V současné době Aero Vodochody zahajuje sériovou výrobu svého klíčového produktu, cvičného letounu L-39NG (Next Generation). Tento letoun navazuje na legendární stroj L-39, ovšem ve zcela nové podobě, nabízející vyšší schopnosti a vyšší technologickou úroveň. Letoun L-39NG si navíc již získal své první zákazníky – především Vietnam, který je úvodním zákazníkem, ale stejně tak i Maďarsko či africkou Ghanu a vše naznačuje tomu, že se objeví i další zájemci. Letoun L-39NG jistě nedosáhne prodeje svých předchůdců, produkovaných za studené války – je zcela jiná doba, a obecně je prodejnost cvičných letounů oproti éře studené války řádově nižší – přesto je již dnes zřejmé, že se výroba letounu L-39NG stane jedním z tahounů českého leteckého, potažmo zbrojního průmyslu. 

I dnes navíc existuje celá řada uživatelů starších verzí letounů L-39 – jde prakticky všechny státy bývalé Varšavské smlouvy či postsovětské státy, ale i africké a asijské země, jako je Angola, Etiopie či Bangladéš. Téměř se všemi těmito uživateli letounů L-39 Aero Vodochody spolupracuje, v některých případech dochází i k modernizaci starších verzí letounů L-39, jak ukazuje příklad Nigérie či Uzbekistánu. Tyto modernizační projekty nejsou tak výnosné jako výroba nových letounů, přesto i ony mají svůj ekonomický význam, kdy i z těchto modernizačních programů plynou firmě Aero Vodochody nemalé zisky.

Vedle těchto oficiálních exportů ale bylo možno v poslední době zaznamenat i poněkud atypické exportní dodávky letounů L-39, se kterými ovšem nemá Aero Vodochody nic společného. Jde o dodávky realizované Ruskem, které přeprodává své přebytečné L-39. I to ale přispívá k dalšímu rozšíření letounů L-39, a proto stojí za to se na tyto ruské prodeje letounů L-39 blíže podívat.

Psali jsme:Útok na Izrael – a co bude dál

Rusko – největší uživatel letounů L-39

Zde je třeba poznamenat, že Rusko je dosud největším uživatelem letounů L-39, což dnes vzhledem k napjatým vztahům mezi Ruskem a Evropou, potažmo i Českou republikou může působit poněkud paradoxně. Je tomu díky dědictví po bývalém Sovětském svazu, který byl suverénně největším zahraničním odběratelem letounů L-39, kdy si sovětské letectvo postupně pořídilo více než 2000 letounů L-39. Mnohé z těchto strojů zbylých po armádě Sovětského svazu získaly i další postsovětské republiky, např. Kazachstán či již zmíněný Uzbekistán. Zdaleka největší počet letounů si však dokázalo udržet Rusko.

Letouny L-39 proto i po celá devadesátá léta a na počátku tisíciletí byly standardním cvičným letounem ruského vojenského letectva. Postupně ale tyto letouny přestávaly postačovat. Částečně tomu bylo i díky příchodu nových, výkonnějších typů bojových letounů do ruského vojenského letectva, které kladly vyšší nároky na výcvik. Stejně tak tomu ale bylo i proto, že letouny L-39 v ruském letectvu nikdy neprošly výraznou modernizací, což se samozřejmě projevilo i na jejich provozuschopnosti. Rusko si sice dokázalo zajišťovat generální opravy letouny L-39  vlastními silami, přesto to nepostačovalo, a počty provozuschopných L-39 začaly klesat. Situaci letounů L-39 v ruském letectvu dál negativně ovlivnily i zhoršující se vztahy mezi Ruskem a Českou republikou.

I proto ruské vojenské letectvo začalo nahrazovat své letouny L-39 novými cvičnými letouny Jak-130 domácí provenience. Je to krok poněkud polemický – letoun Jak- 130 představuje do značné míry jinou kategorii než lehký L-39, je určený primárně pro pokračovací výcvik, a jeho užívání pro základní výcvik je neekonomické. Přesto ruské vojenské letectvo jde touto cestou, a dál navyšuje početní stavy svých letounů Jak-130.

Díky tomu má ovšem Rusko k dispozici velké množství přebytečných letounů L-39 (v různých verzích). Je třeba říci, že to jsou letouny olétané, v mnoha případech značně opotřebované letitým užíváním. Pro nějaké moderní letectvo jsou tedy již nevhodné. Existuje ale celá řada států, které mají jen velmi slabé letectvo, a pro které je i takovýto opotřebovaný letoun postačující. Jde zejména o chudé africké země, na které se přitom dnešní Rusko silně orientuje. A do některých z nich proto Rusko již své přebytečné letouny L-39 prodalo.

Psali jsme:Hypotetický nový vojenský konflikt v Evropě

Mali – nový uživatel letounů L-39

Jedním z těchto nových uživatelů starších letounů L-39 je severoafrické Mali. Zde lze připomenout, že Mali je ve složité bezpečnostní situaci. Země se již řadu let potýká s islamistickými extremisty, potažmo i s Tuaregy, kteří požadují vytvoření svého vlastního státu, takže hrozil rozpad země. Proto se do dění v Mali zapojily i západní země, a to včetně České republiky. Po převratu v roce 2020 a především následujícím převratu v roce 2021 je ovšem situace v Mali zcela odlišná. Ze země odešli vojáci západních armád, a Mali se začalo orientovat na Rusko. Rusko začalo Mali pomáhat i s budováním armády – a to včetně dodávek vojenské techniky.

Foto: Jedním z nových uživatelů starších letounů L-39 je severoafrické Mali | TASS

Nejvíc se to projevilo v oblasti vojenského letectva. Mali si v Rusku pořídilo nejdříve vrtulníky Mi-8, které v minulém roce doplnily 4 nové Mi-1171 Sh. Mali si v Rusku pořídilo i 3 nové bitevní vrtulníky Mi-35, které doplnily 2 starší Mi-24. Stejně tak si malijské letectvo pořídilo i klasické letouny. Nejtěžším typem malijského letectva je letoun Su-25, byť ten je provozován pouze v jednom exempláři (první dodaný letoun tohoto typu se zřítil, a proto byl v náhradu za něj na počátku tohoto roku dodán druhý). Ovšem nejpočetnějším typem letounu malijského letectva jsou právě cvičné letouny L-39. Mali si totiž pořídilo celkem 15 těchto letounů, a to v několika várkách.

U malijských letounů L-39 známe aspoň z části i jejich označení. Jde tak o letouny TZ-34C, TZ-15C, TZ-36C a TZ-10C, které slouží v pouštním maskovacím nátěru. Vedle nich slouží 5 letounů L-39 v tmavší kamufláži, které patrně slouží v jižní části země – letouny TZ-18 C, TZ-19C,TZ-30C,TZ-32Ca TZ-35C. Dále pak letouny TZ-11C, TZ-12C, TZ-13C a TZ-14C. U posledních dvou letounů, dodaných na jaře tohoto roku, dosud není známo jejich označení. Zde je třeba říci, že minimálně část těchto letounů představuje verzi L-39 ZO. Mohou tedy sloužit nejen pro cvičné úkoly, ale také jako lehké bitevní. Letouny L-39 ZO se nemohou rovnat specializovaným lehkým bitevníkům, jako jsou, L-159 českého vojenského letectva, Přesto mají díky schopnosti nést podvěsný kanon, ale i lehké bomby či lehké raketomety nemalou hodnotu. Svými vlastnostmi, svými schopnostmi se ideálně hodí právě pro boj s různými extremisty, pro likvidaci pěších jednotek vybavených vozidly technicals atd.

Význam tohoto posílení malijského letectva vyniká i v kontextu celého regionu, kde vojenská letectva ostatních států jsou většinou výrazně slabší, a některé státy nemají prakticky žádná vojenské letouny. Např. vojenské letectvo sousední Burkina Faso má k dispozici pouhé 3 turbovrtulové letouny EMB-314 Tucano, které představují jeho jediný letoun s určitou údernou silou. Obdobně pouhé 4 EMB-314 Tucano představují jediné úderné letouny Mauretánie. Ve srovnání s tím představují malijské L-39 slušnou údernou sílu. V mnoha směrech jsou efektivnější než onen pouhý jeden dodaný letoun Su-25 malijského letectva, případně 2 letouny Su-25 sousedního Nigeru.

Dalším, v lecčem podobným případem je Středoafrická republika. Středoafrická republika se po dlouhá léta orientovala na Francii, která v zemi měla i svou vojenskou základnu. Středoafrická republika se do značné míry spoléhala na vojenskou ochranu ze strany Francie, a proto své ozbrojené síly (včetně letectva) až ostudně zanedbávala. Situaci v Středoafrické republice začalo měnit povstání v severních částech země, které vypuklo v roce 2012. Problémy v tomto regionu přitom v nižší míře trvaly již od roce 2004. Toto povstání slabá středoafrická vláda i přes pomoc Francie nedokázala zvládnout. Situaci nedokázal plně vyřešit ani nový prezident F. Touadéra, který nastoupil v roce 2016. Právě F. Touadéra ale začal v mnohé měnit zahraničněpolitickou orientaci Středoafrické republiky. Aby dokázal zvládnout povstání na severu země a některé další bezpečnostní problémy, F. Touadéra povolal v roce 2018 do země nechvalně známou ruskou bezpečnostní firmu „Wagnerovci“ nedávno zemřelého J. Prigožina. I v oficiálních mezinárodních vztazích se navíc F. Touadéra začal čím dál silněji orientovat na Rusko.

Tato spolupráce se nejvíc týkala právě bezpečnostní problematiky. Rusko, resp. ruská armáda, začala cvičit vojáky armády Středoafrické republiky. Rusko Středoafrické republice dodalo i některou vojenskou techniku pro pozemní jednotky, především pušky řady AK, ale i obrněné automobily BRDM-2 či nákladní automobily. Nutno ale poznamenat, že za tyto dodávky si Rusko nechává dobře zaplatit, a to především z výnosů středoafrických diamantových dolů, které se de facto dostaly do područí Ruska, resp. wagnerovců. Ovšem možná největším výrazem této vojenské spolupráce se staly dodávky celkem 6 letounů L-39, částečně i v lehké ozbrojené verzi L-39 ZO. Zde je třeba zmínit, že před roce 2018, před změnou zahraničně politické orientace Středoafrické republiky z Francie na Rusko nemělo vojenské letectvo této země prakticky žádné vojenské letouny. Jedinými letouny s jakousi hodnotou byly lehké vrtulové letouny Aermachi AL-60, které ovšem nemohou nést žádné zbraně a nemají tak žádnou bojovou hodnotu. Oproti nim představují letouny L-39 značný posun. Středoafrická republika tím získala konečně aspoň nějaké vojenské letectvo. Zde je opět třeba zdůraznit, že tyto ruské dodávky probíhaly bez spolupráce s firmou Aero Vodochody, ta na ně neměla žádný vliv. Stejně tak na tyto dodávky neměla žádný vliv ani česká vláda, český stát. Jde o obchody realizované čistě Ruskem z přebytků jeho vojenského letectva.

Dalším, v lecčem obdobným případem je dodávka letounů L-39 pro vojenské letectvo Jižního Súdánu. Jižní Súdán, tento nejmladší stát světa, vzniklý v roce 2013, byl již od svého vzniku nucen udržovat poměrně mohutné ozbrojené síly, čítající v současnosti 185 000 mužů. Jde ale o armádu poměrně slabě vyzbrojenou, mající převážně charakter lehké pěchoty.

Stejně tak ale začal Jižní Súdán budovat i své vojenské letectvo. Jižní Súdán si nejdříve pořídil vrtulníky, a to jak dopravní Mi-17 (10 ks) tak i čtyři bitevní Mi-24. Letectvo Jižního Súdánu ale mělo ambici pořídit si i nějaké klasické letouny, které by byly schopny monitoringu území, ale stejně tak i úkoly lehkého bitevníku. Vzhledem k nedostatku peněz Jižní Súdán pořídil letouny L-39, a to v počtu pouhých 2 ks. Šlo přitom o letouny z přebytků ukrajinského letectva.

Letouny L-39 jsou armádou Jižního Súdánu dobře hodnoceny. Není známo, že by byly nasazeny do nějaké bojové operace, např. proti povstalcům v severní části země. Zato jsou ale používány k různým hlídkovým letům atd. Stejně tak ale slouží i pro výcvik pilotů, protože vláda jižního Súdánu dlouhodobě deklaruje zájem nakoupit i klasické nadzvukové bojové letouny.

I vzhledem k tomu, že je armáda Jižního Súdánu s těmito letouny spokojena, zvažuje navýšení počtu letounů L-39. Dodávky nových letounů L-39 ovšem v současnosti nepřipadají v úvahu, a to nejen z finančních, ale i politických důvodů. Stejně tak nepřipadají v úvahu nějaké dodávky letounů L-39 od válčící Ukrajiny. Lze proto očekávat, že Jižní Súdán se obrátí na některý jiný postsovětský stát. A vzhledem k tomu, že Jižní Súdán si pořizuje i jinou vojenskou techniku od Ruska, které příliš nedbá na zbrojní embargo uvalené na tuto zemi, je pravděpodobné, že další letouny L-39 pro vojenské letectvo Jižního Súdánu budou dodány – právě od Ruska.

Dodávky letounů L-39 – přínos do budoucna

Na první pohled by nás tyto dodávky letounů L-39 do různých afrických států nemusely zajímat. Tyto státy realizuje Rusko, bez jakékoliv spolupráce s výrobcem, formou Aero Vodochody. Aero Vodochody z toho nemá žádný užitek, stejně tak z toho nemá žádný zisk v podobě daní či odvodů ani český stát. Přesto i tyto dodávky mají pro nás svůj význam. Lze totiž předpokládat, že i v případě těchto uživatelů – Mali, Středoafrická republika, Jižní Súdán – se letouny L-39 osvědčí, a to i přes své technické stáří. Že projeví své charakteristické vlastnosti, jako jsou vysoká spolehlivost, pilotní nenáročnost, nízké provozní náklady atd. To ovšem může zaujmout i další potenciální zájemce o letoun L-39. Stejně tak je pravděpodobné, že letouny L-39 se zde osvědčí i coby lehký bitevník v bojích proti různým méně náročným cílům, jako jsou povstalci jedoucí na vozidlech technicals. To je ovšem důležité i pro nový letoun L-39NG, které je také schopen sekundárně plnit úlohu lehkého bitevníku, byť ne na takové úrovni jako výkonnější, ale zároveň mnohem dražší a v důsledku toho velice kontroverzní letoun L-159.

I tyto starší letouny L-39 dodané z přebytků ruského letectva tak mají svou jedinečnou referenční hodnotu. To může být klíčové při získávání nových zákazníků. A to jak na africkém trhu, na který se Aero Vodochody výrazně orientuje (letouny L-39NG již dokázaly získat zakázky v Senegalu a Ghaně), tak i na dalších kontinentech. Tyto dodávky letounů L-39 realizované Ruskem jsou tedy také důležité, možná víc, než se může na první pohled zdát. Stojí proto za to si jich všímat.

Zdroj: Military Africa, mil.in.ua