo pouhých 18. Bez rádiového spojení a s nedostatkem těžkých zbraní nezbylo sovětským mariňákům nic jiného než se zakopat a trpělivě čekat na posily. Mezitím se další z vylodění v jižním sektoru řítilo do katastrofy. Dva prapory německé pěchoty zlikvidovaly výsadky u Eltigenu a Starého Karantinu. U Kamyš Burunu se jim podařilo odrazit dvě vlny nepřátel a až ta třetí se zachytila a vytvořila malé předmostí.

Foto: Precizní bombardování nepřátelských pozic německým letectvem, 1941 | Wikimedia Commons

Generálporučík Himer musel začít jednat. Pěší pluk č. 72 zaútočil proti jednotkám na mysu Chroný a po krátkém boji je zničil. Mezitím se bojová skupina složená z jednoho praporu pěšího pluku č. 97, posílená štábní rotou a dělostřeleckou baterií vydala proti mysu Zjuk. Po cestě se k nim přidaly dva pěší prapory, které mířili do Feodosie. Jiná, narychlo sebraná bojová skupina složená z příslušníků obsluh protiletadlových děl, ženistů a dělostřelců se měla postarat o Bulganacký záliv, zatímco pěší pluk č. 42 měl držet pozice kolem Kamyš Burunu, dokud nebudou zničeny ostatní vylodění. Mys Chroný byl tedy vyčištěn ještě týž den a mys Zjuk padl 28. prosince. Němcům se díky tomu dostaly do rukou plány sovětské operace, odhalující celý její rozsah. Himer okamžitě odeslal tuto novinku svému nadřízenému von Sponeckovi s žádostí o zapojení Rumunů v oblasti Feodosie, aby se mohl vypořádat se Sověty v zálivu Bulganak a v Kamyš Burunu.

Stěžejní cíl operace - přístavní město Feodosie, bylo bráněno dvěma prapory pobřežního dělostřelectva a praporem útočných ženistů, kteří se zde zotavovali po bojích v Sevastopolu. V těsné blízkosti se pak nacházel prapor rumunské motorizované jízdy. Vylodění bylo podpořeno dvěma lehkými křižníky, osmi torpédoborci a čtrnácti velkými loděmi vezoucími hlavní výsadek. Krátce před rozbřeskem 29. prosince se sovětům podařilo vylodit 5000 mužů a po krátké přestřelce Feodosii obsadit. V tuto chvíli stačilo vzít dvě rumunské brigády a motorizovaný pluk, dohromady téměř dvacet tisíc mužů, zakopat se kolem města a počkat. Jenže hrabě von Sponeck zpanikařil. Von Sponeck zcela jistě silně přecenil schopnost Rudé armády postoupit z Feodosie. Ze strachu, že budou jeho jednotky odříznuty, okamžitě požádal svého nadřízeného, generála von Mansteina o povolení ke stažení 46. divize.

Foto: Německé jednotky v pouličních bojích ve městech na Krymu, 1941 | Wikimedia Commons

Manstein však ústup von Sponeckovi výslovně zakázal. Předmostí v Bulganackém zálivu a Kamyš Burunu byla podle něj zajištěna. Obránci Kerče meli dostatek sil, Himer mohl proti Feodosii vrhnout čerstvé Rumuny a i posily již byly v pohybu. Na pomoc byla vyslána 170. pěší divize a bojová skupina vytvořená z jednoho pluku 73. pěší divize, posílená dělostřeleckým praporem, protitankovým praporem, protiletadlovou rotou a četou StuGů (německých stíhačů tanků). Za těchto podmínek měla být celá sovětská invaze zničena během 2 až 3 dní. Jenže - von Sponeck zpanikařil úplně.

Ráno 29. prosince Hans hrabě von Sponeck přerušil veškerou komunikaci s velitelstvím 11. armády a nařídil Kurtu Himerovi okamžitý ústup z Kerčského polostrova. 46. pěší divize se tak byla nucena během sněžné bouře stáhnout asi sto kilometrů zpět. Zanechávaje za sebou většinu svých vozidel, polního dělostřelectva i protitankových zbraní dovolila Sovětům postoupit na západ a vytvořit si silnou pozici prakticky bez odporu. Rumuni se sice pokusili zastavit sovětský postup z Feodosie, ale neměli dost sil a i tak to bylo k ničemu. Jakmile se kolem nich začala stahovat Himerova divize, byli nucení se k ní připojit. Jediným zbrklým rozhodnutím tak von Sponeck předal vše na východ od Feodosie nepříteli a vítězství v téměř jistě prohrané bitvě mu naservíroval doslova na stříbrném podnose.

Foto: Německé tanky postupují ve formaci v Kavkazském údolí společně s pěchotou v popředí, 1942 | Wikimedia Commons

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Manstein okamžitě zprostil von Sponecka velení. Velitel Skupiny armád Jih, Walther von Reichenau, zasáhl zbavením 46. pěší divize vojenské cti a odejmutím veškerých udělených vyznamenání a povýšení. Ostuda celé situace byla umocněna faktem, že tato divize samotná bojovala velmi dobře a kromě uposlechnutí rozkazu se nedopustila žádného zaváhání. Von Sponeck byl odeslán do Německa, kde stanul před vojenským soudem. Ten jej shledal vinným z neuposlechnutí nadřízeného důstojníka a odsoudil k smrti. Generál Erich von Manstein osobně intervenoval u Hitlera a nakonec byl von Sponeckovi trest zmírněn na 7 let vězení.

Zmatenou situaci divize bez velení ještě zhoršil 31. prosince paravýsadek v německém týlu u Ak-Monaj. Přestože za snížené viditelnosti a sněžné bouři seskočilo asi jen stopadesát sovětských výsadkářů, díky velkému rozptýlení a zahájení diverzních akcí se jim podařilo vzbudit dojem, že jich je mnohem více. Jejich úkolem bylo zabránit ústupu německých sil přes Arbatskou kosu.

Foto: Sovětské velení, opojené nedávným vítězstvím u Moskvy, očekávalo kolaps německých armád a proto přišlo s odvážným plánem vysvobození obránců krymské metropole. Autorem náročné operace byl náčelník štábu Zakavkazského frontu generálmajor Fjodor Tolbuchin. Na papíře vypadal jeho plán velice důmyslně a slibně. Osm menších, časově odstupňovaných vylodění mělo zmást Němce a donutit je rozdělit jejich síly. Následně mělo přijít hlavní vylodění v přístavu Feodosie, uvolnění Sevastopolu a vytlačení sil Osy z Krymu. Bohužel taková operace vyžadovala schopnost bezchybného načasování, zkušenosti s kombinovanými akcemi a dokonalou pružnost velení. Vlastnosti, které ovšem Rudé armádě a černomořskému námořnictvu žalostně chyběly. | Wikimedia Commons

Akce, která mohla trvat pár týdnů, se protáhla na čtyři měsíce zuřivých bojů. 46. pěší divize nakonec v lednu 1942 získala zpět svou ztracenou čest v těžkých bojích u Parpachské úžiny. Nástupce za generála von Reichenaua, generál Fedor von Bock pak koncem ledna vrátil divizi vyznamenání i hodnosti. Velitel divize Kurt Himer se ale z úspěchu svých mužů netěšil dlouho, neboť byl v březnu vážně raněn palbou z minometu a následně zemřel v nemocnici v Simferopolu.

Bitva samotná pak v květnu skončila drtivým německým vítězstvím. Sověti se marně snažili využít svého předmostí, kdy proti dobře zakopanému nepříteli posílali jednu ofenzívu za druhou. Debakl byl umocněn německou protiofenzívou a zničením sovětských vojsk na poloostrově díky taktice kombinovaných sil. Tankové útoky, vylodění v týlu, přesné letecké bombardování a masivní dělostřelecká podpora způsobily, že Sověti nakonec přišli o 570 000 mužů, zatímco Němci a Rumuni přišli jen asi o 38 000 vojáků. Mansteinovi se podařilo zničit tři sovětské armády, odepsat 9 divizí a dalších 9 bylo zredukováno na pouhá torza. Jeho triumf byl korunován v červenci téhož roku, když se mu po 250 dnech obléhání vzdal Sevastopol.

Hans hrabě von Sponeck byl po neúspěšném atentátu na Hitlera z 20. července 1944, na základě smyšlených obvinění, pro výstrahu ve věznici Germersheim popraven. Poněkud překvapivě byl po válce jako oběť nacismu oslavován. Bylo mu věnováno několik pomníku a na jeho počest po něm byla přejmenována letecká základna v Germersheimu. V roce 2015 ovšem vyšlo najevo, že se podílel na několika válečných zločinech. Své divizi během bojů na Ukrajině například nařídil, aby byla k dispozici SD při identifikaci a transportech Židů. Také vydal rozkaz, že každý zajatý sovětský voják má být okamžitě popraven. Vojenská základna v Germersheimu byla následně rozhodnutím Spolkového sněmu přejmenována zpět na Südpfalz-Kaserne.