EXCALIBUR
CZUB - KONFIG
CZUB - ESHOP

Salamínský zázrak: Jak Řekové porazili perskou námořní přesilu

 11. 10. 2023      kategorie: Vojenská historie      0 bez komentáře
Přidat na Seznam.cz

Po řecké porážce v bitvě u Thermopyl se perská armáda začala nezadržitelně valit krajinou Fókis, Boiótií a Attikou, kde rozsévala nebývalou zkázu. Peršané ušetřili jen Delfy a spojenecké Théby, avšak Thespiai či Platáje byly prakticky srovnány ze zemí a po nich byly vypáleny i Athény. Město vzplálo proti večernímu nebi jako pochodeň a oheň to byl tak velký, že byl vidět i na Salamíně, kde pod ochranou loďstva dlelo athénské obyvatelstvo. Pak se perských pochod zastavil a velkokrál nařídil vybudovat obrovský tábor. Pozornost Řeků i Peršanů se totiž upřela k moři, kde mělo dojít k rozhodujícímu střetnutí, neboť bez přemožení řeckého loďstva se Peršané na dobytém území nemohli cítit jisti. Peršané chtěli bitvu a Řekové nebyli proti, jen chtěli hrát podle vlastních karet.

Battle_of_Salamis_by_Wilhelm_von_KaulbachFoto: Znázornění bitvy u Salamíny | Wikimedia Commons / Public domain

Problémem ovšem bylo, že to byli Řekové a podle své národní tradice se nemohli dohodnout, jaké karty to budou. Ač měly Athény ve spojeném vojsku nejvíc triér, z 366 jich Athénám patřilo rovných 180, loďstvu velel prošedivělý Sparťan Eurybiadés. Když velitel athénského loďstva Themistoklés přišel s plánem nalákat Peršany do Salamínské úžiny, kde by se díky úzkému prostoru byla eliminována perská přesila a menší a lépe ovladatelné řecké triéry by měly navrch, Eurybiadés byl proti a místo toho navrhoval stáhnout loďstvo od Salamíny na jih k Isthmu, který byl spojnicí s Peloponésem. Mezi Sparťanem a Athéňanem došlo k velké hádce a Themistoklés oslovil vrchního velitele flotily těmito slovy:

,, Ve tvých rukou je záchrana Řecka, jestliže mě uposlechneš a svedeš námořní bitvu zde na místě a nedáš-li se přemluvit důvody těchto mužů, abys dopravil lodi k Isthmu. Vyposlechni oba názory a polož je proti sobě. V bitvě u Isthmu budeš bojovat na otevřeném moři, což bude pro nás velice nepříznivé.. Učiníš-li však to, co já pravím, shledáš v tom tyto výhody. Za prvé budeme mít velkou převahu, bude-li se boj vyvíjet normálně, když se na těsném prostoru dáme s malým počtem lodí do boje proti velkému loďstvu. Bojovat na úzkém prostoru je výhodné pro nás, kdežto na širém moři pro ně. " Sparťané nebyli hlupáci a věděli, že pokud nebude perská flotila rozdrcena, můžou se na Peloponésu kdekoliv vylodit. Ale chápali salamínský plán jako kus vysoké školy strategie a prostě nevěřili, že vyjde. Když už se zdálo, že jednání ve válečné radě Řeků nevedou nikam a uvízly na mrtvém bodě, Sparťané souhlasili. Ne, v salamínský zázrak pořád nevěřili, ale smrti se nebáli a toto kramaření se smrtí je přestalo bavit. Jestliže mají zemřít, tak ať to za sebou pořádně prásknou dveřmi, že to bude slyšet až v Asii.

Perská flotila byla opravdu obrovská. I když určitě neměla 1 200 válečných plavidel, jak odhadoval Hérodot, měla velkou převahu, kterou trochu zmenšila obrovská bouře u mysu Sepias, jenž měla poslat ke dnu třetinu flotily. I tak to byla pořád mocná námořní síla, jenž měla ve svých řadách zkušené námořníky a mořeplavce ze všech koutů známého světa. K nejpřednějším patřila Artemísia z Halikarnassu, ženská Amazonka, která velela jedné z největších lodí perské flotily. U Řeků si vysloužila nehynoucí nenávist, protože když se jí podařilo zajmout jednu řeckou loď, nařídila, aby jejího kapitána pověsili na lodní příď a podřízli mu hrdlo, aby jeho krev mohla téct do moře jako úlitba bohům. Sparťané dokonce na ní vypsali odměnu, ale nikdy ji nezískali. Celkem měli Peršané 500 až 600 převážně 30 metrů dlouhých triér, které se hodily pro boj na širém moři.

Xerxés si dobře uvědomoval, že Salamínský průliv může být pro jeho lodě past a chtěl Řeky vylákat na otevřené moře. To se mu nepovedlo a on nevěděl, co dál. Na Salamíně se vylodit nemohl a potřeboval mít svou námořní bitvu. Proto, když Themistoklés němu vyslal několik údajných dezertérů s historkou o tom, že Řekové ztratili odvahu a jsou připraveni ustoupit, ochotně této lži uvěřil a perské loďstvo se dalo do pohybu. 21. září 480 př. Kr. mohli uprchlíci z Athén, žijící na Salamíně v chatrčích ze slámy a hlíny i posádky řeckých lodí kotvící u ostrova v tamních zátokách, vidět, jak nim do průlivu veplouvá, těsně stlačená, téměř drtivá masa, 500 nebo 600 válečných lodí. Perské jednotky obsadily malý ostrůvek, který uzavíral zátoku na východě, a malá eskadra se vydala, aby obeplula Salamínu zvenčí a uzavřela přístup i ze západu, u Megary. Na výšinách při pobřeží bylo vidět pohyb jednotek a neklid, který obvykle panuje v hledišti před začátkem představení. Xerxés se svým obrovským doprovodem se usadil na svazích hory Aegaleos a připravoval sledovat bitvu. Jeho tábor s bohatě zbarvenými koberci, drahocenným nábytkem a purpurovými a zlatými hedvábnými závěsy, visícími ze stanů podobných spíše palácům, se zářivě odrážel od zelených úbočí a kobaltově modré oblohy. Před Xerxovým stanem byl umístěn veliký zlatý trůn, za nímž stáli otroci s vějíři a urozenci držící královský meč a pohár. Níže po svahu směrem k moři stálo 10 000 nesmrtelných, perská garda se spletenými vlasy a vousy, v tunikách zdobených květinovými a vzory. Pobřeží se postupně zaplnilo nespočetným množstvím perských vojáků, kteří přišli sledovat bitvu. Peršané čekali hodinu, celé odpoledne, ale Řekové se ani nepohnuli a nejevili ani nejmenší snahu se pohnout. Nastal večer, velkokrál se rozpačitě zvedl a odebral do svého stanu. Zatímco Řekové v noci odpočívali a snažili se usnout, Xerxés, který se bál nějaké lsti, nechal perské loďstvo čekat celou noc v nejvyšší pohotovosti.

Příštího rána, ještě než se velkokrál usadil na svém trůnu, dal Themistoklés povel k útoku. Řecké lodě vypluly ze svých kotvišť a zformovány jako šikmá tětiva vůči oblouku perské flotily napadly překvapené a ospalé Peršany. Řečtí vojáci, kteří se mačkali na triérách, byli sledováni lidmi na Salamíně, pro které to nebyla zábava jako pro perské publikum na druhé straně průlivu, ale volba mezi vítězstvím a věčným otroctvím. A každý z řeckých vojáků a veslařů to cítil stejně. Oni neohýbali své hřbety jako otroci na perských lodích, ale jako svobodní muži rozhodnutí bránit svou svobodu a vlast vlastními životy. Předvoj řecké flotily tvořily nejlepší lodě, naložené dobře vyzbrojenými hoplíty, které chránily helmy, tělové pancíře a oválné štíty. Tito muži, ozbrojení meči a kopími, měli vést hlavní nápor boje proti lehčeji vyzbrojeným perským námořníkům. Na levém křídle perské flotily ve směru postupu plula fénická eskadra skládající se z elitních námořníků, mužů, kteří zbrázdili sem a tam Středozemní moře a mnohdy i moře za jeho hranicemi. Napravo byly lodě z řeckých měst Iónie, spojenci Peršanů z Milétu, Samothráké a Efesu. Ve středu perské linie byly lodi z Malé Asie naplněné babylónskými a médskými lučištníky. Proti nim se valily řecké triéry s Athéňany napravo, Sparťany ( 89 triér ) nalevo a loďmi z Kykladských ostrovů a Aigíňanů uprostřed ( 97 triér ). Když se obě loďstva k sobě přiblížila, Řekové zanotovali svůj válečný hymnus.

Jakmile se obě flotily srazily, veškeré manévrování ustalo a začala veliká bitva. Stovky triér zaklesnutých dohromady vytvořily plochu pro tisíce vojáků, bojujících muž proti muži. Ale bronzové zobce athénských triér dosud páraly trupy perských lodí a Themistoklés opakovaně útočil ve snaze učinit průlom v linii Féničanů, kterým čelil. Zde se nacházelo rozhodující místo boje, athénští hoplíti proti fénickým námořníkům. Daleko od břehu s prostorem k manévrování, by nebylo o výsledku pochyb, ale Themistoklés stlačil své protivníky a dobře vyzbrojená athénská pěchota vykonala zbytek. Zaháknutím lodí získali všechny výhody obratní řečtí pěšáci, nesrovnatelně v boji lepší než Peršané. Pouze jim blízcí Řekové z Iónských ostrovů bojovali srovnatelným způsobem, ale ti bojovali proti vlastním neradi a boji se vyhýbali. Když řecký příval zasáhl perské řady, zadní lodě se ve zmatku snažily odpoutat, ale jakmile to udělaly, byly napadeny z boku malou eskadrou 30 egejských triér, které čekaly v záloze. Účinek byl zničující a ve stlačených řadách perských triér se šířila panika. Řekové bez slitováni vyhlazovali jednou perskou posádku za druhou, mnohdy perské námořníky prostě jen házeli do moře, nebo je tam vytlačovali svými štíty. Všichni věděli, že mezi Peršany je jen velmi málo plavců a Řekové toho krutě využívali. Několik pochroumaných perských lodích uvízlo na Salamíně, kde už na ně čekali řečtí hoplíti, kteří nelítostně pobili jejich posádky. Peršany obsazený ostrov Psyttaleina byl napaden Aristidem s athénskými hoplíty a celá jeho posádka zmasakrována.

Peršané nemohli svou bitevní formaci změnit, průliv byl na to příliš úzký, a stovky jejich lodí tak pasívně pluly s celou masou bez možnosti manévrovat, s rozbitými kormidly a zuráženými vesly. Hrozilo, že celá flotila bude v pasti zátoky umačkána. To donutilo perského admirála Ariabignése, aby dal před zraky svého velkokrále povel k ústupu. Sám admirál bojiště opustit odmítl a jeho vlajková loď byla potopena i admirálem na palubě. Xerxés, který vše sledoval ze svého trůnu, otřesen tou katastrofou a křikem topících se a zabíjených Peršanů, několikrát povstal a nevěřícně hleděl dolů. I královna Artemísia se pokusila zachránit, a když se její lodi do cesty připletla jiná perská triéra, nařídila ji bezohledně potopit. Když to Xerxés viděl, nedošlo mu, že potopila perskou loď, ale myslel si, že to byla loď Řeků, zvolal: ,, I ženy bojují lépe než moji námořníci! " Vedle velkokrále se nacházelo několik fénických kapitánů, kterým byly Řeky potopeny jejich lodě a podařilo se jim dostat na břeh. Když pak sledovali, jak perské loďstvo utíká z bojiště, obvinili Iónské Řeky, že špatně bojovali a že můžou za porážku. Rozmrzelého Xerxa to rozzuřilo, protože právě sledoval, jak jedna iónská loď taranovala řeckou triéru, a proto nařídil, ať ty Féničany popraví za urážku statečných vojáků.

Pod rouškou tmy se zbytek perského loďstva zachránil v Pireu a příštího rána zamířil dál k ostrovu Andros. Mezitím moře Peršanům vracelo tisíce utopených a zabitých námořníků z dvou stovek potopených triér a porážkou zlomený Xerxés se rozhodl, že Řecko opustí. Měl strach, že Řekové zničí most přes Hellespont a tím ho uvězní v Evropě. V Řecku zanechal menší vojsko pod velení generála Mardinia, který měl dokončit podrobení země a vrátil se do Asie. A to byla cesta k místu zvanému Platáje.

Zdroj: historie válek

Komentáře