Pád Tenochtitlánu a osvobození milionů lidí od krvavého aztéckého režimu
Poté, co byly španělské oddíly během krvavé noci, známé jako La Noche Triste (neblahá noc), vyhnány z města a téměř polovina španělských vojáků byla zabita či obětována Bohům, zdálo se, že Aztékové vyženou Španěly ze země navždy. Štěstí však Aztékům nepřálo a jejich Bozi asi také ne. Španělé se obrovské přesile postavili u Otumby, kde díky statečnosti velitele Cortése aztéckou armádu zahnali na útěk. Cortéz ten den provedl s několika muži zoufalý, ale statečný jízdní útok proti skupině aztéckých velitelů a Španěl jménem Juan de Salamanka zabil samotného velitelé aztécké armády, bratra aztéckého vládce. Španělé nejenže zabili aztéckého generála, ale také získali jeho posvátnou vlajku. Tato skutečnost Aztéky natolik demoralizovala, že opustili bojiště. Cortés potom odtáhl do spojeneckého města Tlaxcaly, kde vládl už pokřtěný panovník Xicotenca, který dopřál Cortésovím mužů čas na zotavenou.
Zatímco Cortés a jeho muži sbírali sílu, vypukla v Tenochtitlánu, rozlehlém městě a mocném městském státě národa Aztéků, strašlivá epidemie neštovic. Ta silně zdecimovala aztéckou populaci a hlavně oslabila Aztéky v blížící se válce se Španěly, které se nedalo vyhnout. Říká se, že neštovice do města zavlekl mrtvý černoch, kterého tam jako otroka přivedli Španělé. Jeho tělo bylo nalezeno v jezeře kolem města a bylo plné boláků. Krátce po nálezu jeho těla vypukla ona hrozná epidemie, které se neměli domorodci jak bránit. Nemoc si brala především mladé lidi a děti, zahubila tisíce bojovníků, kteří měli Aztékům chybět.
Foto: Před pěti sty lety padl Tenochtitlán a španělská vojska, vedená Hernánem Cortesem, společně s místními spojenci osvobodila miliony lidí od krvavého aztéckého režimu. | about-history / CC BY-NC-ND
Cortés zatím nikam nepospíchal a spokojil se s tím, že likvidoval aztécké spojence. Aztékové jim kvůli epidemii nemohli nijak výrazně pomoci, a tak padalo jedno spojenecké město za druhým. Teprve v dubnu 1521, téměř rok po La Noche Triste, vytáhl Cortés na samotný Tenochtitlán. Měl necelou tisícovku Španělů, 86 koní, smečku honících psů, ze kterých měli Aztékové velký strach a 18 děl. To nebylo samozřejmě všechno. Spolu se Španěly pochodovalo 75 000 tlaxcalských spojenců, kteří Aztéky smrtelně nenáviděli a měli jim co vracet. Po boku Cortése ještě kráčela krásná indiánská dívka z kmene Tabasků jménem Malinche, která byla po křtu přejmenovaná na Donu Marinu. Sloužila Cortésovi jako tlumočnice a poradkyně. Říká se, že to byla ona, kdo Cortésovi v bitvě u Otumby poradil, ať zaútočí na aztécké velení a tím rozhodla bitvu. Cortés k ní choval velkou náklonnost a ona mu tu náklonost vracela. Ti dva se opravdu milovali a Marina mu časem porodila syna, který je označován jako první mestic.
Aztékové mohli počítat se skoro 250 000 válečníky a věděli, že to bude boj do posledního muže. Tenochtitlán se nacházel uprostřed jezera Texcoco a byl přístupný pouze po čtyřech hrázích, které vedly do města. Cortés zaútočil na město hned za pochodu a s nikým se nepokoušel ani vyjednávat. Zřejmě věděl, že je to zbytečné, možná taky bral ohled na spojence, kteří si nepřáli nic jiného, než Aztéky zničit. Španělé zahájili útok triumfálním voláním „Santiago“ a „Kastílie“, jejich spojenci je doplňovali zvuky na domorodé nástroje.
Foto: Hlavní chrám v Tenochtitlánu | Wikimedia Commons / Public domain
První zteč vedli Španělé po třech hrázích, jednu nechal Cortés volnou, aby umožnil Aztékům únik z města a oslabil tak jejich síly. Tuhle volbu si z Aztéků však vybral jen málokdo a většina volila boj. Cortés byl dobrý velitel a celé dobytí města dobře naplánoval. Proto vedl útok jak po souši, tak po vodě. Na malých brigantinách podporoval postup pěších vojsk palbou z děl, což bylo mimořádně úspěšné. Aztékové brigantinám bránili v plavbě po jezeře napadáním z malých kánoí a zarážením kůlů do mělkých vod, ale Španělé měli díky lepším lodím a dělům navrch a tato lodní střetnutí končila masakrem domorodců.
Strasti Aztéků však teprve začínaly. Hned během prvních dní odřízli Španělé oba akvadukty, které přiváděli do města vodu, takže Aztéky začala rychle trápit žízeň. Kolem města bylo sice jezero, to však bylo plné mrtvol a Aztékové neměli tolik dřeva, aby mohli vodu převařovat. K žízni se brzo přidal i hlad, protože ve městě byly jen omezené zásoby rajčat, papriky a sušené kukuřice, jinak nic. Aztékové si prostě dost dobře nedokázali představit, že je Španělé budou obléhat tak dlouho, nebyl to jejich styl válčení, do jejich světa nepatřil a oni se na to nepřipravili. Když snědli všechny zásoby, zbyl jim jen rybolov, ale ten nemohl nasytit milionové město. Došlo proto i na všechny psy a ptactvo a ve finále byli Aztékové donuceni sníst i svůj vyhlášený zvěřinec. Říká se, že v něm měli i zvířata, která už jinde dávno vyhynula.
Španělé se pomalu prokousávali přes hráze do města, které bombardovali z děl umístěných na obsazených akvaduktech a ničili dům po domu. Když Španělům došly železné kule, začali jako střelivo používat kameny. Ty nebyli sice tak účinné, zato se při dopadu roztrhly na malé úlomky, které zraňovaly vše kolem. Díky rostoucím ztrátám nebylo kam ukládat mrtvé, a tak je Aztékové házeli do jezera. V jezeře proto plavalo stále více tlejících mrtvol a mezi Aztéky, kteří byli nuceni z něj pít vodu, jenž neměli čím převařit, vypukly další nemoci.
Ale i Aztékové uměli Španěly potrápit. Útočili kdykoliv mohli a nehleděli na život. Nejhorší pro Španěly bylo, když padli do zajetí, protože je pak čekala smrt na vrcholu pyramidy. Obětování zajatých Španělů a jejich koní na velké pyramidě, které doprovázelo zlověstné dunění obrovských bubnů, Španěly opravdu psychicky ničilo a vyvolávalo u nich záchvaty zuřivosti.
Foto: Hernán Cortés, 1. markýz del Valle de Oajaca (1485 – 2. prosince 1547), někdy také Hernando, Fernando Cortés nebo Fernán Cortés, ale i Cortez či Cortéz byl jedním z nejslavnějších španělských conquistadorů Ameriky. Při svém tažení v letech 1519–1521 vyvrátil Aztéckou říši a položil základy španělského koloniálního panství ve Střední Americe. | Wikimedia Commons / Public domain
Španělé a jejich spojenci se po dvou měsících nakonec probojovali do města a začali se prodírat do centra ze tří směrů. Byl to boj o každý dům, který nadneseně připomínal bitvu o Stalingrad. Aby šetřil životy svých vojáků, nechal Cortés rovnou strhávat celé domy, pod kterými zůstávali pohřbení válečníci Aztéků i se svými rodinami. Španělům tento boj vyhovoval, protože ho znali z Evropy. Věděli, kde mají probourat zdi, aby vpadli obráncům do zad, nebo kde zapálit oheň, aby obránce vyhnali ven, kde je následně zmasakrovali. Z různých částí města se zvedal kouř a indiánští bojovníci už měli tak málo potravy, že připomínali živoucí kostry. Přesto bojovali, dokud nepadli. Jednou se jim málem povedlo zajmout i samotného Cortése. Toho na poslední chvíli zachránil Christobal de Oled, když usekl paži aztéckého náčelníka, jenž ho táhl do kánoe.
Konec bitvy nastal, když se Španělé probojovali k velkému tržišti, kde stála velká Huitzilpochtliho pyramida, která byla pokryta zaschlou krví obětovaných Španělů. U velké pyramidy se svedla poslední velká a krvavá řež ve které by zajat král-válečník Aztéků Cuauhtémoc, kterého Cortés nechal po nějaké době popravit.
13. 8. 1521 byl zlomen poslední aztécký odpor. Tlaxcalané následně obětovali tisíce zajatců, které bylo tak hrůzné, že i Cortésovo zatvrzelé srdce ustrnulo a obětování zajatců zastavil. Pádem Tenochtitlánu krutá říše Aztéků zanikla a zmizela v historii. Během následujících 40 let odvezli Španělé ze svých nových držav 100 tun zlata, což byl dvojnásobek dosavadního množství drženého v celé Evropě.