Právě v současné době, poznamenané válečným konfliktem na Ukrajině, se nám ze známých důvodů může podsouvat eventualita přímé vojenské konfrontace mezi Ruskem a blokem států NATO; a rovněž z jistě známých důvodů se v takovém případě mohou podsouvat vize jaderné války, nasazení jaderných zbraní oběma stranami. Zde jde o otázku, jejíž prvopočátky můžeme hledat přinejmenším už v roce 1945.

Samozřejmě, jaderné zbraně sehrávaly svou klíčovou roli v atmosféře tzv. studené války druhé poloviny 20. století, kdy jejich odstrašujícím účinkům je někdy připisována vlastně až „mírotvorná“ úloha. V jejich vlastnictví jak v rukou USA, tak Sovětského svazu (a příp. navíc několika dalších států) a tzv. jaderné rovnováze sil může být spatřován možná hlavní vliv na skutečnost, že mezi oběma tehdejšími světovými supervelmocemi nedošlo k otevřenému válečnému střetnutí. Jestliže je za definitivní konec studené války pokládáno zhroucení komunistických režimů ve východní části Evropy a rozpad SSSR, čili období zhruba let 1989-91, už s ohledem k realitě přibližně od první dekády 21. století se přitom můžeme setkat s tezí o počátcích studené války nové ve vztazích mezi USA a bloky jejich spojenců na jedné a Ruskem a Čínou na druhé straně. Taková situace tedy v nejzákladnějším obrysu kopíruje geopolitickou realitu oné, řekněme, první studené války, byť tentokrát jednoznačně v neprospěch Ruska jako nástupce SSSR (nakonec, vždyť můžeme upozornit na spojenecké vazby, resp. pozici třeba i zrovna Československa v několika desetiletích do roku 1989, a na druhou stranu na totéž v případě nynější České republiky). V případě komunistické Čínské lidové republiky, kterou sotva můžeme označit za přímého spojence Ruské federace, lze připomenout její specifickou pozici už v kontextu první studené války, poté, co se v 60. letech 20. století emancipovala od sovětského bloku. Pokud jde o vztahy mezi západním společenstvím a Ruskem, za mezník, po němž lze hovořit o jisté nové či druhé studené válce jako o již zřetelném jevu, a na nějž zase zcela jasně navazuje i zmíněná aktuální situace, mohou být považovány okolnosti, spjaté s ruskou anexí Krymu a konfliktem ve východní části Ukrajiny od roku 2014.

Foto: Japonská Hirošima v říjnu 1945, zhruba dva měsíce po explozi uranové atomové bomby „Little Boy“. V červenci 1945, čili ještě před jejím svržením 6. srpna, varoval president USA H. Truman z tehdy probíhající postupimské konference Japonsko před takovým útokem, pokud to odmítne kapitulovat. Uvádí se, že město bylo v důsledku útoku sežehnuto na ploše asi 10,4 čtverečních km, počet obětí na životech je odhadován mezi více než 60 000 až 200 000 (je třeba mít na zřeteli i dopady radioaktivního záření v dalších obdobích). Následky výbuchu plutoniové bomby, svržené tři dny poté na Nagasaki, byly z některých důvodů přece jen o něco nižší. | Wikimedia Commons / Public domain

Faktor jaderných zbraní, rozhodující ve vztazích mezi konkurenčními velmocemi po dlouhá desetiletí, byl vlastně důležitým, ač třeba jen hypoteticky, už v kontextu druhé světové války. K jejím vyvrcholením patřilo, jak známo, svržení amerických atomových bomb na japonská města Hirošima a Nagasaki ve dnech 6. a 9. srpna 1945. To bylo výsledkem tajného, byť velmi rozsáhlého a nákladného Projektu „Manhattan“, práce jaderných fyziků pod vrchním vojenským řízením, který v USA probíhal v několika předchozích letech, bezprostředně podmíněn situací probíhajícího světového konfliktu – a jehož úplně první reálný produkt byl 16. července 1945 prezentován pokusným atomovým výbuchem v pouštní oblasti nepříliš vzdálené od města Alamogordo na jihu amerického Nového Mexika. Při obecném pokroku jaderné fyziky před druhou světovou válkou (jako např. objevu možnosti štěpení atomů uranu pomocí neutronů, zveřejněném německými fyziky počátkem roku 1939), existovaly zde vážné obavy, že se ke zbrani na tomtéž principu dopracuje nacistické Německo. Nakonec, i fakt, že USA pak přistoupily na zásadu „Germany first“ (tj. porážka Německa jako válečná priorita Spojenců, bez ohledu na japonský úder na Pearl Harbor z prosince 1941 jako prvotní impuls vstupu USA do války), podmínil mj. předpoklad, že německá věda spíše než japonská dospěje k vyvinutí nové mimořádně ničivé zbraně.

Je též známo, že veškeré úsilí v Německu, jež se na tomto poli do roku 1945 projevilo, nemělo žádný reálný efekt – a to kupř. navzdory zájmu Němců (a na druhou stranu obavám západních Spojenců) o těžkou vodu, vyráběnou hydroelektrárnou Vemork poblíž Rjukanu na jihu jimi obsazeného Norska, a která byla využívána jako moderátor neutronů v jaderných reaktorech při získávání plutonia z přírodního uranu. Stejně tak nepřinesly reálný výsledek jaderný program, zahájený v roce 1940 ve Velké Británii (ta se ale posléze, spolu s Kanadou, přímo zapojila do prací na americkém Projektu „Manhattan“), příp. obdobné kroky, k nimž se ve válečných letech přistoupilo v Japonsku nebo v Sovětském svazu.

Foto: Jaderný test armády USA v poušti v Nevadě v době korejské války. Ze strany USA se během tohoto konfliktu objevily úvahy či hrozby o nasazení jaderných zbraní zejména  s ohledem na Čínu, která do něj svými „dobrovolníky“ masivně zasáhla jako spojenec Severní Koreje. Na druhou stranu, už zde faktor jaderných zbraní, resp. tehdy zřetelná nukleární převaha na straně USA zjevně v rozhodující míře podmínily jen velmi zdrženlivou a nepříliš nápadnou přímou vojenskou účast Stalinova Sovětského svazu na severokorejské straně. | Wikimedia Commons / Public domain

Zatímco USA za presidenta Trumana tak vcházely do doby těsně po druhé světové válce jako stát s atomovým monopolem, jenž je zvýhodňoval před rýsujícím se sovětským protivníkem, již výbuch atomové bomby nad Hirošimou však podmínil enormní zájem sovětského vůdce Stalina o tuto novou zbraň, jak o tom později referoval jeho nástupce Chruščov; a nakonec, od září 1949, již za hlubokého rozkolu mezi USA a dalšími západními státy na jedné a komunistickým blokem v čele se SSSR na druhé straně, USA přehodnotily svou strategii, danou dotyčným monopolem, pod vlivem zprávy, že svůj první pokusný atomový výbuch uskutečnil i SSSR. Jednalo se o explozi bomby RDS-1 ve stepi poblíž kazašského Semipalatinsku. V těchto souvislostech je pak připomínáno mj. i odhalení špionážní sítě, předávající dříve informace o vývoji americké atomové bomby do SSSR, a spojené s případem manželů Rosenbergových, odsouzených v USA v březnu 1951 k smrti a popravených o více než dva roky později. Kromě toho, možná jistou ironií může být, že v USA byl ze „sympatií ke komunismu“ obviněn a v roce 1954 vyšetřován fyzik Julius Robert Oppenheimer, jenž v rámci Projektu „Manhattan“ vedl tým v novomexickém Los Alamos a je považován za hlavního strůjce první atomové bomby.

Z iniciativy presidenta Trumana zároveň USA zahájily vývoj vodíkové bomby, pracující na jiné bázi než uranové a plutoniové bomby, zkonstruované v roce 1945, a dosahující také až daleko vyšší destruktivní kapacity. 1. listopadu 1952 realizovali Američané experimentální výbuch tzv. Ulam-Tellerovy bomby na atolu Eniwetok v Marshallových ostrovech v jižní části Pacifiku. Dokladem už probíhajících závodů ve zbrojení nicméně bylo, že již v roce 1953 svou první vodíkovou bombu otestoval rovněž zase Sovětský svaz.

Jakkoliv údery na Hirošimu a Nagasaki zůstaly (zatím) jediným válečným nasazením nukleárních zbraní v reálné rovině, průběžně se poté objevovaly konkrétnější úvahy o jejich opětném použití. Z doby korejské války let 1950-53 připomeňme eventualitu jejich nasazení, jakou připouštěl americký generál MacArthur, či pozdější hrozbu samotného presidenta USA Eisenhowera, v obou případech adresované Čínské lidové republice v důsledku její impozantní intervence na straně severokorejských komunistů (a která sama tehdy ještě vlastními jadernými zbraněmi nedisponovala, na rozdíl už od situace o více než půldruhého desetiletí později, v roce 1969, kdy se ocitla v pohraničním konfliktu se SSSR na řece Ussuri). Z doby o něco pozdější jsou však zase známy výroky čínského komunistického vůdce Mao Ce-tunga o nukleární válce jako alternativě z čínského pohledu přijatelné, když např. roku 1957 svým sovětským (tehdy ještě) spojencům sdělil: „Možná, že ztratíme přes 300 milionů lidí. No, a co? Válka je válka. Léta uplynou a dáme se do práce a přivedeme na svět víc dětí než předtím.“

Foto: Pokusný výbuch americké vodíkové bomby na tichomořském atolu Bikini (Marshallovy ostrovy) v březnu 1954. Termonukleární zbraně převýšily destruktivní kapacitu atomových bomb, ovšem i náskok, kterého v tomto ohledu dosáhly USA před SSSR v roce 1952, zůstal jen krátkodobý. | Wikimedia Commons / Public domain

USA začaly rozmisťovat svou jadernou výzbroj a její nosiče i na území některých ze svých spojenců NATO v západní části Evropy (kde se mimochodem zatím, v roce 1952, změnila Velká Británie v pořadí v třetí jadernou velmoc) a v Turecku; a pociťovaná hrozba otevřeného konfliktu a přímo jaderné války mezi USA a SSSR jako supervelmocemi tzv. bipolárního světa následně nadešla s kubánskou či karibskou krizí z října 1962. Prvotním podnětem zde bylo zjištění amerických výzvědných letounů o budování sovětských raketových základen v západní a centrální části Kuby pod revolučním, k sovětskému bloku inklinujícím režimem Fidela Castra (a přímo na Kubu již také dorazily desítky sovětských raket středního doletu, 1800 km, potenciálně odtud ohrožující podstatnou část území USA). Jak všeobecně známo, následné napětí, provázené námořní blokádou, tzv. karanténou Kuby ze strany USA od 22., resp. 24. října, a rozsáhlou bojovou pohotovostí, ukončil do 28. října 1962 ústupek sovětského Chruščovova vedení, nakonec s příkazem k odstranění stávajících raketových základen na Kubě. Ke kompromisním slibům se naopak zavázaly i USA.

Označovány dny od pondělí 22. října 1962 také jako „jeden z nejnapjatějších týdnů v dějinách lidstva“, Robert Kennedy, bratr tehdejšího presidenta USA J. F. Kennedyho, předložil scénář, podle nějž by v případném konfliktu zahynulo 60 milionů lidí na americké a stejný či ještě vyšší počet na sovětské straně. Sám sovětský vůdce Nikita S. Chruščov zmínil v dohadech se sovětským vrchním velením „smrt 500 milionů lidí“, kterou by si takový střet vyžádal. 

Tato situace také spěla k určitému uvolňování, vrcholícímu podpisem moskevské smlouvy z 5. srpna 1963. Na její bázi se USA, SSSR a Velká Británie zavázaly ke kontrole jaderného zbrojení a zákazu testů jaderných zbraní pod vodou, v ovzduší a ve vesmíru (je přitom uváděno, že jen do té doby USA vykonaly 259 a SSSR 126 jaderných testů, nemluvě o dalších 21 zkouškách, připadajících na Velkou Británii a též už na Francii). Francie, tehdy už další z jaderných mocností, konkrétně k této smlouvě nepřistoupila, tak jako to neučinila Čína, která dospěla ke zkonstruování atomové (a posléze i vodíkové) bomby o něco později. Nicméně, při dalším mezinárodním vývoji do konce 60. let, proklamativně cílícím k limitaci jaderných zbraní, těchto dohromady 5 států vytvořilo oficiálně uznávaný tzv. jaderný klub – bez ohledu na to, že se později k vlastním jaderným zbraním propracovaly i některé další státy.

Foto: Karibská krize v říjnu 1962. Hlídkový letoun amerického válečného námořnictva Lockheed P-2 Neptune v blízkosti jedné ze sovětských nákladních lodí, s letouny Iljušin Il-28 na palubě, ve vodách severovýchodně od Kuby. I když se 24. října sovětské lodě, vezoucí vojenskou techniku na Kubu, zastavily na linii „karantény“, realizované USA ve vodách kolem ostrova, za vůbec nejkritičtější moment, jenž zcela bezprostředně hrozil vyústit v nukleární konfrontaci, je označována jistá kolize amerických válečných lodí se sovětskou ponorkou B-59, ozbrojenou torpédem s jadernou náloží, ke které došlo v těchto vodách 29. října. Jak víme, s vizemi nasazení jaderných zbraní je jakýkoliv potenciální otevřený válečný střet USA s Ruskem (anebo rovněž s Čínou) spojován dodnes. | Wikimedia Commons / Public domain

USA a SSSR zůstávaly ovšem protagonisty závodů v nukleárním zbrojení i v dalších dekádách, přes jiné kroky, které takový trend zase deklarativně limitovaly. Nakonec, v 80. letech se toto odrazilo i v kurzu presidenta USA Ronalda Reagana, jenž měl prvotně směřovat k překlenutí nukleární a celkové vojenské převahy, jaké zatím dosáhl SSSR, a jehož charakteristickým rysem byla iniciativa z roku 1983, nazývaná běžně „programem hvězdných válek“ (proklamovaným cílem bylo zajištění ochrany USA před jaderným útokem prostřednictvím obranného systému v kosmu). I když s ukončením studené války, a tendencí eliminovat nukleární „přezbrojení“ z předchozích období, přistoupily USA a Rusko ke snižování počtu jaderných hlavic, i v roce 2018 připadalo právě na tyto dva státy dohromady stále asi 80 % veškerého světového jaderného arzenálu. Jestliže, v zájmu mezinárodně prosazeného trendu nešíření jaderných zbraní, přešla s rozpadem SSSR po roce 1991 na Rusko veškerá nukleární výzbroj, nacházející se na území Ukrajiny, Běloruska a Kazachstánu, s procesy vývoje jaderných zbraní v mnohých dalších zemí světa, mezi státy, takové zbraně vlastnící, se mezitím přiřadila Indie a později, v přímé reakci na ni, Pákistán. V období po roce 2000 dospěla k témuž Severní Korea. Už řadu desítek let se vlastnictví jaderných zbraní předpokládá v případě Izraele.

USA už v roce 1954 formulovaly strategii tzv. masivní odplaty (massive retaliation), i za nasazení jaderných zbraní, v případě vojenského napadení některého ze států NATO. V dalším průběhu studené války existovaly na straně USA a Sovětského svazu koncepty omezené jaderné války v určitých situacích v případě ozbrojeného konfliktu mezi státy Varšavské smlouvy a NATO v Evropě – aniž by se naskýtala garance další eskalace, predikující apokalyptickou vizi toho, co je nazýváno „vzájemně zaručeným zničením“.

Hrozba konfrontace, v níž by mohlo dojít na oboustranné použití jaderných zbraní, se nemusí týkat pouze vztahu mezi USA a Ruskem, příp. Čínou. Z doby již po skončení (první) studené války vzpomeňme tzv. kárgilskou válku mezi Indií a Pákistánem z roku 1999, pohraniční konflikt, jenž v podstatě navázal na sérii válek mezi oběma státy v dřívějších desetiletích, a k němuž došlo jen krátce poté, co oba státy v roce 1998 veřejně provedly jaderné testy a oficiálně se rovněž proklamovaly jako jaderné mocnosti. Je možno poukázat na případ dovršeného severokorejského jaderného programu, vnímaného za tak problematický mezinárodním společenstvím v nedávných letech.

Foto: Hrozba konfrontace, v níž by mohlo dojít na oboustranné použití jaderných zbraní, se nemusí týkat pouze vztahu mezi USA a Ruskem, příp. Čínou. Z doby již po skončení (první) studené války vzpomeňme tzv. kárgilskou válku mezi Indií a Pákistánem z roku 1999. (ilustrační foto) | Shutterstock

Počet států, dnes vlastnících nukleární zbraně, může být možná poměrně nízký ve srovnání s odhady, které se nabízely před několika desetiletími, ještě v závěrečné etapě studené války. Podotkněme, že některé státy, které na vývoji vlastní jaderné zbraně také pracovaly, se toho již přibližně na přelomu 80. a 90. let i dobrovolně vzdaly (jako Jihoafrická republika, Brazílie, Argentina). Každopádně se může naskýtat představa, že by se počet těchto států rozrostl např. v případě rozpadu dosavadní faktické velmocenské dominance USA ve světě, jakou demonstrují v Evropě NATO nebo třeba spojenecké vazby USA s některými státy v asijsko-pacifickém prostoru. Pak by asi o to akutněji vyvstávala mj. otázka, zda by v takovém případě jaderné zbraně vždy plnily onu tradičně odstrašující, a tak vlastně „mírotvornou“, roli v mezinárodních vztazích, či zda by naopak narostlo riziko konfliktů, v nichž by k jejich nasazení došlo.

Zdroj:  britannica.com