Dlouhá léta panovala domněnka, že žádné dva státy s jadernými zbraněmi spolu nikdy přímo nebojovaly. Nebyla to však zcela pravda. Například během korejské války bojovaly pluky sovětského letectva proti americkým stíhačkám na podporu Severní Koreje. Washington stejně jako Moskva se však zdržovaly poukazování na tuto chabě zastřenou skutečnost, aby nedošlo k eskalaci napětí. Když však v roce 1999 pronikly tisíce pákistánských vojáků přes linii, která odděluje území kontrolované Indií a Pákistánem, a to v přestrojení za místní povstalce, ukázalo se, že před zvědavýma očima světových médií je nemožné tuto přetvářku udržet. Vypukl tak otevřený konflikt sousedních jaderných mocností.

Jen o rok dříve, 28. května 1998, provedl Pákistán sérii podzemních jaderných testů známých jako Čagaj-I. Vzestup Islámábádu na pozici jaderné mocnosti se setkal s jásotem v pákistánských ulicích a odsouzením a sankcemi po celém světě. Indie provedla svůj první jaderný test v roce 1974. Čagaj byl ovšem reakcí až na druhý indický test, který se uskutečnil jen o dva týdny dříve, v květnu 1998. Přesto v únoru 1999 obě země podepsaly deklaraci, která vyjadřovala přání mírově vyřešit dlouholetý konflikt o hornatou oblast Kašmíru, kde žije muslimská většina a hinduistická menšina.

Velitelství pákistánské armády pod vedením generála (a brzy budoucího premiéra) Pervíze Mušarafa však vidělo příležitost, jak získat významné indické území zvané ledovec Siachen. Vzhledem k tomu, že ledovec leží ve výšce 6 000 metrů nad mořem, byly indické pohraniční pozice v tomto sektoru málo obsazené či zcela opuštěné. Pozice poblíž města Kárgil tak mohly být využity k přerušení provozu na národní silnici č. 1 spojující kašmírské hlavní město Šrínagar s hlavním městem provincie Ladakh Lehem.

Psali jsme:Bitevní loď Tirpitz – spoutaná pýcha Hitlerovy Kriegsmarine podlehla až desítkám pětitunových bomb

Foto: MiG-27 18. perutě indického letectva | Abhi010 / CC BY-SA 3.0

A tak i v době, kdy Islámábád a Dillí oslavovaly zdánlivou mírovou dohodu, čtyři prapory pákistánského Severního lehkého pěšího pluku a dva prapory pluku Sind, stejně jako komanda z elitní Skupiny speciálních služeb, pronikaly do opuštěných stanovišť na samých vrcholcích Himálaje, aniž by byly zpočátku odhaleny. Tento pohyb však nebylo možné utajit napořád. Místní pastevci tak 3. května ohlásili, že v oblasti spatřili pákistánské infiltrátory, a 15. května byla šestičlenná indická hlídka pod vedením poručíka Saurabha Kalii, vyslaná na průzkum do pohoří Ladakh, přepadena, zajata a zřejmě mučena a nakonec zastřelena.

Během několika dní indická armáda zjistila, že pákistánské síly převzaly kontrolu nad zhruba 170 čtverečními kilometry území na indické straně, přičemž vojáci byli rozptýleni na 132 opěrných bodech. Dillí okamžitě zmobilizovalo 200 000 vojáků, aby infiltrátory vypudili, ale většinu bojů vedlo pouze 20 000 vojáků 8. horské a 3. pěší divize, podporovaných devatenácti dělostřeleckými pluky (o velikosti praporu).

Tyto jednotky čelili pouze 5 000 pákistánských vojáků - ti však byli zakopáni na opevněných vrcholcích kopců ve výšce 2 000 až 6 000 metrů nad mořem a vyzbrojeni podpůrnými zbraněmi pěchoty včetně minometů, kulometů, protitankových zbraní bazuka a přenosných raket země-vzduch Stinger a Anza.

Psali jsme:Operace Margarethe 1944: Německé zajištění nespolehlivého spojence

Protože linie kontroly omezovala možnost indických jednotek manévrovat kolem pákistánských pozic, muselo být mnoho z těchto pozic napadeno čelně. Vojáci byli vyčerpání, zima a výšková nemoc také představovaly pro indickou pěchotu obrovskou a často i smrtelnou překážku. Indická armáda nasadila do horských údolí těžké polní houfnice Bofors FH77 ráže 155 mm. Tyto těžké houfnice, určené pro nepřímou palebnou podporu, pak měly díky strmému terénu možnost vést rychlou přímou palbu se smrtícím výsledkem.

Mezitím pákistánští předsunutí pozorovatelé využívali vrcholky hor ke sledování indických sil pohybujících se podél dálnice NH1 a řídili palbu dělostřelectva z baterií na druhé straně linie kontroly. Po dobu šesti týdnů pak zuřily vleklé boje na místech jako Tololing a Tygří kopec. Vrchol Tygří kopec ležel ve výšce 5 000 metrů nad mořem a bylo možné se na něj dostat pouze po horolezeckém laně.

Od 20. května zahájilo indické námořnictvo masivní přesuny lodí, obojživelných sil a průzkumných letounů, které hlídkovaly u pákistánského přístavu Karáčí. V reakci na to pákistánské námořnictvo z Karáčí vyplulo a začalo doprovázet konvoje tankerů. K boji sice nedošlo, ale bylo jasné, že obě strany jsou připraveny jej svést - a silnější Indie navíc mohla provádět blokádu, pokud by se napětí dále stupňovalo.

Dillí se zpočátku zdráhalo nasadit útočné letectvo z obavy před eskalací celého incidentu. Namísto toho letouny indického letectva umístěné ve Šrínagaru plnily úkoly v oblasti dopravy, průzkumu a elektronického boje. To se však neobešlo bez rizik, neboť 21. května zasáhla fotoprůzkumnou Canberru tepelně naváděná raketa. Pilotovi se nakonec podařilo s poškozeným strojem vrátit na základnu.

Dillí 25. května povolilo omezené letecké údery. Zpočátku se však pokusy poskytnout leteckou podporu neřízenými pumami shazovanými zastaralými stíhačkami MiG-21 a útočnými letouny Jaguar a MiG-27 potýkaly s problémy. Jeden MiG-27 se zřítil po vzplanutí motoru; MiG-21 byl sestřelen raketou Stinger a jeho pilot byl zřejmě následně popraven. Poté byl 28. května sestřelen Stingerem také vrtulník Mi-17.

Letecká kampaň (pod kódovým označením Safed Sager) se pak obrátila 30. května, kdy Indie nasadila do války letky vybavené stíhačkami Mirage 2000 čtvrté generace. Ty nejenže vykazovaly vynikající výškové výkony, ale byly narychlo upraveny pro použití laserem naváděných pum Paveway II dovezených ze Spojených států a laserových zaměřovacích modulů Lightening pořízených z Izraele. Paveway II byly vypouštěny mimo účinný dosah přenosných protiletadlových střel.

Jednalo se tehdy o první přesně naváděnou munici, kterou indické letectvo použilo v boji. V průběhu června a začátkem července Mirage vyřadily devět zásobovacích skladů a velitelských bunkrů v sérii smrtících přesných úderů, zaměřených zejména na Tygří kopec. Pákistánské letectvo nebylo nikdy oprávněno vstoupit do konfliktu, ale stíhačky F-16 z 9. a 11. letky stínovaly indické letecké operace z druhé strany linie kontroly ve snaze své protějšky znervózňovat.

Washington odsoudil a sankcionoval nedávné jaderné testy Indie i Pákistánu a jeho politika byla v té době na vážkách. Během studené války udržovala Indie srdečné vztahy se Sovětským svazem, zatímco Spojené státy otevřeně podporovaly Pákistán. Konec studené války pak tyto vztahy ukončil.

Již v květnu Pákistán varoval, že by mohl použít "jakoukoli zbraň", pokud by se válka v Kárgilu nadále stupňovala. Toto varování nabylo zlověstných rozměrů, když americké zpravodajské služby informovaly o rozmístění pákistánských jaderných zbraní, které mají být připraveny na možnou eskalaci války.

Na celém světě tehdy jen málokdo věřil tvrzení Islámábádu, že těžce vyzbrojené jednotky v Kárgilu jsou pouze místní povstalci. Americký prezident Bill Clinton poprvé vyzval premiéra Naváze Šarífa ke stažení svých jednotek v telefonickém rozhovoru 15. června. Když se pákistánské pozice u Kargilu začaly hroutit, odletěl Šaríf 4. července do Washingtonu a souhlasil s tím, že nařídí stažení pákistánských jednotek. To se z velké části podařilo, ale někteří vojáci se odmítli vrátit a pokračovali v bojích ještě tři týdny po boku místních džihádistů.

Kárgilský konflikt stál celkem život 527 indických vojáků. Po letech popírání Pákistán přiznal, že jeho ozbrojené síly v pohraničním konfliktu tehdy zaznamenaly 453 mrtvých. Clintonova jednání připravila půdu pro dramatický obrat v americko-indických vztazích, kdy se Dillí v následujících dvou desetiletích stalo důležitějším mezinárodním partnerem Washingtonu, zatímco vztahy s Pákistánem utrpěly kvůli jeho účasti ve válce v Afghánistánu.

Válka v Kárgilu jistě nebyla zdaleka nejkrvavější, jaká kdy byla vedena, avšak znamenala novou kapitolu v mezinárodním systému, protože se poprvé na (naštěstí omezeném) bojišti střetly státy s jadernými zbraněmi. Válka mohla snadno přerůst v širší konflikt s přeshraničními útoky a větší vzdušnou a námořní silou a počítalo se i se scénářem, v němž hrozilo použití jaderných zbraní. O dvacet let později, v roce 2019, se pákistánské a indické síly opět střetly na zemi i ve vzduchu a napětí mezi těmito zeměmi dodnes zůstává, a to oba státy dnes disponují mnohem větším počtem jaderných zbraní než v roce 1999.

Zdroj: nationalinterest.org