Německá okupace neutrální Belgie v letech 1914 až 1918 a válečné zločiny Němců
V roce 1839 se na Londýnské konferenci podepsalo šest zemí, konkrétně Velká Británie, Francie, Rakousko, Rusko, Prusko a Nizozemsko, dohodu, která uznávala a zaručovala neutralitu Belgie. Ve francouzsko-pruské válce v roce 1870 Prusové sice neutralitu Belgie neporušili, avšak o 44 let později tomu bylo jinak. Krátce po vypuknutí první světové války chtěli Němci přesně podle tzv. Schlieffenova plánu co nejrychleji projít Belgií a zasadit tvrdý úder do boku a týlu francouzských armád v Alsasku-Lotrinsku, které by tímto manévrem obešli. Podle tohoto plánu měli Němci do šesti týdnů dobýt Paříž, tedy daleko dříve, než by Rusko stihlo mobilizovat a tím by došlo k ukončení války. Němci doufali, že rychlost jejich pohybu zaskočí i Angličany, a na porušení belgické neutrality nebudou reagovat vyhlášením války. Jak však z historie víme, ve všem se mýlili.
Foto: Krátce po vypuknutí první světové války chtěli Němci přesně podle tzv. Schlieffenova plánu co nejrychleji projít Belgií a zasadit tvrdý úder do boku a týlu francouzských armád v Alsasku-Lotrinsku, které by tímto manévrem obešli | Wikimedia Commons / Public domain
Dne 2. srpna 1914 Německo oficiálně vyzvalo belgickou vládu, aby nebránila jeho armádám průchodu přes belgické území. Když pak Belgičané jasně odmítli, první německé oddíly bez vyhlášení války stejně 4. srpna překročily belgickou hranici. Němci to v oficiálním prohlášení odůvodnili tím, že neměli na vybranou, neboť Francouzi porušovali belgickou neutralitu, když v přestrojení jezdili přes Belgii v nákladních autech. Němci zdůrazňovali, že se nejedná o válečnou operaci, ale pouze vojenský přesun. Belgičanům slibovali, že se k civilnímu obyvatelstvu budou chovat jako k bratrům a za vše, co vojáci během svého pokojného průchodu zrekvírují, bude Německo platit zlatem. Závěrem Němci Belgičany prosili, ať se vyvarují veškerého odporu s tím, že za chvíli bude po všem. Vše byla jedna velká lež a Belgičané dali invazní armádě tvrdě najevo, že není v zemi vítána.
Obyvatelé Belgie začali strhávat mosty, ničit silnice a blokovat ulice měst barikádami a belgická královská armáda, která měla jen 100 000 mužů (což bylo desetkrát méně než čítala útočící německá císařská armáda), se tvrdě postavila na odpor. I když se belgické vojsko zrovna nacházelo ve fázi zásadní přestavby (mělo jen stovku kulometů, které táhli psi a neměli žádná těžká děla), začali belgičtí vojáci Němcům zle zatápět a klást nečekaný odpor. Belgická hlavní obranná strategie byla založena na obraně Bruselu, kam se stáhla většina vojska a na soustavě velkých pevností kolem Lutychu, které byly postaveny takovým způsobem, aby vydržely i těžkou dělostřelbu. Belgičané doufali, že vydrží tak dlouho, dokud jim Francouzi a Angličané nepřijdou na pomoc a následně společně Němce nevyženou. V tom se však spletli a 20. srpna byl Němci Brusel dobyt. Belgická statečná obrana však Němce nečekaně zpomalila, díky čemuž se zpomalil i celý německý plán útoku na Paříž. Navíc belgická armáda nebyla plně zničena a stáhla se k Antverpám, kde dál vzdorovala. Němci pochopitelně zuřili a začali se mstít civilistům. K prvním zločinům došlo u pevnostní soustavy u Lutychu, kterou Němci nedokázali prorazit. Německá soldateska tam vyháněla z chalup vyděšené vesničany, které vojáci postříleli.
Německou armádu v Belgii zasáhla obrovská frustrace. Němci předpokládali, že projdou malou Belgií za pár dní a za několik týdnů si budou užívat procházky po Champs-Élysées a snídat bílé pečivo v pařížských kavárnách. Místo toho je belgická armáda nepříjemně zdržela, válka uvázla na mrtvém bodě a místo rychlého vítězství německé vojáky čekalo peklo zákopové války. Taky s každým dne rostla pravděpodobnost, že se ve Flandrech vylodí Angličané a Francouzi, kteří podpoří belgickou armádu u Antverp a Němci budou mít o starost více. S každým dnem německé okupace rostla nevraživost belgických civilistů a množily se útoky na německé vojáky. Německá odveta byla vždy brutální a nekompromisní. Němečtí vojáci vždy obklíčili nejbližší ves, u které k útoku došlo, na místě popravili několik namátkou vybraných civilistů a ves pak vyrabovali, nebo rovnou vypálili. Němečtí vojáci se v Belgii chovali jako v dobyté zemi a brali si vše, co se jim zlíbilo. V obsazených městech vybírali obrovské částky za ochranu, například Brusel musel zaplatit válečný příspěvek 50 milionů franků, a celé Brabantsko pak 450 milionu franků. Celkově Belgii stály tyto válečné příspěvky přes půl miliardy dolarů, což byla obrovská částka.
Protože na okupovaném území nikdo nechtěl žít, uprchl z Belgie do Nizozemí milion lidí. Někteří se tam usadili u svých příbuzných, další Belgičané odešli do Francie, aby se tam zapojili do boje proti Němcům. Aby tomuto masovému útěku belgických civilistů zabránili, postavili Němci na hranicích mezi Belgií a Nizozemskem dlouhý drátěný plot a pustili do něj elektrický proud o napětí 2000 V. Trojitý plot byl vysoký metr a půl až tři metry a táhl se přes louky, lesy i přes řeku Mázu. Po sto metrech byly postaveny strážnice, kde hlídali němečtí vojáci se světlomety. V pásmu několika set metrů od plotu bylo zřízeno pásmo, kde byl zakázán jakýkoliv pohyb. Každý belgický civilista, který byl v pásmu zadržen a neuměl uspokojivě vysvětli, co tam dělat, byl popraven. Počet lidí, kteří zemřeli při pokusu překonat plot, se pohybuje mezi dvěma a třemi tisíci.
Teror na civilistech stoupal s tím, jak německý postup Belgií vázl. První masakry civilistů vypukly ve městech Aarschot a Andenne, kde bylo zabito 156 a 211 civilistů. Násilí gradovalo během velkých bitev u Charleroi a Gentu, kde na belgické stranu ž bojovali Francouzi a Angličané. Město Tamines bylo obsazeno 21. srpna a po bitvě v něj došlo k dvojdennímu drancování. ,, Obvyklé orgie povoleného rabování doprovázeného popíjením uvolnily zábrany a u vojáků probudily ty nejnižší pudy, chování vojáků mělo účinně přispět k zastrašení obyvatel. Druhý den shromáždili v Tamines před kostelem na hlavním náměstí přibližně 400 jeho obyvatel obklopených strážemi a popravčí četa do nich začala systematicky střílet. Ty, kteří zůstali naživu, když střelba utichla, pobili vojáci bajonety. Na hřbitově v Tamines stojí 384 náhrobních kamenů s vytesaným nápisem 1914: Fusillé par les Allemands. "
Dne 23. srpna 1914 údajně na německé vojáky pracující na opravě mostu ve městě Dinant někdo z úkrytu vystřelil. V odvetě Němci pozabíjeli 674 mužů, žen a dětí, vypálili na tisíc budov a město zcela vyplenili. O dva dny později se odehrálo něco podobného v Lovani, která byla Němci okupována od 19. srpna. Němci se tam zpočátku chovali normálně, ale 25. srpna byly německé jednotky nedaleko města napadeny belgickými vojáky. Němci v panice utekli do města a v chaosu zapráskalo několik výstřelů. Když se ukázalo, že belgický útok skončil a nebezpečí pominulo, Němci obvinili civilní obyvatelstvo, že chtělo vyvolat paniku a brutálně se pomstili. Po době pěti dní město plenili a vypalovali, přičemž zkáze neunikla ani nejstarší belgická univerzita, v níž nenávratně shořelo 300 000 středověkých knih a rukopisů. Belgičané toto barbarství nazvali zrada civilizace. Během tohoto běsnění, kdy opilí němečtí vojáci procházeli městem a házeli do oken domů hořící plechovky s benzínem, nebo stříleli civilisty před zdmi jejich domů, zahynulo 248 mužů, žen a dětí. 10 000 lidí bylo vyhnáno z města a Němci zničili 2000 budov.
Kromě vraždění Němci také systematicky likvidovali průmyslovou základnu země a do Německa buď odváželi strojní a průmyslové vybavení z belgických továren, nebo ho na místě roztavili a kov použili ve válečnému průmyslu. V Německu pak muselo pracovat 120 000 násilím odvedených 120 000 Belgičanů, kteří tam pracovali ve strašných podmínkách. Belgie byla také nedobrovolně nucena živit obrovskou německou armádu, což mělo společně s zrekvírováním potravin v konečném důsledku na svědomí hlad a podvýživu obyvatelstva. S hladem a válečnými útrapami se mezi lidmi začaly šířit nemoci, a když po konci války udeřila španělská chřipka, kosila o oslabené Belgičany po desetitisících.
Chování německých vojáků v Belgii připomínalo řádění hunských hord krále Attily, a tak se Němcům začalo říkat Hunové, a toto označení jim zůstalo i za druhé světové války. Řádění německých vojáků také přimělo státy Dohody, aby podepsaly pakt, ve kterém se zavázaly, že neuzavřou centrálními mocnostmi separátní mír, ale pouze přijmou bezpodmínečnou kapitulaci. Za Velké války zahynulo 100 000 Belgičanů, z toho 40 000 vojáků a 60 000 civilistů, z nichž bylo 5521 popraveno. Bylo vypáleno 25 000 obytných domů a 1,5 milionu Belgičanů uprchlo ze svých domovů. 1200 Belgičanů zemřelo na nucených pracích v Německu, nebo během kopání zákopů za frontou. Po válce začali Belgičané německé okupaci říkat znásilnění Belgie.
Zdroj: Historie válek