EXCALIBUR
CZUB - KONFIG
CZUB - ESHOP

Lexington, South Dakota a Montana – zrušené projekty bitevních kolosů amerického námořnictva

 18. 09. 2024      kategorie: Vojenská historie      14 komentářů
Přidat na Seznam.cz

V období před druhou světovou válkou i během jejího průběhu bylo postaveno mnoho mocných bitevních lodí a bitevních křižníků, jako například německý Bismarck, britský Hood, japonská Jamato, italská Roma nebo americká Iowa. Jak již bylo mnohokrát řečeno, tento konflikt byl posledním, v němž tato plavidla sehrála v řadě střetnutí stále ještě rozhodující roli. Hlavní síla námořnictva však definitivně spočinula na bedrech palubního letectva. Již před vypuknutím války byla navíc řada projektů stavby bitevních lodí zastavena.

LexingtonFoto: Louise Larned, obraz bitevního křižníku Lexington (CC-1) v roce 1922 | Naval Historical Center / Public domain

Během první světové války bitevní lodě prokázaly svou účinnost v bitvách, jako byly Dogger Bank a Jutsko. Význam a síla těchto velkých plavidel vedly státy k tomu, aby se začaly zabývat stavbou nových a vylepšených plavidel pro svá námořnictva. Spojené státy přijaly v roce 1916 zákon o námořnictvu. Tento zákon, známý také jako zákon o velkém námořnictvu, byl přijat ve snaze zvýšit velikost amerického námořnictva. Zahrnoval stavbu 10 bitevních lodí, 6 křižníků, 10 průzkumných křižníků, 50 torpédoborců a 67 ponorek. Práce měly začít v roce 1919 a skončit o čtyři roky později. Námořnictvo však tuto obrovskou flotilu nakonec nepostaví – a to nejen kvůli příliš vysokým nákladům na pořízení i provoz.

Washingtonská námořní smlouva byla dohodou uzavřenou s cílem zabránit nadměrné výstavbě námořnictva, která by se mohla zvrhnout v závody ve zbrojení. Byla vyjednána na Washingtonské námořní konferenci mezi listopadem 1921 a únorem 1922 a podepsaly ji Velká Británie, USA, Francie, Itálie a Japonsko. Smlouva určovala tonáž, do které mohl každý stát stavět, konkrétně pro bitevní lodě (včetně bitevních křižníků) a letadlové lodě. Celková americká i britská tonáž pro bitevní lodě činila 525 000 tun. Součástí dohody bylo, že žádná jednotlivá bitevní loď nesměla překročit 35 000 tun a nesměla nést děla s ráží větší než 16 palců (406 mm). Japonsko smělo postavit bitevní lodě o celkovém výtlaku 315 000 tun, Francie a Itálie každá 175 000 tun. Odzbrojené Německo nesmělo stavět bitevní lodě vůbec.

Tyto normy musely splňovat jak lodě, které se teprve měly stavět, tak i ty, které se již stavěly. Po přijetí smlouvy tak musela být plavidla všech pěti států sešrotována nebo přestavěna. Například americká třída bitevních křižníků Lexington byla zahrnuta do námořního zákona z roku 1916 a byla jedinou třídou bitevních křižníků objednanou americkým námořnictvem. Plánovalo se jich šest a jejich stavba byla zahájena v roce 1921. V souladu se smlouvou byly poslední čtyři, ještě v počáteční fázi stavby, zrušeny, přičemž první dva byly přestavěny na letadlové lodě USS Lexington (CV-2) a Saratoga (CV-3).

Bitevní křižníky třídy Lexington

Křižníky třídy Lexington byly původně navrženy tak, aby měly deset 14palcových (356mm) a osmnáct 5palcových (127mm) děl a dosahovaly maximální rychlosti 35 uzlů. To bylo brzy změněno na osm 16palcových (406mm) a šestnáct 6palcových (152mm) děl a maximální rychlost 33 uzlů. Tyto změny měly plavidlům zajistit lepší palebnou sílu a zároveň dodatečné pancéřování, což bylo důvodem nižší rychlosti. Další výzbrojí mělo být osm třípalcových (76mm) protiletadlových děl Mk 11 a osm 21palcových (533mm) torpédometů. Třída Lexington měla být také poháněna turboelektrickým pohonným systémem, který byl poprvé použit na bitevní lodi USS New Mexico (BB-40).

Lexington i Saratoga byly během druhé světové války nasazeny do významných operací v Pacifiku a jako letadlové lodě byly nesrovnatelně užitečnější a platnější, než kdyby byly bývaly dokončeny jako bitevní křižníky. První z nich byla potopena během bitvy v Korálovém moři, která byla první námořní bitvou v dějinách, při níž se protivníci přímo nespatřili – byla vybojována čistě palubními letouny. Saratoga přežila, přestože byla dvakrát torpédována, a byla použita jako cíl během operace Crossroads. 

Bitevní lodě třídy South Dakota

Bitevní lodě třídy South Dakota byly navrženy tak, aby konkurovaly svým britským a japonským protějškům, které se pyšnily rychlostí až 30 uzlů. Třída byla schválena v roce 1917 a měla mít šest plavidel. Stavba byla původně odložena, aby bylo možné zapracovat vylepšení po bitvě u Jutska. Dále byla odložena, protože torpédoborce a další lodě byly považovány za prioritnější v boji proti německým ponorkám v severním Atlantiku, zatímco hrozba německého hladinového loďstva prakticky pominula. Cílem stavby nových bitevních lodí již neměla být porážka Německa, ale odstrašení potenciálních protivníků v budoucnu.

Třída South Dakota měla být vyzbrojena dvanácti 16palcovými (406mm) děly ve čtyřech třídělových věžích, šestnácti 6palcovými (152mm) děly, čtyřmi protiletadlovými kulomety ráže 12,7 mm a dvěma 21palcovými (533mm) torpédomety. Pohon měl být stejně jako u třídy Lexington zajištěn pomocí turboelektrického systému. Stavba byla nakonec zahájena v roce 1920, ale o dva roky později, po podepsání Washingtonské námořní smlouvy, byla zastavena. V roce 1923 byly nedokončené lodě sešrotovány a jejich kotle a pancíře použity k vylepšení starších plavidel. Jejich děla byla předána americké armádě.

Bitevní lodě třídy Montana

Zamýšlený nástupce třídy Iowa, třída Montana, měl být větší, lépe chráněný a výkonnější než jakákoli bitevní loď, kterou kdy americké námořnictvo provozovalo. Třída pěti lodí byla původně navržena ještě před začátkem druhé světové války. Stavba měla být zahájena během konfliktu, ale byla zrušena. Bitevní lodě třídy Montana měly mít jako hlavní výzbroj dvanáct 16palcových děl Mk 7 umístěných ve čtyřech třídělových věžích – dvou na přídi a dvou na zádi. To by jim umožnilo hmotností boční salvy překonat bitevní lodě třídy Jamato japonského císařského námořnictva: salva hlavních děl americké lodi by vážila 14,7 tuny proti 13,2 tuny devíti děl ráže 460 mm japonského protivníka.

Třída Montana by také nesla dvacet dvouúčelových 5palcových (127mm) děl v deseti věžích a také 40mm protiletadlové kanóny Bofors a 20mm protiletadlové kanóny Oerlikon. Bitevní lodě mělo pohánět osm kotlů a čtyři parní turbíny. Loď měla být pancéřována více než kterákoli jiná americká bitevní loď té doby, a pancíř měl chránit nejdůležitější části lodi proti střelám ráže 406 mm. V květnu 1942 bylo nařízeno zahájit stavbu třídy Montana. Než však bylo cokoli zahájeno, byla plavidla odložena ve prospěch stavby dalších letadlových lodí třídy Essex a méně nákladných, přesto velmi mocných bitevních lodí třídy Iowa.

V červenci 1943 pak byla třída Montana oficiálně zrušena. Zkušenosti definitivně a neodvolatelně potvrdily, že bitevní lodě již nikdy hrát zásadní roli v námořních střetnutích nebudou. Po bitvách u Korálového moře a Midway, které ukázaly význam letectva a letadlových lodí, bylo rozhodnuto, i když některé projekty s politickou podporou pokračovaly – jako stavba tzv. velkých křižníků třídy Alaska. A i v jejich případě, přes relativně skvělé parametry, šlo o plýtvání prostředky. Na rozdíl od Japonska nebo Německa si to ale Amerika mohla dovolit.

Zdroj: warhistoryonline.com

 Autor: Petr Žák

Komentáře

JanJan

20. 09. 2024, 14:42

K článku jen poznámku k této větě:
"Bitevní lodě třídy South Dakota byly navrženy tak, aby konkurovaly svým britským a japonským protějškům, které se pyšnily rychlostí až 30 uzlů."
Žádná britská nebo japonská bitevní loď ať už ve službě nebo rozestavěná neměla v době plánování výstavby lodí třídy South Dakota (z roku 1920) rychlost 30 uzlů. Plánovaní a stavění současníci této třídy, tedy bitevní lodě třídy Tosa (součástí byla i budoucí letadlová loď Kaga) měly dosahovat rychlosti 26,5 uzlů, ještě pozdější třída Kii přes 29 uzlů. Třída South Dakota měla dosahovat rychlost 23 uzlů, což byly jen 2 navíc proti předchozímu standardu US Navy. Američané totiž v té době dávali přednost palebné síle a pancéřování před rychlostí, Japonské lodě měly pancéřování výrazně skromnější a proti South Dakota i slabší výzbroj. Jestli si to autor neplete s třídou South Dakota z roku 1939, což je opravdu oplněně něco jiného.

Pepík Knedlík

20. 09. 2024, 15:23

JanJan
Taky me to trochu zarazilo, ale nejsem v lodich zrovna znalec.

Kořen

19. 09. 2024, 12:32

Já jsem se dočetl v různých zdrojích, že britsko-německá námořní dohoda umožňovala Německu vybudovat hladinové loďstvo o celkové síle 35% námořnictva Velké Británie a na něm závislých území. A ohledně ponorek, nejen že ty byly rázem povoleny (oproti zákazu Versailleskou smlouvou), ale Němci měli teď povoleno vybudovat ponorky v síle 1:1 s těmi brtiskými (a závislými...). Řekl bych, že s ohledem na kapacity Německa a výchozí stav Kriegsmarine si prakticky v tu chvíli opravdu Německo mohlo dělat co chce. Nevím, jestli existuje srovnání kolik procent hladinových sil oproti RN Němci nakonec postavili.
Ohledně Svazu Z jsem zase četl, že záměrem Británie nebylo porazit dvěma loděmi Japonsko a zničit ho, ale že to bylo východisko z nouze a politické rozhodnutí. Sílící aktivita Japonska a varování ze strany USA vzbuzovaly obavy zejména v Austrálii a Novém Zélandu, členech britského společenství. Británie musela tyto obavy uklidnit a dát jasně všem najevo, že bude v tého oblasti hájit zájmy koruny a s nimi splatých zemí. Prostě že se na ně nevykašlou. Jenže nebylo čím. O vyslání a hlavně složení Svazu Z se dlouho diskutovalo a nebylo jasné kolik a které lodě by bylo možno postrádat na jiných bojištích. Bylo jasné, že tento svaz nemůže být žádnou rozhodující silou, ale bylo potřeba ukázat odhodlanost. Proto byly vyslány HMS Prince of Wales (uvedená do služby 1941), tedy nová loď, HMS Repulse (1916), modernizována 1933-1936 a letadlová loď HMS Indomitable (1941) se 45 latadly. Indomitable bohužel najela na mělčinu a nemohla se ke svazu připojit. Někteří tomu faktu dávají rozhodující vinu na zkáze svazu. Tím totiž Svaz Z přišel o leteckou podporu, která mohla japonské letecké útoky alepoň významně oslabit. Takhle byly obě velké lodě vydané na milost a nemilost japonským bombardérům a samozřejmě následně potopeny. Mohlo by to také skončit potopením všch tří lodí, ale to je jen "kdyby". Indomitable byla jiná konstrukční škola a nové britské letadlové lodi měly pancéřovanou leteckou palubu (zde 76mm). Pro srovnání USS Hornet měl panceřovanou až čtvrtou palubu nad kotelnami (38mm), letová paluba byla dřevěná. HMS Indomitable vydržela během své služby dva přímé zásahy 500 kg bomami po sobě, zásah leteckým torpédem a jeden zásah letounem Kamikadze. Takže je to jen "kbyby", ale můžeme se přít, že kromě poskytnutí letecké ochrany Svazu Z by Indomitable snad pár šrámů vydržela.
Na závěr jednu výjimku potvrzují pravidlo - i hladinové lodě bez leteckého krytí dokázaly úspěšně čelit leteckému útoky. Byla to eskadra Royal Australian Navy pod velením admirála Johna Gregory Craceho, která byla na hlídkové plavbě v bitvě v Korálovém moři napadena japonskými letadly dokázala se manévrováním a protiletadlovou palbou ubránit zásahům a bez poškození unikla. Ale admirál Crace byl fachman a Japoncům to zrovna v tu chvíli nešlo. I to se stane. Měli štěstí.

Pepík Knedlík

19. 09. 2024, 13:52

Kořen
Britové naprosto ignorovali varování Spojených států, že Japonsko je velice nebezpečný soupeř a jeho námořnictvo převyšuje moznosti Britů. Ostatně i fakta, že džungli nelze překonat a zaútočit na Singapur svědčí o Britský idiocii. Ano, svaz Z měl mimo jiný bránit námořní cesty atd. Bez letecky podpory nemely lodě šanci.

Kořen

19. 09. 2024, 14:29

Přesně. To varování ze strany USA braly vážně Austrálie a NZ a ty pak tlačily na Brity. Takže impulsem k vyslání Svazu Z nebyly obavy Británie, ale obavy ANZ. Ano, džungle byla považována za neprostupnou a jak se říká - veškerá děla v Singapuru mířila na moře. Ale džunglí Japonci prošli a na moři nezbylo než nepřátelských lodí. Svaz Z měl napadnout vyloďovací plavidla a vyloděné jednotky. Ale jak píšete - bez letecké podpory neměly lodě šanci a moře zůstalo japoncům. Pak už nemělo smysl Singapur bránit. Nebylo kudy poslat zásoby a posily, nebylo ani čím je dopravit. Generál Percival měl zřejmě obavu, že pokud by se nevzdal, tak by se po svém vítězství Japonští vojáci chovali jak v Nankingu. Údajně měl Jamašita v případě kapitulace nabídnout jakési mírnější zacházení se zajatci (cha cha cha).
Mimochodem idiocie není jen výsadou Britů. Slyšel jsem rovněž o názoru před rokem 1940, že Ardeny nelze překonat tankovými jednotkami a zaútočit jimi na západní země.

Pepík Knedlík

19. 09. 2024, 16:39

Kořen
Jamašitu nechal popravit MacArthur, protože právě Jamašita ho vyhnal z Filipin a ješitny Mac mu to nemohl zapomenout. Jeho velkohuby prohlášení "Já se vrátím.“ z 24. října 1944 vešlo do dějiny. Stejně jako opuštěných deseti tisíce Amiku a Filipincu, kteří nepřezili japonský koncentráky.

Kořen

19. 09. 2024, 18:09

To jsem nevěděl. Já myslel, že se Jamašita dopouštěl válečných zločinů a byl popraven po právu. Po Vaší poznámce jsem trochu zapátral na webu a máte pravdu. Někteří historikové zpochybňují velikost Jamašitovy viny a připouštějí jeho popravu jako akt pomsty. Jamašita dle dostupných informací válečné zločiny nenařizoval a prý snad i vystupoval proti nim, pokud se o nich dozvěděl (odkaz https://www.valka.cz/Jamasita-Tomojuki-t17490).

Pepík Knedlík

19. 09. 2024, 18:47

Kořen
Jamašita byl jeden mála co byl proti týrání a vraždění zajatců protivníka, ale nic to nemění na tom, že byl Japonec a nepritel.
Naopak, velký zklamání jsem zažil pri zjištění , že Rundstedt věděl o vraždění zajatců a proto byl podle toho souzený. To jsem zjistil až v knize o něm.

JanJan

20. 09. 2024, 07:07

Jamašita v žádném případě MacArthura z Filipín nevyhnal, protože tam při operacích v letech 41-42 vůbec nepoůsobil, nebyl tam žádný důvod pomsty. Důvod popravy byl prostý, válečné hrůzy, popravy civilistů, masakry porváděné japonskou armádou bylo třeba odsoudit a velící důstojníci byli jednak jednoduchý cíl, za druhé jasně viditelný jako vzkaz. Jamašita přímo nenařizoval popravy a masakry a pravděpodobně ani nemohl zcela zabránit něčemu, co bylo součástí naturelu tehdější japonské armády, ale vojska pod jeho velením toho spáchala tolik, že si to za ně vyžral.

Pepík Knedlík

20. 09. 2024, 09:34

JanJan
Mam poněkud jiný informace ohledně Maca. Tento nejdekorovanejsi general Spojených statu uprchl na clunu PT z ostrova Corregidor. Cituji "Douglas MacArthur měl v roce 1942 namále, když musel uprchnout z japonského obležení na Filipínách. Z ostrova Mindanao za pomoci dvou B 17 dne 17. března 1942 zacala jeho cesta do Austrálie."

Pepík Knedlík

20. 09. 2024, 10:33

JanJan
Ano, oprava. Jamašita byl na Filipínách az 44. Osobní msta Maca byla historiky mnohokrát zdůraznena.

JanJan

20. 09. 2024, 10:56

Pepík
Pokud by měl Mac Arthur nějaký důvod ke mstě vůči Jamašitovi, bylo by to snad jen za mrtvé při dobývání Filipín v letech 1944-45. Přitom je pravda, že třeba v případě Manily vydal Jamašita jasný rozkaz se stáhnout (i když nevyhlásil Manilu otevřeným městem), ale velitel námořních jednotek admirál Iwabuči tento rozkaz ignoroval a následné boje způsobily destrukci velké části Manily včetně ohromných civilních ztrát. Přepokládám, že soud s Jamašitou byl hodně ovlivněn politicky a taková "drobnost" tam zcela zapadla. Již galský vojevůdce Brennus po porážce Římanů a vyjednávání podmínek míru zvyřknul větu "Běda poraženým", která má znamenat, že pravidla určuje vítěz. A to i bez ohledu na pociťovanou nespravedlnost.

Pepík Knedlík

20. 09. 2024, 13:28

JanJan
Diky a ja pridam co mel prohlasit Jamasita: "v každý valce musí někdo prohrát a ve skutecnosti ja jsem souzeny, ze jsem ji prohrál" a měl pravdu.

Pepík Knedlík

18. 09. 2024, 22:45

Autor z nejakyho duvodu zapomnel Britsko-Německou dohodu r 1935 o vybudování nemecky flotily. Prostě regulerne si nemecko mohlo co chce. Jen mě mrzí, že neposlali tu namyslenou Royal Navy na dno. Už jen co provedli s Francouzi.
Hood byl starý šrot a v Evropě jen Bismarck a Titpitz mohl být srovnaný s Pacifikem.
Ostatně jakou naivitou plánovala v Britanii vyslanim svazu Z a jeji pozemní vojsko proti císařskýmu Japonsku a postupně Japonce zničit mě vždy přivede k historii. Britanie vždy silou ničila a zotročila bezbrany obyvatelstvo v koloniich v Africe a v Asii.