Poláci přišli o svou vlast během trojitého dělení své země v letech 1772, 1793 a 1795, kdy tehdejší Polsko roztrhalo na kusy Rakousko, Rusko a Prusko, přičemž největší část připadla Rusku – skoro polovina bývalé polsko-litevské unie. Napoleonské války pak většina polských vlastenců vnímala jako šanci na obnovení polské státnosti a tisíce Poláků tak bojovaly v řadách francouzské armády po boku Napoleona. Na toto období naděje vzpomíná i polská hymna: „Ještě Polsko nezahynulo, když žijeme. Co nám cizí přesila vzala, vezmeme si zpět šavlí. Na pochod, Dombrowski. Ze země italské do Polska pod tvým vedením, sjednotíme se s národem. Přejdeme Vislu, přejdeme Wartu, budeme zase Poláky. Bonaparte nám dal příklad, jak máme zvítězit.“

Žel bohu, Napoleonova porážka znamenala pro všechny polské vlastence konec nadějí, že budou zas svobodní a Vídeňský kongres, jenž měl uvést válkami rozbouřenou Evropu do původní stavu, pak byl pro Poláky ránou z milosti. Kongres zrušil Napoleonem vytvořené Varšavské vévodství a místo něj vznikla personální unie s carským Ruskem, kongresové polské království – tzv. Kongresovka. Kongresovka měla sice svou vlastní ústavu, parlament i armádu, ale absolutní moc držel polský král, to jest ruský car Alexandr. Carův bratr velkovévoda Konstantin Pavlovič se stal vrchním velitelem polské armády a vicekrálem Polska. Velkovévoda se okamžitě pustil do likvidace opozice. Byla zavedena cenzura, zrušena svoboda tisku a ruská tajná policie začala pronásledovat polské vlastence.

Foto: Bitva u Ostroleka 26. května 1831 | Wikimedia Commons / Public domain

Situace se nezměnila ani s novým carem Mikulášem I., který se sice nechal v květnu 1829 korunovat ve Varšavě polským králem, avšak odmítl přísahat na polskou ústavu, zamítl, aby se řídil polskou konstitucí a místo toho dál připoutával Polsko k Rusku a velkovévoda Konstantin Pavlovič dostal ještě větší pravomoci. Policejní teror zesílil a Konstantin byl v Polsku rychle považován za tyrana a nepřítele polského národa. V červenci 1830 vypukla ve Francii revoluce, která svrhla krále Karla X., který omezoval svobody lidu. Zatímco car Mikuláš plánoval, že pošle ruská vojska na pomoc sesazenému Karlovi, Poláci fandili francouzským povstalcům a toužili je napodobit.

Oheň polského povstání vzplál na konci roku 1830, když 29. listopadu vystoupil v pěchotní škole ve varšavských Lazienkách před svými kolegy podporučík Piotr Wysocki, který mimo jiné pronesl památná slova: „Poláci, bratři! Hodina pomsty udeřila! Dnes je potřeba zemřít, nebo zvítězit. Pojďme a vaše prsa nechť se pro nepřátele stanou Thermopylami.“ Skupina mladých vzbouřenců se poté chopila zbraní a pod Wysockého velením zaútočila na palác Beweder, který byl velkovévodovým sídlem. Ten ale o útoku věděl a stihl v převlečení utéct. Zklamaní povstalci se pak vydali k varšavské zbrojnici, kterou po krátkém boji dobyli.

Po získání zbrojnice se povstalci pokusili s velkovévodou vyjednávat, ale to nemělo dlouhého trvání, protože mezi povstalci získali navrch radikálové, kteří požadovali celonárodní vzpouru. Když pak povstalce podpořila kongresová armáda, nebylo už o čem jednat. Byla sestavena prozatímní vláda, v jejíž čele stanul vojenský diktátor. Když pak car Mikuláš odmítl s novou vládou jednat, 25. ledna 1831 polský Sejm zbavil cara polského trůnu. To v praxi znamenalo, že byla nejen zrušena polsko-ruská unie, ale v dané situaci to bylo také vyhlášení války Rusku. Kongresová armáda, která měla čelit ruské vojenské mašinérii, měla zhruba 30 000 mužů a nosila staré polské uniformy šité podle francouzského střihu. Kongresovou armádu pak doplňovali dobrovolníci a vlastenci, ale všem bylo jasné, že Poláci budou čelit obrovské přesile.

Polští velitelé plánovali, že zaútočí jako první a vpadnou do Litvy, kde se pokusí rozpoutat další protiruské povstání. Jenže Rusové byli rychlejší a už 4. února 1831 překročilo 115 000 Rusů polské hranice a ruské jednotky zahájily postup na Varšavu. Velitel ruské armády, polní maršál Hans Karl von Diebitsch, rozdělil ruské vojsko na dvě části a zatímco s hlavním proudem svých sil pochodoval směrem od Lublina, generálu Teodoru Geismarovi vydal rozkaz postupovat z boku po silnici spojující Varšavu s Brestem a snažit se o provedení obchvatného manévru. Rusové ale silně podcenili polskou chuť bojovat i jejich odvahu a nepočítali s tak velkým odporem. Proto byli zaskočeni jízdní divizí generála Józefa Dwernického, která se vklínila mezi obě uskupení, která přišla o vzájemný kontakt. A aby toho nebylo málo, jiné polské jednotky 14. února zaútočily na slabší Geismarův sbor. Toho rána byly ruské oddíly, které pochodovaly ve dvou kolonách, překvapeni napadením početně slabší polskou jízdou. Obrana čelní kolony se rychle rozpadla a její bojující zbytky se ocitly mezi útočícími Poláky a Geismarovým týlem. Ten se řadil do bitvy pod zničující polskou střelbou, která drtila ruské řady i ruskou morálku. Geismar se nakonec rozhodl ustoupit.

Foto: Detronizace cara Mikuláše I. z polského královského trůnu | Wikimedia Commons / Public domain

Toto vítězství sice ruskou armádu nezničilo, ani nezastavilo její postup, avšak pozvedlo polského ducha. Poláci se ze všech sil snažili postup Rusů k Varšavě zastavit a na její obranu nasadili většinu svých sil, což bylo 40 000 vojáků. Těm velel generál Józef Chlopicki, muž, který získal slávu v Napoleonově armádě a byl mimo jiné i nositelem Řádu Čestné legie. Část polského vojska sice tvořili stateční avšak v boji nezkušení vlastenci, jádro vojska se všal skládalo z veteránů napoleonských válek. K nim se blížil maršál Diebitsch se 60 000 muži.

Během postupu na polské hlavní město svedly polské oddíly první obranné boje u Waweru (19.-20. února) a Bialoleky (24.-25 února), a i když Rusové utrpěli citelné ztráty, díky své početní převaze donutili Poláky ustoupit. Útok na samotnou Varšavu pak začal 25. února, když na pozice polských divizí v lesích u Grochowa zaútočily dva ruské sbory a třetí ruský sbor měl Poláky obejít z boku. Bojovalo se až do večera a Polákům se podařilo své pozice udržet. Ruské ztráty činily 9500 mrtvých a raněných a Diebitsch se musel vzdát naděje, že Varšavu obsadí rychlým manévrem. Ale i Poláci měli velké ztráty, odražení ruského útoku je stálo 7000 mužů. Generál Chlopicki, který byl v bitvě vážně raněn, se proto rozhodl, že nebude ustupujícího nepřítele pronásledovat.

Polská vítězství v bojích o Varšavu měla ohlas po celé Evropě, ale evropské mocnosti bohužel dál zachovávaly neutralitu a spíše stranily Rusku. Rakušané a Prusové, kteří se oprávněně báli, že i jim se Poláci vzbouří, uzavřeli hranice s Polskem a zakázali přepravu munice a válečného materiálu do Polska. Poláci se ještě jednou pokusili rozšířit své povstání i do jiných Ruskem okupovaných zemích, ale s výjimkou litevského velkovévodství měli jen malý úspěch. Boje dál pokračovaly. Ke konci března přešli Poláci do protiútoku a opět se jim podařilo porazit Rusy u Waweru a potom u vsi Iganie. Tyto úspěchy byly důležité, protože zabránily Rusům v překročení horního toku Visly a následnému obchvatu Varšavy z jihu. Na konci května utrpěli Poláci svůj první nezdar v bitvě o město Ostroleka, které ač udrželi, v boji ztratili velké množství nenahraditelných veteránů. Tehdy se proslavila hrdinná obrana 4. řadového pěšího pluku a téměř sebevražedný útok baterie jízdního jezdectva vedený plukovníkem Jozefem Bemem. Poláci za pokřiku „Jezus Maria ratuj!“ tehdy odrazili útok několikanásobně větší ruské kolony, avšak sami byli zmasakrováni. Karl von Diebitsche krátce na to zemřel na choleru.

Jeho nástupce, hrabě Ivan Fjodorovič Paskevič, se rozhodl přestat bezhlavě útočit a počkat s hlavním úderem, až budou Poláci na pokraji svých sil. Jeho čas přišel v červnu 1831, když se generál Antoni Gielgud pokusil o výpad na Vilnius, ale byl odražen a jeho jednotky, aby unikly zničení, musely utéct přes hranici do sousedního Pruska, kde je Prusové internovali. S takto zajištěným severním křídlem začal Paskevič Varšavu obkličovat. Zatímco jeho oddíly překročily Vislu a obklikou mířily k Varšavě, ruský sbor generála Gregora von Rosena pochodovala bez odporu z Brestu Litevského až na východní předměstí Varšavy, kterého dosáhla 10. srpna. Třetí ruský sbor obsadil na jihu ležící Radom a přiblížil se k Varšavě.

Novým polským vrchním velitelem byl ustanoven generál Skrzynecki, který věděl, že by v bitvě s výrazně silnější invazní armádou prohrál, proto nařídil Varšavu opevnit a s vojskem se stáhl do města. To se polským vůdcům nelíbilo a místo toho požadovali, aby vojsko z města vytáhlo do pole, kde se mělo Rusům postavit. To generál odmítl a byl odvolán. Generálovo odvolání nemohlo ale na tíživé situaci nic změnit a 20. srpna bylo obklíčení Varšavy úplné. Zatímco měli Rusové k dispozici 78 000 vojáků, 400 děl, polská posádka města čítala 35 000 mužů, přičemž bylo vypočítáno, že k plnému obsazení všech polských obranných linií by bylo zapotřebí 60 000 vojáků. Ač měli Poláci dostatek munice a válečných zásob, jídla byla ve Varšavě poskromnu a situaci ještě zhoršila cholera.

Paskevič se pokoušel vyjednávat, ale Poláci byli neústupní, a tak se ve dnech 6.-8. září 1831 rozhořela poslední bitva o Varšavu. Přestože Poláci bojovali jako lvi, proti obrovské přesile neměli šanci a postupně ztráceli jednu pozici za druhou. 8. září pak souhlasili z bezpodmínečnou kapitulací a zbytek polského vojska i s vládou po dohodě odešel do internace v Rakousku. Rusové pak rychle obsadili všechna polská města. Jako poslední se vzdalo město Plock, ve kterém se konalo závěrečné zasedání povstaleckého Sejmu.

Foto: Útok na varšavský arzenál polskými povstalci
(Marcin Zaleski, 1831) / wikimedia commons

Po potlačení listopadového povstání si ruský car Mikuláš I. ponechal titul polského krále, ale polská autonomie zůstala po povstání značně okleštěná. Byl zrušen sněm a samostatná polská armáda, mezi Polskem a Ruskem došlo k reálné politické unii. Pomsta měla však i jinou podobu – v roce 1834 byla mezi oběma zeměmi zavedena celní bariéra, což velmi poškodilo polské hospodářství. Politické svobody byly maximálně ohraničeny a tajné spolky zakázány. Mnozí intelektuálové odešli raději do exilu, kde čekali na další příležitost k vystoupení proti ruskému jhu. Do ciziny tak odešlo více než pět tisíc ideových vůdců a vojenských velitelů. Mickiewicz například žil dlouhá léta v Paříži, ale nakonec zemřel v tureckém Istanbulu, kde se snažil sestavit další jednotky pro boj proti ruské nadvládě. Soudy v Polsku tyto emigranty odsoudily v nepřítomnosti k smrti a byly jim zabaveny majetky. Mnozí řadoví vojáci byli násilím vtěleni do ruské armády, případně byli posláni do vyhnanství na Sibiř.

Místodržitelem v Polsku se stal generál Ivan Paskevič, který získal titul knížete varšavského. Klid v Polsku hlídala stotisícová ruská armáda, v roce 1832 byla odvolána ústava z roku 1815 a pro jistotu byl v roce 1833 zaveden mimořádný stav, který byl zrušen až po porážce Ruska v krymské válce. Polské království muselo dokonce zaplatit Rusku válečné kontribuce ve výši 22 milionů rublů, ačkoliv roční rozpočet království nebyl vyšší než 10 milionů rublů. V Polskem království začalo masivní porušťování, a to i na univerzitách. Rusifikace se projevila i v administrativním dělení tím, že v roce 1837 byla tradiční polská vévodství nahrazena ruskými guberniemi. Více než třicet let se pak ruské carské moci podařilo držet situaci v obsazeném Polsku pod kontrolou. V roce 1863 však vypuklo další a ještě mohutnější a krvavější povstání za nezávislost Polska. O něm však příště.

Zdroj: warhistoryonline