Uprostřed studené války se ve Střední Americe odehrála bitva, která mohla drasticky změnit geopolitiku celého regionu tím, že by zcela odstranila Sovětským svazem podporovaný Castrův režim na Kubě. Cílem této vojenské akce, známé také jako invaze v Zátoce sviní nebo bitva u Girónu, byla společná operace, při níž jednotky kubánského exilu a složky Ústřední zpravodajské služby (CIA) Spojených států amerických v dubnu 1961 vtrhly na Kubu s cílem změny režimu. 

Po úspěchu měla být vytvořena prozatímní vláda, která by usilovala o schválení Organizací amerických států (OAS) a uznání mezinárodním společenstvím. Útok ovšem skončil naprostou katastrofou, za méně než 72 hodin byly invazní síly rozdrceny kubánskými Revolučními ozbrojenými silami (Fuerzas Armadas Revolucionarias FAR). 
1. ledna 1959, po 25 měsících partyzánského boje, zvítězila revoluce vedená Fidelem Castrem. Do té doby a od formální nezávislosti na Španělsku v roce 1898 udržovala Kuba úzké politické a hospodářské vztahy se Spojenými státy.

Foto: Kubánský protiútok 19. dubna 1961 | Rumlin / CC BY 3.0

Psali jsme:Flammenwerfer: Německý druhoválečný plamenomet

V kontextu studené války považovala americká administrativa kubánskou revoluci za vážné nebezpečí nejen proto, že spojenec Sovětského svazu se nacházel tak blízko kontinentálního území Spojených států, ale také proto, že Castrovy záměry byly od počátku velmi jasné. Chtěl vytvořit ohniska podvratné činnosti i v dalších latinskoamerických zemích. Americká vláda, aby zastavila Castrův režim, pozastavila veškerý prodej ropy na ostrov ze Spojených států a od jejich spojenců, aby ochromila průmyslové odvětví a vůbec celou kubánskou ekonomiku. Sovětský svaz rychle zareagoval a poslal na Kubu ropu, ale americké rafinerie odmítly sovětskou ropu zpracovávat. V důsledku těchto kroků Castrův režim bez náhrady vyvlastnil veškerý majetek amerických společností v zemi.

Poté prezident Dwight Eisenhower schválil hospodářské embargo na Kubu. Zároveň otevřeně projevil podporu všem organizacím, které navrhovaly návrat demokracie na Kubu. Dne 17. března 1960 Eisenhowerova administrativa pověřila CIA, aby zorganizovala polovojenskou jednotku složenou z kubánských exulantů s cílem porazit režim Fidela Castra, aniž by do toho byly Spojené státy zapleteny otevřeně. Mělo to vypadat jako povstání organizované kubánskými disidenty.

CIA měla za úkol koordinovat zpravodajské akce se skupinami, které se na Kubě spikly a mohly by invazi usnadnit. CIA spoléhala na lidová povstání proti Castrovi a masivní dezerce v jeho jednotkách.
Původní plán nazvaný Trinidad připravila CIA v roce 1960, tedy za vlády prezidenta Eisenhowera, který tento typ tajných operací CIA podporoval a prosazoval, a který již byl úspěšný v Íránu a Guatemale. Operaci Trinidad vedli ti, kteří ji plánovali v Guatemale. Zasahujícím agentem byl Richard Bissell a pomáhal mu Jacob Esterline. Plukovník Jack Hawkins pracoval na operaci jako vojenský poradce.

Obecně plán Trinidad počítal s obojživelným vyloděním větší části 2506. brigády (1200 mužů) na Casildě, přístavu přiléhajícím k městu Trinidad. Další skupina 160 mužů by se vylodila na jihu provincie Oriente, aby odvedla pozornost Castrova režimu a přesvědčila ho, že se jedná o hlavní útok. Nakonec by byly jednotky nasazeny také na severozápadním pobřeží v provincii Pinar del Río. Hlučná a světelná podívaná s několika loděmi poblíž pobřeží měla simulovat vojenskou operaci.

Psali jsme:Rafwaffe – britská letka, která testovala kořistní letouny

Útok na Casildu byl plánován s cílem vytvořit předmostí a obranný perimetr, který by umožnil přesun členů Revoluční rady na Kubu. Této radě měl předsedat José Miró Cardona. Později by vytvořila novou kubánskou vládu. Tato vláda by pak požádala o mezinárodní uznání, které by rychle podpořily Spojené státy a OAS.

Zpočátku začala CIA převádět univerzitní studenty a mladé důstojníky kubánské armády do Spojených států. Tyto skupiny tvořili lidé, kteří byli odpůrci Batistovy diktatury, ale nesouhlasili s komunistickým kurzem, který kubánská revoluce nabrala. Když byla v polovině roku 1960 skupina bojovníků doplněna, vznikla brigáda 2506.

Skupina byla rozdělena na dvě, jedna část měla projít výcvikem jako radisté (univerzitní studenti) a druhá měla pracovat jako vojenští instruktoři pro budoucí bojovníky. Původní plán spočíval v partyzánském boji, ale později se politickým rozhodnutím přeměnila na bojovou brigádu. Začátkem července 1960 byla skupina radistů převezena do Guatemaly, konkrétně na farmu Helvetia, kterou vlastnil Roberto Alejo, bratr ministra zahraničních věcí Guatemaly za vlády prezidenta Miguela Ydígorase Fuentese.

Členy skupiny radistů doprovázel plukovník Napoleón Valeriano, který měl velké zkušenosti s partyzánským bojem ve své vlasti, na Filipínách, kde porazil komunistickou partyzánskou skupinu Hukbalahap. Brigáda počítala s podporou elitních vojáků kubánských vzdušných sil. V civilní části Fuerza Aérea de Liberación FAL (Vzdušné síly osvobození) pocházeli piloti dopravních letadel z kubánských komerčních leteckých společností, každý pilot měl v průměru 20000 letových hodin. Létali na zastaralých dvoumotorových letounech C-46 a čtyřmotorových C-54 z doby po druhé světové válce.

Vojenské vybavení, které brigádě dodala americká vláda, se skládalo z různých zbraní, včetně pistolí Colt M1911A1, pušek Garand, karabin M1 a M2, samopalů Thompson, kulometů Browning a granátů Mk 2. Dále byly dodávány těžké zbraně, jako minomety ráže 60 mm, 81 mm a 4,2″, a také bezzákluzové kanóny ráže 57 mm a 75 mm. Byly také vybaveny prostředky C-3 a C-4 pro demolici. Jejich rádiové vybavení tvořily přístroje PR-6 a PR-10. Pro zvládnutí logistiky operace a podpory bylo vyčleněno: 8 dopravních letadel C-46, 6 dopravních letadel C-54, 16 bombardérů B-26, 5 tanků M41, 8 lodí a 7 člunů pro vylodění.

Po skončení osmileté vlády Republikánské strany nová administrativa demokratického prezidenta Johna Kennedyho nepokračovala ve stejné míře podpory operace proti Kubě, kterou plán Trinidad potřeboval. Kennedy byl o konečné verzi plánu Trinidad informován v sobotu 28. ledna 1961. Plán musel být aktivován do března, nejpozději do dubna, a to kvůli příletu kubánských pilotů vycvičených v Československu a létajících na letounech MiG. Navíc v dubnu panovalo deštivé počasí, které by bránilo vojenským aktivitám nejen na Kubě, ale i v Guatemale a Nikaragui, kam měla brigáda a její letecká podpora odletět. Bylo zapotřebí vytvořit předmostí na kubánském území a udržovat je po dobu dvou týdnů až měsíce.

Závěrečná schůzka, na níž se rozhodovalo o dalším postupu operace, se konala 15. března 1961 v Bílém domě. Kennedy se rozhodl neschválit plán Trinidad a nařídil vytvořit alternativu, která by nebyla tak "velkolepá" jako Trinidad. Několika slovy, mnohem diskrétnější plán. Během pouhých tří dnů CIA vytvořila nový plán s názvem Zapata. Místo vylodění bylo změněno na Bahía de Cochinos, Zátoku sviní, 150 km západně od Trinidadu. Podle CIA to bylo jediné další možné místo na jižním pobřeží Kuby pro útok.

Zapatův plán měl oproti plánu Trinidad řadu zásadních rozdílů: La Ciénaga de Zapata a její bažiny umožňovaly snadněji udržet čelo pláže. Navíc se v oblasti nacházela letecká dráha připravená k použití. Na Kennedyho rozkaz se mělo vylodění uskutečnit v noci. V novém plánu bylo pohoří Escambray daleko, a tak by v případě neúspěchu brigáda nemohla dosáhnout až k horám. To bylo něco, čím se plán Trinidad vyznačoval, protože v případě neúspěchu poskytoval možnost úniku. V Ze Zátoky sviní žádný únik možný nebyl. Brigáda 2506 při tomto pokusu buď zvítězila, nebo zemřela.

O vnitřním povstání, které by invazi doprovázelo, se již neuvažovalo. CIA se rozhodla neinformovat odbojové organizace proti Castrovi o tom, kdy se operace uskuteční, aby se vyhnula vyzrazení jakýchkoli podrobností operace.
Když se 17. dubna 1961 brigáda 2506 vylodila na Playa Girón, Kennedy, motivován především svými poradci na ministerstvu zahraničí, nařídil řadu dalších změn v plánu, které téměř zaručovaly neúspěch invaze ještě před jejím zahájením. A to se pak také stalo.

Zdroj: warhistoryonline