Operace Linebacker II byla v podstatě zopakováním oblíbené americké taktiky pro nastolení míru na asijském bojišti. Stejně jako když se americké síly na konci 2. světové války uchýlily ke svržení dvou jaderných bomb na japonské civilisty, aby přivodily konec s cílem ukončit válku v Tichomoří, nařídili američtí velitelé nejtěžší bombardovací kampaň vietnamské války s jasným cílem ukončit daný konflikt.

Před plánem donutit severovietnamskou vládu k mírovým podmínkám probíhala tři roky mezi Hanojí a prezidentem Nixonem tajná mírová jednání v Paříži. V říjnu 1971 změnila komunistická vláda svůj vyjednávací postoj a s Nixonem a Henrym Kissingerem se dohodla. Jedním z důvodů této změny bylo to, že Severní Vietnam se domníval, že dohody bude snazší dosáhnout před americkými volbami, a ne až po nich.

Foto: B-52 Stratofortress | Wikimedia Commons / Public Domain

To vše se dělo za zády jihovietnamské vlády, ale přesto Kissinger v říjnu 1972 uspořádal tiskovou konferenci a bezstarostně prohlásil, že mír je na dosah ruky. Byl by, kdyby byla jihovietnamská vláda do rozhovorů zapojena nebo kdyby byla zapojena do rozhodování za zavřenými dveřmi v Paříži. Prezident Thieu byl rozhořčen, že tak důležité rozhodnutí bylo učiněno bez jeho podpory a za jeho zády.

Odmítl mírovou smlouvu přijmout, pokud v ní nebudou provedeny změny. Významné změny. Mír byl jen shozen ze stolu. Do listopadu byl severovietnamské delegaci předložen seznam 69 změn. Severovietnamci se na nové návrhy podívali a jednání zcela přerušili, což vedlo k úplnému krachu mírových rozhovorů.

Kvůli prohlášení, které Kissinger učinil v tisku na začátku roku, však Nixon cítil, že nemá jinou možnost než se pokusit přivést komunistické představitele zpět k jednání o mírové dohodě. Veřejnost to nyní očekávala a byla válkou, která se táhla už nejlépe deset let, unavená. A proto Nixon v prosinci 1972 nařídil dvanáctidenní bombardovací kampaň nazvanou Operace Linebacker II, jinak známou jako Vánoční bombardování nebo Prosincové nálety. Jejím cílem bylo donutit politbyro, aby se vrátilo k jednacímu stolu, a dokázat Thieuovi, že Amerika svou podporu jeho vládě neopustila.

Vzhledem k původní operaci Linebacker měli Američané k dispozici značné síly bombardérů B-52. Velitelství strategického letectva se zpočátku zdráhalo uvolnit polovinu bombardovacích sil k použití v jedné operaci, a to z několika důvodů. Jedním z nich bylo, že nechtělo riskovat zničení drahých strojů a smrt těch vysoce vycvičených letců, kteří v nich létali. Za druhé, výrobní linka pro tyto letouny již byla odstavena (létají dodnes a počítá se s nimi ještě na budoucí desítky let) a náhradní stroje by nebylo možné vyrobit.

V SAC však byli i tací, kteří uvítali možnost vyzkoušet B-52 proti sofistikovanější protivzdušné obraně, jakou by Sověti mohli nasadit, kdyby studená válka dospěla až k ozbrojenému konfliktu. Zvítězily horlivější hlavy amerického letectva a operace Linebacker II dostala povolení k zahájení kobercového bombardování civilního obyvatelstva a vojenských cílů v okolí Hanoje a Haiphongu.

A tak mezi 18. a 29. prosincem bombardéry B-52 zasáhly cíle v okolí těchto dvou oblastí a letouny F-111 v noci provedly údery na stanoviště raket země-vzduch SAM a vojenská letiště. Ve dne prováděly bombardovací nálety letouny A-7 a F-4 s využitím vizuální nebo dálkové navigační techniky v závislosti na počasí, zatímco letouny EB-66 a EA-6 poskytovaly bombardérům doprovod a letouny KC-135 zajišťovaly doplňování paliva za letu. První tři mise operace Linebacker II proběhly podle plánu, počínaje 18. prosincem. První noc odstartovalo 129 bombardérů a 39 podpůrných letounů, které zajišťovaly stíhací doprovod a také rušení radarů.

Bomby zasáhly cíle na třech severovietnamských letištích a také skladový komplex nacházející se v Yen Vien. Druhá a třetí vlna útoku zasáhla cíle v okolí samotné Hanoje, neboť tři letadla byla sestřelena severovietnamskými bateriemi SAM. Téhož večera byl další letoun sestřelen při bombardování, jehož cílem byly vysílací věže Rádia Hanoj. Následující noc bylo provedeno 93 misí, jejichž cílem byla místa jako tepelná elektrárna Thai Nguyen a železnice Kinh No a také komplex Yen Vien. Tentokrát nebyl žádný bombardér zasažen, ačkoli řada jich byla poškozena.
Pýcha však předchází pád, jak zjistilo i americké letectvo, když zahájilo nálety třetí noc. Vzhledem k omezeným ztrátám si vrchní velení myslelo, že vše půjde stejně hladce jako předchozí noc.

Řada faktorů, od opakované taktiky až po omezené možnosti rušení, vedla k tomu, že se rozpoutalo peklo. Osm letounů B-52 bylo té noci ztraceno poté, co severovietnamské jednotky předvídaly způsob úderu bombardérů a vypálily 34 raket do oblasti úderu. Pouze dvě z těchto osmi sestřelených posádek se podařilo zachránit.

Sestřelení 12 bombardérů přimělo velitele SAC ke změně taktiky. Předpokládali původně větší odpor pilotů stíhaček MiG a neměnili své letové trasy, výšky ani dráhy letu, čímž usnadnili úlohu pozemní protiletadlové obrany. V tomto okamžiku Nixon nařídil prodloužit misi po uplynutí třídenní lhůty a americká taktika se dramaticky změnila. Díky této změně výrazně poklesl počet ztrát, protože stíhačky F-111 byly vysílány na mise k potlačení míst SAM, zatímco nálety bombardérů se Hanoji spíše vyhýbaly.

Jednou ze skutečných tragédií bombardovací kampaně bylo zasažení nemocnice Bach Mai neřízenými bombami. Zahynulo 28 lékařů, zdravotních sester a lékárník, čehož míroví aktivisté a Severovietnamci dokonale využili.
Operace Linebacker II měla o Vánocích 36hodinové období, kdy se nelétaly žádné mise, ale poté americké síly zintenzivnily bombardování až do 29. prosince – v té době už bylo v Severním Vietnamu jen málo strategických cílů, které by bylo možné zasáhnout.

Sedm dní předtím, 22. prosince, však diplomaté ve Washingtonu požádali své komunistické nepřátele, aby se vrátili k jednacímu stolu. Hanoj souhlasila, ale dala najevo, že ne kvůli intenzivnímu bombardování. Přesto Nixon 30. prosince bombardování pozastavil, zatímco Kissinger souhlasil s původními podmínkami příměří, které byly vyjednány v říjnu. Po určitém přesvědčování Thieu na tyto podmínky přistoupil a 9. ledna byla konečně uzavřena dohoda. Celkem bylo uskutečněno 741 bombardovacích letů a na cíle bylo svrženo přes 15 tisíc tun munice. 33 členů posádek B-52 bylo zabito nebo pohřešováno, 33 se stalo válečnými zajatci a 26 dalších bylo zachráněno.

A to vše kvůli přerušení rozhovorů o několik měsíců dříve. Skutečnou tragédií tohoto příběhu je, že podmínky dohodnuté v lednu byly téměř totožné s podmínkami odmítnutými v březnu. Všechny ty ztráty na životech byly zbytečné.