EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Poezie, špagety a fašistická utopie: Když Italové vyhlásí válku Itálii

 08. 03. 2020      kategorie: Vojenská historie      2 komentáře

Příběh prvního protofašistického státu se začíná psát už během první světové války. Podle Londýnské smlouvy z roku 1915 mezi Itálií a Dohodou měl totiž, mimo jiné, celý region rakouského přímoří připadnout Italům. Ovšem bez města Fiume, chorvatsky Rijeka, jehož status 'Corpus separatum' jakožto exklávy Uherského království byl předmětem dalšího jednání vítězných mocností. Americký prezident Wilson například navrhoval, že by se mohlo stát domovem nově založené Společnosti národů. Anglie s Francií preferovali vytvoření nárazníkového státu mezi Itálii a vznikajícím Královstvím Jugoslávie pod patronací Dohody a konečně Itálie i Jugoslávie ho chtěli začlenit pod svá křídla.

mussol
Foto: Benito Mussolini (1883 - 1945)  s básníkem a politickým vůdcem Gabrielem D'Annunzio (1863 - 1938)  | Wikimedia Commons

V poválečném zmatku se ještě Jugoslávské království pokusilo jednostranně anektovat město a okolí za použití své armády. Nicméně tato akce vedla obratem k vyslání mezinárodní vojenské síly tvořené Američany, Brity, Francouzi i Italy, která Jugoslávce z města vyhnala a měla zde sjednat a udržovat pořádek až do vyjasnění situace. Budoucnost sporného území se totiž měla řešit až na mírové konferenci v Paříži následujícího roku.

Psali jsme: Zjizvená tvář na útěku aneb hon na nacistického důstojníka Waffen-SS

Ačkoliv Fiume nebylo součástí jednání o poválečném uspořádání, italská veřejnost, zdůrazňující sedmset tisíc padlých a astronomický válečný dluh dvanácti miliard lir, požadovala připojení města jako právoplatný nárok vítěze. Dalším, podle Italů oprávněným, důvodem připojení byl argument, že obyvatelstvo Fiume bylo většinově italské. S tím ovšem nesouhlasili Jugoslávci, kteří tvrdili, že ve městě je možná většina Italů, ale kraj je naopak více chorvatský. Potenciálně výbušná situace vedla k prohloubení napětí mezi oběma zeměmi. Na radnici pak dochazelo k bezpráví a častým změnám, když vláda nad městem přecházela mezi 'Italskou národní komisí' a 'Jihoslovanskou radou' podle toho, kdo byl zrovna silnější a agresivnější.

Do této špatně přehledné situace vhodil příslovečné vidle italský básník, spisovatel, pilot a válečný hrdina Gabriele d'Annunzio. Rozhořčen neschopností italské vlády, vytáhl 19. září 1919 s asi 2600 muži, převážně vojáky, iredentisty a nacionalisty a město obsadil. Akce, která vešla ve známost jako 'Impresa di Fiume' - Fiumský podnik, donutila spojenecký kontingent město opustit. Nadšeně vítaný d'Annunzio téhož dne oznámil, že anektoval Fiume jménem Itálie. Bohužel Řím nebyl tímto činem nijak zvlášť ohromen a převzetí města od povstalců odmítl. Místo toho zahájil námořní blokádu a požadoval, aby se vzdali.

mesto
Foto: Legionáři zdraví D'Annunzia v Piazza Dante, zatímco jeho auto projíždí ulicemi Fiume | Twitter

Psali jsme: Nejúspěšnější odstřelovači 2. světové války

Pod tlakem veřejného mínění se 8. prosince s d'Anunnziem sešel zástupce italské vlády Pietro Badoglio. Ten navrhl 'modus vivendi', který by uznal touhu obyvatel na přičlenění k Itálii a slíbil, že "zváží přijatelné řešení, které bude v souladu s přáními Fiume". Velitel povstalců však požadoval více záruk, což Badoglio nemohl a nebo nechtěl přijmout. D'Anunnzio tedy předal podmínky dohody městské komisi. Ta je s cílem uklidnění celého problému 15. prosince přijala.

Silně nespokojen s vývojem situace promluvil d'Anunnzio k pětitisícovému davu, který přesvědčil, že podmínky navržené vládou a podepsané komisí jsou nepřijatelné. Místo toho navrhl, aby o přijetí rozhodli sami občané v plebiscitu. 18. prosince tedy proběhlo hlasování, které i přes několik incidentů a potyček, skončilo jednoznačně ve prospěch vládního návrhu. Nato d'Anunnzio výsledky anuloval, když prohlásil celý plebiscit za neplatný na základě násilí v hlasovacích místnostech. Poté oznámil, že konečné rozhodnutí učiní sám a vládou navrhované východisko pochopitelně odmítl. Historik Michael Ledeen se domnívá, že básník vzal situaci do svých rukou, protože po zkušenostech s italskou vládou ztratil důvěru v její schopnost dodržet dané sliby.

87836835_210767736975907_7277798761399582720_nFoto: 'Fiume nebo smrt'. D'Anunnziovi Arditi, bývalí vojáci italské armády s ikonickou dýkou v zubech. Černé košile a fezy později použil Benitto Mussolini pro své oddíly MVSN - 'Černé košile' | Wikimedia Commons

V této patové situaci, kdy žádná zúčastněná strana nevyvíjela přílišnou činnost, pracoval básník s národním syndikalistou Alcestem de Ambris naopak velice horečně. A to na, z našeho pohledu utopické, leč velice moderní a až osvícené ústavě. Ta kombinovala anarchismus, protofašismus a demokracii s esteticismem a nietzscheanismem. Mezi stěžejní prvky patřilo syndikalistické rozdělení společnosti na devět 'korporací' reprezentující ekonomické sektory jako: zemědělci, technici, úředníci, právníci, doktoři a další. Zvláštní, symbolickou desátou 'kastu' měli tvořit budoucí "nadlidé" podle Nietzscheho.

Volba zaměstnání byla svobodná, příslušnost ke korporaci byla ovšem povinná. Decentralizovaná státní moc zůstala jako v demokratickém právním státě striktně oddělena. Parlament byl dvoukomorový a právo volit bylo všeobecné pro všechny občany starší 20 let. Armáda měla být zrušena, přesto by se obyvatelstvo podrobovalo vojenskému výcviku. Každý občan měl právo a zároveň byl veden k tomu vlastnit zbraň. V případě války by byl zvolen po vzoru starého Říma 'ten nejlepší občan' jako diktátor a vojenská služba by byla povinná pro obě pohlaví. Zdatní muži měli sloužit v armádě nebo námořnictvu, ti slabší a ženy měly pomáhat v nemocnicích, úřadech nebo zbrojním průmyslu.

V občanském životě měly mít ženy stejná práva jako muži - za stejnou práci dostat stejně zaplaceno a získat ochranu před tradičně italskou 'autoritou manžela'. Vzdělání mělo být bezplatné, vyznání svobodné a všechna náboženství byla vítána. Přesto víra nesměla bránit ve výkonu občanských povinností. Podle ústavy byl tisk svobodný a bez cenzury, a dále platilo právo se shromažďovat i sdružovat do spolků nebo stran. Zaváděl se příspěvek v nezaměstnanosti i sociální podpora, státní důchod a nedotknutelnost obydlí.

Na druhou stranu vlastnění nemovitosti nebylo neomezené a nepovažovalo se za absolutní právo, ale za jednu z nejzodpovědnějších sociálních povinností. Vlastníkům nemovitosti nebylo dovoleno jí nevyužívat nebo s ní nakládat špatně, zvláště v případě, kdyby to bylo na úkor jiného občana. Jediným legálním způsobem získání 'prostředků výroby a směny' byla práce. Tak se podle tvůrců mělo zabránit parazitování na práci dělníků na světových burzách, akciových trzích nebo lichvou, čili půjčováním peněz na úrok. Zvláštností byl ústavní status hudby, která měla být 'náboženskou a sociální institucí'. Podle d'Anunnzia vznešená rasa lidí vzniká tehdy, když je povznášen její duch skrze sílu poezie. Báseň má přinést duševní mír napjatým a úzkostlivým masám lidí. Každé město mělo mít svůj pěvecký sbor a orchestr podporovaný státem.

gabriele-d_annunzio-parla-al-popolo-di-fiume
Foto: Gabriele D'Annunzio rozmlouvá s lidmi z Rijeky / Istria Italiana

8. září 1920 d'Anunnzio zveřejnil novou ústavu. Město prohlásil za území 'Italského regentství Carnaro', podle zálivu ve kterém město leží, a sebe za jeho Comandante ve stavu ohrožení. V této době byly zavedeny různé rituály, které později přejal d'Anunnziův velký obdivovatel a přítel Benitto Mussolini. Například plamenné projevy z balkónu, římský pozdrav a další antické tradice, černé košile jako znamení příslušnosti k hnutí nebo titul Duce. Zajímavým zahraničně-politickým aktem bylo uznání Sovětského svazu, což dělá z malého samozvaného státu první zemi, která tak učinila. Jestli SSSR na oplátku uznal Carnaro se nám nepodařilo dohledat a je to spíše krajně nepravděpodobné.

Ovšem již 12. prosince 1920 došlo mezi Itálií a Jugoslávií k podepsání Rapallské smlouvy. Ta mimo jiné ukončovala vojenskou okupaci Fiume tam, kde měl vzniknout takzvaný 'věčný Svobodný stát Fiume'. S tím se impulzivní d'Anunnzio nemohl smířit a tak velmi neuváženě vyhlásil Itálii válku. Ta ovšem netrvala dlouho, neboť již 24. prosince došlo k takzvaným 'Krvavým Vánocům' - námořnímu bombardování města, které trvalo až do konce roku. Následně byli vzbouřenci vytlačeni z města italskou armádou a poražený básník se odebral do ústraní.

Za svou vzpouru nebyl nikdy obviněn a u jezera Garda, kde se s ním rád setkával a radil samotný Duce, zemřel v roce 1938. Město bylo nakonec Itálií přesto anektováno, a to na základě Římské smlouvy vyjednané Mussolinim v roce 1924. Etnickou nestabilitu se podařilo 'vyřešit' až po 2. světové válce. Po porážce fašistické Itálie byla totiž většina z 60 000 Italů vyhnána a město přejmenované na Rijeka připadlo Jugoslávii resp. Chorvatsku.

A tak končí 15 měsíců trvající epizoda ideálního státu 'třetí cesty'. Soudobý pokus o vyvážení bezohledného kapitalismu a neuskutečnitelného socialismu se nakonec však přece jen nějak otiskl do našich životů. Můžeme spekulovat, jestli se některými, na svou dobu nadčasovými a revolučními myšlenkami inspirovali i jiní státníci. Faktem je, že se v moderní společnosti prosadily a udržely až do současnosti. Na ty ostatní zřejmě nebyli lidé připraveni tehdy, ani dnes.

Co se města samotného týče, tak se v Itálii stále ozývají hlasy, které volají po znovupřipojení Fiume i celé Istrie a Dalmácie, o které poražená Itálie přišla. Politická vůle je ale minimální a návrat starých římských provincií je tak zřejmě vyloučený.
Článek byl přejat s laskavým svolením autora a redakce stránky "Válka. Válka se nikdy nemění." https://www.facebook.com/WarNeverChange/

CENOVÉ BOMBY (421)

Komentáře

liberal shark

09. 03. 2020

Velmi zajímavá epizoda. To jsme (také) v učebnicích dějepisu neměli:-). Všiml jsem si, že v některých italských městech má D'Annunzio svou ulici.

Monarchista

08. 03. 2020

Článek se mi líbí. Jistě to bylo složitější ale jinak OK.

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací