Události posledních dnů v Afghánistánu, především neuvěřitelně rychlý pád vlády v Kábulu a opanování země do té doby opozičním Tálibánem, byly pro řadu lidí velkým překvapením. A to jak pro širší, tak i pro odbornou veřejnost. Vždyť i ti největší kritici afghánského tažení, kteří předpokládali, že dosavadní vláda v Kábulu padne a bude nahrazena vládou Tálibánu, většinou počítali s tím, že se tak tomu stane až za nějaký čas, že se dosavadní vláda ještě nějakou dobu, klidně i rok či dva udrží (obdobně, jako se kdysi udržel režim prezidenta Nadžíbulláha ještě tři roky po odchodu sovětských vojáků). A zejména urychlené, až překotné stažení západních občanů z území Afghánistánu bylo pro mnohé lidi ze západu šokem.

Je zajímavé, jaké reakce a názory toto dění vyvolalo. Zejména v různých internetových diskusích, na facebooku atd., se lze totiž často setkat s názory, které současnou situaci oslavují, s oslavou toho, „jak to Afghánci těm Amíkům nandali.“ To jsou ovšem názory, které nejenže jsou věcně nesmyslné, ale svým duchem odpovídají mentalitě někdejšího normalizačního Rudého práva. Je až zarážející, jak velká část české populace si toto normalizační myšlení komunistického režimu zachovala.

Foto: Důležité navíc je i to, že dneškem, odchodem americké armády a znovunastolením vlády Tálibánu peripetie Afghánistánu nekončí. Rozhodně by bylo chybné považovat situaci v Afghánistánu za uzavřenou – a i proto je chybné vnímat současnou situaci jako porážku. | Afghánské ministerstvo obrany

Bylo by ale chybou vše svádět jen na komunistický režim. Možná ještě překvapivější je totiž to, jak moc podobné názory rezonují u dnešních mladých lidí, kteří dobu minulého režimu nezažili. U mnohých diskutujících na facebooku, a to právě u těch mladších, se totiž lze setkat s názory, které jsou až nápadně podobné názorům bývalého íránského prezidenta Ahmadžínedáda (dobře Američanům tak, USA si to jen zaslouží atd.). To možná není náhodou.

Naštěstí se objevují i mnohem sofistikovanější názory. I u celé řady novinářů a analytiků se ale lze často setkat s tím, že dnešní situaci automaticky označují jako jednoznačnou porážku USA. Je ale příznačné, že takováto vyjádření často pocházejí od lidí, kteří jsou dlouhodobě kritičtí vůči západní civilizaci, a u kterých proto lze pochybovat o jejich objektivitě. Pokud se ale na věc podíváme věcně a realisticky, pak se nám nabízí otázka – lze skutečně dnešní situaci v Afghánistánu považovat za porážku Západu? Tedy především USA, které zásah v Afghánistánu iniciovaly, ale i České republiky?

Porážka?

Předně – pokud se podíváme do různých slovníků vojenské terminologie, pak s překvapením zjistíme, že sám pojem porážka není nějak přesněji, exaktně definován. To ovšem působí problémy. V důsledku nedostatku přesnější terminologie je totiž někdy obtížné definovat, co porážkou je, a co není. I proto mohlo dojít např. k tomu, že válka mezi Izraelem a Egyptem v r. 1967, která přitom skončila faktickým úspěchem Izraele, je i v Egyptě považována za vítěznou. A podobných příkladů by se nejen v moderní historii dala najít celá řada. Už antika navíc znala pojem Pyrrhovo vítězství, kdy ve válce jedna strana sice zvítězí, ale její ztráty jsou natolik velké a neúnosné, že i zdánlivě vyhraná bitva je pro ni porážkou.

Přesto je zřejmé, že porážka – vojenská, ale i politická - má i nějaké symptomatické rysy. Mezi ně patří např. ztráta území daného státu, nebo nějaké jeho části. Charakteristickým rysem bývá také pád vlády daného státu, popřípadě její nahrazení nějakou vládou, která by byla vstřícná vůči zvítězivšímu státu. Mezi typické rysy porážky patří i fatální ztráta vojenské síly daného státu, a tedy i schopnosti se bránit vůči vnějšímu vlivu. Došlo ale k něčemu takovému v případě dnešních USA, odpovídá něco z toho stávající situaci v Afghánistánu?

V této souvislosti lze připomenout jeden starší text bývalého českého velvyslance v Afghánistánu Petra Štěpánka „ Afghánistán není a nikdy nebyl hřbitovem impérií“ (server NATO aktual). V tomto, v českém mediálním prostředí poněkud nedoceněném textu autor velmi trefně vyvrací to, co je ve vojenském žargonu někdy označováno jako „afghánský syndrom“ či „syndrom afghánské neporazitelnosti.“

O Afghánistánu se totiž často říká, že je vojensky neporazitelný, a že se mu podařilo odolat i světovým velmocím, které usilovaly o opanování zdejšího regionu- Velké Británii a Sovětskému svazu. To ale není vůbec pravda.

Mýtem je i tvrzení, že v Afghánistánu byla poražena Velká Británie, která v devatenáctém století usilovala o získání vlivu v této oblasti. Faktem je, že války, které zde v devatenáctém století svedla koloniální armáda Velké Británie, byly velice složité, a britská armáda zde utrpěla obrovské ztráty. Především první britská válka, která proběhla v letech 1838-1841 byla mimořádně krvavá. Ale již další válka v letech 1878-1880 vypadala úplně jinak. A především byla tato válka ve finále úspěšná, protože Britové dosáhli svých cílů, a de facto dostali Afghánistán do svého područí. A tento status potvrdili i v třetí válce. Takže o nějaké porážce Velké Británie nemůže být ani řeč.

Může to být poněkud překvapivé, ale totéž můžeme říct i o Sovětském svazu. Také Sovětský svaz si zažil svou válku v Afghánistánu, a to v letech 1980-88. A je faktem, že nakonec se sovětská vojska musela potupně stáhnout. To ale rozhodně nebylo v důsledku nějaké porážky!

Stačí se ostatně podívat na ztráty sovětské armády v časovém sledu, po celou dobu osmileté války. Ale také na její úspěchy, a podívat se také na to, jaké ztráty utrpěl protivník, tedy tehdejší afghánská opozice. Potom zjistíme, že největší neúspěchy a největší ztráty jak na lidských životech, tak i na technice zaznamenala sovětská armáda v prvních letech konfliktu (především v letech 1981 a 1982). A na druhou stranu v těchto letech způsobila relativně nižší škody protivníkovi, přestože mu byla výrazně technicky nadřazena. Oproti tomu v letech 1986-87 dokázala sovětská armáda s povstalci svést celou řadu úspěšných bitev. V těchto letech navíc sovětská armáda zaznamenala nižší ztráty, a naopak dokázala protivníkovi způsobit obrovské škody. Tento vývoj je přitom logický – sovětským vojákům a jejich velitelům dlouho trvalo, než se naučili bojovat v terénu, na který nebyli zvyklí, proti protivníkovi, proti kterému nebyli vycvičeni, a s technikou, která byla určena pro zcela jiný typ konfliktu.

Je faktem, že nakonec se sovětská vojska musela stáhnout. To však nebylo vojenským rozhodnutím, naopak mnozí představitelé generality chtěli i nadále pokračovat. Zde šlo o ryze politické rozhodnutí M. Gorbačova. Stažení sovětských vojáků navíc nebylo důsledkem např. nějaké prohrané bitvy, ale byl to důsledek ekonomických obtíží Sovětského svazu. Je faktem, že na těchto ekonomických potížích Sovětského svazu se podílela i válka v Afghánistánu. Ale to pouze menší částí, ekonomické potíže Sovětského svazu byly dány spíš jeho neefektivním hospodářským řízením. Je navíc zřejmé, že kdyby v té době seděl v Kremlu někdo jiný než prozápadně a liberálně orientovaný Gorbačov a místo něj by panoval některý z jestřábů, k žádnému stažení sovětských vojsk by nedošlo, anebo by k němu došlo až výrazně později.

Pokud si toto vše uvědomíme, pak vidíme, že mýtus afghánské neporanitelnosti je skutečně jen mýtem. A podobné je tomu i v případě dnešní situace.

Byly USA a Západ v Afghánistánu skutečně poraženy?

Je také třeba si připomenout, proč vlastně došlo k válce v Afghánistánu. Tuto válku USA nezahájily jen tak, bezdůvodně, jak je z toho obviňují ti, kteří USA obviňují úplně ze všeho. A nebylo to ani z důvodu, že by USA stály o nějaké zdejší přírodní bohatství. Afghánistán nemá žádné výraznější přírodní bohatství – a např. zprávy o zdejších zásobách lithia jsou některými autory považovány za nadsazené.

Důvodem k zásahu USA, resp. i dalších států NATO v Afghánistánu byly především známé teroristické útoky z 11. září 2001. Útoky, které byly provedeny proti cílům přímo v USA, na jejich území. Útoky, v jejichž důsledku došlo k ztrátám tisíců nevinných životů, nepočítaje i obrovské ekonomické ztráty. Na něco takového by ovšem musel reagovat každý stát. Vojenské aktivity USA proti Afghánistánu proto byly až odpovědí na tyto útoky, byly projevem obrany, a nikoliv agrese, jak jsou z toho USA často obviňovány.

Je faktem, že útok z 11. září 2001 realizovala Al-Kajda se svými celosvětovými ambicemi, a nikoliv Tálibán, který se v dané době skutečně zaměřoval jen na ovládnutí Afghánistánu. Je ale chybou tyto dvě organizace oddělovat. Tyto dvě organizace totiž vždy úzce spolupracovaly, a některé své akce zřejmě koordinovaly. V neposlední řadě také tyto organizace byly personálně propojeny – někteří jedinci údajně byli současně členy obou organizací. Bylo proto nesmyslné snažit se postihnout pouze Al-Kajdu, a nechat Tálibán na pokoji. Pokud by tomu skutečně bylo, pak by se Al-Kajda opět stáhla do úkrytu v hájemství Tálibánu, a zde by snadno obnovila své schopnosti. A v neposlední řadě by prostřednictvím Tálibánu Al-Kajda naverbovala nové útočníky – a ti by realizovali další teroristické útoky.

Často se v této souvislosti poukazuje na to, že část oněch útočníků pocházela ze Saúdské Arábie, a že by tedy měla být potrestána i Saúdská Arábie. Takové odsuzování je ale nesmyslné. Nezáleží přeci na tom, odkud daný člověk pochází (v tom případě by např. Česká republika měla být souzena za zločiny, které její bývalí občané provádějí v zahraničí). Mnohem důležitější je, kde daný člověk získá svůj nový domov; zázemí, odkud realizuje své aktivity. A toto zázemí a součinnost členům Al-Kajdy poskytl právě Tálibán, respektive jím ovládaný Afghánistán.

Nejde navíc jen o ony známé útoky z 11. září. Jde i o celou řadu dalších teroristických útoků, které Al-Kajda zorganizovala i v některých evropských státech. Proto se ostatně do operace proti Tálibánu vedle USA zapojily i další státy NATO. A zapojily se i ty státy, proti kterým nebyly realizovány žádné útoky, protože tyto státy rychle pochopily, že i ony by se mohly stát terčem teroristických útoků. Ze strany těchto států šlo tedy o jakousi preventivní obranu. A dalo by se říci, že v tomto směru operace v Afghánistánu splnila svůj účel, a že tedy byla úspěšná.

Stačí se podívat na statistiku počtu teroristických útoků, na dynamiku růstu jejich počtu. V daném období, v návaznosti na útoky z 11. září 2001, proběhla celá řada dalších teroristických útoků. Počet teroristických útoků v daném období fatálně rostl, často o stovky procent ročně! Oproti tomu po zásahu spojenců v Afghánistánu počet teroristických útoků opět zásadně poklesl. Jistě, i nadále dochází k teroristickým útokům, ale zdaleka nejsou tak početné. A v neposlední řadě nejsou tak krvavé, nemají tolik lidských obětí. Částečně tomu napomohlo i to, že jednotlivé státy jsou na potenciální teroristické útoky lépe připraveny. Výrazně se na tom ale podepsalo i to, že Al-Kajda, případně i další spřízněné organizace ztratily své zázemí, které jim do té doby poskytoval Tálibán. Nedisponovala proto tak velkým počtem zbraní a techniky, nedisponovala kvalitním zázemím, kde by mohla provádět výcvik a kde by mohla realizovat přípravu na teroristické útoky.

Je tedy zřejmé, že operace států NATO zabránila celé řadě teroristických útoků, které by proběhly na jejich území, a které by měly za následek tisíce lidských životů. Z tohoto pohledu operace spojenců měla svůj smysl, a v tomto směru je celá operace v Afghánistánu do jisté míry nedoceněná.

Je faktem, že za dosažení tohoto cíle spojenecké armády, a především armáda USA zaplatily obrovskou cenu v podobě ztrát životů celé řady jejích příslušníků. Nicméně i tak lze konstatovat, že se to vyplatilo – tedy pokud lze tento kupecký přístup používat tam, kde jde o lidské životy. Mezi vojenskými ztrátami a civilními ztrátami při teroristických útocích je totiž velký rozdíl. Voják s možností ohrožení života počítá, je na něco takového připraven a vycvičen. Ví, jak se má chovat, proti potenciálnímu útočníkovi je také náležitě vybaven a vyzbrojen. Proto ztráty vojáků při různých útocích bývají relativně nízké. Oproti tomu ztráty civilního obyvatelstva jsou vždy mnohem horší. A to právě z důvodů, že civilisté nejsou na nějaký útok připraveni. Teroristé si navíc obvykle vybírají cíle, kde se nachází velké množství lidí. To samozřejmě ztráty dál zvyšuje. Tomu všemu dokázala operace v Afghánistánu zabránit.

A pro ty, kterým jsou lidské životy v USA či západní Evropě jedno, lze připomenout, že teroristické útoky v dané době hrozily i České republice. I když si někdy myslíme, že Česká republika je v klidu a nic nám nehrozí, opak je pravdou. Česká republika se svou polohou uprostřed Evropy, se svým masovým turistickým ruchem a rozvinutým lázeňstvím, je totiž přímo ideálním terčem pro teroristický útok. Svou roli samozřejmě hraje i to, že Česká republika je součástí západního světa. Autor chápe, že ne všichni občané České republiky s tímto zařazením České republiky do západní civilizace souhlasí. Nicméně faktem je, že Česká republika je tak vnímána v zemích rozvojového světa – a to včetně Afghánistánu. Z tohoto pohledu byla i účast českých vojáků na spojenecké operaci oprávněná, a to i přesto, že v Afghánistánu bohužel zahynulo hned několik českých vojáků.

V souvislosti s tažením v Afghánistánu jsou USA často kritizovány i za to, že se snaží o umělý „vývoz demokracie“, a to navíc silou. A to, že se USA tento silový vývoz demokracie v Afghánistánu nepodařil, je také vnímáno jako porážka USA, resp. západu. Ale ani to není pravdou. Je faktem, že USA na samotném počátku operace o tento „export demokracie“ (autor sám jej považuje za nesmysl) skutečně usilovaly. Tato snaha byla spojená především s tehdejším americkým prezidentem G. Bushem mladším, a jeho ministrem zahraničí  D. Rumsfeldem, byla výrazem jejich zahraniční politiky. Tato politika vývozu demokracie ale brzy vzala za své, a to nejen v Afghánistánu. Došlo k tomu i proto, že USA poznaly, že na nějaký celosvětový vývoz demokracie nemají dost sil. Svou roli samozřejmě sehrálo i to, že skončilo samotné prezidentství G. Bushe mladšího – a další prezidenti (jak B. Obama, tak i D. Trump) přišli se zcela jinou filosofií zahraniční politiky, a o nějaký vývoz demokracie neusilovali. V samotném Afghánistánu pak k opuštění této strategie došlo i proto, že po poznání afghánské reality se rychle přišlo na to, že něco takového není možné. USA a jejich ozbrojené síly se proto zaměřily především na likvidaci ozbrojených sil protivníka, na omezení jeho útočného potenciálu – a tedy i zabránění možným teroristickým útokům. Tedy na to, co bylo primárním cílem celé operace, a v čem byly USA úspěšné. Kritizovat USA za to, že se jim nezdařil silový vývoz demokracie, když o něco takového USA neusilovaly, je tedy poněkud liché.

Za jediný instrument demokracie, který přinesly USA, lze považovat to, že USA v Afghánistánu uspořádaly demokratické volby. Tyto volby ale USA v Afghánistánu uspořádaly především proto, aby zjistily, co si samotní Afghánci přejí. Sami Afghánci se rozhodli o podobě své vlády v Kábulu; o tom, kdo jim bude vládnout. Současnou situaci tak lze považovat především za porážku samotných Afghánců. Lze navíc připomenout, že už dávno před příchodem USA v Afghánistánu fungovaly prvky parlamentní demokracie, že v Afghánistánu existoval parlament i za vlády prosovětského prezidenta B. Karmala. Parlamentní demokracie tedy pro Afghánce není žádnou novinkou, žádným umělým importem ze západu – i když je faktem, že Afghánci si dle svého zvyku parlamentní demokracii přizpůsobili obrazu svému.

Je také faktem, že válka v Afghánistánu USA stála obrovské množství peněz, miliardy dolarů (a to jak v podobě nákladů na bojující vojáky, tak i ve formě pomoci afghánské vládě) – a tyto peníze de facto přišly vniveč. I to bývá označováno za příznak porážky USA. Zde lze také připomenout, že za symptom porážky bývá označována i ekonomická ztráta daného státu, zvlášť v takovém případě, kdy dosáhne takového rozsahu, že to ohrožuje samotnou podstatu země. Nic takového ale v USA nenastalo. USA sice na válku v Afghánistánu vynaložily obrovské množství peněz, ve vztahu k HDP ale o žádnou fatální částku nešlo. Je to proto něco jiného než v případě Sovětského svazu, pro jehož chřadnoucí hospodářství byla válka v Afghánistánu skutečně neúnosná. Hodnotit úspěšnost války jen podle vynaložených, resp. ztracených peněz, je navíc nesmyslné. Válka prostě vždy stojí obrovské množství peněz, a to jak poražené, tak i vítěze. Lze připomenout případ Velké Británie za druhé světové války, kdy tato země musela na své válečné úsilí vynaložit obrovské množství peněz – tak velké, že to vedlo k oslabení jejího mezinárodního postavení. A i přes tyto obrovské ekonomické ztráty Velkou Británii počítáme mezi vítěze druhé světové války, a nikoliv mezi poražené.

Pokud si toto vše shrneme, pak vidíme, že současný stav Afghánistánu nelze považovat za nějakou porážku USA, resp. západu, protože tato situace nesplňuje žádný z charakteristických rysů porážky. Utrpěly snad USA či některý z dalších západních států nějakou územní ztrátu? Ne. Došlo k pádu americké vlády, ztrátě či omezení její moci? Ne. Došlo v USA v souvislosti s afghánským tažením k nějakému finančnímu a ekonomickému propadu, v jejímž důsledku by došlo k poškození americké ekonomiky? Opět ne. Utrpěla americká armáda nějakou fatální ztrátu (např. v nějaké bitvě), v jejímž důsledku by ztratila svou bojeschopnost a musela by se stáhnout? Také ne. Naopak, USA dosáhly svých primárních cílů, tj. oslabení Al-Kajdy a tím i snížení nebezpečí teroristických útoků. Současný stav nelze považovat za skutečné vítězství Západu, to je pravda. Vítězství by vypadalo poněkud jinak. Ale do porážky to má také hodně daleko.

Je třeba si také připomenout, v jakém sledu jednotlivé události proběhly. USA se z Afghánistánu stáhly, to ano. To ale učinily dobrovolně, ze své vlastní vůle. Došlo k tomu ale nikoliv kvůli obavě z protivníka, ale spíše kvůli únavě z dlouholeté války. A až po tomto stažení došlo k pádu afghánské vlády, vlády, kterou si sami Afghánci vybrali. Rozhodně to nebylo tak, že by Američané z Afghánistánu ustupovali z důvodu nějaké své porážky.

Již dnes se ukazuje, že chybou nebylo ani tak samotná válka v Afghánistánu (i s takovými názory se lze setkat), ale spíš právě ono ne zcela prozíravé stažení americké armády. USA a jejímu současnému politickému vedení k dalšímu pokračování ve válce zjevně chyběla vůle, a také politická odvaha. Ale pokud by v USA seděl nějaký razantnější prezident, pokud by o válce v Afghánistánu rozhodoval např. takový Ronald Reagan, pak by k žádnému stažení amerických vojsk z Afghánistánu nedošlo.

Co bude dál?

Důležité navíc je i to, že dneškem, odchodem americké armády a znovunastolením vlády Tálibánu peripetie Afghánistánu nekončí. Rozhodně by bylo chybné považovat situaci v Afghánistánu za uzavřenou – a i proto je chybné vnímat současnou situaci jako porážku.

Je samozřejmě velmi obtížné predikovat, jak se bude situace v Afghánistánu dál vyvíjet. Je ale velice pravděpodobné, že ke kýženému míru (který by přitom tato země tolik potřebovala) nedojde, a že občanská válka bude i nadále pokračovat.

Zde je třeba připomenout, že i za předchozí vlády Tálibánu, tedy před vojenským zásahem USA v r. 2001, na území Afghánistánu probíhala občanská válka. A lze předpokládat, že tak tomu bude i za jejich nynější vlády.
 Částečně je to dáno i samotným založením, mentalitou Afghánců. Afghánci jsou totiž lidé velice svobodomyslní – ovšem s tím, že jejich pojetí svobody je poněkud jiné než pojetí svobody na Západě. I v důsledku své svobodomyslnosti jsou Afghánci poněkud nedůvěřiví ke své ústřední vládě- k jakékoliv vládě. A tato nedůvěra samozřejmě roste, pokud se ona ústřední vláda chová až příliš autoritativně, pokud až příliš razantně vynucuje svou vůli. Současný Tálibán se přitom již dnes chová přesně takovýmto způsobem. Je proto pravděpodobné, že tato politika bude vyvolávat čím dál větší odpor, což v Afghánistánu znamená ozbrojený odpor – tedy další pokračování bojů.

Ještě větší roli ale hraje národnostní uspořádání země. Afghánistán je totiž zemí velmi heterogenní. Největším etnikem jsou Paštúnové, ti ale tvoří jen asi 40% obyvatelstva. Vedle nich je zde ale celá řada menšin, a to početně silných. Jde především o Tádžiky, kteří žijí především na severu země, a kteří tvoří asi 20% obyvatelstva. Tádžická menšina je navíc poměrně bohatá a politicky vlivná. Lze připomenout, že tádžická menšina si svého času dokázala prosadit svého reprezentanta, B. Rabbáního, do prezidentského úřadu. I to ukazuje na její politickou a ekonomickou sílu. Mezi tádžickou menšinou a Tálibánem vždy existovala celá řada animozit. Je pravděpodobné, že tyto animozity rychle přerostou do podoby otevřeného ozbrojeného boje. Je možná příznačné, že zřejmě nejaktivnější osobnost odporu vůči současné vládě Tálibánu, Ahmed Masúd, je příslušníkem tádžické menšiny. Sám Ahmed Masúd i přes své zjevné ambice je ovšem spíš jen solitérem. Pokud by se mu ale podařilo získat celou tádžickou opozici, občanská válka by se mohla opět naplno rozhořet.

Co je ale možná ještě horší, je to, že tyto boje by se snadno mohly přenést i za hranice Afghánistánu, do samotného Tádžikistánu. Dnešní Tádžikistán je přitom velice chudý, a v neposlední řadě vojensky slabý (je možná příznačné, že Rusko začalo Tádžikistán vojensky posilovat). A vláda dlouholetého prezidenta E. Rahmóna, vládnoucího již od osamostatnění země, také není příliš efektivní. Pokud by se boje přenesly i do Tádžikistánu, pak by to mohlo mít fatální následky pro celý, strategicky nesmírně důležitý region Střední Asie.

Něco obdobného lze očekávat i u další významné afghánské menšiny, Uzbeků, kteří tvoří 5-8% obyvatelstva Afghánistánu. Uzbekové byli velice aktivní již při občanské válce v devadesátých letech, a prokázali během ní vojenskou zdatnost. A Uzbek Rašíd Dóstúm, příznačně přezdívaný „uzbecký řezník“, se v určité době stal hlavním vojenským velitelem tzv. Severní aliance, politicko-vojenského sdružení kmenů, bojujících proti vládě Tálibánu. Také uzbecká menšina by se mohla velice snadno zaktivizovat a vojensky vystoupit proti Tálibánu. I v tomto případě navíc platí, že případné boje by se mohly přenést do samotného Uzbekistánu. Částečně by tomu mohl napomoci i fakt, že právě do Uzbekistánu uprchla celá řada představitelů bývalé afghánské vlády, ale i armády. Pokud by se v Uzbekistánu zformovala nějaká exilová afghánská vláda (což je velice pravděpodobné, a navíc by to odpovídalo zdejšímu politickému koloritu), pak by Tálibán, resp. Afghánistán mohl sáhnout i k otevřenému útoku vůči Uzbekistánu. Něco takového by si ovšem Uzbekistán nenechal líbit, a také by odpověděl silou. Následky by opět mohly být nedozírné. Nějaký rozsáhlejší konflikt ve strategicky významném regionu Střední Asie by pak měl dopad na celý svět.

I proto není pravdou často opakované tvrzení, že vláda Tálibánu se soustřeďuje jen na samotné území Afghánistánu. Je faktem, že současná vláda Tálibánu se tváří vůči zahraničí umírněně, a ujišťuje, že již nebude podporovat žádné agresivní, případně i teroristické činy. To ale lze vnímat spíše jen jako krátkodobé taktizování; důsledek toho, že v zemi dosud jsou zahraniční vojáci, a sama vláda si ještě není zcela jista svou pozicí. Ale až Tálibán plně ovládne státní aparát, pak může být všechno jiné, a s Tálibánem spřízněné organizace typu Al-Kajdy či Islámského státu mohou obnovit své ambice včetně teroristických útoků v zahraničí. Terčem přitom nemusí být jen ony sousední země, ale i země poměrně vzdálené – tedy i státy Evropy.

Je proto velmi pravděpodobné, že situace v Afghánistánu se opět natolik vyostří, že bude muset dojít k zásahu mezinárodního společenství. Je méně pravděpodobné, že by se do takovéto operace opět ujalo NATO. Mnohem pravděpodobnější je, že k takovému zásahu dojde pod patronací OSN. To ale na věci samotné nic nemění.

Co nyní dělat? Je třeba v situaci v Afghánistánu i nadále velmi pečlivě sledovat. Mít dobrý přehled o dění v zemi, ale i o tom, co dělá afghánská opozice a afghánský exil. Obecně pak platí, že bychom měli přestat hodnotit válečné konflikty optikou fotbalových zápasů. Naopak bychom se měli smířit s tím, že u vojenských konfliktů se stává, že nedopadnou zcela jednoznačně. A především je třeba - nepodléhat mýtům.

Zdroj: theconversation.com