Nedávno se americkému prezidentovi D. Trumpovi podařilo opět upoutat pozornost, kdy se na námořní základně v Quanticu vyslovil pro stavbu nových bitevních lodí. Zaujalo to jak širší světovou veřejnost, tak i příslušníky námořnictev všech zemí, protože bitevní lodě již dávno žádná země nestaví a nejsou ve výzbroji žádného státu. Neprovozují je dokonce ani samotné USA, kde bitevní lodě sloužily nejdéle (poslední americké bitevní lodě třídy Iowa byly vyřazeny až v devadesátých letech).

Foto: Bitevní loď 21. století | Adobe Stock

Psali jsme:Leopard 2 vs. Black Panther. Dokážou se německé kočky udržet na trhu?

Tento nápad D. Trumpa se setkal s kritikou, a někdy i vysloveně posměchem. Návrat k bitevním lodím je mnohými vnímán jako návrat do minulosti; bývá poukazováno, že bitevní lodě by na dnešním námořním bojišti měly jen málo šancí. Na druhou stranu je ale třeba uvést, že D. Trump deklaroval svou náklonnost k bitevním lodím opakovaně, a v USA mají bitevní lodě i celou řadu dalších příznivců. Vzhledem k prezidentskému systému USA a soustředění pravomocí v rukou prezidenta by pak pro D. Trumpa nemuselo být až takovým problémem stavbu bitevních lodí prosadit. Jak by ale takové novodobé bitevní lodě mohly vypadat?

Bitevní lodě

Bitevní lodě představují jedinečný fenomén. Do jejich výstavby jednotlivé státy vložily nejen obrovské množství peněz, ale také mnohé ze svého intelektuálního a technického potenciálu. Bitevní lodě se proto staly do jisté míry symbolem každého národa.

Bitevní lodě prošly i výrazným technickým vývojem. První bitevní lodě, objevivší se na sklonku 19. století, byly ještě poměrně neumělé. Dlouho se laborovalo především s uložením děl, s jejich počtem atd.

Významným milníkem ve vývoji bitevních lodí se stalo objevení britské bitevní lodě Dreadnought, u které došlo k posílení a především sjednocení hlavní dělové výzbroje („all guns big“). Tohoto příkladu brzy následovaly prakticky všechny státy; mezi jednotlivými námořními velmocemi navíc vypukly pravé zbrojní závody, při kterých docházelo nejen k navyšování počtu bitevních lodí, ale také jejich zvětšování. Obdobně tak byla navyšována i ráže děl, kterými byly bitevní lodě vyzbrojeny.

Psali jsme:Návrat raketometů do Armády ČR: Těžké dělostřelectvo si udržuje význam

Psali jsme:Tomáš Pojar: Pokud nová vláda nedodrží navyšování rozpočtu na obranu, hrozí konflikt s Trumpem

Psali jsme:TATRA DEFENCE sjednocuje marketingovou komunikaci kopřivnických výrobců vojenské techniky

Svého vrcholu bitevní lodě dosáhly za druhé světové války, kdy námořní velmoci dospěly ke konstrukcím lodí, které dosahovaly výtlaku kolem 50 000 tun (japonské bitevní lodě Yamato až 65 000 tun), a byly vyzbrojeny 8-9 děly ráže 381-406 mm (opět s výjimkou japonské třídy Yamato, vyzbrojené děly ráže 460 mm). Takovými loděmi byly např. i již zmíněné americké bitevní lodě Iowa, které vstoupily do služby až v druhé polovině války.

Zároveň ale druhá světová válka znamenala faktické ukončení vývoje bitevních lodí. Namísto hlavního úderného prostředku flotil nastoupily letadlové lodě, které svými bojovými letouny mohly provádět údery na vzdálenosti stovek námořních mil, zatímco dostřel nejlepších děl bitevních lodí se pohyboval jen kolem 20 mil. Válečné zkušenosti navíc ukázaly, že soustředěnému úderu leteckých sil nedokázaly odolat ani ty nejlépe pancéřované bitevní lodě.

Přesto druhá světová válka neznamenala úplnou smrt bitevních lodí. Až po válce byly dostavěny bitevní lodě, jejichž stavba byla zahájena již před válkou či za války (francouzská Jean Bart, britská Vanguard). USA coby největší uživatel bitevních lodí ty nejlepší pouze uložily do rezervy. A u třídy Iowa dokonce v osmdesátých letech došlo k jejich reaktivaci a modernizaci. Své kvality navíc tyto lodě mohly prokázat, když byly v roce 1991 úspěšně nasazeny během války v Perském zálivu. Právě toto jejich úspěšné nasazení je zřejmě největším argumentem pro různé obhájce bitevních lodí, kteří poukazují na to, že 406 mm dělu se vzhledem k jeho nesmírné účinnosti a zároveň nízké ceně výstřelu nic nevyrovná.

Nějaká další reaktivace druhoválečných lodí by samozřejmě již nebyla možná. Tyto lodě jsou ve špatném technickém stavu, a co je ještě horší, žádná firma již pro ně nevyrábí komponenty. Ale D. Trump hovoří o něčem jiném – o výstavbě zcela nových bitevních lodí.

Technický vývoj i u bitevních lodí

Při posuzování bitevních lodí se někdy dopouštíme toho omylu, že je vnímáme prizmatem vrcholných konstrukcí z druhé světové války – jako mohutné, silně pancéřované kolosy s 8-9 děly 406 mm. Ale tak tomu není. Pokud by byly bitevní lodě i nadále stavěny, jistě by při jejich stavbě byly aplikovány moderní technické přístupy, a stejně tak by do nich byly zakomponovány nové zbraňové systémy (ostatně – stavba bitevních lodí byla v mnoha případech jakýmsi katalyzátorem technického rozvoje). Příkladem jsou zmíněné americké bitevní lodě Iowa, které při své reaktivaci v osmdesátých letech minulého století obdržely řízené střely Tomahawk, které naprosto zásadně umocnily jejich údernou sílu, a stejně tak získaly i rakety Harpoon a systémy Phalanx.

Modifikace amerických bitevních lodí přitom byly relativně omezené; byly vedené snahou co nejméně zasahovat do původní konstrukce lodi, a udržet tak náklady v rozumné míře (i tak tyto modernizace stály stovky milionů dolarů). Ovšem pokud by konstruktéři dostali zadání na výstavbu zcela nových bitevních lodí, pak by již nebyli tolik svázáni. Do konstrukce bitevních lodí by tak mohly být zakomponovány zcela nové zbraňové systémy.

Jak by mohla vypadat současná bitevní loď

Zkusme si proto s vědomím výše zmíněného představit, jak by taková novodobá bitevní loď mohla vypadat. Přirozenou, a de facto klíčovou součástí výzbroje novodobé bitevní lodě by měla být velkorážová děla. Právě vyzbrojení velkorážovými děly totiž dělá z válečné lodi bitevní loď.

Nejlépe se přitom osvědčila děla ráže 406 mm (16 palců). K této ráži za druhé světové války dospěla prakticky všechna námořnictva; děla vyšší ráže, např. japonská děla 460 mm osazená na bitevních lodích Yamato, se ukázala jako méně praktická. Děla ráže 406 mm mají přitom i dnes svou hodnotu. Jejich obrovskou výhodou je především vysoký účinek 406 mm munice. Stejně tak je výhodou i to, že 406 mm děla jsou výrobně relativně jednoduchá.

Pro konstrukci nových bitevních lodí by ovšem bylo nutno vyvinout nová děla. Ta by ale mohla vycházet z osvědčených děl 16/50 Mk7, jimiž byly vyzbrojeny bitevní lodě Iowa. K těmto dělům stále existují výrobní plány, což by konstrukci nového děla výrazně usnadňovalo. Je také třeba vzít v potaz, že konstrukce děl od druhé světové války zaznamenala značný pokrok, což se odrazilo i v jejich výkonnosti. Např. dnešní 155 mm děla běžně dosahují dostřelu 50 km, tedy více než dvojnásobného oproti analogickým konstrukcím z druhé světové války. Pokud by se obdobné principy použité v 155 mm dělech použily při konstrukci nového 406 mm děla, jeho dostřel by byl výrazně vyšší, mohl by dosahovat až stovek kilometrů. To by ovšem bojovou hodnotu bitevní lodě výrazně umocnilo.

Stejně tak je třeba vzít v potaz, že novodobá bitevní loď by nepotřebovala tolik velkorážových děl. Za druhé světové války měly bitevní lodě běžně 8-9 děl. Jenže to bylo v době, kdy neexistovaly pokročilé systémy řízení palby, navádění palby pomocí GPS atd. Bitevní lodě se tak spoléhaly na palbu salvou. Něco takového dnes není třeba. Bitevní loď by tak potřebovala jen menší počet děl, soustředěných např. jen v jedné trojhlavňové věži. To by ovšem znamenalo obrovskou úsporu hmotnosti a prostoru.

Moderní bitevní loď by též nepotřebovala tolik středorážových děl jako druhoválečné bitevní lodě, které byly vyzbrojeny až 20 děly ráže 105-133 mm. Mohly by zastoupit jen 4-6 kanónů Mk 45 ráže 127 mm, použitých např. na torpédoborcích Arleigh Burke. Také to by vedlo k úspoře hmotnosti a prostoru.

Druhoválečné bitevní lodě byly nadto doslova ověšeny protiletadlovými kanóny ráže 37-40 mm, které doplňovaly lehčí 20 mm kanóny. Tyto protiletadlové kanóny byly ale poměrně náročné na prostor, a navíc vyžadovaly početnou obsluhu. Dnes se ovšem tyto malorážové kanóny jeví jako zbytečné (byť menší množství kanónů Bofors by se mohlo použít, zejména pro boj proti dronům). Vynechání těchto malorážových kanónů by vedlo k další úspoře hmotnosti a prostoru. A ta by mohla být investována do aplikace nových zbraňových systémů.

Nedílnou součástí výzbroje novodobé bitevní lodě by se mohly stát řízené střely dalekého dosahu, určené pro boj proti pozemním cílům. Mohlo by jít např. o osvědčený typ Tomahawk, široce používaný na amerických válečných lodích. Oproti tomu zbytečná se jeví aplikace protilodních střel Harpoon.

Stejně tak by novodobá bitevní loď měla být vzhledem k ohrožení ze strany bojových letadel vyzbrojena i protiletadlovými systémy. A to jak systémy dalekého dosahu, jako jsou obligátní střely Standard RIM-66 odpalované z vertikálních odpalovacích systémů Mk 41, tak i systémy krátkého dosahu RAM, které by zajišťovaly obranu jak proti řízeným střelám, tak i proti stále více užívaným dronům. K těmto úkolům by bylo možné použít i klasické hlavňové systémy kategorie CIWS.

Jedinečným zbraňovým systémem pro novodobou bitevní loď by mohla být elektromagnetická děla, tzv. railguny, které jsou v posledních desetiletích intenzivně vyvíjeny. Railguny oproti klasickým dělům nabízejí mnohem vyšší výkony, jejich nevýhodou je ale jejich energetická náročnost. Mohou proto být osazeny jen na velké válečné lodě (USA plánovaly railguny vyzbrojit velké torpédoborce Zumwalt, Čína zvažuje jimi vyzbrojit velké křižníky třídy 055). Mohutná bitevní loď s výkonnou energetickou soustavou by pro railguny byla vynikající základnou.

Otázka pancéřování

Diskutabilní je otázka pancéřování. Ostatně, sám D. Trump ve svém projevu vyzdvihl význam pancéřování, a v tomto není se svými názory osamělý. Je faktem, že u moderních lodí se pancéřování příliš nepoužívá. Na druhou stranu je zřejmé, že pancéřovaná loď je odolnější než nepancéřovaná loď, a může tak lépe čelit takovým typům ohrožení, jako jsou protilodní střely či drony.

Stejně tak je třeba vzít v potaz, že zpracování materiálů od druhé světové války značně pokročilo. Dnes by tak mohly být použity kvalitnější druhy oceli. To znamená, že pancéřování bitevní lodě by nemuselo být tak silné, což by znamenalo další úsporu hmotnosti. Anebo by toto pancéřování bylo účinnější, což na současném složitém bojišti má svou hodnotu.

Měla by takováto bitevní loď smysl na moderním bojišti?

Výsledkem by tak byla skutečná novodobá bitevní loď s výtlakem 35-40 000 tun, což není nijak přehnané, oproti vrcholným druhoválečným bitevním lodím by patřila k menším. Jednalo by se ovšem o bitevní loď poněkud atypickou, přizpůsobenou moderním podmínkám.

Klíčovou otázkou samozřejmě je, zda by takováto bitevní loď, která by jistě podobně jako letadlové lodě stála miliardy dolarů, vůbec měla smysl.

Na první pohled tomu tak není, jelikož bitevní lodě byly evolučně nahrazeny letadlovými loděmi. Jenže takováto bitevní loď by mohla být vhodným doplňkem letadlových lodí. Zejména díky obrovské účinnosti svých 16palcových děl by mohla být nasazována tam, kde je použití letectva působícího z letadlových lodí neúčelné.

Stejně tak se může zdát stavba takové bitevní lodě zbytečná i vzhledem k tomu, že jiné státy už bitevní lodě dávno nepoužívají – a jedním z nejvýznamnějších úkolů bitevníků druhé světové války přitom byla právě obrana před analogickými jednotkami protivníka. Ale tak tomu není, úkolem takovéto bitevní lodě by nebyl boj s hladinovými jednotkami (pro tento účel jsou mnohem vhodnější torpédoborce atd.), ale spíš údery na strategické cíle, leckdy i hluboko do území protivníka.

Bitevní loď by se jistě vzhledem ke svému významu, ale i díky svým rozměrům stala terčem protivníka, a to jak protilodních střel, tak i všudypřítomných dronů. Ale právě bitevní loď by dokázala čelit těmto systémům lépe než jiné lodě. A to jednak proto, že by byla vyzbrojena velkým počtem obranných systémů (systémy RAM, CIWS atd.), ale stejně tak vzhledem ke své vyšší odolnosti dané silným pancéřováním.

Je zřejmé, že by takováto novodobá bitevní loď nebyla vhodná pro každé námořnictvo; zejména pro menší námořnictva by byla bitevní loď nepraktická. Zato by se ale skvěle hodila pro americké námořnictvo vzhledem k jeho specifickým úkolům, vyplývajícím z globálních ambicí USA.

Zjevnou nevýhodou takovéto novodobé bitevní lodi by byla její vysoká cena. Je však třeba vzít v potaz to, že jedna bitevní loď by mohla zastoupit hned několik menších lodí, křižníků či torpédoborců, jejichž cena je přitom také vysoká. Zdánlivě nesmyslná, drahá a nepraktická bitevní loď by tak mohla být ve skutečnosti užitečnou součástí i moderního námořnictva.

Zdroj: Autorský komentář Davida Khola