V období před druhou světovou válkou i během jejího průběhu bylo postaveno mnoho mocných bitevních lodí a bitevních křižníků, jako například německý Bismarck, britský Hood, japonská Jamato, italská Roma nebo americká Iowa. Jak již bylo mnohokrát řečeno, tento konflikt byl posledním, v němž tato plavidla sehrála v řadě střetnutí stále ještě rozhodující roli. Hlavní síla námořnictva však definitivně spočinula na bedrech palubního letectva. Již před vypuknutím války byla navíc řada projektů stavby bitevních lodí zastavena.

Foto: Louise Larned, obraz bitevního křižníku Lexington (CC-1) v roce 1922 | Naval Historical Center / Public domain

Během první světové války bitevní lodě prokázaly svou účinnost v bitvách, jako byly Dogger Bank a Jutsko. Význam a síla těchto velkých plavidel vedly státy k tomu, aby se začaly zabývat stavbou nových a vylepšených plavidel pro svá námořnictva. Spojené státy přijaly v roce 1916 zákon o námořnictvu. Tento zákon, známý také jako zákon o velkém námořnictvu, byl přijat ve snaze zvýšit velikost amerického námořnictva. Zahrnoval stavbu 10 bitevních lodí, 6 křižníků, 10 průzkumných křižníků, 50 torpédoborců a 67 ponorek. Práce měly začít v roce 1919 a skončit o čtyři roky později. Námořnictvo však tuto obrovskou flotilu nakonec nepostaví – a to nejen kvůli příliš vysokým nákladům na pořízení i provoz.

Psali jsme:K-S 17 "U továrny" – čs. pěchotní srub na kterém se testovaly nacistické prototypy podkaliberních protibetonových střel Röchling

Washingtonská námořní smlouva byla dohodou uzavřenou s cílem zabránit nadměrné výstavbě námořnictva, která by se mohla zvrhnout v závody ve zbrojení. Byla vyjednána na Washingtonské námořní konferenci mezi listopadem 1921 a únorem 1922 a podepsaly ji Velká Británie, USA, Francie, Itálie a Japonsko. Smlouva určovala tonáž, do které mohl každý stát stavět, konkrétně pro bitevní lodě (včetně bitevních křižníků) a letadlové lodě. Celková americká i britská tonáž pro bitevní lodě činila 525 000 tun. Součástí dohody bylo, že žádná jednotlivá bitevní loď nesměla překročit 35 000 tun a nesměla nést děla s ráží větší než 16 palců (406 mm). Japonsko smělo postavit bitevní lodě o celkovém výtlaku 315 000 tun, Francie a Itálie každá 175 000 tun. Odzbrojené Německo nesmělo stavět bitevní lodě vůbec.

Tyto normy musely splňovat jak lodě, které se teprve měly stavět, tak i ty, které se již stavěly. Po přijetí smlouvy tak musela být plavidla všech pěti států sešrotována nebo přestavěna. Například americká třída bitevních křižníků Lexington byla zahrnuta do námořního zákona z roku 1916 a byla jedinou třídou bitevních křižníků objednanou americkým námořnictvem. Plánovalo se jich šest a jejich stavba byla zahájena v roce 1921. V souladu se smlouvou byly poslední čtyři, ještě v počáteční fázi stavby, zrušeny, přičemž první dva byly přestavěny na letadlové lodě USS Lexington (CV-2) a Saratoga (CV-3).

Bitevní křižníky třídy Lexington

Křižníky třídy Lexington byly původně navrženy tak, aby měly deset 14palcových (356mm) a osmnáct 5palcových (127mm) děl a dosahovaly maximální rychlosti 35 uzlů. To bylo brzy změněno na osm 16palcových (406mm) a šestnáct 6palcových (152mm) děl a maximální rychlost 33 uzlů. Tyto změny měly plavidlům zajistit lepší palebnou sílu a zároveň dodatečné pancéřování, což bylo důvodem nižší rychlosti. Další výzbrojí mělo být osm třípalcových (76mm) protiletadlových děl Mk 11 a osm 21palcových (533mm) torpédometů. Třída Lexington měla být také poháněna turboelektrickým pohonným systémem, který byl poprvé použit na bitevní lodi USS New Mexico (BB-40).

Lexington i Saratoga byly během druhé světové války nasazeny do významných operací v Pacifiku a jako letadlové lodě byly nesrovnatelně užitečnější a platnější, než kdyby byly bývaly dokončeny jako bitevní křižníky. První z nich byla potopena během bitvy v Korálovém moři, která byla první námořní bitvou v dějinách, při níž se protivníci přímo nespatřili – byla vybojována čistě palubními letouny. Saratoga přežila, přestože byla dvakrát torpédována, a byla použita jako cíl během operace Crossroads. 

Psali jsme:Nezastavitelný! – Zlikvidoval dvě německá kulometná hnízda, odstřelovače a 88mm dělo

Bitevní lodě třídy South Dakota

Bitevní lodě třídy South Dakota byly navrženy tak, aby konkurovaly svým britským a japonským protějškům, které se pyšnily rychlostí až 30 uzlů. Třída byla schválena v roce 1917 a měla mít šest plavidel. Stavba byla původně odložena, aby bylo možné zapracovat vylepšení po bitvě u Jutska. Dále byla odložena, protože torpédoborce a další lodě byly považovány za prioritnější v boji proti německým ponorkám v severním Atlantiku, zatímco hrozba německého hladinového loďstva prakticky pominula. Cílem stavby nových bitevních lodí již neměla být porážka Německa, ale odstrašení potenciálních protivníků v budoucnu.

Třída South Dakota měla být vyzbrojena dvanácti 16palcovými (406mm) děly ve čtyřech třídělových věžích, šestnácti 6palcovými (152mm) děly, čtyřmi protiletadlovými kulomety ráže 12,7 mm a dvěma 21palcovými (533mm) torpédomety. Pohon měl být stejně jako u třídy Lexington zajištěn pomocí turboelektrického systému. Stavba byla nakonec zahájena v roce 1920, ale o dva roky později, po podepsání Washingtonské námořní smlouvy, byla zastavena. V roce 1923 byly nedokončené lodě sešrotovány a jejich kotle a pancíře použity k vylepšení starších plavidel. Jejich děla byla předána americké armádě.

Bitevní lodě třídy Montana

Zamýšlený nástupce třídy Iowa, třída Montana, měl být větší, lépe chráněný a výkonnější než jakákoli bitevní loď, kterou kdy americké námořnictvo provozovalo. Třída pěti lodí byla původně navržena ještě před začátkem druhé světové války. Stavba měla být zahájena během konfliktu, ale byla zrušena. Bitevní lodě třídy Montana měly mít jako hlavní výzbroj dvanáct 16palcových děl Mk 7 umístěných ve čtyřech třídělových věžích – dvou na přídi a dvou na zádi. To by jim umožnilo hmotností boční salvy překonat bitevní lodě třídy Jamato japonského císařského námořnictva: salva hlavních děl americké lodi by vážila 14,7 tuny proti 13,2 tuny devíti děl ráže 460 mm japonského protivníka.

Třída Montana by také nesla dvacet dvouúčelových 5palcových (127mm) děl v deseti věžích a také 40mm protiletadlové kanóny Bofors a 20mm protiletadlové kanóny Oerlikon. Bitevní lodě mělo pohánět osm kotlů a čtyři parní turbíny. Loď měla být pancéřována více než kterákoli jiná americká bitevní loď té doby, a pancíř měl chránit nejdůležitější části lodi proti střelám ráže 406 mm. V květnu 1942 bylo nařízeno zahájit stavbu třídy Montana. Než však bylo cokoli zahájeno, byla plavidla odložena ve prospěch stavby dalších letadlových lodí třídy Essex a méně nákladných, přesto velmi mocných bitevních lodí třídy Iowa.

V červenci 1943 pak byla třída Montana oficiálně zrušena. Zkušenosti definitivně a neodvolatelně potvrdily, že bitevní lodě již nikdy hrát zásadní roli v námořních střetnutích nebudou. Po bitvách u Korálového moře a Midway, které ukázaly význam letectva a letadlových lodí, bylo rozhodnuto, i když některé projekty s politickou podporou pokračovaly – jako stavba tzv. velkých křižníků třídy Alaska. A i v jejich případě, přes relativně skvělé parametry, šlo o plýtvání prostředky. Na rozdíl od Japonska nebo Německa si to ale Amerika mohla dovolit.

Zdroj: warhistoryonline.com