Nedávno publikovaná úvaha o možném znovuzavedení vševojskových brigád a pluků v Armádě České republiky dochází k závěru, že tento organizační koncept je v současných podmínkách nejen překonaný, ale pro AČR dokonce nepřínosný. Autor kritizovaného textu staví svou argumentaci především na předpokladu, že vševojskovost (zapojení všech / vícero druhů vojsk do společného operačního rámce) představuje relikt minulých doktrinálních přístupů, které neodpovídají charakteru moderního bojiště ani aliančním závazkům České republiky. Jako alternativu zdůrazňuje koncept modularity, tedy organizační oddělení manévrových, palebných a podpůrných prvků, jež mají být podle potřeby centralizovány a ad hoc přidělovány nižším stupňům velení. Tato centralizace podpůrných schopností, zejména dělostřelectva, protivzdušné obrany a logistiky, je v textu prezentována jako efektivnější a flexibilnější řešení než jejich organická integrace do brigádních struktur.

S uvedeným závěrem se však tento článek zásadně neztotožňuje. Polemika zde vedená není motivována snahou o návrat k rigidním a hierarchicky těžkopádným strukturám charakteristickým pro masové armády 20. století. Naopak jejím cílem je poukázat na to, že odmítnutí vševojskových brigád jako takových vychází z příliš zjednodušeného chápání tohoto pojmu. V centru pozornosti stojí argument, že moderně pojatá vševojskovost neznamená popření modularity, ale její funkční ukotvení na takové úrovni velení, která umožňuje efektivní integraci bojových schopností v reálném čase. Tento text proto usiluje o znovuotevření odborné debaty nad tím, zda současné organizační uspořádání AČR skutečně odpovídá požadavkům konfliktů vysoké intenzity, nebo zda naopak nepřináší systémová omezení, jež by mohla být překonána právě prostřednictvím moderní, flexibilní a doktrinálně ukotvené vševojskové brigády.

Koncept kombinovaného nasazení zbraní (combined arms) představuje jeden ze základních pilířů moderního vedení boje a jeho kořeny lze vysledovat již v první polovině 20. století. Postupný vývoj od odděleného nasazování pěchoty, dělostřelectva a obrněných jednotek k jejich těsné koordinaci byl reakcí na rostoucí komplexitu bojiště a na nutnost překonávat silně bráněné prostory. Zkušenosti druhé světové války, a následně studené války, ukázaly, že rozhodujícím faktorem úspěchu není pouhá koncentrace sil, ale jejich schopnost působit synchronizovaně v čase a prostoru. V tomto smyslu se combined arms stal nejen taktickým principem, ale i organizačním východiskem, které ovlivnilo strukturu jednotek a způsob jejich velení.

Psali jsme:Zapomeňte na Hollywood: Jak se opravdu bojovalo na Divokém západě

V současné doktrinální interpretaci v rámci NATO je koncept combined arms chápán jako integrace manévru, palby, ochrany, informací a podpory s cílem vytvářet pro protivníka simultánní dilemata. Důraz je kladen na schopnost jednotek kombinovat různé druhy bojových schopností již na nízkých stupních velení, kde dochází k bezprostřednímu kontaktu s protivníkem. Moderní alianční doktríny proto zdůrazňují princip tzv. „nejnižší možné integrační úrovně“, podle něhož by klíčové bojové a podpůrné schopnosti měly být dostupné přímo velitelům, kteří rozhodují o jejich okamžitém nasazení. Tento přístup vychází z předpokladu, že rychlost reakce a situační porozumění jsou v konfliktech vysoké intenzity stejně důležité jako samotná palebná síla.

Modularita se v tomto kontextu prosadila jako odpověď na potřebu flexibility, adaptability a efektivního využívání omezených zdrojů. Její hlavní výhodou je možnost relativně rychle přizpůsobovat složení jednotek konkrétním úkolům, operačnímu prostředí či stupni hrozby. Modularita rovněž usnadňuje alianční interoperabilitu, neboť umožňuje přidělování specifických schopností v rámci mnohonárodních uskupení. Z hlediska mírového provozu a expedičních operací nižší intenzity představuje tento přístup nesporné přínosy, zejména pokud jde o logistickou efektivitu a specializaci jednotek.

Limity modularity se však výrazně projevují v prostředí konfliktů vysoké intenzity, kde je rozhodující kontinuita velení, okamžitá dostupnost palebné podpory a schopnost rychle reagovat na dynamicky se měnící situaci. Přehnaná centralizace klíčových schopností, jako je dělostřelectvo či protivzdušná obrana, může vést k prodlevám v rozhodovacím procesu a ke snížení efektivity podpory manévru. Zároveň roste riziko přetížení vyšších stupňů velení, které jsou nuceny řešit nejen operační a strategické úkoly, ale i detailní alokaci prostředků na taktických úrovních. V tomto smyslu se ukazuje, že modularita bez dostatečné organické integrace může paradoxně snižovat schopnost jednotek naplňovat samotný princip combined arms, na němž je moderní vojenské myšlení postaveno.

Empirické srovnání organizačních přístupů U.S. Army a Armády České republiky ukazuje, že rozdíly mezi oběma systémy nespočívají v samotném odmítnutí či přijetí principu vševojskovosti, ale především ve způsobu jeho praktické implementace. Armored Brigade Combat Team U.S. Army je koncipován jako plně integrovaný celek, v němž jsou tankové a mechanizované pěší jednotky, dělostřelectvo, ženijní prvky i logistické zabezpečení organickou součástí jediné brigádní struktury. Klíčové bojové a podpůrné schopnosti jsou trvale podřízeny brigádnímu velení a připraveny k okamžitému nasazení bez nutnosti složitého přidělovacího procesu. Na úrovni praporu se tento přístup promítá do existence kombinovaných praporů, které již samy o sobě představují integraci tankových a pěších jednotek, a tím vytvářejí vysokou míru autonomie v rámci brigádního manévru.

Psali jsme:Putinův majstrštyk: švédský a finský přínos pro NATO

Psali jsme:České zbraně na Ukrajině: posílení mezinárodního postavení Česka a neocenitelné zkušenosti

Psali jsme:Triády: skrytá logika moci v hybridních konfliktech 21. století

V případě Armády České republiky je organizační logika odlišná. Manévrové, palebné a podpůrné složky jsou zpravidla rozděleny do samostatných plukovních či brigádních struktur, přičemž jejich kombinace probíhá až na vyšších stupních velení. Mechanizované prapory nejsou organicky posíleny o tankové jednotky a dělostřelectvo je centralizováno na úrovni brigády či divize. Tento model vychází z předpokladu, že flexibilita je zajištěna právě možností ad hoc přidělování specializovaných jednotek podle aktuální potřeby. Empirická komparace však naznačuje, že U.S. Army na koncept vševojskovosti nerezignovala; naopak jej zachovala jako základní princip, avšak implementovala jej modulárně a s vysokou mírou standardizace, která umožňuje jak integraci, tak relativně snadnou reorganizaci sil.

Zvlášť názorným příkladem rozdílného přístupu je postavení dělostřelectva. V rámci ABCT tvoří Field Artillery Battalion organickou součást brigády a je trvale integrován do plánování a vedení manévru. Díky této vazbě disponuje brigádní velení bezprostředním přístupem k palebné podpoře a může ji využívat s minimální časovou prodlevou. Digitální systémy řízení palby a jasně definované procedury umožňují rychlé rozhodování a snižují kognitivní zátěž velitelů, kteří nemusí řešit složité koordinační procesy s externími jednotkami. Naproti tomu dělostřelecký oddíl AČR je koncipován jako centralizovaný palebný prostředek, jenž je jednotlivým brigádám nebo praporům přidělován podle stanovených priorit. Tento přístup sice zvyšuje kontrolu nad omezenými zdroji, avšak současně prodlužuje reakční dobu a zvyšuje nároky na plánování a koordinaci. Centralizace palby tak může snižovat jak časovou, tak i kognitivní efektivitu podpory manévru, zejména v dynamickém prostředí konfliktu vysoké intenzity.

Podobná logika se uplatňuje i v oblasti protivzdušné obrany. V obou armádách platí, že PVO není organickou součástí mechanizovaného praporu a její schopnosti jsou soustředěny na vyšších stupních velení. Zásadní rozdíl však spočívá v tom, že brigády U.S. Army mohou disponovat vlastními prvky krátkého dosahu, které jsou integrovány do brigádní struktury a umožňují plánovat ochranu manévru jako nedílnou součást bojové činnosti. V Armádě České republiky je PVO přidělována brigádám nesystematicky a spíše s důrazem na ochranu vybraných objektů než manévrujících jednotek. Absence vševojskově pojaté brigádní struktury tak ztěžuje komplexní plánování ochrany sil v pohybu a dále prohlubuje závislost nižších stupňů velení na rozhodnutích a alokaci prostředků z vyšších úrovní.

Foto: V Armádě České republiky je PVO přidělována brigádám nesystematicky a spíše s důrazem na ochranu vybraných objektů než manévrujících jednotek (ilustrační foto) | Michal Pivoňka / ARMYWEB

Argument o nepřínosnosti vševojskových brigád, jak je formulován v kritizovaném textu, vykazuje především logický problém spočívající v implicitní záměně dvou odlišných konceptů. Rigidní vševojskovost minulosti, charakteristická pro masové armády studené války, byla založena na pevných organizačních strukturách s omezenou flexibilitou a silnou hierarchickou centralizací. Tento model byl oprávněně podroben kritice v souvislosti s proměnou bezpečnostního prostředí a s rostoucím důrazem na modularitu a expediční schopnosti. Z tohoto historického obrazu však nelze automaticky vyvozovat závěr o nepřínosnosti vševojskovosti jako takové. Moderní integrovaná vševojskovost představuje kvalitativně odlišný přístup, který neusiluje o organizační rigiditu, ale o trvalé propojení klíčových bojových schopností na takové úrovni velení, kde je možné je efektivně koordinovat a okamžitě nasazovat. Odmítnutí vševojskových brigád na základě kritiky jejich historických forem tak vede k analytickému zjednodušení, jež přehlíží současný doktrinální vývoj a praktické zkušenosti aliančních armád.

Operační realita ozbrojených konfliktů po roce 2022 tuto záměnu dále problematizuje. Válka na Ukrajině názorně ukázala, že schopnost jednotek disponovat organickou palebnou podporou představuje zásadní faktor přežití i bojové účinnosti. Jednotky, které měly přímý a nepřetržitý přístup k dělostřelectvu a minometům, byly schopny rychle reagovat na vznikající hrozby, narušovat manévr protivníka a snižovat vlastní ztráty. Naopak centralizované palebné struktury se ukázaly jako zranitelné jak z hlediska reakční doby, tak z hlediska schopnosti čelit náhlým změnám situace na bojišti. Tento trend je dále umocněn masovým nasazením bezpilotních prostředků, včetně UAV a FPV dronů, které dramaticky zkracují rozhodovací cyklus a zvyšují nároky na okamžitou koordinaci palby, manévru a ochrany. V takovém prostředí se prodlevy způsobené přidělováním podpůrných prostředků z vyšších stupňů velení stávají nejen neefektivními, ale potenciálně fatálními, což posiluje argument ve prospěch moderně pojaté, integrované vševojskové struktury.

Alternativní pojetí vševojskové brigády Armády České republiky nemusí představovat návrat k organizačním modelům masové armády, ale může být chápáno jako racionální adaptace na současné operační prostředí a alianční požadavky. Jednou z realistických možností je koncepce tzv. lehké vševojskové brigády, jejímž jádrem by zůstaly mechanizované prapory schopné samostatného manévru, avšak trvale posílené o klíčové podpůrné schopnosti. Brigádní dělostřelecký oddíl by byl organickou součástí této struktury a integrován do brigádního plánování a velení tak, aby palebná podpora nebyla vnímána jako externí zdroj, ale jako nedílný prvek manévru. Podobně by brigáda disponovala vlastními prvky protivzdušné obrany krátkého dosahu, zaměřenými především na ochranu manévrujících jednotek před bezpilotními prostředky a vrtulníky, což by odpovídalo zkušenostem z recentních konfliktů. Nedílnou součástí brigády by se staly také prvky ISR a UAV, umožňující kontinuální situační přehled a zkrácení rozhodovacího cyklu na úroveň, která je v konfliktech vysoké intenzity nezbytná.

Důležitou roli v tomto alternativním pojetí mohou sehrát rovněž pluky, jejichž význam by však nebyl založen na návratu k masovým a personálně naddimenzovaným strukturám. Pluky by fungovaly především jako integrační platformy, které by zajišťovaly kontinuitu velení, odbornou specializaci a systematický výcvik podřízených jednotek. V tomto smyslu by plukovní struktura vytvářela stabilní rámec pro rozvoj schopností, standardizaci postupů a sdílení zkušeností napříč jednotkami. Současně by umožňovala dosahovat logistické synergie, zejména v oblasti údržby techniky, zásobování a personální podpory, aniž by nutně omezovala operační flexibilitu brigád. Takto pojaté pluky by nepředstavovaly krok zpět, ale naopak prostředek ke zvýšení soudržnosti, udržitelnosti a dlouhodobé efektivity vševojskově koncipovaných brigád AČR.

Navrhované pojetí moderní vševojskové brigády a posílení integrační role pluků s sebou nepochybně nese řadu limitů a rizik, která nelze v odborné debatě opomíjet. Jedním z nejvýraznějších omezení je personální náročnost takového uspořádání, zejména v prostředí dlouhodobého nedostatku kvalifikovaného personálu v Armádě České republiky. Organická integrace palebných, průzkumných a protivzdušných prvků do brigádních struktur klade zvýšené nároky na velitele, štáby i specializovaný personál a vyžaduje systematický přístup k výcviku a kariérnímu rozvoji. S tím úzce souvisejí i finanční dopady, neboť vybudování a udržování vševojskově koncipovaných jednotek předpokládá nejen pořízení techniky, ale také dlouhodobé investice do logistiky, munice, výcvikových kapacit a infrastruktury. V neposlední řadě je nutné zohlednit otázku interoperability v rámci NATO, kde příliš specifické národní řešení může komplikovat zapojení do mnohonárodních uskupení, pokud nebude dostatečně sladěno s aliančními standardy a doktrínami.
Současně je však třeba tyto limity posuzovat v širším kontextu systémových rizik, která vyplývají ze setrvání v současném organizačním uspořádání. Centralizace klíčových bojových a podpůrných schopností, omezená autonomie brigád a závislost nižších stupňů velení na rozhodnutích vyšších úrovní mohou v podmínkách konfliktu vysoké intenzity vést k prodlevám, ztrátě iniciativy a snížení bojové účinnosti. Argumenty ve prospěch moderně pojaté vševojskové brigády tedy nelze chápat jako absolutní či bezrizikové, avšak alternativa v podobě zachování současného stavu nese potenciálně závažnější důsledky, které se mohou projevit až v krizové situaci, kdy již nebude prostor pro strukturální improvizaci.

Polemika s tvrzením o nepřínosnosti vševojskových brigád a pluků nestojí na nostalgii po minulých organizačních modelech, ale na kritickém vyhodnocení současných doktrinálních trendů a empirických zkušeností z moderních konfliktů. Hlavní protiargumenty směřují proti záměně historicky rigidní vševojskovosti za její moderní, flexibilní a integrovanou podobu, proti přeceňování modularity bez dostatečné organické vazby a proti podceňování významu okamžité dostupnosti palebné a ochranné podpory. Znovuzavedení moderně pojatých vševojskových brigád a pluků tak nepředstavuje krok zpět, ale adaptivní reakci na charakter současného bojiště, které klade důraz na rychlost rozhodování, integraci schopností a odolnost velení. Tento závěr by neměl být chápán jako definitivní odpověď, nýbrž jako výzva k empirickému testování navrhovaných koncepcí v rámci cvičení a experimentů a k otevřené doktrinální debatě, která je nezbytným předpokladem smysluplného rozvoje Armády České republiky.

Zdroj: United States Department of the Army. Army Techniques Publication (ATP) 3-90.5: Combined Arms Battalion. (Washington, DC: Headquarters), United States Department of the Army. Field Manual (FM) 3-96: Brigade Combat Team. (Washington, DC: Headquarters), Battle Order. U.S. Army Combined Arms Battalion (CAB)