Když Sovětský svaz odhalil tanky T-54/55 revolučního designu, Spojené státy odpověděly prostřednictvím tanku M60 Patton. Sovětský svaz pak za pár let přišel s tanky T-62, které způsobily na poli tankového designu malou revoluci. Spojené státy tak musely co nejdříve odpovědět. 

Tehdejší ministr obrany USA Robert McNamara navrhl vytvořit jakýsi supertank. Inženýři se rozhodli spojit síly s inženýry ze Západního Německa a vytvořit společný projekt tanku, který by unifikoval tankové síly NATO. Státy NATO totiž stavěly tanky podle své tankové školy, zatímco státy Varšavské smlouvy nakupovaly tanky Sovětského tankového designu a ty pak, jako například v případě Československa, dále modifikovaly podle svých potřeb. Jednalo se ovšem o univerzální design, což zefektivnilo činnost tankových vojsk Varšavské smlouvy, včetně sdílení munice, či náhradních dílů nebo výcviku. Státy NATO v západní Evropy měly ovšem tanky odlišné, Spojené státy měly tanky M60 Patton, Němci Leopardy 1, Britové zase tanky Centurion a své tanky měli i Francouzi a Italové. Unifikace tak byla na stole. 

Foto: Americký tank MBT-70 byl na svou dobu velice pokrokový tank | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Na palubě prvních amerických letadlových lodích byly instalovány holubníky. Starověká forma komunikace se ale neosvědčila

V roce 1963 Německo a USA podepsaly memorandum o porozumění, které oběma národům zaručovalo stejný podíl na konstrukci a vlastnostech tanku. To se velmi brzy ukázalo jako špatné rozhodnutí, inženýři obou zemí totiž měli zcela odlišné pohledy na konstrukci tanků a jejich vlastnosti. Na většině věcí se tedy nedokázali dohodnout. 

Inženýři obou zemí se dokázali shodnout na tom, že tank bude disponovat vrstveným pancířem ze slitiny wolframu a posádka bude umístěna ve vnitřní pancéřové kapsli. To bylo prakticky vše. Za neshody mohla nejen odlišná tanková škola ale také jazyková bariéra ale hlavně odlišné měrné jednotky, zatímco Němci pracovali v metrickém systému, tedy v milimetrech a centimetrech, Američané zase používali imperiální systém, tedy palce a stopy.  Obě strany ovšem nicméně musely dosáhnout řady kompromisů aby se podařilo tank dokončit. V roce 1965 tak světlo světa spatřily dva tanky, americký MBT-70 a německý Kpz-70. 

Oba tanky disponovaly novým hydropneumatickým odpružením, které dovolovalo tanku snížit svou siluetu, kdy se vana korby nacházela pouhých 10 centimetrů nad zemí. To dovolovalo tanku vyhledat lepší krytí, či menší okop. Odpružení ovšem dovolovalo i siluetu zvýšit, čímž mohl tank vést palbu na cíle, na které jiné tanky nemohly, ale také se tím výrazně zvýšila mobilita v terénu. Tanky měly posádku o třech tankistech, což představovalo významnou odchylku od standardní tankové školy NATO, která počítala se čtyřmi členy posádky (velitel, střelec, nabíječ a řidič). 

Americký tank byl poháněn 12válcovým vzduchem chlazeným dieselovým motorem Continental AVCR V12, který generoval výkon až 1470 koní. Německý tank byl poháněn dieselovým motorem Daimler-Benz MB-873 o výkonu 1500 koní.  Oba tanky dokázaly zrychlit až na 70 kilometrů v hodině, což z nich dělalo v té době nejrychlejší tanky na světě. Dojezd obou tanků byl pak zhruba 640 kilometrů.

Psali jsme:Alej MiGů byla arénou prvních soubojů proudových stíhaček. Američané vyhráli na celé čáře

Foto: Díky hydropneumatickému odpružení si mohl tank "sednout", čímž snížil svou světlou výšku. Obdobný systém využívají i moderní tanky, jako jsou například japonský Type 10, či jihokorejský K2 Black Panther | Wikimedia Commons / Public domain

Jak již bylo řečeno, celá posádka sídlila ve věži. Inovativním řešením bylo umístění řidiče do samostatné kapsle, která stála na místě nezávisle na věži a řidič tanku vždy koukal před tank.  I když se věž otáčela, řidič stál na svém místě, to se ukázalo jako problematické, řidiči byli často dezorientovaní a trpěli kinetózou.

Další významnou novinkou byl oddělený prostor posádky od munice. Munice byla uložena za pancéřovanými dveřmi, které měly zabránit v případě zasažení tanku výbuchu munice dovnitř tanku a ohrozit tím posádku. 

Problémem se ukázala i samotná výzbroj tanku. Němci chtěli na tank namontovat 120mm kanón s hladkým vývrtem, ovšem Američané prosadili své experimentální dělo XM-150E5  ráže 152mm. Dělo mohlo kromě standardní protitankové munice střílet i protitankové řízené  rakety Shillelagh. To se ukázalo jako problém, jednak samotná integrace  odpalovače protitankových raket do kanónu byla technicky náročná a nespolehlivá, ale samotné rakety byly náchylné na vlhkost a měly tendenci bobtnat. S kanónem byl spřažen standardní kulomet Browning (německý tank disponoval místo Browningu kulometem MG-3) ráže 7.62mm. Tank byl vyzbrojen také 20mm automatickým kanónem Rheinmetall v plně otočné automatické věžičce, jeho úkolem byl boj s nízko letícími cíli, jako byly vrtulníky, ale také boj s pěchotou. Nicméně i ten se ukázal jako technicky příliš nákladný na výrobu a údržbu. 

Foto: Sekundární výzbroj tanku tvořil 20mm automatický kanón. Jeho úkolem byl boj s nízko letícími cíli a pěchotou. Technologicky však byl tento kanón nedořešený a složitý. | Wikimedia Commons / Public domain

Problémem  se ukázala také hmotnost čítající 54 tun, což bylo více, než bylo zamýšleno. Pro takhle těžký tank bylo nutné vybudovat nové zázemí, včetně přepravních podvalníků, ale hlavně náležitých vyprošťovacích vozidel. Vyrobených bylo nakonec 14 vozidel

Jednalo se o v té době revoluční vozidlo, plné na svou dobu velice pokročilých technologií, ovšem projekt se ukázal jako černá díra na peníze. Celý projekt měl stát podle propočtů 80 milionů tehdejších dolarů, což bylo 292.8 milionů západoněmeckých marek. Nicméně cena se vyšplhala více jak třikrát výš a to až na 303 milionů dolarů. Obrovské finanční náklady nakonec donutily Němce v roce 1969 z projektu odstoupit. Němci se nicméně z projektu vzali četné zkušenosti a následný vývoj směřoval k vytvoření legendárních tanků Leopard 2. Projekt se pro Američany stal také příliš nákladný a v roce 1970 americký Kongres zatrhl financování projektu. Americká armáda se rozhodla existující prototypy upravit, čímž vzniklo vozidlo XM 803, to mělo o něco slabší motor a 20mm kanón nahradila dálkově ovládaná věžička s velkorážním kulometem Browning ráže .50. Ovšem i tento projekt brzy selhal. I Američané si z projekt vzali ponaučení a získané zkušenosti byly promítnuty do prototypu XM 1, který nakonec vyústil v tanky Abrams M1.

Foto: I když se projekt nepodařilo dotáhnout do konce, zkušenosti z něj byly následně použity při tvorbě tanku Leopard 2 (v popředí, v zadu je KPz-70) a amerického Abrams M1. | Wikimedia Commons / Public domain

I když byl projekt neúspěšný, díky práci na něm vznikly nakonec velice úspěšné typy, a to Leopard 2 a Abrams M1. Díky MBT-70 také začaly státy NATO přejímat do tankového designu i oddělenou munici od prostoru posádky, což výrazně zvyšuje schopnost posádky přežít zásah. Některé z přeživších tanků můžeme dodnes nalézt v muzeích.

Zdroj: SOFREP, Military Factory