Zajímavá a poněkud zvláštní historka říká, že 26. února 1949 se jugoslávský prezident Tito při návštěvě továrny "Petar Drapšin" zeptal shromážděných dělníků, zda by uměli postavit tank. Všichni tehdy nahlas a nadšeně odpověděli: "Umíme, soudruhu Tito!". Tito údajně odpověděl něco ve smyslu: "Tak to máte teď za úkol!" Rozhodnutí o zahájení výroby Vozidla A však padlo již v roce 1948 a mělo vycházet z osvědčené sovětské konstrukce tanku T-34/85.

V průběhu roku 1948 byla vytvořena zvláštní komise, která měla prozkoumat taktické a technické charakteristiky budoucího tanku domácí výroby, pojmenovaného "Vozidlo A" (Возило А), někdy také nazývaného "Typ A" (Tип A). Jugoslávští konstruktéři měli tehdy dilema: mají vylepšit vlastnosti již existujících sovětských tanků T-34/85, nebo navrhnout a postavit zcela nový tank?

Foto: Na rozdíl od domácího vozidla A byly původní T-34 nasazovány ještě v 90. letech | Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0

Psali jsme:General Dynamics – globální partner pro český průmysl

Konstrukce nového tanku však vyžadovala rozvinutý průmysl a také vysoký počet vzdělaného a kvalifikovaného personálu a, což je možná nejdůležitější, dokončení realizace a výroby by trvalo příliš dlouho. Vzhledem ke špatné ekonomické situaci, především kvůli škodám způsobeným průmyslu a infrastruktuře během 2. světové války, tak nebyla výroba nového tanku v blízké budoucnosti reálná. V důsledku toho pak zvláštní komise navrhla plán na vylepšení sovětského tanku T-34/85. První návrhy týkající se nového tanku zněly: lepší pancéřování, hmotnost kolem 28 tun, menší rozměry a silnější kanon nebo zlepšení vlastností již existujícího kanonu.

Pro práci na projektu nového vozidla A byly vybrány tři továrny. Byly to Petar Drapšin z Mladenovace, "Đuro Đaković" ze Slavonského Brodu a Institut č. 11 z Kragujevace. Přestože dílna Petara Drapšina dostala zakázku na výrobu prvních 5 prototypů, vzhledem ke složitosti úkolu byly později zapojeny i další dílny. Továrna Petar Drapšin vznikla 8. srpna 1949 v Mladenovaci (Srbsko). Byla pojmenována po veliteli jugoslávských partyzánů Petaru Drapšinovi. Měla zpočátku asi 200 pracovníků, ale počet se zvýšil na 400 (později ještě více) kvůli nárůstu výroby a oprav tanků a tankových dílů pro T-34 a samohybné dělo SU-76. Vedoucím tohoto projektu byl major Anton Kurt. Během války pracoval na přestavbách tanku Stuart M3A3 s použitím německých zbraní.

Na celém projektu bylo neobvyklé to, že nový tank byl postaven bez předchozích projektových plánů, na rozdíl od běžné praxe, kdy konstruktéři nejprve pracují na plánech a výpočtech a až následně se přistoupí k samotné výrobě stroje. Tento nekonvenční přístup pak celý projekt následně zhatil, avšak nepředbíhejme.

V rámci projektu "Vozidla A" nejdříve dělníci rozebrali jeden tank T-34 na díly, které pak začali kopírovat, avšak bez testování materiálu nebo dokonce bez jejich podrobnější analýzy. Nedostatek některých kovů (zejména niklu) pak konstruktéry nutil hledat alternativní materiály, které by se daly použít jako improvizované řešení.

Psali jsme:Legendární americké bombardéry B-52 by měly díky modernizacím sloužit až sto let

Poté, co byl seznam s potřebnými díly hotov, začala výroba nových upravených dílů v několika různých dílnách. Hlavní výzbroj dodala dílna "Rudá hvězda" (Crvena Zvezda) z Kragujevace. Věž a zbytek korby tanku byl pak z větší části vyroben v dílně Đuro Đakoviće. Konečná montáž byla provedena v Petaru Drapšinovi. Po 14 měsících tvrdé práce ve dvou směnách (více než 14 hodin denně) bylo připraveno k testování pět prototypů vozidla A .

Jelikož vozidlo vycházelo z tanku T-34/85, není divu, že se sovětským vozidlem sdílelo mnoho podobností téměř ve všech ohledech (pancíř, kanón, pojezdové ústrojí atd.). Také interiér a stanoviště posádky tanku A byly téměř totožné s T-34. Řidič se nacházel na levé straně, zatímco radista, který byl zároveň kulometčíkem, byl na pravé straně korby. Ve věži tanku se nacházeli velitel, obsluha kanonu a nabíječ. Pro přístup na svá bojová stanoviště měla posádka dva způsoby vstupu do tanku, a to dvěma poklopy na střeše věže nebo poklopem na čelním pancíři korby (stejně jako u T-34). Kromě průzorů pro řidiče byly na střeše věže umístěny také dva periskopy, které sloužily k pozorování.

Tanků typu A bylo vyrobeno pouze pět kusů, a to jednoduše proto, že celá výroba byla příliš pomalá a drahá a že zahraniční obrněná vozidla byla k dispozici v dostatečném množství. Vozidlo A nebylo nikdy použito v žádné bojové operaci. Poprvé byla veřejnosti předvedena na vojenské přehlídce, která se konala 1. května 1950 v Bělehradě. Poté byla po omezenou dobu používána k testování a výcviku posádek.

Ještě pádnější důvod pro zamítnutí projektu ale spočívá v samotném způsobu, jakým byly tyto tanky postaveny. Přestože bylo vyrobeno několik vozidel, každé z nich bylo unikátem. Protože neexistovaly žádné konstrukční plány ani výpočty, byl každý z pěti tanků postaven jedinečným způsobem. Když tedy jugoslávská armáda tato vozidla testovala v terénu, nebylo možné učinit přesný závěr, zdali a z jakých důvodů jsou tato úspěšná či nikoliv. Vozidla nemohla být považována ani za prototypová vozidla pro případný budoucí vývoj, úpravy a sériovou výrobu, a pro získání jakýchkoli užitečných informací by bylo nutné vyrobit několik dalších vozidel, což bylo příliš nákladné.

Zdroj: tanks-encyclopedia.com