Nedávný, neobyčejně brutální masakr ve městě Al-Fášir připoutal opět pozornost světové veřejnosti k Súdánu. K zemi, kde již od roku 2023, a de facto již od roku 2019, kdy padl dlouholetý vládce Omar al Bašír, začala probíhat občanská válka. Tato válka probíhá do jisté míry mimo zájem světových médií, stejně jako i světových politiků, protože zasahovat do této mimořádně složité země se nikomu nechce. Právě masakr ve Fáširu nám ale napovídá, že může být ještě hůř.

Foto: Masakr ve Fáširu: Hrůzné poselství, které mění tvář súdánské války | Adobe Stock

Vlekoucí se konflikt v Dárfúru

Masakr ve Fáširu je ostatně těžko pochopitelný, a to i v celkovém kontextu zdejší občanské války. Předně je třeba uvést, že město Fášir leží v západní části Súdánu, v Dárfúru. V regionu, kde již celá desetiletí probíhá – s různou intenzitou – občanská válka mezi původním černošským obyvatelstvem a islámskými milicemi. Ty původně představovaly provládní jednotky (jejich vznik byl iniciován již zmíněným bývalým diktátorem O. Bašírem), dnes ale představují autonomní politický celek, který naopak bojuje proti vládě v Chartúmu představované především prezidentem Abdalem Fatahem Burhánem.

Klíčovou postavou těchto milicí se postupně stal Muhammad Hamdán Dagalo, zvaný Hemedti. Původně šlo o celkem bezvýznamného lokálního podnikatele. Právě občanská válka ho ale proměnila v politického hráče. Byl to právě M. H. Dagalo, který vytvořil někdejší milice Janjaweed, které později přetvořil v „Síly rychlé podpory“, RSF (Rapid Support Forces). A byly to právě tyto islámské milice – a nikoliv oficiální armáda Súdánu – kdo stál za většinou masakrů v oblasti Dárfúru.

Konflikt v Dárfúru představoval jednu z nejdéle se vlekoucích občanských válek v Africe, a to i proto, že se jej účastnila celá řada aktérů s naprosto různorodými cíli. A to jak na straně vlády v Chartúmu, tak i mezi samotnými obyvateli Dárfúru, jejichž politická reprezentace je roztříštěna do celé řady politických stran a bojůvek. Část politické reprezentace v Dárfúru požadovala odtržení od Súdánu a vytvoření vlastního státu – tento názor zesílil zejména poté, co se od Súdánu relativně úspěšně oddělil Jižní Súdán. Separatisté navíc poukazovali i na státotvornou tradici Dárfúru, odvozenou od někdejšího stejnojmenného království. Další část politiků Dárfúru ale argumentovala, že Dárfúr nemá žádné významnější přírodní zdroje (na rozdíl od ropou oplývajícího Jižního Súdánu), že by nová země jen těžko přežívala – a že je lepší setrvat v rámci velkého celku. I tato umírněná část dárfúrského obyvatelstva ale požadovala spravedlivější podíl na státních investicích.

Postupně to vypadalo, že se situace v Dárfúru částečně uklidňuje. Bylo tomu mimo jiné i díky tomu, že M. H. Dagalo částečně přenesl své aktivity do zahraničí. Jednotky RSF se totiž zúčastnily občanské války v Jemenu – v žoldu Saúdské Arábie a SAE, které se do tohoto vnitřního konfliktu nešťastně zapletly. Obdobně se RSF aktivně účastnily i občanské války v Libyi, na straně generála Khalify Haftára a jeho LNA (zde RSF navázaly úzkou spolupráci se známou ruskou jednotkou wagnerovců). V Dárfúru tak byl relativně klid. V oblasti sice i nadále působily jednotky oficiální súdánské armády a probíhaly zde určité boje, přesto byla situace mnohem příznivější než před lety. A vypadalo to, že Dárfúr nejenže zůstane součástí Súdánu, ale že se postupně stabilizuje a nabude i určité prosperity.

Vliv pádu Omara Bašíra

Situaci v mnohém zhoršil pád dlouholetého diktátora O. Bašíra v roce 2019. Zde je třeba podotknout, že vláda O. Bašíra nebyla příliš efektivní a rozhodně jej nelze považovat za nějakého osvíceného diktátora. Ale především v posledních letech snad i díky jeho stáří byl v Súdánu relativně klid (což se týkalo i oblasti Dárfúru). Súdán se navíc zaměřoval spíš na vyrovnání vztahů s Jižním Súdánem, což je proces, který ostatně dosud neskončil.

Pád O. Bašíra nicméně vše změnil. A to především proto, že začal boj o moc v samotné ústřední vládě Súdánu. Vyprofilovalo se zde několik politických skupin, z nichž nejsilnější byla skupina napojená na oficiální armádu a jejím hlavním představitelem se stal současný prezident Súdánu A. F. Burhán. Proti jeho relativně umírněné vládě se ale ostře vymezil právě M. H. Dagalo. Obě skupiny tak mezi sebou začaly bojovat a celý Súdán tak upadl do kruté občanské války. V té se válečné štěstí přiklánělo střídavě na různé strany, nicméně v současné době má navrch spíše M. H. Dagalo a jeho jednotky RSF.

Dynamizace Dárfúru

Toto dění mělo samozřejmě obrovský vliv na situaci v Dárfúru. M. H. Dagalo a jeho RSF se totiž hodně zaměřily (vedle ovládnutí hlavního města Chartúmu, kde se vedly regulérní boje) právě na ovládnutí západní části Súdánu, tvořenou převážně Dárfúrem. Tedy na oblast, kterou jednotky RSF již dobře znaly a měly ji dokonale zmapovanou. V oblasti tak opět vypukly kruté boje. Situaci Dárfúru ale výrazně zhoršilo to, že zdejší politické strany a polovojenské jednotky již před časem částečně odzbrojily – a to v rámci narovnání vztahů s ústřední vládou. Přesto obyvatelé Dárfúru začali opět bojovat. Je přitom poněkud absurdní, že v rámci tohoto boje proti jednotkám RSF se dárfúrské milice spojily s vládou v Chartúmu, tedy s vládou, proti které ještě před několika lety bojovaly! Je to ale do značné míry logické – jde o boj proti společnému nepříteli.

Přesto se M. H. Dagalovi a jeho RSF podařilo celý západ Súdánu, a tedy i Dárfúr, ovládnout. Bylo to jednak díky značné zkušenosti a poměrně vysokým bojovým kvalitám RSF. Svou roli zde ale hraje i to, že jednotky RSF jsou dobře vyzbrojeny, a to převážně zbraněmi z Ruska. Ve výzbroji RSF tak můžeme pozorovat nejen novější verze útočných pušek Kalašnikov, ale třeba i obrněné transportéry BTR-80 a automobily UAZ. Zde se tak projevuje úzká vazba M. H. Dagala a RSF na skupinu wagnerovců, ale i na určitou část ruského zbrojního průmyslu. Bylo by ale chybné svádět všechno jen na Rusko. M. H. Dagalo a RSF jsou totiž podporovány Saúdskou Arábií a SAE, snad i díky vazbám z dob společného angažmá v Jemenu. Oproti tomu vláda A. F. Burhána v Chartúmu je podporována Egyptem. To nám ukazuje, jak je konflikt v Súdánu mnohovrstevnatý – a tedy i obtížně řešitelný.

Situaci zhoršuje i to, že nikdo vlastně neví, co M. H. Dagalo chce. On sám opakovaně deklaroval, že chce převzít vládu nad celým Súdánem (s obvyklými řečmi, že vláda v Chartúmu je neefektivní, zkorumpovaná, a že je tedy třeba ji změnit). Armádě spojené s prezidentem A. F. Burhánem se nicméně stále daří odolávat. RSF se nepodařilo ovládnout Chartúm a armáda zvládá udržovat klid i v dalších oblastech této rozlehlé země. Zřejmě i proto se M. H. Dagalo tolik zaměřil na ovládnutí západu země včetně Dárfúru. Objevily se dokonce názory, že M. H. Dagalo usiluje o vytvoření svého vlastního státu a že hrozí roztržení Súdánu na dva státy. A zřejmě i proto zintenzivněly boje v Dárfúru – a to včetně nešťastného města Fášir.

Proč právě Fášir

Na otázku, proč byl coby bojiště zvolen právě Fášir, dokáže odpovědět zřejmě jen sám M. H. Dagalo. Fášir je totiž poměrně malé město, které nemá žádný větší význam. Nemá žádnou strategickou polohu, nenachází se u nějaké klíčové infrastruktury (mosty, komunikace atd.) či důležitého území. Není zde nějaký významnější průmysl, není zde žádný výraznější zdroj bohatství, o které by stálo za to bojovat. Ve Fáširu nebylo ani nějaké sídlo dárfúrské politické reprezentace. Zkrátka nic.

Fášir tak je příkladem toho, jak se určité město či určité území stane strategickým právě jen proto, že se o ně vedou boje, že se jedné z válčících stran podaří (spíše jen náhodou) v jeho blízkosti soustředit část svých vojenských sil. K takovým situacím ve válkách občas dochází, a to i v současných konfliktech včetně ukrajinské války. Příkladem může být ukrajinská Avdijivka, která před válkou také nebyla ničím významná; bylo to jen menší město bez výraznějšího průmyslu či nerostného bohatství. Přesto o něj ukrajinská a ruská armáda vedla kruté boje. V případě súdánského konfliktu to bylo obdobné, byť samozřejmě se všemi specifiky súdánské občanské války.

Neméně důležitá je i otázka, proč zde došlo nejen k bojům, ale i k takovému teroru vůči civilnímu obyvatelstvu. Vždyť masakry ve Fáširu převýšily vše, co se dosud v Dárfúru stalo, a to přitom občanská válka v Dárfúru byla plná hrůz. Nikdy nedošlo k tomu, aby nějaké město bylo skutečně systematicky vyhlazeno, jak se tomu stalo ve Fáširu; nikdy nebylo tolik mrtvých, tolik hrůzy.

Jedním z vysvětlení může být zvůle některého z lokálních velitelů RSF. Za masakrem ve Fáširu by tak mohly stát nějaké staré animozity mezi jednotlivými kmeny (kterých je v Dárfúru celá řada); vyřizování nějakých starých účtů, které přitom mohou mít zcela iracionální povahu. Pro tuto možnost hovoří i fakt, že RSF v posledních letech dokázala absorbovat různé milice jednotlivých kmenů. Ty existovaly vždy, obvykle ale byly jen špatně vycvičené a především nedostatečně vyzbrojené. Díky začlenění do poměrně dobře vyzbrojených RSF ale tyto milice získaly moderní účinné zbraně a získaly i na politickém významu. Díky tomu mohlo dojít i k soustředění sil v určitém místě, v nešťastném Fáširu, a k následným masakrům.

Mnohem pravděpodobnější ale je, že za masakrem stojí právě vedoucí postava RSF, M. H. Dagalo. Ten je někdy vzhledem ke svému nízkému původu poněkud podceňován; faktem ale je, že opakovaně prokázal vojenské mistrovství, smysl pro taktiku – a také smysl pro vojenskou psychologii.

Masakr ve Fáširu vyvolal samozřejmě velké pobouření, a to jak ve světové veřejnosti, tak i v samotném Súdánu. Ale možná právě o to M. H. Dagalovi jde. Je možná příznačné, že se neobjevila snaha nějak M. H. Dagala za jeho zločiny zatknout – vzhledem k tomu, že disponuje tak výkonnými ozbrojenými silami, to ani není příliš možné. Ze strany světového společenství se objevily jen projevy bezmoci. V samotném Súdánu pak masakr ve Fáširu vyvolal jen rozhořčení a především strach. A zřejmě právě o to M. H. Dagalovi šlo. Masakr ve Fáširu tak lze považovat za svého druhu psychologickou zbraň, za formu nátlaku. Tento masakr provedený jednotkami RSF řízenými M. H. Dagalem říká všem obyvatelům Dárfúru, ale stejně tak i všem obyvatelům Súdánu: „To, co se stalo ve Fáširu, se může stát i vám“. A je zjevné, že to funguje.

Je také pravděpodobné, že M. H. Dagalo masakr ve Fáširu provedl i v reakci na vlekoucí občanskou válku, která trvá již více než čtyři roky, a to s výsledky nejistými, kdy se válečné štěstí přiklání jednou na tu, jindy zase na druhou stranu. V podobě masakru ve Fáširu M. H. Dagalo získal jedinečný nátlakový argument – s tím, že může přijít s něčím ještě horším.

Masakr ve Fáširu tak má hlubší politické následky, které ovlivní dění nejen v samotném Dárfúru, ale i v celém Súdánu, potažmo i v celém regionu severovýchodní Afriky. A bohužel lze konstatovat, že světové společenství zatím nedokázalo přijít s něčím, co by dokázalo tento nekonečný konflikt vyřešit.

Zdroj: Český rozhlas Radiožurnál, www.bbc.co.uk, www.aljazeera.com