Okno do historie - Staří Slované a jejich armáda
„Všeobecně vzato jsou Slované vznětliví a rychle připraveni k útoku. Kdyby nebylo mezi nimi nejednotnosti, vyvolané jejich rozdělením na množství kmenů, nemohl by se s nimi měřit žádný národ.“ Takto charakterizoval Slovany v 10. století Ibráhím ibn Jákúb, židovský obchodník a cestovatel z arabské části pyrenejského poloostrova. Na konci 18. a v první polovině 19. století se naopak rozšířil názor německého filozofa a historika J. G. Herdera, který Slovany popisoval jako mírumilovné, krotké a zemědělsky zaměřené venkovany, kteří jsou mravní a pohostinní, věnující se nejvíce zemědělství, ale i drobným řemeslům a kultuře. Označoval je za národ, který nestojí o dobývání a nadvládu nad světem. Kvůli jejich postojům však byli Slované často pokořováni, a to nejdříve Franky, poté Sasy, a také Tatary. Herder Slovany dále popisoval jako v boji statečné, ale v porobě lhostejné.
Foto: Slovanská výzbroj z 10. století | Shutterstock
Bez slovanských válečných schopností by se však nikdy nemohla uskutečnit rozsáhlá slovanská expanze v 6.-8. století, během níž slovanské kmeny dobyly celý Balkán (mimo jižního Řecka), rozsáhlé prostory východní a střední Evropy a více než třetinu území dnešního Německa až po Hamburk a Bavorsko. Obě tehdejší velmoci, byzantská a franská říše, sváděly se slovanskými válečníky těžké boje se střídavými úspěchy po dlouhá staletí. Totéž platí také o nekonečných konfliktech východních Slovanů se stepními nomády. Je tedy zjevné, že Slované nebyli žádná „ořezávátka“. Pojďme se tak v tomto článku zaměřit na slovanské válečníky a jejich styl boje.
Slovanský bojovník se svojí zdatností a válečným uměním v podstatě nelišil od bojovníka germánského. V době slovanské expanze však nežil žádný historik typu Tacita, který by Slovany popsal tak, jako on Germány. Slovanští válečníci byli vysocí a dobře stavění a tito muži si cenili fyzické síly, střeleckého umění a rychlého myšlení. Jejich životní styl lze nazvat z lehkou nadsázkou sparťanským, avšak jejich bojová nálada byla žhavá jako oheň. Starověké historické záznamy uvádějí, že Slované rychle zahájili boj a přenesli tuto vlastnost na bojiště a mistrně ji využívali. Slovanský způsob života bránil válečníkům, aby jakýmkoliv způsobem hromadili majetek, protože museli být připraveni kdykoli odejít. To byl taky důvod, proč byly jejich příbytky obecně dosti prosté a postrádaly jakékoliv dekorace či ozdoby. Jediná ozdoba slovanských příbytků byly válečné trofeje, které válečníci rádi sbírali a jejichž počet postupem slovanské expanze hojně rostl. Čest byla pro všechny válečníky nesmírně důležitá, protože nepatřila jen jim, ale celé rodině, a když se válečník nějakým způsobem znectil, znectil i celou svou rodinu. Velmi zvláštní místo ve slovanské kultuře měl také pojem „bratrství“. Bratři krve se rodili v krutých bojích, kterými museli muži společně projít a každý válečník si musel být jistý, že mu bude v boji krýt záda důvěryhodný spolubojovník. Bojovníci si tak naprosto věřili a byli jako velká rodina.
O výzbroji slovanských bojovníků nás poučují především archeologické nálezy, později i ikonografická vyobrazení. Patřil k ní především luk, jehož šípy měly železné hroty listovitého tvaru se zpětnými háčky, nebo tvaru trojbřitého převzatého od nomádů. Dále to byla sekera lehčího typu, nebo těžší s širokým ostřím, tzv. bradatice (bartaxt), zdobená někdy tauzováním, stejně jako kopí, opatřené často křidélky. Meče běžných raně středověkých typů přicházely u Slovanů do obliby hlavně od 9. století, a to převážně z dílen porýnských mečířů. Velmi záhy pak meče vyráběli i slovanští výrobci a podle cizích vzorů je opatřovali ozdobnými rukojeťmi. Bojovníci nosili meče v dřevěných nebo kožených pochvách, zdobených někdy kováním. Také štíty se zhotovovaly ze dřeva a kůže. Ve starších dobách měly kruhovitý tvar, od 11. století převládl tzv. normanský štít špičatě oválného tvaru.
Významnou složkou slovanských vojsk byla jízda, i když nebyla tak rozhodující jako u Avarů, Bulharů či Maďarů. Od nich se slovanští jezdci lišili tím, že nosili ostruhy – mnohdy v honosném provedení, s plastickou výzdobou a pozlacením; to se týkalo i ostatní výstroje jezdců, jejichž řemení bylo často opatřeno kováním. Tento zvyk Slované převzali zřejmě od nomádů, stejně jako třmeny. Jejich výzbroj doplňovaly dále kyje, palcáty, dýky, praky a na hlavách nechyběly ani přilby, zpočátku cizí výroby, záhy však vyráběné i vlastními kováři. Helmy měly především kónické tvary s protáhlými špicemi. Poměr jízdy a pěšáků u slovanských národů byl 6 ku 10 a předpokládá se, že právě silná a kvalitní slovanská jízda mohla za úspěšnou expanzi Slovanů.
V rámci boje první skupiny slovanských válečníků, typicky čítající dvě stě nebo méně mužů, byly určeny k rychlému proniknutí na nepřátelské území a stejně rychlému stažení. Podle Strategikonu Slované upřednostňovali přepadení a partyzánskou taktiku a často útočili na bok nepřítele: „ Jsou vyzbrojeni krátkými kopími, z nichž každý má dvě, jedno z nich nese velký štít .“ Prameny také zmiňují i časté využití kavalérie, která byla kvalitnější než germánská nebo francká. Slované byli podle Strategikonu drsným, ale překvapivě pohostinným národem, který: „ i když jsou slovanští válečníci v boji nelítostní a často nezastavitelní, nedrží vězně na dobu neurčitou, ale stanoví si určitou dobu, po které se mohou sami rozhodnout, zda se po zaplacení výkupného chtějí vrátit do svých bývalých zemí, nebo zůstat mezi Slovany jako svobodní muži a přátelé “.
Následuje velmi zajímavý popis Prokopia z Kaisareie, byzantského historika a učence, o jedné z prvních slovanských invazí v polovině 6. století: „Slovanská armáda čítající ne více než 3000 mužů se shromáždila a poté překročila řeku Istro (Dunaj), přičemž nenarazila na žádný odpor, a později stejně snadno překročila řeku Heuros a rozdělila se na dvě části – jedna část s asi 1800 muži, druhá část se zbytkem. Velitelé římských posádek v Ilyrii a Thrákii bojovali proti oběma stranám již odděleně, Římané utrpěli oproti svému očekávání porážku, někteří z nich padli na místě mrtví, jiní našli záchranu v útěku. Stalo se tak i přesto, že barbaři byli méně početní než Římané. Poté, co všechny posádky utrpěly takové porážky od té či oné z barbarských jednotek, jedna z nepřátelských skupin bojovala proti jednotkám Asbadosa. Asbados byl členem osobní gardy císaře Justiniána a vedl velkou sílu včetně elitní kavalérie, která byla po dlouhou dobu usazena uvnitř thrácké pevnosti Tdzurulon. Ale i oni byli Slovany donuceni k ústupu a většina z nich hanebně unikla, zbytek byl zabit, zatímco sám Asbados byl zajat a dočasně ponechán naživu. Krátce poté ho však Slované zaživa stáhli z kůže a hodili do hořícího ohně. Poté, co Slované bez jakýchkoli překážek vyplenili všechny sousední thrácké a ilyrské země a obě jednotky dobyly mnoho pevností, se zas spojily a vrátily do své domoviny.“
Válečné schopnosti Slovanů dokumentují i nesčetné stavby vojenského účelu – opevnění hradišť, hradů a prvních městských center. Tyto byly zakládány ve strategicky důležitých polohách – na křižovatkách významných cest, na soutocích řek, u brodů, horských přechodů, v místech chráněných přírodou, jejichž nepřístupnost bylo možno zvýraznit důmyslně rozloženými stavbami. Ve většině slovanských zemí to byly dřevěné hradby nejrůznějších typů – od jednoduchých palisád až ke složitým konstrukcím komorovým, roštovým, kotvovým apod. Bulharští Slované záhy převzali kamenné hradby antického typu a na území Čech a Moravy zase došlo k jakési renesanci keltských opevnění, které měly čelní plenty z kamenů nasucho kladených a široké ochozy z dřevěných roštů a komor vyplněných zeminou.
O dobývacích strojích se zmiňují pouze písemné prameny, Slované je zřejmě převzali z Byzance a přestože jejich stroje nedosahovaly dokonalosti svých vzorů, byly velmi účinné, neboť jim pomáhaly pronikat i pevnými hradbami velkých řeckých měst. Schopnosti slovanských bojovníků se osvědčily také na moři, zejména na Baltu a na Jadranu. Na Baltu stavěli lodě podobné vikinským a Slované se často vyrovnali těmto obávaným mořeplavcům i svým válečným uměním při obraně svých břehů i při přepadech skandinávského pobřeží.
Původní způsob života Slovanů se příliš nelišil od jiných indoevropských národů. Původně se slovanské kmeny věnovaly zemědělství, lovu a rybolovu. Žili v jeskyních nebo v dřevěných budovách s pecí uvnitř. Později v 7. a 8. století, kdy byla přítomnost Slovanů po celé východní Evropě patrnější, se objevily první kamenné domy, obehnané kruhovou zdí, pro chov dobytka. Na jihu se kámen používal již dříve kvůli nedostatku stromů. Nejstarší slovanské osady nebyly větší než 0,5 až 2 hektaru a často byly jen dočasné. Vyznačovaly se polosuterénními budovami, známými v němčině jako grubenhäuser nebo poluzemlianki v ruštině. Byly postaveny na obdélníkové jámě a měly plochu od 8 do 20 metrů čtverečních a mohly pojmout typickou slovanskou rodinu. Každý dům měl v jednom rohu kamennou nebo hliněnou pec (což bylo charakteristické pro všechny východoevropské obydlí). Jedna osada pak měla padesát až sedmdesát obyvatel.
Slovanské osady nebyly rovnoměrně rozmístěny, ale nacházely se ve skupinách, oddělených oblastmi s nižší hustotou osídlení. Seskupení pak vznikla rozšiřováním jednotlivých osad a tyto „sídelní buňky“ byly propojeny rodinnými či rodovými vztahy. Sídelní buňky byly nejjednodušším základem územní organizace, v češtině známým jako kraj, v jihoslovanštině župa a opole v polštině. První historický slovanský stát založil francký kupec Sámo během 7. století. Stát se rozkládal na území dnešních Čech, Moravy, Slovenska, Německa, Rakouska a Slovinska, a později se z něj stala Velká Morava.
Zdroj: Historie válek