V posledních desetiletích jsme byli svědky hned několika významných vojenských neúspěchů Západu, resp. západních států v čele s USA. Jde zejména o konflikty v Iráku a Afghánistánu, ale i další konflikty. Z hlediska ryze vojenského nejde o porážky – např. válka v Afghánistánu nenaplňuje žádný z charakteristických rysů vojenské porážky, jak autor popsal ve svém nedávném článku. Přesto asi všichni cítíme, že k úspěchu měly tyto vojenské operace západních států hodně daleko.

Nejde navíc jen o tyto současné konflikty. Lze připomenout i válku ve Vietnamu, která pro západní státy – nejdříve Francii, a posléze USA – skončila neúspěchem a ostudným úprkem amerických vojáků ze Saigonu. To ukazuje, že tato neúspěšnost není jen nějakou krátkodobou záležitostí, a že má hlubší kořeny. Právě to by nás mělo nutit k určitému zamyšlení. Ve všech těchto konfliktech se navíc západní státy dopouštěly stále stejných chyb, které se tak ukazují takřka jako symptomatické. Proto – aniž bychom chtěli nějak zpochybňovat základní principy západní demokracie – stojí za to pokusit se aspoň ty největší chyby pojmenovat.

Foto: V posledních desetiletích jsme byli svědky hned několika významných vojenských neúspěchů Západu, resp. západních států v čele s USA. Jde zejména o konflikty v Iráku a Afghánistánu, ale i další konflikty. (ilustrační foto) | Capt. Jarrod Morris / Public domain

Co je chyba a co není

Předně si musíme uvědomit, že je poněkud obtížné definovat, co je chyba a co není. To, co se nám v určitém okamžiku může zdát jako chyba, se s časovým odstupem může jevit jako správný a pragmatický krok. A stejně tak to může být i naopak. To, co se nám v jisté chvíli může zdát správné, může se s odstupem ukázat jako kardinální omyl. Musíme také brát v potaz, že politici ve svých rozhodnutích vycházejí ze zcela jiných informací než my, běžní občané, když vycházíme pouze z otevřených a tedy ne zcela úplných zpráv. Politici ve svých rozhodnutích operují se zprávami tajných služeb, se zprávami různých odborníků ze specializovaných úřadů, které mají vždy mnohem lepší informace než široká veřejnost. Tyto zprávy ovšem často nesmějí vyjít na veřejnost. Proto politici někdy zvolí řešení, které se nám může zdát jako nepochopitelné. A mnohdy zvolí některé i zdánlivě špatné řešení jen proto, aby zabránili něčemu ještě horšímu.

Berme také v potaz to, že my všichni děláme chyby, že i my sami se jak ve svých profesích, ale i ve svých životech občas mýlíme, a že bychom tedy chyby činili i my, pokud bychom se dostali do nějakých vysokých politických funkcí. I proto bychom neměli politiky pouze lacině kritizovat, ale naopak bychom k tomu měli přistupovat s vyšší tolerancí a pochopením. Především bychom ale neměli zapomínat, že chyb se dopouštějí nejen západní státy, ale i východní státy – především ty státy, které se profilují jako jakási politická protiváha Západu, tedy primárně Rusko a Čína. Bylo by omylem masochisticky se soustředit jen na naše chyby a chyby našich představitelů a tepat jen sami sebe, a nevidět chyby u jiných.

V případě válečných konfliktů nám pak staré pravidlo říká, že „po bitvě je každý generál“. Je poněkud laciné s odstupem kritizovat nějakého vojenského velitele či politického činitele za určitý krok, když onen krok daný člověk učinil na základě v té době dostupných informací, zatímco my daný jev hodnotíme až po nějakém čase, vybaveni mnohem lepšími informacemi. I proto se tento článek nebude zabývat ryze vojenskými chybami, ale chybami rázu spíše politického, koncepčního, a v lecčem také psychologického.

Chyby Západu

Jednou z neustále se opakujících chyb Západu při řešení různých konfliktů v rozvojových zemích – příznačně právě v onom Iráku a Afghánistánu – je to, že k těmto zemím přistupujeme z pohledu určité nadřazenosti. Nadřazenosti politicko ekonomické, intelektuální, ale i vojenské. Někdy je poukazováno, že tento přístup z pozice nadřazenosti, „syndrom bílého muže“, je jakýmsi dědictvím ještě z dob koloniální éry, z doby, kdy Evropa vládla světu. Nicméně fakt, že podobné chyby se dopouštějí i USA, tedy stát, který nikdy koloniální velmocí nebyl a který se de facto zrodil z protikoloniálního boje, nám naznačuje, že jenom v tom to není, a že problém je mnohem hlubší.

Zřejmě nejčastěji se u západních zemí, jejich obyvatel a jejich politiků, setkáváme s pocitem intelektuální převahy nad rozvojovými zeměmi a jejich obyvateli. Právě v tom se asi nejvíce obráží ono dědictví „bílého muže“. Vycházíme z toho, že když se nám, Evropanům, kdysi podařilo ovládnout většinu zemí světa, pak jsme lepší než jejich obyvatelé. A zapomínáme, že právě tento přístup postupně vedl k samotnému rozpadu oněch někdejších koloniálních říší. Nutno říci, že s tímto přístupem se bohužel setkáváme i dnes. Často lze narazit na různé posměšky nad chováním různých vrcholných politiků rozvojových zemí, stejně tak se posmíváme zaostalosti jejich běžných obyvatel. Přitom naši politici leckdy nejsou o moc lepší, a o moc lepší nejsme ani my sami.

Dnes je tento přístup částečně vysvětlitelný tím, že západní státy patří mezi regiony s nejvyšší vzdělanostní a intelektuální úrovní. Západní státy mají nejvzdělanější obyvatelstvo. Mají největší počet vysokých škol, ale také nejvyšší procenta vysokoškolsky vzdělaných lidí. Pro západní státy je příznačné také mimořádně vysoké množství patentů a technických vynálezů, což asi nejlépe vypovídá o jejich intelektuální vyspělosti. Ale spoléhat se jenom na to je chybné.

Předně – je třeba si uvědomit, že to, že někdo uvažuje trochu jinak než my, ještě neznamená, že je hloupý. Možná si jde jen trochu jinou, svou vlastní cestou. To je ostatně pro obyvatele rozvojových zemí typické – často zdůrazňují, že si chtějí jít svou vlastní cestou a žít si po svém. Měli bychom to proto respektovat, byť samozřejmě za podmínky zachování obecně platných základních lidských práv (viz Charta OSN).

Zkušenosti nám navíc ukazují jednu zajímavou věc. Mnozí lidé v rozvojových zemích, byť třebas nemají formální vzdělání, jsou schopni mimořádné nápaditosti. Dokáží vyvážit svůj handicap tím, že jsou schopni přicházet se zajímavými, neotřelými nápady. Oproti tomu mnozí absolventi západních škol často dokáží jen aplikovat to, co se naučili, bez tolik potřebné vlastní invence.

Důležité je i to, že právě proto, že političtí a vojenští představitelé rozvojových zemí uvažují trochu jinak než my, nás dokáží často zcela překvapit. Jejich politické kroky a rozhodnutí se zkrátka nevejdou do našich myšlenkových vzorců. Ale to ještě neznamená, že jejich uvažování je mylné. Jen zkrátka vycházejí z poněkud jiné lidské zkušenosti, z jiné politické reality. A právě proto nás dokážou zaskočit. Třeba tím, že přijmou rozhodnutí, které je z našeho pohledu iracionální, ale z hlediska daného politika a jeho země se může jevit jako správné. Stejně tak se to projevuje i v oblasti vojenské. Mnohdy velitelé armád rozvojových zemí zvolí určité řešení, které je z našeho pohledu nelogické. Tím se mu ale podaří protivníka, tj. západní armádu zaskočit – a za takové situace může i méně vyspělá armáda chudé rozvojové země zvítězit nad mnohem vyspělejší západní armádou.

Stejně tak se často setkáváme se zdůrazňováním ekonomické převahy západních zemí nad rozvojovými státy. Ale i to je chyba, která vedla k mnoha neúspěchům Západu. Částečně je tento omyl pochopitelný. Západní státy – a to jak USA, tak i státy západní Evropy – jsou hospodářsky nejvyspělejší, ale také nejbohatší částí světa. Západní státy mají nejvyšší hrubý domácí produkt v přepočtu na obyvatele, vysoce překračující HDP např. mocensky ambiciózní Číny, nemluvě o směšně nízkém HDP Ruska.

Často je navíc tato ekonomická převaha vnímána jako jasné vítězství kapitalismu coby politicko- ekonomického společenského systému. V tom se do jisté míry dosud obráží pocity Západu z vítězství ve studené válce, z vítězství nad komunismem, který propagovala protistrana Západu, tedy Sovětský svaz. Ale tento přístup, zdůrazňování nadřazenosti kapitalismu je mylný. Což o to, kapitalismus se skutečně ukázal jako nejúspěšnější ekonomický model. Ale už jen fakt, že mezi jednotlivými kapitalistickými státy a jejich ekonomikami jsou fatální rozdíly (solidárně založená ekonomika Švédska versus ekonomika volného trhu praktikovaná v USA), ale i to, že dnešní komunistická Čína má kapitalisticky formovanou ekonomiku, nám ukazuje, že situace není tak jednoduchá, jak se může zdát. Především je ale chybné spoléhat se na ekonomickou sílu ve válečných konfliktech.

Zkušenosti z konfliktů minulosti nám totiž naznačují, že ekonomická převaha ještě nezaručuje vojenské vítězství. Na první pohled by se mohlo zdát, že už jen samotná ekonomická převaha dokáže vyhrát válku. Vždyť válčení je ekonomicky velice náročné. Nemalé částky stojí už jen udržování armády, značné částky si vyžaduje zbrojení. A zejména válka samotná, provoz válečné mašinérie stojí obrovské peníze.

Někdy se může ona sázka na ekonomickou převahu vyplatit. Typickým příkladem je studená válka, během které se R. Reaganovi podařilo tehdejší Sovětský svaz ekonomicky uzbrojit. Jenže studená válka je příkladem atypickým, šlo navíc o střet rázu spíše politického než vojenského. Ovšem v ostrém válečném konfliktu je to trochu jinak. Musíme si uvědomit, že to, že je někdo chudší než my, ještě neznamená, že je horší než my. Jen zkrátka měl trochu horší dispozice. Ale zkušenosti i naší společnosti nám ukazují, že právě ti chudší mívají vyšší motivaci. Důležité je, že se to netýká jen jedinců, ale celých národů a zemí.

Možná to zní paradoxně, ale z hlediska vojensko-politického je pro některé státy jejich chudoba do jisté míry výhodná. Stát, kde je široce rozšířena chudoba, nemusí svým zaměstnancům (a to i vojákům) tolik platit. I zdánlivě chudý rozvojový stát, který má jen omezené příjmy z těžby nerostného bohatství, si tak může dovolit více vojáků, stát díky tomu má k dispozici i mnohem víc pracovní síly než srovnatelný západní stát. I proto je chybné srovnávat státy jen podle výše HDP.

Ona chudoba navíc působí i jinak. Obyvatelé chudých zemí jsou do jisté míry zvyklí na svůj nižší životní standard, protože takto žijí už celá staletí. Jsou zvyklí žít skromněji, a proto jsou také odolnější. Dokáží se lépe vyrovnat s důsledky válečného konfliktu a s ním spojenými ekonomickými důsledky. Pro mnohé je pak válečný konflikt příležitostí k obohacení. Právě takoví lidé jsou ochotnější bojovat – víc, než bychom očekávali. A ti lidé bojují i přesto, že dobře vědí, že stát a vláda, za které bojují, za moc nestojí. I proto by bylo chybné státy podceňovat jen proto, že jsou chudší a zaostalejší než my. Právě takové státy nás totiž mohou nepříjemně překvapit.

Dalším, častým omylem západních států a jejich armád, je přílišné spoléhání na technologickou převahu. Opět – zčásti je tento mylný přístup pochopitelný. Západní státy jsou nejen bohaté, ale jsou také technologicky nejpokročilejší. Týká se to nejen USA, které se na moderní technologie spoléhají nejvíce, ale i států západní Evropy. Disponují technologiemi, které dokáží věci, které by byly ještě před několika desetiletími nepředstavitelné. Svého času navíc sázka na moderní technologie pomohla USA vyhrát studenou válku a porazit Sovětský svaz. Je tedy pochopitelné, že se na tyto technologie západní státy tolik spoléhají.

Projevuje se to i v oblasti vojenské. Západní armády a jejich zbraňové systémy jsou dnes doslova prošpikovány moderními technologiemi. Díky těmto technologiím pak mají západní armády vysokou schopnost přehledu o bojišti, komunikace mezi jednotlivými složkami ozbrojených sil, což jsou schopnosti pro moderní konflikt klíčové.

Důležité je, že právě v onom vybavení armád moderními technologiemi má Západ naprostou převahu nad prakticky všemi zeměmi světa (s výjimkou Japonska či Jižní Koreje, které ale se Západem úzce spolupracují). Státy jako Čína atd. tento náskok Západu teprve dotahují. Právě vědomí náskoku ve vybavení armád pokročilými technologiemi vede představitele Západu k falešnému uspokojení – domnívají se, že tyto technologie za ně všechno vyřeší. Ale to je chyba.

Stačí se podívat na současné konflikty. V nich ona pokročilá západní vojenská technika prošpikovaná moderními technologiemi opakovaně selhala. Takové zbraně jsou sice vynikající a mají špičkové výkony, v důsledku své vysoké komplikovanosti jsou ale velice náročné na provoz, což jejich nasazení komplikuje. Jsou také citlivé na vnější prostředí – a v nepříznivých podmínkách, např. v prašném terénu či vysokých teplotách (prostředí typické pro celou řadu rozvojových států) selhávají.

Oproti tomu armády chudých států disponují systémy, které jsou sice možná méně pokročilé, ale zato jsou odolné a spolehlivé. V některých případech jde o systémy až primitivní, ale právě takové prokázaly až překvapivou účinnost. Typickým příkladem může být známá pancéřovka RPG-7. Obvykle se tyto systémy nepoužívají k primárním účelům – ona RPG-7 se již nepoužívá tolik proti tankům jako spíše proti polním opevněním. Ale přesto jsou tyto zbraně – levné, jednoduché, dostupné v tisících jednotek – nesmírně účinné, a často dokáží pomoci porazit i armádu vyspělých států.

Dalším, častým omylem Západu, je podceňování rozvojových států a jejich armád z hlediska jejich válečného umění a schopnosti vést válku. Částečně je to dáno i tím, že ony rozvojové státy mají jen malé množství vojenských škol, malé množství vysokoškolsky vzdělaných důstojníků. To nás vede k podceňování těchto armád, a především těch, kdo je řídí, tedy vojenského managementu. Ale to je omyl.

Mylné je to především v případě např. arabských a muslimských zemí – tedy států, kde se vojensky angažují i západní státy. Jen to, že představitelé těchto armád a důstojníci mají často nižší nebo třeba jenom formální vzdělání, nás vede k tomu, že tyto lidi podceňujeme. Podceňujeme jejich schopnosti, jejich umění vést válku. Zapomínáme, že tito lidé válčili již před tisíciletími – a že vojenství oněch starých říší (Asýrie atd.), které se rozkládaly na území dnešního Iráku či Sýrie, bylo mimořádně vyspělé. A bylo vyspělé už před tisíciletími, v době, kdy naši předkové v Evropě maximálně lovili divoká prasata. Ony říše sice již dávno zanikly, ale mnohé z jejich dědictví včetně válečného umění dodnes ve zdejších lidech zůstalo. Zůstalo v myslích vysokých důstojníků, kteří často pocházejí z tradičních válečnických rodin, kde se umění bojovat předává z generace na generaci. Ti navíc, jak již bylo zmíněno, často uvažují trochu jinak než lidé ze Západu, jsou tedy schopni západní armády překvapit. Nedostatek vzdělání, především pak technického, vyvažují vyšší nápaditostí a myšlenkovou originalitou. Stejně tak ale ono válečné umění zůstalo i v myslích prostých vojáků. Ti možná nejsou tak takticky vyspělí jako vojáci západních armád, jsou ale mnohem úpornější. Jsou ochotni víc riskovat, jít mnohem dál, než je obvyklé u západních vojáků. Často jsou navíc i ekonomicky mnohem více motivováni bojovat. Proto tito vojáci dokáží být velice nebezpečným nepřítelem – a to i přesto, že k něčemu takovému zdánlivě nemají dispozice.

Dědictví tisíciletí, ve kterých tito lidé prožili nesčetné množství válek, se tak obráží i dnes v jejich vyšším smyslu pro boj, pro válku. Najdeme mezi nimi spoustu jedinců, které můžeme označit za rozené válečníky, což se o mnohých obyvatelích Evropy říci nedá. I proto je chybou válečné umění obyvatel rozvojových zemí podceňovat.

Ovšem snad největší chybou Západu, chybou ani ne tak vojenskou, jako spíše politickou, je neschopnost rozlišovat mezi jednotlivými národy. A to je naprosto zásadní chyba, možná důležitější než všechny chyby výše zmíněné. Do jisté míry je tento omyl opět pochopitelný. Vyplývá totiž ze samotného pojetí pojmu národ, jak je chápán v západních zemích. Současná západní, euroatlantická civilizace totiž pojem národ do značné míry neuznává. Vnímá národ jako pojem nikoliv etnický, ale především politický. Jako souhrn obyvatel, kteří žijí na území daného státu, a kteří se hlásí k základním principům a hodnotám státu. A zcela opomíjí národ jako takový.

Do jisté míry tento omyl vychází z neblahých zkušeností druhé světové války, kdy přehnaný německý nacionalismus vedl až ke známým hrůzám druhé světové války, k hlásání toho, že německý národ je nadřazen národům ostatním, a že některé národy jsou podřadné a ani nemají právo na svou vlastní existenci. Právě to vedlo k určité diskreditaci pojmu národ. Stejně tak lze určitou nechuť k pojmu národ pozorovat i v některých přístupech současné Evropské unie, mezi jejímiž představiteli je silné křídlo vnímající Evropu jako do jisté míry odnárodněný kontinent, ve kterém národní státy mají mít malý význam (podle některých radikálních názorů by dokonce národní státy jako takové měly zaniknout), a klíčovou roli má hrát právě EU. I podle těchto názorů je pojem národ zastaralý a do jisté míry nesmyslný, vede k nacionalismu, k nesnášenlivosti atd. Často se lze setkat i s názory, že národy jako takové vlastně ani neexistují, že obyvatele jednotlivých států spojuje obvykle jenom společná řeč (a někdy ani to ne), a že všichni lidé jsou stejní. Jsou to přitom názory, které západní Evropu doprovázejí již od samotného začátku evropské integrace, a to až dosud.

Zajímavě se to pak projevuje i v České republice. I v České republice se lze setkat s názory, že pojem národ je umělý, že je jen výplodem nacionalismu devatenáctého století (V. Bělohradský aj.). Jako kdyby neexistoval český národ již ve středověku, jako kdyby zde nikdy nevládli Přemyslovci, jako kdyby neexistovala žádná česká národní tradice… I na českém politickém prostředí je ale zřejmé, že tento přístup má spíše kontraproduktivní výsledky, a často vyvolává reakci přesně opačnou a vede k nárůstu nacionalismu.

Zde je navíc nutno říci, že tento koncept „odnárodnění“ je to jisté míry evropskou vymyšleninou. Zkusme říci Číňanům, že nejsou národem, že nejsou etnickým národem a že jsou národem pouze ve smyslu politickém! Zkusme něco takového říci Japoncům, kteří si na pojmu národ také zakládají! Zkusme něco takového říci Kazachům, kteří přitom mají svůj vlastní stát teprve několik desetiletí!  Potážeme se se zlou, protože prakticky pro všechny tyto národy je charakteristická vysoká identifikace s vlastním národem. A to s národem nejen coby politickým pojmem, ale národem z hlediska etnického, kulturního, myšlenkového.

A stejně tak, jako je tento koncept odnárodnění nepochopitelný pro příslušníky mnoha neevropských národů, i my nechápeme národy jiné, národy jiných zemí. Především nechápeme či spíš opomíjíme fakt, že mezi jednotlivými národy existují obrovské rozdíly. Jistě, můžeme si říkat, že všichni lidé jsou v podstatě stejní, že všichni máme stejné potřeby, stejné tužby. Stejnou touhu žít dobře, být šťastný; že všude jsou lidé dobří, ale i lidé zlí atd. Jenže i přesto jsou mezi jednotlivými národy, mezi obyvateli různých států obrovské rozdíly.  Možná ty rozdíly nejsou tak snadno definovatelné, ale přesto jsou a mohou hrát naprosto fatální roli.

Národ je prostě něco víc. Je to víc než jen politický či etnický pojem. Je to příslušnost k určité myšlenkové, kulturní tradici. Obrážejí se v něm historické zkušenosti dané země, a tedy i daného národa. Ty historické zkušenosti jsou přitom v každé zemi, v každém národě zcela jiné, neopakovatelné – a i proto jsou rozdíly mezi jednotlivými národy, resp. státy tak velké.

Je proto zásadní chybou, že právě toto Západ nechápe. Tím, že Západ neuznává sám pojem národ, nemá pochopení pro rozdíly mezi jednotlivými národy, pro to, že různé národy uvažují různě. Že mají jiné hodnoty, jiný hodnotový žebříček. Že mají i trochu jinou logiku, jiný způsob uvažování – a tedy i jiné vzorce chování. 
  A tento chybný přístup Západu se pak obráží i v jeho politice vůči těmto zemím. Západ se snaží napasovat jednotlivé národy do jakéhosi univerzálního vzorce, a podle toho se k nim chová. Mechanicky se pak přenáší zkušenosti z jednoho konfliktu do jiného konfliktu, do kulturně zcela odlišné země. A právě v tom je ona chyba.

Důsledkem totiž je, že jednotlivé národy, jednotlivé státy se chovají zcela jinak, než západní představitelé předpokládají. Proto se západní představitelé tak často mýlí, proto jsou tak často nepříjemně zaskočeni. I západní politici se snaží myslet dopředu, vytvořit si jakýsi scénář jednotlivých dějů, vývoje na daném území. Jenže pokud protistrana reaguje zcela jinak, než se předpokládá, pak je tím onen scénář zcela rozbit! A je to důsledek právě toho, že nerespektujeme specifičnost jednotlivých národů.

Důležité je, že tento prvek nepochopení se obráží i ve vojenství. Pro konflikty posledních let je totiž typické, že vojenští představitelé různých národů se chovali zcela jinak, než Západ předpokládal. Západ nechápe, že v případě zemí, kde má život nižší hodnotu, jsou přijatelné i vysoké ztráty na životech, jaké by si západní společnost nikdy nedovolila. Že porážka, či dokonce zdánlivě prohraná válka je přijatelná, pokud si daný vojenský velitel dokáže zachovat svou tvář – a především svou moc. A podobných omylů by se dalo najít mnohem více.

Stejně tak častou vojenskou chybou je i to, že zkušenosti z jednoho vojenského konfliktu v rozvojové zemi se snažíme aplikovat i v jiných zemích. Jenže i když se třebas zdá, že jde o země zdánlivě podobné (Irák a Sýrie), rozdíly v myšlení obyvatel jednotlivých zemí jsou naprosto principiální. Pokud Západ postupuje touto cestou, pak to obvykle nefunguje - a vede to k novým a novým porážkám Západu. Proto chce-li se Západ vyvarovat podobných chyb, jaké učinil, pak musí začít mnohem více uznávat pojem národ. A stejně tak musí pochopit i to, že mezi jednotlivými národy a jejich chováním jsou naprosto zásadní rozdíly, a že tyto rozdíly hrají mnohem větší roli, než se může zdát.

To, jak moc je to důležité, nám ukazuje třeba zkušenost se současným chováním Ruska, s jeho agresí vůči Ukrajině. Pro dnešní situaci je totiž typické, že západní političtí, ale i analytici vojenští představitelé byli touto situací zcela zaskočeni. Že byli překvapeni jak politikou Ruska, tak i politikou samotného V. Putina. Jenže to je výsledek právě nedostatku pochopení pro specifičnost jednotlivých národů, v tomto případě ruského národa. Nepochopení toho, že jednotlivé národy mohou reagovat úplně jinak, než předpokládáme.

V případě Ruska to navíc hraje mnohem větší roli než kdekoliv jinde. V Rusku a jeho myšlení hraje pojem národa naprosto klíčovou roli. Rusové totiž sami sebe vnímají jako velký národ. Vede je k tomu fakt, že Rusko je rozlohou velká země, největší na světě, ale i to, že s cca 145 mil obyvatel jsou národem velmi početným. Vede je k tomu ale i to, že Rusko je stát s hlubokou myšlenkovou a kulturní tradicí, a právě na té si Rusové hodně zakládají. Vždyť Rusko je národem Dostojevského, Puškina, Čajkovského. Rusové tedy nejsou žádnými primitivy, na to bychom i za dnešní situace neměli zapomínat!

A právě tento pocit velikosti pak vede Rusy k mnohem větší hrdosti, k hrdosti na svůj národ. V. Putin pak navíc s tímto pocitem umí dobře manipulovat. K tomu připočtěme i to, že určitá geografická izolovanost Ruska od okolního světa vedla Rusy k pocitu výlučnosti. Dále připočítejme i válečnou zkušenost, zkušenost u druhé světové války, jejíž odkaz je v Rusku stále živý. Důsledkem je to, že Rusové uvažují poněkud jinak. Neznamená to, že uvažují špatně nebo hloupě. V Rusku je stejné množství chytrých a vzdělaných lidí, ale stejně tak i hloupých a nízkých lidí jako v kterékoliv jiné zemi. Ale pro všechny je příznačné právě to, že uvažují poněkud jinak. Rusové si navíc na své svébytnosti, svéráznosti hodně zakládají – i to musíme brát v potaz.

Proto pokud nechceme být opět Ruskem překvapeni, musíme mít právě pro toto odlišné uvažování mít pochopení; musíme s ním počítat. Musíme se naučit chápat ruské myšlení, onu tradičně složitou a širokou ruskou duši. Musíme jí rozumět – a to i přesto, že to je velice složité. Musíme se oprostit od technokratického přístupu Západu, nepoužívat jen intelekt, ale také duši. Onu duši, kterou Rusové a jejich autoři tolik zdůrazňují.

  Známý spisovatel Craigh Tomas ve svém románu „Firefox“ (který byl i zfilmován) používá jeden výstižný bonmot. „Musíte myslet v ruštině. Ne si překládat z angličtiny. Myslete v ruštině!“ V tomto románu je to myšleno spíše k určitému technickému problému. Ale platí to i obecně ve smyslu politickém. Chce-li Západ uspět v současném politickém a vojenském souboji s Ruskem – ne ho porazit, ale uspět v konfrontaci s ním – pak se musí naučit nikoliv pouze překládat si ruské myšlení do našich myšlenkových vzorců, ale musí se naučit ho skutečně chápat, myslet v ruštině. Neznamená to, že bychom měli přijmout ruskou argumentaci; neznamená to, že bychom měli přistoupit na ruské požadavky. Ale měli bychom se naučit chápat ruské myšlení, myšlení ruských představitelů, ale i běžných Rusů, a toto pochopení využít v náš prospěch. Mysleme v ruštině!    

Zdroj: britannica.com