Když se řekne „Blitzkrieg“, člověku se ihned vybaví tanky a letadla. Jedním ze symbolů počáteční fáze druhé světové války je ovšem také protitankové dělo Pak 36. Poprvé byl s velkým úspěchem použit ve Španělsku během občanské války a nutil své nepřátele vyvíjet tanky se silnějším pancířem, skončil ovšem jako neužitečné „klepadlo“ bez potenciálu. Pojďme se podívat, jaká je historie tohoto malého děla. 

Němečtí vojáci s kanónem Pak 36 ve Francii, 1944 | Wikimedia Commons / Public domain

Krátce po prvotním nasazení tanků na bojištích první světové války vyvstala také otázka boje proti nim. Nejrychleji zapracovali Němci, kteří brzy vyvinuli hned několik řešení, včetně protitankových děl a protitankových pušek, které zdědil poválečný Reichswehr. V polovině 20. let ovšem, jak se tanky dále vyvíjely, se tyto zbraně staly zastaralými a bylo potřeba navrhnout zcela nové dělo.

Psali jsme:Attagirls: Ženy létající na Spitfirech a Hurricanech

Vývoj vedl k novému dělu známého jako 3.7cm Pak, později si ovšem vysloužil nelichotivé přezdívky jako „Klepadlo na tanky“ (PanzerAnklopfKanone) či „Armádní klepadlo“ (Heeresanklopfgerät). Historie tohoto děla je ovšem poměrně zajímavá. Tradice přidělování jmen protitankovým dělům v Německu je zajímavá sama o sobě. Zpočátku se nazývaly Tankabwehrkanone (zkráceně Tak nebo T.), z čehož bylo zřejmé, k čemu slouží. Aby se utajil program přezbrojení, vrchní velení pozemních sil změnilo název na Panzerabwehrkanone (Pak). To si vyžádalo změny v označení vojenských jednotek, výstroje, korektury plánů a nákresů, seznamů, návodů, příruček a dalších dokumentů. Tyto práce ovšem probíhaly postupně. K poslední změně v názvech došlo 24. dubna 1941, kdy byl zaveden termín Panzerjägerkanone. Protitanková děla byla rozdělena také do tří kategorií:

• Leichte Panzerjägerkanone – lehké kanóny do ráže 37 mm
• Mittl. Panzerjägerkanone – střední kanóny ráže větší než 37 mm ale menší něž 75 mm
• Schwere Panzerjägerkanone – těžké kanóny ráže větší než 75 mm

Mnoho moderních publikací ovšem uvádí i jiné názvy a to Pak 35, Pak 35/36 nebo Pak 37, všechny tyto názvy jsou ovšem špatně! V německých vojenských dokumentech se nepoužívají jiné názvy než 3,7 cm Tak, 3,7 cm T. nebo 3,7 cm Pak. Přesto jsou tato nesprávná pojmenování i nadále používána i zkušenými a renomovanými historiky. Tato pojmenování dnes slouží k odlišení různých verzí, z nichž nejvýraznější je rozlišení podle délky hlavně a použití loukoťových kol a pneumatik. Díky rozličným číslům v názvu můžeme vědět, o jaký kanón se jedná, nicméně všechna tato pojmenování jsou špatná, ovšem praktická.

Před rokem 1936 byla terminologie v Německu poněkud nekonvenční a dosti chaotická. Například pojmenování „Minenwerfer“ bylo stejné pro minomet i lehké pěchotní dělo a i samotní Němci z toho byli kolikrát zmatení. A právě od roku 1936 došlo k reorganizaci názvů kdy pojmenování „Werfer“ bylo nově určeno pouze pro zbraně vedoucí nepřímou palbu a jsou nabíjeny ústím hlavně (Steilfeuerwaffe), tedy minomety (Minenwerfer) a granátomety (Granatwerfer). Například lehký minomet vzor 18 (leichte Minenwerfer 18) byl přejmenován na lehké pěchotní dělo vzor 18 (leichtes Infanteriegeschütz 18).

My ovšem použijeme již zavedenou nesprávnou terminologii, aby to bylo srozumitelnější. 26. ledna 1925 se v Berlíně konala porada, které se zúčastnil generál Friedrich von Haack ze štábu vrchního velitelství pozemních sil a specialisté z technického a zbrojního odvětví. Výsledkem jednání bylo vypracování zprávy dělostřelecké inspekce Vrchního velitelství pozemních sil Ministerstva obrany, která vyjmenovala nedostatky stávajících systémů. Bylo rozhodnuto, že pro podporu pěchoty budou použita lehká pěchotní děla (budoucí le.IG 18) a proti tankům 37mm protitanková děla (budoucí 3,7 cm Pak). Bylo rozhodnuto, že obě tato děla budou sdílet stejnou lafetu. Vývoj se ovšem ubíral jiným směrem a jediným stejným prvkem těchto dvou děl byla nakonec pouze shodná kola.

Psali jsme:Okno do historie: Válka v Kosovu

Požadavky na protitankové dělo z 1. června 1927 byly následující:

• Zbraň je určena pro boj s tanky a ve výjimečných případech pro použití proti pěchotním cílům. Střelba na letadla není nutná.
• Lafeta musí být vybavena takovými koly, aby bylo dělo možno táhnou koňmo, nebo silou obsluhy.
• Při přepravě lidmi musí být dělo schopné se rozdělit na alespoň dvě části (lafeta + kanón).
• Vertikální rozsah: -5 až +15 stupňů.
• Horizontální rozsah: nejméně 20 stupňů v každém směru.
• Rozchod kol: 1125 mm.
• Štít musí odolat zásahu protipancéřovými puškovými střelami ze vzdálenosti 500 metrů. 
• Bojová hmotnost může být až 250 kg. 

Německý průmysl ovšem sužovaly restrikce Versailleské smlouvy, a tak sériová výroba měla začít až po roce 1929, což ovšem bylo pozdě. 9. listopadu 1927 se konala schůze náčelníka Správně-proviantního ředitelství s náčelníkem Ředitelství vyzbrojování, na které se ukázalo, že každé ředitelství má zcela odlišné představy o novém protitankovém dělu. Zatímco Správně-proviantní ředitelství trvalo na vytvoření děla na samohybné lafetě, kdy by se vytvořila mobilní protitanková zbraň, Pěchotní inspektorát zase žádal, aby nejvyšší prioritou bylo dělo tažené koněm nebo traktorem. V důsledku toho bylo rozhodnuto nejprve otestovat vlastnosti hlavně 37 mm. Otázky mobility budou podrobně propracovány a diskutovány později. Nakonec byla zvolena vítězná varianta Rheinmetall-Waffe s loukoťovými koly.
Jelikož bylo Německo a Sovětský svaz tehdy blízkými přáteli, pomáhal Sovětský svaz Německu ve vyzbrojování a tvorbě nových zbraní. Sověty zaujal i nový německý protitankový kanón. V důsledku toho bylo rozhodnuto o nákupu několika vzorků, dokumentace, plánů a licence na výrobu v SSSR a v srpnu 1930 byla podepsána kupní smlouva. V Sovětském svazu byl kanón zařazen do výzbroje pod názvem 37 mm protitankový kanón M1930 (GAU index 52-P-162). Střelivo používané oběma kanóny bylo zaměnitelné. V Sovětském svazu byl kanón nadále vyvíjen a vedl až k vytvoření proslaveného 45mm protitankového kanónu M1937.

Foto: Němečtí vojáci v Charkově,1941 | Wikimedia Commons / Public domain

Výroba 3,7 cm Pak nebyla nijak rychlá a do 20. listopadu 1932 měly německé pozemní síly pouze 264 kusů 37 mm protitankových děl z plánovaných 608, tedy mnohem méně, než polovinu. 17. září 1934 byl vydán rozkaz náčelníka Nejvyššího ředitelství pozemního vojska o modernizaci lehké pěchoty a protitankových děl. Všechny kanóny měly být nově vybaveny perovými tlumiči a pryžovými pneumatikami. To bylo nutné z důvodu, aby mohly být kanóny taženy ve vysokých rychlostech za automobily. 

24. dubna 1936 byl do výzbroje přijat nový teleskopický zaměřovač. Kanón měl tedy k dispozici rovnou tři druhy mířidel, a to panoramatické, teleskopické a kolimátor. Posledně jmenovaný byl určen pouze pro přímou střelbu, pokud byly předchozí dva zničeny. Podle „Přehledu výzbroje pozemních sil“ (Überblick über den Rüstungsstand beim Heer) bylo k 1. září 1939 k dispozici 11 200 děl ráže 3,7 cm Pak.

Po začátku druhé světové války se děla vyráběla v následujících množstvích:

K 1. březnu 1942 bylo vyrobených celkem 16 639 děl.

Otázka pokračování výroby 3,7 cm Pak byla vznesena v polovině roku 1942. Na Východní frontě Sověti nasazovali stále větší a větší množství středních tanků T-34 a těžkých tanků řady KV, proti těm neměl  3,7 cm Pak žádnou šanci. Neschopnost penetrace takhle silného pancíře mu mezi posádkami vyneslo hanlivé přezdívky, které jsme uvedli na počátku článku. Střela na tank totiž pouze „zaklepala“. Ani vývoj superkalibrového náboje HEAT v roce 1941 (Stielgranate 41) nedokázal efektivně vyřešit otázku bojové efektivity. Stielgranate 41 sice dokázal vyřešit otázku průraznosti, která vzrostla na 180 mm, ovšem za cenu druhotných mínusů. Maximální dostřel byl sice dostačujících 900 metrů, ovšem nízká přesnost dovolovala vést mířenou palbu na maximálně 300 metrů. Nevýhodou také bylo přebíjení, kdy obsluha musela vylézt z krytu a granát na hlaveň nasadit zepředu. Stielgranate 41 také nebyl příliš vhodný k palbě na sešikmený pancíř, od kterého měl tendenci se odrážet a nezpůsobit tak žádnou škodu.

Foto: Nízké penetrační schopnosti měl vylepšit granát HEAT Stielgranate 41. Penetraci sice zvýšil, byl ovšem velice nepřesný a nabíječ musel pro přebití opustit kryt. | Wikimedia Commons / Public domain

Dokumenty 3. organizačního oddělení náčelníka štábu německých ozbrojených sil ze  3. června 1942 obsahuje dokumenty o výsledcích porady, kde se řešilo vyřazení 5cm protitankového kanónu Pak 38, který měly nahradit silnější kanóny 7,5 cm Pak 40. Pokud se jednalo o vyřazení kanónu Pak 38, který byl nesrovnatelně výkonnější, než Pak 36, pak byl osud „klepadla na tanky“ nadobro zpečetěn.

29. srpna 1942 pak bylo rozhodnuto: „Generální štáb pozemních sil nakonec rozhodl vyřadit 3,7 cm Pak. Důvodem je, že zbraň již není vhodná pro použití jako primární protitankové dělo. Návrh pokračovat ve výrobě pouze jako útočné dělo pěchoty je nepřijatelný.“ 

Navzdory tomu ovšem Pak 36 zůstal ve výzbroji až do konce války. Byť si nedokázal poradit s moderními tanky, stále byl účinný v boji proti lehce obrněným cílům, jako byly například obrněné automobily, stejně tak i k ničení nepřátelských kulometných hnízd a polních postavení. Sovětský analog, 45mm protitankové dělo M1937, také zůstalo přes svou zastaralost ve výzbroji až do konce druhé světové války.

Zdroj: Tank Archives