Nedávný autorův článek „Konvenční arzenál Kim-čong-una“, zveřejněný zde na Armywebu, vyvolal zajímavou diskusi. Ta se týkala nejen popisovaných nových konvenčních systémů Severní Koreje, ale i toho, jaká vůbec severokorejská armáda je, jaká je její úroveň, nakolik je tato armáda skutečně nebezpečím pro své okolí, a zda není jen jakýmsi „obrem na hliněných nohou“. Plné zodpovězení této otázky by ovšem bylo na celou studii. Přesto se lze o to alespoň částečně pokusit.

Foto: Severokorejská armáda by měla mít k dispozici až 5 500 tanků, cca 21 000 dělostřeleckých systémů apod. | Wikimedia Commons / Public domain

Otázka velikosti armády

Předně je třeba říci, že úroveň jakékoliv armády není dána jen pouhou její fyzickou velikostí, její početností, a množstvím zbraňových systémů, které vlastní. Mnohem víc jsou důležité věci, které jsou možná jen těžko postižitelné, přesto hrají naprosto zásadní roli. Jako možná nejdůležitější se jeví „duch armády“. Tedy otázka rázu takřka metafyzického. Mentalita, způsob uvažování dané armády, a to jak její vrcholné generality, tak i prostých vojáků. To, jakou má daná armáda úroveň intelektuální, ale také morální. Soudržnost armády; to, nakolik je skutečně týmem, a nikoliv pouze shlukem jedinců. A konečně i odpovědnost této armády vůči státu, který si ji vydržuje. Právě z tohoto „ducha armády“ vyplývají klíčové schopnosti – především připravenost armády reagovat na možné ohrožení státu, a schopnost rychle zmobilizovat své síly.

Psali jsme:Leopard 2 vs. Black Panther. Dokážou se německé kočky udržet na trhu?

Zkušenosti navíc potvrzují, že právě tato úroveň ducha armády je důležitější než cokoliv jiného. Např. armáda Izraele při svých konfliktech s arabskými sousedy byla vždy početně slabší, měla i méně zbraňových systémů. Přesto tato vnitřně silná armáda dokázala vždy vyhrát. A na druhou stranu obrovitá, ale vnitřně rozklížená armáda Sovětského svazu nedokázala porazit mnohem menší, ale vysoce motivovanou armádu malého Finska. I proto se tento článek nebude zaměřovat na pouhý popis severokorejské armády a na výčet jejích zbraňových systémů, ale spíše na postižení tohoto „ducha armády“ – a následně i na úroveň samotné severokorejské armády.

Složitá cesta severokorejské armády

Chceme-li severokorejskou armádu a její úroveň, ale i její uvažování pochopit, pak je třeba si připomenout i její historii, její postupný vývoj, ale i její kořeny. Severokorejská armáda je totiž poněkud atypická tím, že není klasickou armádou národního státu. Severokorejská armáda je bytostně spjatá se severokorejským režimem, je tedy i výsledkem rozdělení Korejského poloostrova a korejského národa na dvě zcela odlišné entity. I proto se v severokorejské armádě obráží totalitní charakter Severní Koreje. Samotné počátky severokorejské armády sahají až do roku 1932. Do doby, kdy Korea – včetně území Severní Koreje - byla okupována Japonskem. Díky boji proti japonské nadvládě pak získala severokorejská armáda punc národně osvobozenecké síly, a i to je důvod, proč se armáda v Severní Koreji těší velkému respektu.

Je také nutno zmínit, že jádro protijaponských sil tvořila komunistická strana (Korejská strana práce). Původně protijaponský odpor zahrnoval i další síly, komunistický prvek ale během druhé světové války začal dominovat. Jednou z výrazných postav komunistického odporu se stal pozdější diktátor Kim-ir-sen (Kim-il-song). Především díky němu orientace na Sovětský svaz, ale částečně i Čínu ještě více zesílila. Vývoj severokorejské armády, jakož i samotné Severní Koreje byl zásadně předurčen tehdejším geopolitickým rozdělením světa, politikou Sovětského svazu. Pro Sovětský svaz byla Severní Korea jedinečným polem pro jeho další expanzi. Proto Sovětský svaz Severní Koreu masivně podporoval, a to i dodávkami obrovského množství zbraní. Tato politika vedla až k pokusu Severní Koreje podmanit si i jih Korejského poloostrova, ke korejské válce (1950-53), do které se vedle armád obou Korejí zapojily i další státy včetně USA.

Výsledek severokorejské války je dobře znám – tato válka skončila neúspěchem Severní Koreje, a její vojenskou porážkou. Nedošlo ale k uzavření míru, ale pouze příměří. Mezi oběma Korejemi tak válka de facto stále trvá. Z toho, že v této válce severokorejská armáda neobstála, je někdy i dnes vyvozována nízká úroveň severokorejské armády. Jenže toto hodnocení je mylné. Je třeba vzít v potaz, že samotná Severní Korea jakožto samostatný stát v té době existovala jen krátce. Stejně tak nevyzrálá byla i samotná severokorejská armáda. Měla sice obrovské množství zbraní, neměla ale dostatečně vycvičené vojáky, neměla zkušené velitele. Proto dopadla tak, jak dopadla. Je ostatně otázkou, zda by vůbec nějaká jiná armáda dokázala v dané situaci obstát.

Psali jsme:Má smysl jednat s Putinem? Aneb poučení z minulosti

Přesto lze tuto válku hodnotit jako úspěch Severní Koreje. Vojska OSN se totiž zastavila na 38 rovnoběžce, dělící obě Koreje. Nedošlo ke svržení severokorejského systému. Severokorejský režim tak mohl i nadále rozvíjet svou činnost, a stejně tak mohl i nadále budovat armádu. Právě budování mohutné armády se pro severokorejský režim stalo symptomatické. Budování armády, obraně státu, bylo podřízeno prakticky vše. Na armádu je soustředěna prakticky všechna pozornost vedení státu, a to na úkor všech jiných oblastí, včetně životní úrovně obyvatel. A naopak i při rozvoji zdánlivě civilních oblastí je kladen důraz na to, aby bylo využitelné i pro armádu.

Jaká je severokorejská armáda?

I proto bychom neměli severokorejskou armádu hodnotit jen na základě suchých statistických čísel. Přesto i z těchto údajů vyplývá, jak je severokorejská armáda obrovská. V současnosti čítá cca 1,28 milionu vojáků, patří tak mezi nejpočetnější armády světa. Severní Korea navíc počty své armády systematicky navyšuje (oproti tomu Jižní Korea počty svých ozbrojených sil částečně snížila). Severní Korea totiž neustále buduje nové jednotky, a to především raketové, ale i jednotky vybavené bezpilotními prostředky atd.

K této obrovské armádě je navíc nutno také přičíst početné zálohy. Nemalou roli hrají také Dělnicko-rolnické milice, které čítají podle některých odhadů až 5 mil. Dělnicko-rolnické milice sice představují jen lehkou pěchotu, navíc vyzbrojenou staršími zbraněmi, přesto mají nemalou bojovou hodnotu.

Tato armáda je vyzbrojena obrovským množstvím zbraní. Severokorejská armáda by měla mít k dispozici až 5 500 tanků, cca 21 000 dělostřeleckých systémů apod. Nemalé procento z nich přitom tvoří poměrně moderní systémy, dodané domácím zbrojním průmyslem. I přes tato obrovská čísla bychom severokorejskou armádu neměli vnímat jako pouhého „obra na hliněných nohou“ který se může při prvním vážném úderu sesypat. Je tomu naopak, severokorejská armáda je v mnoha směrech až překvapivě silná. Abychom ji dokázali pochopit, je třeba pochopit i samotný severokorejský systém.

V Severní Koreji je totiž obraně státu podřízen nejen stát jako takový, ale každý jednotlivý občan. Vojenský výcvik v Severní Koreji začíná již na základní škole. Značnou část výuky totiž zabírají přednášky o armádě, o vojenství. Velký důraz je kladen i na fyzickou zdatnost. Běžně jsou pořádána branná cvičení, jaká si mohou pamatovat i pamětníci komunistického Československa. Ta severokorejská branná cvičení se ale liší tím, že mají nesrovnatelně vyšší úroveň. Vyučována je i schopnost orientace v terénu, přežití v přírodě. Již žáci základních škol tak získávají určité vojenské dovednosti.

Na střední škole pak Severokorejci, a to jak muži, tak i ženy, absolvují částečný vojenský výcvik, při kterém si své znalosti a schopnosti dál rozšiřují. Během tohoto výcviku absolvují i střelecký výcvik. I na různých propagačních videích, youtube atd. lze vidět, jak severokorejští středoškoláci cvičí s různými střelnými zbraněmi.

Díky tomuto výcviku přicházejí Severokorejci na vojnu již se základními vojenskými dovednostmi. Nejde přitom jen o to, že částečně ovládají zbraně. Mnohem důležitější je, že mají schopnost pracovat v týmu, a to i díky od mala vnucovanému přesvědčení, že prospěch celku je nadřazen přání jednotlivce. Díky drilu, který absolvují takřka už od dětských let, mají vrytu povinnost poslouchat rozkazy, a to i takové, které se jim mohou zdát absurdní.

Samotná vojenská služba je pak povinná jak pro muže, tak i pro ženy, je pak mimořádně dlouhá. V současnosti sice probíhá její snížení (u mužů bude trvat 8 let, u žen 5 let), přesto je to mnohem více než dvouletá povinná vojenská služba někdejšího komunistického Československa. Takto dlouhá vojenská služba ovšem také má svůj nemalý význam – zlepšuje schopnosti vojáků, jejich profesní zdatnost.

Ani touto dlouhou prezenční službou to ovšem nekončí. Po skončení prezenční služby je totiž každý voják zařazen do záloh. Může proto být kdykoliv povolán, což se také běžně děje. Mnoho Severokorejců se navíc po absolvování vojenského výcviku stává členy Dělnicko-rolnických milicí. Členství v Dělnicko-rolnických milicích je sice formálně dobrovolné, v reálu ale každý, kdo chce dosáhnout nějakého pracovního postupu, musí se stát členem Dělnicko-rolnických milicí. A v nich pak často zůstává až do pozdního věku. Díky tomuto dokonalému systému, který provází občana od kolébky takřka až po smrt, má Severní Korea k dispozici obrovské množství vojáků. A nejen to. Tento systém neustálého drilu dodává jeho účastníkům (což jsou prakticky všichni občané) i motivaci. Snahu nevyčnívat z davu, nezaostávat za ostatními. A tím i chuť a ochotu bojovat.

Dalším, navazujícím nosným prvkem severokorejské armády je její silný politický charakter, její politická indoktrinace, která se přitom dotýká všech obyvatel. Prvek politického výcviku, politické indoktrinace je někdy zlehčován. V České republice je často srovnáván s obdobnou ideologickou indoktrinací, která zde fungovala za komunistického Československa. Tato indoktrinace československého obyvatelstva přitom nedosahovala nijak dobrých výsledků, a v mnoha směrech občany spíše odpuzovala. Jenže toto srovnání je mylné.

Rozdíl je třeba již v dané ideologii. Severokorejská ideologie totiž sice stejně jako ideologie ČSSR vychází z komunistického učení, v mnoha směrech je ale odlišná. Navazuje spíše na stalinismus než na učení K. Marxe. Zakladatel severokorejského státu, předseda KSP a vrchní ideolog Kim-ir-sen navíc do této ideologie vložil svébytné prvky. Vedle zmíněné myšlenky ču-čche je to i silný nacionalismus. Rozdíl je i v podmínkách. Někdejší komunistické Československo coby stát uprostřed Evropy bylo neustále konfrontováno tím, že jeho občané si mohli srovnávat svou životní úroveň, ale i úroveň svobod s mnohem vyspělejšími zeměmi západní Evropy, třeba se sousedním, tradičně spřízněným Rakouskem. Jenže severokorejští občané tuto možnost nemají. Severní Korea je téměř zcela izolovaná od okolního světa, a občané tak nemají s čím srovnávat. Oněch několik diplomatů pohybujících se ve světě, potažmo pár uprchlíků na věci nic nemění.

Důležité je i to, že tento stav trvá již od korejské války, tedy zhruba 70 let, celý lidský život. Díky tomu takřka vymizela kolektivní paměť - občané si nemohou srovnávat s předchozím stavem, tak jako si občané Československa mohli srovnávat svůj stav s první republikou. Klíčovým prvkem je samozřejmě i rozsah, intenzita této politické indoktrinace. Ta je nesrovnatelně vyšší než v bývalém Československu, ale také vyšší než v někdejším Sovětském svazu. I zprávy od uprchlíků hovoří o ideologickém výcviku, trvajícím od rána do večera, od narození až po smrt. Ideologickému výcviku se nedá utéci. Je realizován doma, prostřednictvím televizorů a rádií. Probíhá ve školách, a to už mateřských, probíhá na pracovištích. Občané se mu nemohou vyhnout, jsou do něho vtahováni. K tomu si navíc přičtěme neustálý dohled tajné policie, která postihuje každého, kdo by se snažil tomuto systému utéci. Po desetiletích této indoktrinace byl celý systém doveden k dokonalosti. Došlo tak k naplnění známé vize G. Orwella „1984“.

To se samozřejmě obráží i v armádě, v jejím duchu. Severokorejští vojáci jsou tak silně ideologicky zpracovaní, a tedy i silně motivovaní. Motivovaní pracovat, a to až na hranici svých sil, motivovaní bojovat. Severní Korea a severokorejská armáda má ovšem také hned několik nevýhod, svých slabých stránek. Severokorejskému politickému a armádnímu vedení se ale podařilo tyto nevýhody proměnit spíše v nevýhody. Klíčovou nevýhodou Severní Koreje je samozřejmě její slabá ekonomika. Ta dosahuje tak nízkých výkonů, že nedokáže svým občanům zajistit ani základní výživu. Především v devadesátých letech minulého století v Severní Koreji dokonce docházelo k hladomorům, kterým padlo za oběť několik milionů lidí. To se samozřejmě podepsalo i na armádě. Také severokorejská armáda trpěla nedostatkem potravin. I z toho je někdy usuzováno na nižší úroveň severokorejské armády.

Jenže takové hodnocení je mylné. Je třeba si uvědomit, že v Severní Koreji je armáda privilegovaným odvětvím. Armáda má přednost prakticky ve všem, a tedy i v zásobování potravinami. I v době, kdy zuřily ty nejhorší hladomory, se měla armáda výrazně lépe než civilní sektor, a byla schopna vojákům zajistit základní výživu (paradoxně i díky potravinové pomoci z Jižní Koreje). A něco takového je velmi motivující, mnohem víc, než si většina lidí z Evropy dokáže uvědomit. Pokud je člověk příslušníkem armády, kde má zajištění aspoň základními potravinami, zatímco běžní Severokorejci jej nemají, pak je motivován v této armádě pracovat, a tedy i bojovat.

Dodejme také to, že Severokorejcům, a to jak civilistům, tak i vojákům je vštěpováno, že jejich chudoba je výsledkem nepřátelské politiky okolního světa. A to jak Jižní Koreje, tak i USA (těch především), ale i Japonska. Tento prvek se tak dá snadno přeměnit ve snahu napadnout tyto země (třeba po boku Číny), odplatit jim jejich politiku, a případně jim jejich bohatství vzít. I to přispívá k motivaci severokorejské armády, a to jak běžných vojáků, tak i generality. Ale stejně tak i nejvyššího politického vedení země. I zde je důvod, proč se Severní Korea v posledních letech chová čím dál agresivněji.

Severní Korea se vzhledem ke své chudobě, ale i vzhledem k tomu, že postrádá nerostné bohatství, potýká s neustálým nedostatkem ropy, a tedy i pohonných hmot. Pohonné hmoty jsou přitom klíčové pro každou armádu, zvlášť pro armádu s tak obrovským množstvím techniky. Ale opět si musíme uvědomit, že armáda je v Severní Koreji privilegovaným odvětvím. Severokorejská armáda proto měla pohonné hmoty i tehdy, když se jich v civilním sektoru zoufale nedostávalo. Severokorejská armáda navíc na nedostatek pohonných hmot zareagovala tím, že se více zaměřila na základní výcvik. Na výcvik se střelnými zbraněmi, na pěší přesuny v terénu. Případně výcvik na trenažérech atd. I to se pozitivně odrazilo na duchu a schopnostech severokorejských vojáků.

Důležité je také to, že severokorejská armáda v posledních desetiletích zaznamenala obrovský kvalitativní růst i co se týče výzbroje. Ještě v letech osmdesátých byla severokorejská armáda vybavena převážně staršími zbraňovými systémy sovětské provenience, resp. jejich čínskými kopiemi (tanky T-55/62, obrněné transportéry BTR-50/60 atd.). Ale zhruba od počátku tisíciletí lze pozorovat nástup nové generace severokorejských zbraní, které jsou převážně domácí provenience. Ty jsou tak výsledkem jak oné filozofie spoléhání na vlastní síly, ale často i docela obyčejné vojenské špionáže. Severokorejské zbraně nedosahují kvalit těch nejlepších současných systémů. Přesto je lze považovat za kvalitní, moderní zbraně. A i tento příchod nových, moderních zbraní dodává severokorejským vojákům zcela nové profesní sebevědomí. Tito vojáci si uvědomují, že již nejsou pouhým kanónenfutrem, a že mají i reálnou šanci na úspěch. Je faktem, že jen část vojáků je vyzbrojena touto moderní technikou, a velká část severokorejské armády je nadále vyzbrojena staršími či zcela zastaralými zbraněmi. Přesto i ony jednotky vyzbrojené moderní technikou, elita severokorejské armády, představují impozantní bojovou sílu.

K tomu navíc připočtěme to, že Severní Korea pravidelně pořádá velká vojenská cvičení. Ta jsou přitom obrovského rozsahu, účastní se jich i celé divize. Tedy desetitisíce vojáků, disponujících velkým množstvím vojenské techniky. Tato cvičení jsou pro severokorejskou armádu prověrkou jejich schopností, zároveň jsou ale i jakýmsi vzkazem světu, čeho je tato armáda schopna. Není proto divu, že Jižní Korea a USA tato cvičení sledují s velkým znepokojením.

Určitou nevýhodou severokorejské armády je to, že od korejské války, která přitom proběhla již před sedmdesáti lety, nebyla nasazena v žádném konfliktu. Nemá tak reálné bojové zkušenosti. I to je ale diskutabilní. Předně – Severní Korea pravidelně realizuje různé drobné výpady proti Jižní Koreji, různé útoky diverzních komand atd. Tyto útoky přitom nejsou jen přímým ohrožením Jižní Koreje, ale zároveň jsou pro severokorejskou armádu i zdrojem zkušeností. Ještě významnější jsou pak mezinárodní aktivity severokorejské armády. Severní Korea totiž není tak izolovaná, jak se někdy může zdát, a spolupracuje s celou řadou zemí rozvojového světa. Tato spolupráce se přitom týká především vojenství, což je ostatně jediná oblast, ve které má Severní Korea co nabídnout. Severokorejští vojáci tak působili či působí jako vojenští poradci především v afrických zemích – v Zimbabwe, Etiopii, Tanzanii, a patrně ještě dalších zemích. Podle některých zpráv severokorejští vojáci působili jako poradci i v občanskou válkou zmítané Sýrii. Takováto činnost se sice nemůže srovnávat s ostrým válečným nasazením, přesto je pro severokorejskou armádu jedinečným zdrojem poučení.

Severokorejská armáda je vzhledem k výše zmíněnému efektivními ozbrojenými silami. Je to přirozený důsledek toho, že na armádu je soustředěna veškerá pozornost státu. Dávno přestala být pouhou obrovskou masou málo vycvičených vojáků se zastaralými zbraněmi. Dnes představuje poměrně moderní ozbrojený sbor, disponující kvalitní vojenskou technikou. Severokorejská armáda nedosahuje úrovně armád vyspělých západních států. Přesto je její úroveň v kontextu asijských armád vysoká.

Slabinou severokorejské armády je to, že je stále organizována po starém sovětském vzoru, a řídí se zastaralou sovětskou doktrínou. Nicméně Severní Korea evidentně sleduje dění ve světě a moderní trendy (jak naznačuje i její přechod na zbraně a technologie západní filozofie), a lze předpokládat, že se pokusí alespoň částečně tyto své handicapy napravit.

Vše navíc umocňuje obrovská velikost této armády, ale i vlastnictví jaderných zbraní. Stejně tak ale i fanatičnost, neústupnost severokorejského politického vedení, které opakovaně prokázalo, že je i v napjatých situacích ochotno své požadavky zvyšovat až do krajnosti. Severní Korea a její obrovitá armáda je proto fenoménem, se kterým se svět bude jen těžko vyrovnávat.

Zdroj: csmonitor.com, globalfirepower.com